Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Landsmann (* 1949  †︎ 2017)

• narozen 26. února 1949 v Novém Jičíně

• přestěhoval se s rodiči do Havířova

• od šestnácti let pracoval jako závozník

• vojna v Přáslavicích u Olomouce

• předákem na šachtě Antonín Zápotocký v Havířově, kde pracoval patnáct let

• dvě dcery - Eva a Ivana

• 8. 6. 1985 emigroval do Kanady

• po dvou měsících azyl v Holandsku, žil v Rotterdamu

• autor tří vydaných románů: Pestré vrstvy, Fotr, Vězení na svobodě

• za román Pestré vrstvy obdržel v roce 2000 ocenění „Kniha roku“ Lidových novin

• po emigraci se přestěhoval, oženil a žije v Praze

• zemřel 17. března 2017

Horník a spisovatel Ivan Landsmann se narodil 26. února 1949 v moravském městě Nový Jičín v nebohaté rodině technického úředníka a dělnice. Těsně po jeho narození se rodina z ekonomických důvodů přestěhovala k babičce do města Příbor a později do severomoravského průmyslového města Havířov – tehdejšího Šumbarku za prací. Tam Landsmann společně se svými dvěma bratry vyrůstal a po vojně pracoval na stejném místě jako jeho otec, který byl úředníkem na dole Antonín Zápotocký. Tento důl se původně německy nazýval Neuschacht (Nová šachta), v roce 1950 byl přejmenován na Antonín Zápotocký. Nachází se v karvinské těžební oblasti černouhelného revíru a v současnosti se jmenuje Lazy.  „Já jsem se narodil v Novém Jičíně, to je Valašsko. Byly dohady, že to je Lašsko, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Valaši jsou na to trochu pyšný, že jsou Valaši. Jako třeba Bolek Polívka. Ten o mně prohlásil, že nejsem Valach, ale Valalach, protože Nový Jičín, to je hranice, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Takže nejsu Valalach, ale Valach. Valašsko je tvrdé, jsou to tvrdé nátury a jsou to výborní lidé.“

„Mí rodiče. Mamka se narodila v Příboře, to je kousek od Nového Jičína, otec je z Jihlavy. Oba se potkali v Tatrovce, taťka tam dělal mechanika, mamka brousila auta. Tak se potkali, vzali se. Bydleli jsme tedy v Příboře u babičky, nebylo kde. A pak taťka nějak vystudoval strojní průmyslovku, tak šel pracovat na důl Antonín Zápotocký, kde jsem později dělal i já. Odstěhovali jsme se do Havířova, tehdejšího Šumbarku. Tam jsem nastoupil do školy, do první třídy a bydlel tam až do vojny. Mám dva bratry. Jeden, ten podařený, je v Kanadě. Tomu se daří velice dobře, protože to je kapitalista, podnikatel. A ještě jednoho mladšího, který je pořád u mamky. Stále je to svobodný kluk a dělá zedníka.“

Jako malý kluk byl od doby, kdy byl jeho otec poslán do vězení za fingovanou zpronevěru technických součástí, zlobivým a problematickým dítětem, co mělo problémy ve škole v Havířově. Otec původně dělal zámečníka, ale později se vypracoval na hlavního mechanika, který měl přístup ke všemu. Nejen z důvodů zavření otce, ale také kvůli slabší rodinné ekonomické situaci měl Ivan Landsmann se svými bratry velmi těžké dětství, neboť matka neměla příliš času se o ně starat a vychovávat je. „Já jsem byl lump jako malý kluk, tak se mnou měli víceméně potíže, ale byli ke mně hodní. Byl jsem výborný žák až do třetí třídy, jenže se pak můj táta dostal do nějakého maléru na šachtě. To už dělal hlavního mechanika, když přišly nové kombajny. Dala se tam do kupy partička inženýrů a kradla chromované chrliče. Pamatuji se, že jsme měli v pětipatráku – činžáku takovou malou komoru a tam toho bylo haldy. Já tomu nerozuměl. A jednoho dne tatínek nepřišel domů a za pár dní přišli estébáci. Jako malý kluk jsem se schoval pod židličku, bál jsem se. Přišli, taťku sbalili, prohledali nám celý byt a sklep. Táta dostal, myslím, dva roky. Mne to pak nějak vzalo a přestal jsem se učit.  Nějak jsem polevil. Mamka už musela jít na závory), neměli jsme peníze, nic. Musela dělat závorářku, nebylo na nás čas. Byli jsme tři kluci. On to vzal táta na sebe, takový byl frajer, tady ho mám na fotce. Studoval kdysi v Praze. Oni nedostali nic a on dostal tři roky. Pak přišel dom a už byl takový divný. On od nás potom odešel. Já jsem ty chlapy všechny znal, pak jsem jim to vyčetl za něho. Tvářili se divně.“

