„... oni mě považovali za utopistu. A to k tomu patří. To jsem byl na koberečku, nebo spíš takovém pohovoru (už jako kantor nebo asistent), že kážu bludy a že to s tou televizí přeháním, že nic takového neexistuje. Já jsem totiž mluvil... byl jsem takovej vizionář a strašně mě to bavilo... mluvil jsem, že budou velký televize, že bude plocha, že budou telestěny, že bude barevná, že bude záznam (to tenkrát oficiální televize neměla). Nikdo tomu nevěřil, ale já jsem tomu věřil. A na to mi říkali, jestli jsem to nepřehnal. Ale já jsem to dokonce nedomyslel! Ono toho je ještě daleko víc než tenkrát!“
„... jenže co se nestalo. Hned ten den, 1. máje 1953, mělo být zahájeno zkušební vysílání Československé televise – vy správně píšete to televise, to ‚s‘ tam – tak se porouchal a najednou vypadnul filmový snímač. To jsme měli jeden pětatřicítkovej, jinej nebyl a všechno to bylo na pětatřicítku. Ten se porouchal. Já jsem u toho nebyl, takže tam nebyl žádnej kameraman, žádnej technik, nic... Ústřední výbor a tak podobně se živýho vysílání bál jak čert kříže, oni byli neradi, že nemáme záznam. Z toho živýho už to totiž nikdo nesmaže. Proto nebyly žádný besedy. Nebo byly, ale byly strašně připravený a strašně sledovaný. Takový studený... Jéžišmarja.“
„My jsme kopali zákopy nalevo od silnice, takové okresky, a napravo byli ruští zajatci, teda sovětští tenkrát. Nic se nedělo. Hlídali nás SA-mani, to byli borci. Kanáři se jim říkalo, měli takový do žluta, světle hněda uniformy. Přilítli Rusáci v těch svých stíhačkách a začli střílet. A ty Rusáci (zajatci) přebíhali k nám přes tu silnici a oni je tam sestřelovali na tý silnici vedle nás. To byl masakr, víte? No a my jsme to pak na káře... Ale, co je podstatný... Ti Rusáci byli svině. Oni moc dobře věděli, kde jsou ti Rusáci a kde jsme my, a nás se ani nedotkli. Měli to obhlídnutý, rozvědka byla a věděli, kde jsou ti Rusáci, a pár metrů nebo desítky metrů od nás je stříleli a nás ani jednou... A navíc to byly dum-dum střely, jestli víte, co to je? To je svinstvo, páč ty trhaj.“
Eduard Landisch se narodil 9. února 1927 v pražském Karlíně do rodiny profesionálních fotografů. Už v dětství se u něj projevil všestranný umělecký potenciál. V roce 1944, ještě než dostudoval Vyšší grafickou školu, byl totálně nasazen. Zpočátku byl nasazen v továrně na pletení košíků a tašek, poté v ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) a nakonec byl umístěn na pět týdnů na kopání zákopů u Hlučína. Po návratu z totálního nasazení nastoupil na Fakultu akademie múzických umění, ze které zamířil na post kameramana Československé televize. Byla to doba, kdy bylo televizní kameramanské řemeslo na úplném začátku, a Eduard Landisch se tak stal jedním ze zakladatelů tohoto řemesla u nás. Vedle celoživotní práce s kamerou až do důchodu přednášel na katedře kamery a fotografie. Za své působení v akademické sféře získal v roce 1989 titul profesor a za přínos české televizní tvorbě státní vyznamenání. Eduard Landisch zemřel 2. října roku 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
