Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kaňovický zázrak
narozen 3. března 1933 v Kaňovicích
rodina vlastnila hospodářství s osmi hektary polností a dvěma hektary lesa
svědek zastřelení německého vojáka partyzány 14. dubna 1945 v Kaňovicích
v květnu 1950 pomáhal při tajné stavbě kapličky v Kaňovicích
svědek perzekuce kaplana Antonína Šuránka a projektanta kapličky Františka Peňáze
pod nátlakem v roce 1958 vstoupil do jednotného zemědělského družstva
traktorista a zootechnik v jednotném zemědělském družstvu
v roce 2021 bydlel v Kaňovicích
V květnu 1951 se uprostřed obce Kaňovice objevila nová kaplička zasvěcená Panně Marii Prostřednici všech milostí. Lidé v okolí to nazývali kaňovickým zázrakem. Ve skutečnosti za ním stálo nezměrné úsilí a finanční prostředky tamních obyvatel, kteří přes nevoli úřadů kapli za čtrnáct dní tajně postavili. Jenže to mělo své následky a tamní kaplan Mons. ThDr. Antonín Šuránek následně skončil v internačním táboře a projektant František Peňáz prošel fyzickým a psychickým týráním ve vyšetřovně věznice v Uherském Hradišti. Tehdy osmnáctiletý Josef Lambor byl svědkem těchto událostí a při stavbě svatostánku také přidal ruku k dílu.
Josef Lambor se narodil 3. března 1933 v Kaňovicích jako nejmladší ze tří dětí rodičům Josefovi a Filoméně. Rodinu živilo hospodářství s osmi hektary polností a dvěma hektary lesa. Josef Lambor vzpomíná, že sice netrpěli nedostatkem, ale také žili skromně. Pětičlenná rodina tak spala v jedné místnosti a děti měly už od dětství své povinnosti v hospodářství. Důležitou součástí jejich života byla víra v Boha a Josef tak ministroval ve farním kostele ve vedlejším Velkém Ořechově.
Do obecní školy v Kaňovicích Josef poprvé nastoupil 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka a půl roku po obsazení republiky nacistickým Německem. Z tohoto období pamětník vzpomíná hlavně na povinné dodávky zemědělských komodit, které nacistická správa tvrdě vymáhala. Otce dokonce obvinili z ukrývání zásob a den strávil ve vězení v Uherském Hradišti, než se ukázalo, že šlo pouze o chybný zápis na úřadě.
Od roku 1944 se v okolí Kaňovic pohybovali partyzáni. Několik místních rodin je tajně podporovalo potravinami. Válka se pomalu chýlila ke konci, když se 12. dubna 1945 v obci ubytovalo německé vozatajstvo s přibližně 200 muži. V té době se v lesích usídlila partyzánská skupina vedená Janem Hurábem, zvaným Černý. „Nemělo to velké chvály. Prostě to nebyl partyzán v tom pravém slova smyslu,“ dodává k veliteli partyzánské skupiny pamětník a jeho slova potvrzuje i zápis z kaňovické kroniky: „Jmenovaný pocházel z Horní Němčí a velkou čest partyzánům nedělal.“
O půlnoci 14. dubna 1945 členové této partyzánské skupiny v obci zastřelili německého vojáka Willi Dertmanna na hlídce u střeliva. „Došlo k přestřelce. Na to si vzpomínám. Otec nás vzbudil a říkal: ‚Lehněte si všichni na zem, protože se může cokoli stát.‘ On už byl v první světové válce, tak věděl, o co jde. Tak jsme si polehali v noci na zem. Když jsme potom po válce opravovali barák, tak jsme ve zdi ještě nacházeli díry po kulkách, co se střílelo.“
Němci pak zatkli starostu Josefa Šustka, kterému během výslechu, jehož se účastnila i hlídka SS, hrozili popravením spolu s celou rodinou. Údajně si také pohrávali s myšlenkou vypálení Kaňovic a zastřelení každého pátého občana. „Starosta byl taky v první světové válce, tak uměl německy a s těmi Němci se nakonec domluvil, že za to nemůžeme, že sem partyzáni odněkud přišli. Takže z toho obec vyvázla dobře. Jinak by to dopadlo kdovíjak,“ dodává Josef Lambor.