Otec, který po návratu z vězení od rodiny odešel, nebyl pro své syny asi nejlepším otcem a Landsmann nijak nevzpomíná na vřelejší vzájemný kontakt. Starší rozvážnější bratr Petr, který později emigroval do Švédska a Kanady, byl spořádanější a bez problémů se stal pionýrem a předsedou oddílové rady. Ivana Landsmanna vzali do pionýra později a spíše ze soucitu. V dětství vnímal komunistický nátlak skrze situace oslovování učitelů, více si celou politickou situaci a klima uvědomoval po svých patnácti letech. Díky své tvrdohlavé povaze odmítal nacvičovat na spartakiádu, za což dostal špatné známky. Původně chtěl být řezníkem, ale později šel do učení na malíře a natěrače na Novou huť Klementa Gottwalda, odkud byl kvůli problémům tři měsíce před skončením vyloučen. „My jsme měli nějakého mistra a on byl zarytý komouš. Já jsem byl takový výlupek a on mě furt nějak péroval a tak dál. Že mám delší vlasy, furt měl něco proti. Tak jsem šel k holiči a nechal jsem se dohola. Přišel jsem tam a on mě chtěl za to zmlátit. Tak jsem tam přestal chodit a šel dělat závozníka na to železo.“

Landsmann vzpomíná, že někteří učitelé (buď kulaci nebo ti, kteří přežili koncentrační tábory) se k dětem chovali mnohem lépe než komunisté. On se musel starat o mladšího bratra, vodit ho do školky atp. Mladší bratr chodil do zvláštní školy a dodnes je, patrně díky malému kontaktu s rodiči v dětství, uzavřený a ani se neoženil. V mládí se Landsmann bavil výlety po horách a hraním rockových písniček na kytaru.

„Když přišel osmašedesátý rok, tak na protest jsem přestal pracovat. Přestal. Rok jsem nedělal nic až do vojny. Rok jsem byl honěný, ne já sám, ale s kamarádama, s kterýma mám taky kontakt. Do vojny jsme čundrovali různě. Přehrada, Máchovo jezero, Oravská přehrada. Tam jsme to prožívali, sice bez peněz, ale byly holky. Vždycky jsme se nějak uživili. Já jsem to poznal tak, že jsem byl tenkrát v Karviné u kamaráda. Já už jsem potom málo spal doma, ale spíš tak různě po kamarádech. Jako kluk jsem měl možnosti všude. A jednou jsem byl u kamarádky přes noc. Teda, s jednou jsem chodil, ale spal jsem u jiné kamarádky, která měla zrovna volný byt. A ráno přiletěla ta moje holka, s kterou jsem chodil, a říkala: ,Vstávejte, je válka.‘ Že prý tanky jezdí. Tak jsme vyletěli ven a po Karviné jsme na té hlavní třídě viděli ty tanky. Nevěděli jsme, co se děje. Pak jsme se doslechli z rádia, že jsme tedy okupovaní sovětskou armádou, a teď jsme slyšeli výzvy, že se mají strhávat značky jako tabulky ulic ze stěn. Tak jsme se do toho vrhli. A ještě potom na protest, bylo nás asi dvanáct, jsme se nechali všichni dohola. Šli jsme k fotografovi, já napsal takový velký plakát: Okupanti v republice, naše vlasy do pudlice. Fotograf nás vyfotil zadarmo, tu fotku někde mám. (…) V šedesátém osmém už jsem chtěl zdrhnout. Už jsem měl ty myšlenky dávno, jenže já jsem buntoval ty kamarády, ale nikdo neměl odvahu. Měli strach, tak jsem říkal: ,Hoši, co tu budeme dělat? Máme možnost, jsou volné hranice. Jdeme.‘ Samotnému se mi nechtělo. (…) Měl jsem problémy s úřadama. Chodili ke mně. Pak jsem párkrát přespal doma. Brácha se vrátil z vojny v osmašedesátém. No a zvonili policajti. Já třeba spal doma, mamka byla jako pryč a on mě zapřel. Pak nás naháněli, nás bylo asi pět. Nechci jmenovat ty kluky, jednomu bych strašně poškodil. Ten má dneska strašně vysokou funkci. Na policajty nás vodili, vyslýchali. Byli jsme takoví lumpi. Jestli si pamatuješ na automaty na cigarety, ty my jsme chodili vykrádat. Vždycky jsem vzal cihlu, já měl dlouhé prsty, tak jsme to vytahovali a dávali za bundy a utekli. No a pak jsem narukoval na tu vojnu a tam jsem teprve byl pozvaný k soudu. Tak jsem dostal podmínku, myslím, že asi osm měsíců na dva roky. Příživnictví. Na ty krádeže nám nepřišli.“

