„První důvod byl, že mě pořád zajímala východní Evropa. Já nevím, co – jazyk, kraj – nemám ráda hory a potom taky ty blbé paneláky. Myslela jsem si, proč pořád bydlí Švýcaři tak moc v těch domečcích, wir brauchen so viel Platz [a potřebujeme tolik místa]. Ty rodinné domy, to je šílené, paneláky je dobrý nápad, ale lepší kvalita. Tak jsem si myslela: ‚Půjdu do Sovětského svazu.‘ Začala jsem se učit ruštinu. Půl roku, potom jsem si řekla ne. To vůbec neumím, to nejde. Potom jsem měla hezký časopis z Polska, pak jsem četla víc a víc a nakonec jsem si řekla: ‚Ne, ti jsou moc katoličtí, nejdu tam.‘ Potom přišel rok 1968, jedenáct tisíc Čechů, a jedna žena z architektonické kanceláře mi řekla: ‚Proč nejedeš do Československa? To je nápad. Budeš tam čtrnáct dní, pokoukáš, můžeš bydlet u mojí maminky.‘ Tak jsem šla.“
„Byla jsem tady čtrnáct dní v roce 1969 a potom ještě podruhé na jaře a všechny moje kamarádky řekly: ‚To není normální, co děláš.‘ Potom jsem se rychle seznámila s Jiřím. Jana, ta kamarádka, mi řekla: ‚Mám výborného kamaráda, ten zná nějakého Čecha, ten mluví italsky.‘ Tak výborně, mám šanci mluvit. Viděla jsem se s Jiřím, byli jsme spolu na Lužnici, sympatický byl pro mě ten muž tím, že byl v roce 1968 v srpnu v Itálii a přišel zpátky. Řekl: ‚Ne, tady jsem doma. Nejsem emigrant.‘ To bylo pro mě moc sympatické. Byli jsme na Lužnici, byla jsem na československé ambasádě v Bernu a řekla jsem: ‚Já chci tady zůstat.‘ Oni mi řekli: ‚Ne, není to možné. Vy potřebujete práci.‘ Protože potom jsem měla práci u nějaké architektonické kanceláře, firmy z NDR na Václavském náměstí, myslela jsem si, že je to výborné, že ještě nemluvím česky, tak začnu tam. Ambasáda nic. Nic, že to nejde. Zase jsem přijela sem, byla jsem tu každý rok třikrát.“
„To bylo opravdu mockrát těžký. Když viděla jsem fronty ve městě, tak jsem se tam postavila. Koukám, co tam prodávají, šunku. Tak se postavím do fronty a koupila jsem něco pro Alenu, moji švagrovou, nebo moji tchyni. Protože jsem neměla práci. Zase ti blbci komunisti mi nedali práci. Oni mi řekli na ambasádě: ‚Sie müssen sich zehn Jahren in Sozialismus bewähren. Gutes Leben in Sozialismus, nach bekomme ich tschechisches Pass.‘ [Musíte se za deset let v socialism osvědčit. Dobře žít v socialismu, a pak můžu dostat český pas.] Hezký, ne? Je mi to jedno. Ich habe Husak geschrieben. Ich war am Innenministerium und gesagt. [Psala jsem Husákovi. Byla jsem na ministerstvu vnitra a řekla jsem]: ‚Já chci pracovat.‘ Nach habe ich bei pumpa gearbeitet. Immer drei Monate, wie Brigade, wieder drei Monate [Potom jsem pracovala u pumpy. Tři měsíce jako brigádu, pak zase tři měsíce…]… ale bylo to veselý. Špinavá práce, ale já to miluju. Záchod geputzt, Luft gegeben Autos [Záchod jsem čistila, dávala vzduch autům], nerozuměla jsem ničemu z aut, pořád jsem se musela ptát těch automobilistů, kolik potřebujete, uklízela jsem, byla jsem tam úplný exot. Chodila jsem pro polévku pro lidi, kteří tam pracovali. Dva roky jsem dělala takovéhle věci a potom jsem řekla: ‚Dost. Jdeme domů. Dost, takhle to nejde.‘“
Madeleine Landoltová se narodila 1. října 1945 ve švýcarském Schaffhausenu jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Otec pracoval jako mechanik, matka jako výtvarnice. Dětství strávila v kantonu Zug ve středním Švýcarsku. Otec byl přesvědčením náboženský socialista, angažoval se v odborovém hnutí a zajímal se o politiku, v podobném duchu vychovával i své děti. Pamětnice vystudovala architekturu. Již během studií vstoupila do Komunistické strany Švýcarska, odkud však po dvou letech odešla. Zajímala se o život ve východní Evropě a v roce 1969 díky známé, posrpnové emigrantce z Československa, navštívila Prahu a rozhodla se zůstat. Během několika návštěv v letech 1969-1971 se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Škvorem, za něhož se v lednu 1971 provdala. Dva roky pak pracovala jako brigádnice u benzinové pumpy. V roce 1973 se rozhodla s manželem k odjezdu do Švýcarska. Manželství se však po deseti letech rozpadlo. V letech 1985-1986 pobývala několik měsíců jako dobrovolnice v Nikaragui a Salvadoru. Madeleine Landoltová byla aktivní členkou strany Grüne Alternative a v letech 1986-1991 zástupkyní GA v parlamentu švýcarského kantonu Zug. V letech 1996-2005 pracovala ve Veřejném dokumentačním centru Doku-zug.ch. Od roku 2005 žije v Praze a pracuje jako dobrovolnice v několika neziskových organizacích (InBáze Berkat, Romodrom, R-mosty, Člověk v tísni).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