Německé vozatajstvo poté obec opustilo, ale 28. dubna do Kaňovic přijeli němečtí dělostřelci, kteří zaujali obranné postavení před blížící se Rudou armádou. „Když se blížila fronta, tak lidi si chystali nějaké kryty, aby byli mimo barák, protože se nevědělo, co a jak bude. Vím, že jsme měli přes dvě stavení taky vykopaný kryt. Bylo to celé v zemi a zakryté zeminou, aby nebylo vidět, že tam něco je. Tak tam jsme přečkali celou frontu. Mohlo nás tam být tak deset dvanáct, a nebylo tam světlo. Svítili jsme, jen když bylo potřeba,“ vzpomíná pamětník, jak několik dní strávili v úkrytu. 1. května 1945 boje ustaly a obec byla konečně osvobozena.
Josef Lambor vypráví, že pak s kamarády jezdili do vedlejších Biskupic, kde se zřítilo sestřelené rumunské letadlo, v němž zahynuli dva muži jeho posádky. „Pořád jsme tam něco objevovali a velice nás to zajímalo. Hlavně tam byly nějaké výbušniny a patrony.“ Po bojích se všude v okolí povalovalo spoustu nevybuchlé munice, což jim také nemohlo uniknout. Někteří z kamarádů si ale munici brali domů, kde s ní prováděli různé pokusy. Jednomu z nich se to ale krutě nevyplatilo. „Vybuchlo to a hilzna [nábojnice] mu vletěla přímo mezi oči a zastřelila ho,“ vypráví o smrti mladšího kamaráda pamětník, který se ale těchto nebezpečných her neúčastnil.
Po válce a ukončení měšťanské školy ve Velkém Ořechově pracoval Josef doma na hospodářství. Až později si dodělal hospodářskou školu. V roce 1947 se 13 soukromých hospodářů v Kaňovicích spojilo a založili strojní družstvo, které jim umožňovalo společné zakoupení a používání zemědělských strojů. „Lidé se poskládali a koupili jsme v Brně ve Zbrojovce traktor pětadvacítku Zetor a ten se používal na různé práce, hlavně na dovoz věcí,“ vypráví pamětník, který si udělal řidičský průkaz a od roku 1950 tento traktor obsluhoval.
V únoru 1948 proběhl státní převrat, který završil nástup totalitního státu ovládaného komunistickou stranou. Začal boj proti skutečným či jen domnělým odpůrcům, násilné podmaňování všech sfér společnosti a likvidace soukromého sektoru. Přesně dle instrukcí z Moskvy probíhala kolektivizace zemědělství. I v Kaňovicích tlačili na založení jednotného zemědělského družstva (JZD), proti čemuž se ale postavili tamní rolníci.
V této rozjitřené době, v roce 1950, přišel na farnost ve Velkém Ořechově, pod níž spadaly Kaňovice, jako kaplan Mons. ThDr. Antonín Šuránek vykázaný za své „protirežimní“ postoje z místa odborného asistenta pastorální teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Na jeho popud v obci proběhla sbírka na výstavbu nové kaple, protože ta stávající dřevěná nestačila pro potřeby tamních věřících. 10. května 1951 pak Antonín Šuránek posvětil základní kámen a dle plánu akademického malíře a grafika mistra Františka Peňáze započala stavba. Protože peněz nebylo nazbyt, místní ještě přispěli stavebním materiálem, ale také svou prací. „Základy se stavěly v noci a ostatek ve dne i v noci, jak se dalo. Během čtrnácti dnů byla hrubá stavba hotová. Celá dědina se zapojila,“ vzpomíná Josef Lambor, který také přložil ruku k dílu.
Jenže v době proticírkevní hysterie vyvolané komunistickým režimem neměla kaple povolení úřadů. Přesto ale proti ní nikdo v průběhu stavby nezasáhl. „Policajti z Luhačovic měli kancelář naproti kapličce a viděli to a žádný to neudal. Až se to postavilo, tak se to proláklo a byla z toho polízačka.“
Poté, co se o černé stavbě dozvěděli na okresním národním výboru (ONV) v Uherském Brodě, začalo vyšetřování. Předsedovi MNV v Kaňovicích Leopoldu Šustkovi vyměřili pokutu, ale tu úřad pro vzorné hospodaření v obci a plnění všech předepsaných zemědělských dodávek nakonec předsedovi odpustil. Hůře dopadl Antonín Šuránek. Státní bezpečnost ho v červnu 1951 zatkla v nemocnici v Kroměříži, kde se léčil se zápalem plic, a po výsleších v Uherském Hradišti jej internovali v klášteře v Želivě. Bez soudu a jakéhokoli odůvodnění tam byl vězněn až do října 1955. Následně pracoval v kamenolomu ve Štramberku a až po roce 1968 se mohl vrátit k duchovní činnosti. Josef Lambor vzpomíná, že ho s Františkem Peňázem několikrát navštívili v Ludgeřovicích, jeho posledním působišti předtím, než zemřel. „On si nijak nestýskal, nebo že by byl nějak naštvaný. Byl smířený s tím, jak to je,“ dodává pamětník.