Po období vzdoru proti okupaci šel na vojnu do Přáslavic u Olomouce k tankistům, kde nebyl příliš spokojen kvůli chování velitelů. Později byl přeložen k protiletadlovým dělostřelcům a po roce byl vybrán díky své oblíbenosti a schopnosti pracovat s lidmi do poddůstojnické školy v Uherském Hradišti, kde se stal velitelem protiletadlového družstva. Stal se poté poddůstojníkem a desátníkem. Všechny problémy mu pomáhal vyřešit kapitán Urbášek, který navíc nebyl členem KSČ, ale pouze kandidátem. Mimo jiné mu pomáhal získat volný čas falešnými úkoly. Několikrát byl uvězněn, mimo jiné i díky hlasitému výkřiku na cvičení, že: „komunisté jsou kurvy“ nebo kvůli urážení aktivních vojáků. Ve vězení byla dokonce volnější a klidnější atmosféra než při denním výcviku. Po vojně nastoupil na důl Antonín Zápotocký, kde později strávil patnáct let. „Když skončila vojna, to jsem nastoupil jako závozník na plynových flaškách u ČSAD. Tam jsem dělal tři měsíce a pak jsem si říkal, že půjdu tak na rok na brigádu na šachtu. To vydržím. Seznámil jsem se přitom s mojí holkou – bývalou manželkou. A zakrátko, po roce necelém, jsem se musel ženit. Neměli jsme byt, tak jsme bydleli v podnájmu v nějakém Dárkově u nějaké ženské, než jsem získal byt. Jsem si říkal, že potřebuji nějaké prachy, tak z té šachty neodejdu. Nejdřív jsem dělal v geologickém průzkumu u vrtů. Tam bylo málo peněz, tak jsem chtěl jít na čelbu razit. To mi celkem šlo a za dva roky už jsem dělal předáka, což je neuvěřitelně brzo. Patnáct let jsem tam vydržel.“

S manželkou se přestěhovali do Karviné, ale pracoval v Havířově. Na tehdejší dobu vydělával dost peněz – více než pět tisíc korun měsíčně, manželka dvanáct set v PNS. Měl luxusní byt, několik obleků a automobil, ale většinu peněz vydal na rodinu. Když měli s rodinou čas, jezdívali na hory. Jeho dcery Eva (1972) a Ivona (1976) dnes žijí v cizině. Eva ve Švýcarsku a Ivona na Tenerife. Nedávno se stal dědečkem.

Pracoval na tři směny, staral se o děti, snažil se je dobře vychovávat. Do Polska, které je nedaleko, jezdívali nakupovat, stejně jako do Ostravy. V práci měl štěstí na partu, měl s jinými horníky dobrý kontakt. Mezinárodní charakter jednotlivých hornických part mu připomíná situaci v Holandsku, kam později emigroval. Nikdo tehdy neměl problém s tím, že na dolech pracovali třeba Poláci. „Já jsem žádné problémy na šachtě neměl, měl jsem tu nejlepší partu. Byli jsme tak sehraná parta, že to měl málokdo. Já to s klukama uměl, oni mě poslouchali, já jsem je nebuzeroval. Taky jsem byl většinou na koberečku u pana ředitele – soudruha. Taky jsem mu neříkal soudruhu, ale vždycky pane. Brali to špatně, ale co nadělali, když věděli, že jsem dobrý rafan, pracant. Vyhodit mě nikde nemohli, tak to prostě museli snášet. Akorát mi párkrát dali deset, dvacet  procent z platu, což bylo dost. Na tři měsíce třeba. (…) To byl takový úsek. Byli jsme tři party, a to se střídalo. Ranní, odpolední, noční. Bylo nás pět v partě plus dopraváři na ranní směně. Na odpolední, noční jsme byli sami. A pak ke konci už, když mi bratr posílal pozvání třikrát, čtyřikrát nebo víckrát, což mi samozřejmě bylo zamítnuto, to už jsem měl jít dělat hlavního předáka. Ale to už jsem odmítal, já jsem i odmítal dělat předáka směnového. Mě to prostě přestalo bavit. Byl jsem rozhodnut jet do Jugoslávie, na což jsem po těch čtrnácti letech měl nárok, protože to má člověk nárok jet na zdravotní dovolenou do Jugoslávie, což by mi musel dát. To už mi bylo jedno, tam bych nějak zdrhl. Jenže to poslední pozvání, co bylo, tak už jsem dal k žádosti. Moc jsem nedoufal. To už bylo asi páté. Tam byl jeden můj sok, nějaký Závorka, v komisi a on mi to zamítal. Absolutně. Že i když byl Valach, byl to strašně zarytý komunista. Nějaký předseda, ne předseda KSČ, ale něco takového. Poskok. Nakonec to vyšlo tak, že mi to dali, protože věděli, že tam jsem patnáct let. Co z něho budeme mít. Částečný důchod už bych měl mít. Budeme mu platit, na čelbě nebude, tak ho pustíme. Tak mi to potom vysvětlil jeden. Tak mě pustili prostě do té Kanady. (…) Já jako předák jsem měl za úkol vést tu partu, napsat takový plán, co se má udělat dneska, napsat třeba na střelbu palníky, kolik máme navrtat děr atd. To byl takový kolotoč. To se navrtalo, nebo když bylo střeleno, vybralo, zabudovalo, zas navrtalo, vybralo, zabudovalo. To byl takový kolotoč podle toho, jak se dařilo. Člověk se nezastavil. Hlavně záleželo na té šachtě, jak to člověk s těma klukama umí, že když nejsou sehraní, tak to nejde. A já měl tu partu, já nemusel nic říkat. Oni už kluci věděli, co mají dělat. Ten šel pro hadice, ten pro sbíječku, ten zas nanosil to a já jsem samozřejmě dělal s nima. I když bych nemusel. A štajgr? Zaleželo jaký, oni byli většinou komunisti. Některý byli teda s prominutím svině, s těma jsem měl potíže, neštval jsem se s nimi. Se mnou taky nebylo rady. (…) Nikdo nebyl ve straně, dávali mi kluky, abych si vzal někoho. Nejdřív jsem se ptal: ,Jsi komunista?‘ ,Kandidát.‘ ,Tak běž, běž.‘ Tak říkali: ,Proč ho nechceš?‘ ,Nechcu ho.‘ Tak jsem měl kluky, ti byli anti. Všichni.“

Díky neustálému ventilování protikomunistických názorů měl problémy, mstil se mu hlavně komunista Závorka. V práci museli pečovat hlavně o sebe. Svačiny nebyly příliš kvalitní, káva byla zkyslá, a tak si nosili jídlo z domova. Fáračky jim měnili podle potřeby. Nosili si vodu nebo pili vodu z potrubí. Na těžkou práci byli zvyklí, tedy jim tyto podmínky nečinily velké problémy. Landsmann se svou partou pracoval v geologickém průzkumu a na ražbě. Na překopu bývá chladno, ale na revíru horko, dokonce takové, že i po několika pivech rychle při práci horník rychle vystřízliví. Po práci chodívali na pivo do kulturního domu, ale jiné kontakty neudržovali. Ani alkohol nebyl pro horníky velkou zátěží, Landsmann si musel na pití dávat pozor, neboť byl jako předák zodpovědný. Někdy kvůli komunistickým rekordům pracovali třeba týden v kuse. Manželky závodily, kdo bude mít lepší byt, a byly na svou situaci zvyklé. Žily trochu nezávislým způsobem života. Jedinkrát jeli s manželkou na dovolenou do Bulharska.