Perzekuce se nevyhnula ani Františku Peňázovi, který ve své práci nikdy neskrýval své náboženské přesvědčení. Zatkli ho v červnu 1952 a následně devět dní fyzicky i psychicky týrali v neslavně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Pracoval pak v dělnických pozicích a ke své malířské a grafické tvorbě se částečně vrátil až po roce 1968.
V 50. letech Josef Lambor společně se starším bratrem Stanislavem obhospodařovali rodinný statek. V obci stále nevzniklo JZD. Proto jim v roce 1953 zabavili společně zakoupené stroje, které museli bez úhrady odevzdat do Strojní traktorové stanice v Uherském Brodě. „Osobně jsem tam vezl traktor i s vlečkou a pluhem. Tak skončilo naše strojní družstvo,“ dodává pamětník.
Krátce poté Josef Lambor nastoupil k základní vojenské službě u protivzdušné obrany. Po návratu domů v roce 1955 převzal celé rodinné hospodářství, protože jeho starší bratr se oženil a odstěhoval. Tlak na vstup do JZD se tehdy stále stupňoval. „Bývaly všelijaké schůze na založení družstva a vždycky to vyšlo tak, že žádný tam nechtěl vstoupit.“
V této době Josefa Lambora jako nestraníka v obci zvolili coby člena národního výboru. Účastnil se tak i schůzí k založení JZD. „Došlo to tak daleko, že starostovi dali nůž na krk, že když to nepodepíše, tak ho s celou rodinou vystěhují do pohraničí. Já jsem byl tehdy také v národním výboru, a tak jsme všichni rozhodli, že to kvůli němu podepíšeme, protože on byl vážený člověk a my jsme, řekl bych, ho měli rádi,“vzpomíná pamětník, jak ze strachu o osud předsedy MNV Leopolda Šustka založili v srpnu 1958 JZD.
Josef Lambor pak v JZD pracoval jako traktorista. V roce 1959 se oženil se Stanislavou Doležalovou, s níž měl v letech 1960 až 1972 čtyři děti. Pamětník hodnotí začátky v JZD jako otřesné, hlavně co se týče finančního ohodnocení. V době, kdy průměrný plat činil 750 korun, vydělával pouze 250 korun měsíčně. „Když jsem se potom oženil, tak to bylo kruté. Těžko jsem s tím uživil rodinu, ale nebylo vyhnutí. Po svatbě jsem chtěl někam utéct, a tak jsem šel bydlet k rodičům mojí manželky a chtěl jsem přejít do jiného zaměstnání. Ale kam jsem přišel, tak mě nechtěli, protože patřím do zemědělství. Takže mi nezbývalo nic jiného, než v zemědělství zůstat.“
V JZD tak Josef Lambor pracoval až do odchodu do penze. Jako traktorista měl ale značné potíže se zády, a tak dálkově vystudoval zemědělsko-technickou školu v Uherském Hradišti a v družstvu pak dělal dlouhá léta zootechnika. Nikdy se ale neangažoval v komunistické straně a nikdy také neskrýval svou víru v Boha. Jeho děti pak měly kvůli špatným posudkům potíže s přijetím na studia.
Pád komunismu v roce 1989 tak přijal s velkou radostí a s manželkou se zúčastnil několika demonstrací v dnešním Zlíně (do konce roku 1989 se město stále nazývalo Gottwaldov). K soukromému hospodaření se vzhledem k věku nevrátil ani po navrácení rodinných polností a v roce 2021 stále bydlel s manželkou ve svém rodném domě v Kaňovicích. „Vždycky jsem hledal pravdu, ale ne vždy se mi to podařilo,“ dodává Josef Lambor na závěr svého vyprávění své životní motto.
Mikel, J., Historie obce Kaňovice a válečné prožitky mého pradědečka. Středoškolská odborná práce, Zlín 2013.
KRONIKA OBCE KAŇOVICE – KNIHA I 1911-1949, dostupné z URL: https://www.kanovice.cz/assets/File.ashx?id_org=6303&id_dokumenty=1605
https://www.kanovice.cz/kaple-zasvecena-panne-marii-prostrednici-vsech-milosti/ds-1081/p1=1485
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)