„Strach jsem tam nikdy nezažil. Jednou jsme na kombajnu do mořského oka najeli. To mě smetla voda. Mořská oka jsou takové kaverny. V zemi jsou místa, taková jeskyň a v ní je slaná, agresivní, jakoby mořská voda. To nikdo neví, kde to je. My jsme byli geologický průzkum od toho, abychom to prozkoumali. To se poznalo, jak začalo prosakovat. Tomu se říká štus. Nejdřív jde pomalu, pak se zvětšuje, zvětšuje a naráz to vybuchne. Voda je horší než oheň. A tak se mi to stalo. To zatopilo celý úplně překop, po celé šachtě to je. Záleží, jaké to mořské oko je. Zatopilo to, dělali jsme na devátém, osmé patro. Celé. (…) Nikomu se nic nestalo, akorát já jsem měl trochu namále. Poslal jsem kluky pryč. Ale nic, byl jsem trochu potřískaný. Zavalilo nás též. Párkrát jsem měl takové úrazy, to se bez nich neobejde. Skoro všechny prsty polámané. (…) To je sloj, třeba. My jsme razili taky po sloji, po uhlí a my jsme to uhlí museli hledat, ono se ztratí. Uhlí jde třeba vodorovně a najednou je pokles třeba o tři metry dolů, tak jsme se museli vrátit a udělat svážnou. Svážná je takový kopec a do té sloje najet. Mezitím jsou taková volná místa, kde jsou třeba ty pestré vrstvy. Je to kámen mýdlový, zrádný. Je to zelené, červené, bílé. Různé barvy to má. Je to takový pěkný kámen, jenže zrádný, a to neupozorní. Normální nadloží, to znamená břidlice, pískovec, slepenec, takové různé horniny dají na sebe upozornit. Jak to začne posypovat, tak ven. Pryč. Za chvíli to žuchlo. Jenže pestré vrstvy nedělají nic. V tom se člověk nevyznal. Najednou se to svalilo. A pod tím jsme museli dělat. Jeden hlídal nebo dva a já jsem tam musel jít první. Přeci tam nepustím kluky. Za ně jsem zodpovídal. Nejhorší také byly klobouky. Klobuk jsme tomu říkali. To také bylo v břidličném stropě. Já už jsem se v tom vyznal. To byly kmeny stromů, které zetlely. Z toho se stal kámen. Ta kůra – z toho se stalo uhlí. Stačilo do toho klepnout, a to se svalil jak tento stůl takový kámen. To spadlo taky někdy samo, kolik havířů to zabilo, ale já už přesně věděl, kde to je. To je rutina. člověk musí být v pozoru, nejde dělat flegmatika. Po střelbě jsem musel jít první, kluky jsem tam nepouštěl. Když se střelí, vše je volné. Je to volný prostor, pokoj a nad tebou je strop, kde jsou kameny. Musel jsem vzít takový starý vrták a objet to za sebou. Teď se vysunuly takové kolejnice, na to se daly dřeva, aby se ten strop aspoň trochu zachytil. Pak byly další práce. Když jsem to zajistil, tak už jsme tam vlezli. Navrtaly se tam tři lanka, my jsme tomu říkali klamoro – škrabák. Taková lžíce jezdila a přes rolku se to vyhrabávalo ven. Když se to vyhrabalo, tak jsme to zabudovali do těch hajcmanů. A tak to šlo pořád dokola. (…) Ten důl měl devět pater a byl hluboko osm set metrů.“

S manželkou byli domluveni, že ona s dětmi později emigruje za ním, což se ale nepodařilo. Všichni horníci věděli, že Landsmann chce emigrovat, ale nikdo ho neudal. Neměl tehdy příliš čas vnímat normalizační kulturu, ani se nedíval na televizi, byl rád, když měl čas jet na hory.

I přes neustálé konflikty měl štěstí, že i jeho šéfové za ním stáli, neboť věděli, že je dobrý předák a dobře pracuje. Snažili se ho získat do KSČ, ale to odmítal. Zdravotní problémy kromě zničených rukou žádné velké nemá. V současnosti se na Ostravsko z Prahy vracívá několikrát do roka, ale nemá stálý kontakt se svými tehdejšími kamarády. „Já tam jezdívám občas. Vždycky dvakrát do roka navštívit. Za mamkou a taky pár kamarádů, ale s těma, co jsem dělal na šachtě, se vůbec nevidím. Hledal jsem je, třeba Tondu z Bohumína. Nevím, co s nimi je. Ale dozvěděl jsem se, že ti další kamarádi taky z Havířova, kteří také dělali, ale ne u mě v partě, že už jich je asi polovina. Šli pod drn. Teď jsem tam byl a kamarád mi povídá, že umřel Vlastík. Starej jak já.“ 

Celou dobu chtěl emigrovat, což se mu podařilo až v polovině osmdesátých let na pozvání bratra Petra, který žil v Kanadě. Ovšem bratr ho po necelých dvou měsících donutil vrátit se do Evropy, přestože u něj pracoval za nízkou mzdu v dílně. Pro něj však byl návrat do komunistického Československa čímsi nepřijatelným, a tak se snažil získat politický azyl v Holandsku, kde mu později se zařizováním základních dokumentů i možností k životu vstřícně pomohl další český emigrant – písničkář Jaroslav Hutka, který byl na počátku osmdesátých let z ČSSR násilně vyštván.

„Jel jsem přímo na pozvání do Toronta. To pozvání mi schválili. Jel jsem letadlem tady z letiště, z Prahy-Ruzyně do Toronta. Už mě čekali a byl jsem tam dva měsíce a pak jsem zase musel odejít. Nevím proč, z nevyjasněných důvodů. Bohužel. Prostě bratr mi řekl, že to nejde, že mluvil s těma na emigračním oddělení, že musím požádat buď z jiného státu o politický azyl anebo z Československa. Tak jsem požádal v Holandsku, což mě považovali za špiona. Proč nepožádal tam? (…) V Kanadě to bylo krásné. Byli jsme na dovolené asi týden na jezeru Lucky Lake, což bylo velké asi jako půl Československa. Týden jsme tam byli na rybách. Jinak jsem od prvního dne dělal u něho v dílně. Brácha utekl v devětašedesátém do Švédska, tam byl asi deset let. A pak do Kanady. Ve Švédsku dělal automechanika, tam už si udělal svojí firmu na volva. A za několik let se odstěhoval na tu Victorii, má tam krásný barák. (…) Já jsem neutekl, on mě podvedl a vyhodil. Řekl mi, musíš se vrátit. Jenže já bych se nevrátil ani za nic, i když mě nechali sedět na letišti sedm dní u dveří. To mi tedy cvakalo. Furt jsem myslel, že budu deportován. Pak jsem sehnal ,talka‘, Polku mi dali, já neuměl anglicky nic. A ta mě upozornila, abych lhal. Abych neříkal, že jsem šel za prací, ale z politických důvodů. A dali mi jenom takový papír – povolení na jeden rok, ale neřekli mi běž tam, běž tam. Prostě mi ho dali na letišti, autobus jede a dostavte se na tamtu a tu adresu, tam se o vás postarají. Já to našel, jenže to bylo zavřené. Tam nikdo nebyl, to byla falešná adresa. Tak jsem se potloukal dva měsíce po parkách, než jsem narazil na Hutku. Ten mi strašně pomohl. Jarek.“

Jaroslav Hutka byl také tím, kdo ho přemluvil psát své zážitky jako způsob terapie. Původně Hutka myslel, že Landsmannovi psaní pomůže zbavit se stresu a depresí, ale když četl Landsmannovy zápisky, zjistil, že se jedná o suverénní umělecký text, který má smysl vydat. První román Pestré vrstvy (za nějž po českém vydání v roce 1999 v nakladatelství Torst získal ocenění čtenářů Lidových novin s názvem Kniha roku) vznikl spojením dvou textů a okamžitě po vydání se stal literární senzací nejen pro sugestivní popis hornického prostředí, ale i pro neobvyklý jazyk. Hutka se Landsmannovi snažil zařídit i vydání u nakladatelství 68 Publishers Josefa Škvoreckého v Kanadě, což se sice nepodařilo, ale i tak Škvorecký Landsmannovi pomohl získat, byť nepřímo, v Holandsku, kde Landsmann žil, trvalý pobyt a občanství. Landsmann však po svém návratu do Evropy neznal žádný jazyk, ale byl ohromen jiným klimatem, na nějž nebyl v tehdejším ČSSR zvyklý.

„Byl jsem z toho úplně paf. Volnost. Tam už bylo možné cítit tu volnost. Pro mě ale byla problém řeč. Já první, co jsem hledal, byly české hospody, protože mi brácha v Kanadě řekl, že v Holandsku, kdyby náhodou, tam je plno českých hospod. Jenže tam není ani jedna, já jsem je hledal v katalogu. Nikde nic. Pár jugoslávských. … To jsem seděl jednou v hospodě a prohlížel si ten katalog hospod. Měl jsem slovník, a tak jsem tomu číšníkovi naznačoval, že hledám českou hospodu. Seděl jsem u barpultu a najednou si přisedl chlapík a promluvil na mě lámanou češtinou. To je jak z pohádky, že? Že tu byl za války v zajetí a tak… že tady chvilku byl, pracoval a uměl trochu česky. Poradil mi, že v Rotterdamu zná nějakého Hutku, že ví, že to je zpěvák. A Janu Beranovou – spisovatelku. Já jenom slyšel, že nějaký Hutka je. On mi pomohl zjistit číslo a rozjel jsem se do Rotterdamu z Amsterodamu. Našel jsem ho, přišel jsem tam k němu, jenže nikdo neotevřel. Tak jsem hledal tu Janu Beranovou. Taky zvoním, nikdo neotevřel. Pak jsem se dozvěděl od jedné Holanďanky, že ta Beranová odjela na dovolenou někam do Španělska a vrátí se až za dva měsíce. O Jaroslavovi Hutkovi jsem nevěděl nic. Měl jsem pár peněz, asi dvanáct set dolarů, co jsem si vydělal u bráchy. On mi platil padesát denně. Jako nádeníkovi. Tak jsem si našel hotel, tam jsem přespával, a když mi peníze došly, tak nezbylo než po parcích, v obilí a tak dál. Furt jsem chodil zvonit k tomu Hutkovi. Trvalo to měsíc a půl, skoro dva, než jsem ho zastihl doma. Jsem zazvonil jednou a on mi otevřel. Tak jsme se stali velkými kamarády. … To byl on. Já měl takové stresy, nebylo divu, zažil jsem si toho dost. On mi řekl: ,Ivane, podívej se. Nejlepší lék na to je psát. Piš, piš si deník. To ti pomůže.‘ Tak jsem si začal psát deník a pak jsem řekl, ať si to přečte. On říká: ,To není deník, ale knížka. Piš dál.‘ Tak jsem začal psát Pestré vrstvy. A pak říkám Jarkovi, jestli mám psát o dolech. On na to: ,Jasně, piš.‘ Tak vznikly Pestré vrstvy. Vlastně to měly být dvě knížky, ale dali jsme je dohromady. … Poslali jsme to Škvoreckému, a to mi právě pomohlo získat politický azyl. Měl jsem psí knížku a musel jsem se chodit hlásit na policii. On napsal dopis, že jsem spisovatel. Tak jsme to s Jarkem udělali tak, že mi na to dali status. Po deseti letech jsem měl nárok na holandské občanství. Dodnes jsem Holanďan, protože mi české občanství nedali. … Škvorecký to nevydal, ale pomohl dopisem. … To bylo také takové podivné. Jarek Hutka mi to tady zařídil a dozvěděl se o tom Stoilov, nakladatelství Torst. Měl zájem, že mi to vydá. Já jsem už také jezdil. Tak mi poslal smlouvy do Holandska, že mi všechny tři knihy vydá. Jenomže já ty smlouvy podepsal tam. A špatně, protože tam mělo být, že bych měl mít nárok na nějaké peníze z každé knížky, z každého vydání. Sice mi to postupně vydal, Pestré vrstvy ještě poslal do Holandska, ale bohužel ty smlouvy byly tak špatné, že jsem z toho neměl nic. Deset tisíc, ale žádné už další, procenta, nic. Taky mě ošulil. … Byla to kniha roku, s čímž jsem nepočítal. Taková sprosťárna, že. Moje matka to ani nečetla.“ 

V Holandsku žil na podpoře, jazyk se učil složitě a postupně. Žil nějaký čas v penzionu a v Hutkově ateliéru. Nebylo snadné získat práci, ale později začal pracovat se dřevem v uměleckém ateliéru, kde byl deset let. I díky problémům s rukama těžko hledal práci, byl od té doby třikrát operovaný. Opatrovatelka Paula Stan mu získala místo v uměleckém ateliéru v jediné rotterdamské historické čtvrti, která nebyla za války vybombardována. Později získal holandské občanství, což mu zajistilo i podporu v nezaměstnanosti. Toto občanství má dosud, neboť mu české úřady dodnes nebyly schopny vrátit občanství české, kterého byl zbaven po své emigraci. Holanďané se k němu vždy chovali velmi vstřícně. „Jarek se hned po revoluci odsunul sem. A mně už to začalo být líto, taky jsem si říkal, že už tu nechci umřít jak Jan Amos Komenský. Nikoho tu nemám. Holandština mě tak nějak štvala. Říkám si, tak co? Co mi tam můžou udělat? Vrátím se zpátky. Lákal mě Vlastík Třešňák, Jarek Hutka. Pojď, vrat se. Koupil barák, budeš mi dělat domovníka tam někde v Kamenicích. Pak mi do Holandska začala psát nějaká paní, že četla moji knížku. A jmenovala se nějaká Lucie Váchová, která má bratra v Utrechtu a jezdívala tam. Tak jsme si psali a měla jednou cestu za bratrem a že by mě ráda poznala, viděla, tak se za mnou zastavila. A skončilo to tak, že jsem se nakonec odstěhoval k ní do Prahy, do tohoto bytu před sedmi lety. Takže od roku 2000 žiji tady.“ Do Holandska za ním přijela i bývalá manželka, ale v momentě, kdy zjistila, že není bohatým emigrantem, opět odjela. S dětmi má dodnes kontakt. V Holandsku však nenašel téměř žádné přátele.

Do Česka se vrátil kvůli Lucii Váchové, stýskalo se mu a chtěl se vrátit zpět. Po návratu se Landsmannova situace finančně nezlepšila, dlouho trvalo, než dostal důchod za svoji práci na dolech. Nějaký čas pracoval v Levných knihách, odkud byl vyhozen, dělal ochranku v hotelu a pracoval v bytovém domu, kde bydlela Hana Zagorová. Vše bylo nedůstojné a všude se k Landsmannovi nechovali příliš dobře. V současnosti pobírá důchod 4085 korun, přispívá do časopisů. Uživí se díky podpoře manželky a přátel.

Kromě Pestrých vrstev vydal ještě dvě knihy: Fotr a Vězení na svobodě, které mu vydalo nakladatelství Torst na základě velmi nevýhodné smlouvy. Pestré vrstvy možná budou přeloženy do holandštiny, do jiných jazyků ještě nebyly přeloženy. Nakladatelství mu další knihy odmítlo vydat. V současnosti (2007) má Ivanu Landsmannovi vyjít další kniha v Ostravě s názvem Šestý smysl a chystá se psát nový román Smetanová revoluce.

S Lucií Váchovou se Ivan Landsmann v roce 2007 nakonec oženil a žil v Praze-Dejvicích. Zemřel 17. března roku 2017 ve věku 68 let.