Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lakomá (* 1932)

• narozena 19. dubna 1932 v Olomouci

• otec Jan Sedlář nadsladovním v Prostějově

• roku 1944 zatčen strýc Bedřich Vogl za příslušnost k odbojové skupině Petráš, ubit při výslechu gestapem

• v roce 1944 zatčen gestapem manžel sestřenice František Ryšavý, popraven 1945

• roku 1951 v rámci vojenské služby tragicky zahynul nejstarší bratr Jan Sedlář

• v roce 1952 sňatek se Stanislavem Lakomým

• pracovala v traktorové stanici v Haňovicích, Senici na Hané a později v n.p. Karosa v Senici

• s manželem vychovali dvě dcery, Stanislavu a Hanu

• roku 2023 žila v domově pro seniory v Náměšti na Hané

Psalo se září roku 1944, když ráno před domem č.p. 4, v malé obci Nasobůrky poblíž Litovle, zastavilo auto gestapa. V domě bydlel Annin strýc, krejčí Bedřich Vogl, který se za války zapojil do činnosti odbojové skupiny Petráš. Už věděl, že ho hledají, na poslední chvíli se ještě pokusil utéct. Běžel přes zahradu ke státní silnici, kde chtěl zastavit nějaké auto a vydat se do Prahy za bratrem. Když však k silnici doběhl, čekala ho zde další hlídka gestapa. Nemělo smysl se bránit. Naložili ho a odvezli do nechvalně proslulé vyšetřovny v Olomouci, na tzv. garňák (v místě dnešní Envelopy). Netušil, že mu zbývají poslední hodiny života a svou rodinu už nikdy neuvidí. Brutální výslech gestapa, který se odehrál téhož dopoledne, nepřežil.

Cestu do školy ukončily vojenské hlídky

Anna Lakomá se narodila 19. dubna 1932 v Olomouci jako nejmladší ze tří dětí manželům Janu a Anně Sedlářovým. Rodina žila v Haňovicích, měli malé hospodářství. Otec, původně vyučený zedník, začal ještě před Anniným narozením pracovat v prostějovské sladovně. Po zatčení nadřízeného postoupil na jeho místo a stal se nadsladovním. Maminka se starala o domácnost a o děti. Rodiče byli pravoslavného vyznání, chodívali do kostela v Chudobíně. Anna prožívala s dvěma staršími bratry, Janem a Vlastimilem, hezké venkovské dětství v láskyplném prostředí rodiny. O politických problémech jako děti nevěděly nic, světová i domácí situace se však stávala napjatou.

Malá Anna nastoupila roku 1938 do první třídy obecné školy v Chudobíně. „Žádné vymoženosti jsme neměli, ani pěkné lavice, jen dřevěné stolky a židle, každou středu jsme měli náboženství a ruční práce,“ vybavuje si. Během září byla vyhlášena mobilizace, která se ale nedotkla nikoho z rodiny. Vzápětí, 30. září 1938, došlo k podpisu Mnichovské dohody, jež měla za následek postoupení pohraničních oblastí rozpínajícímu se Německu. Hranice říše se nebezpečně přiblížila, po Mnichovu procházela pouhých 500 metrů od litovelského cukrovaru.

15. března začali Němci obsazovat ČSR, o den později byl Hitlerovým výnosem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Anna byla tou dobou ve druhé třídě. Vzpomíná, že když šli ten den s dětmi do školy, zastavily je vojenské hlídky a poslaly zpět. V následujících válečných letech bylo vyučování často rušeno, děti dostávaly úkoly domů. Záhy po zřízení protektorátu začaly platit potravinové lístky, které málokdy stačily pokrýt potřeby rodiny. Lidé na vesnici na tom byli lépe, měli většinou alespoň domácí zvířata, pole či zahrady, které jim zajistily základní obživu. Obyvatelé měst za války jezdívali kupovat potraviny na venkov načerno, za což hrozily přísné tresty, nádraží bývala kontrolována.

Ve škole visel Hitlerův obraz

Když 1. září Německo napadlo Polsko, došlo k vyhlášení války Německu Anglií a Francií. Téměř okamžitě došlo ke zostření perzekucí, začalo zatýkání občanů protektorátu Čechy a Morava. V Litovli se týkalo hlavně městské inteligence, zatčen byl například starosta Václav Horák. Platit začaly také německé vyhlášky a nařízení, týkající se například povinného zatemnění.

28. října 1939 byl při studentských demonstracích v Praze postřelen student lékařské fakulty Jan Opletal, rodák ze Lhoty nad Moravou. Zemřel 11. listopadu téhož roku. Následovaly studentské bouře a zavření českých vysokých škol. S postupující snahou o germanizaci národa byli do úředních obecních pozic dosazováni Němci loajální k Říši. V Litovli šlo například o továrníka Fritze Mekkisku, jenž byl dosazen na post vládního komisaře v květnu 1940 poté, co byla rozpuštěna městská rada.

Anna Lakomá začala od páté třídy, tedy od roku 1943, docházet právě do měšťanky v Litovli, vzpomíná, že v zimě jezdili místní lokálkou, většinu roku chodili pěšky. „Když přišla učitelka, museli jsme zdravit Heil Hitler, na zdi visel Hitlerův obraz,“ vybavuje si. Od roku 1941 platila vyhláška, nařizující označení židovských obyvatel viditelně nošenou Davidovou hvězdou. Anna takto označené lidi vídala při cestách do školy a ze školy, doma jim rodiče vysvětlili, že se ničím neprovinili a mají to už tak dost těžké. Nabádali je, aby se jim nikdy nesmáli nebo se k nim nechovali zle.

Smrt hrozila i za poslech cizího rozhlasu

Vzápětí po vzniku protektorátu začal v Čechách a na Moravě vznikat také odboj. Litovelsko nebylo výjimkou. Obcházena byla i různá německá nařízení, například zákaz poslechu zahraničního rozhlasu. Do rádií byly tajně montovány tzv. čerčilky, zařízení, umožňující stanice naladit. V rodině Anny Lakomé došlo roku 1944 v této souvislosti k tragické události, na kterou odkazuje i kronika města Litovle: „Zatčen byl radiomechanik Pařízkovy firmy, František Ryšavý, který zhotovoval zařízení pro poslech zahraničního rozhlasu. V této souvislosti byla zatčena i řada Litoveláků, pro které zařízení vyrobil. (St. Pařízek, kaplan Kadlčík, drogisté Smékal a Rudolf, zubař Chlum, zámečník A. Koupil, učitel Smýkal a mnoho dalších). Ryšavý byl popraven 4.4. 1945.“ Šlo o manžela Anniny sestřenice Marie. K popravě došlo v tzv. Pankrácké sekyrárně stětím.

Do odbojové činnosti se zapojil roku 1943 také Annin strýc Bedřich Vogl, krejčí z Nasobůrek (šlo o maminčina bratra). Úzce spolupracoval s Miroslavem Havlíčkem z Olbramic v rámci odbojové skupiny Petráš, která měla na svědomí mimo jiné několik výbuchů na železnici v okolí. „Jeden most byl na Mladči, jak byla vápenka, to už jsme slyšeli, že to tam bouchalo. Měli jsme sklep, vykopanej v zemi, dveře jsme měli zavřený a ty dveře vyletěly, taková to byla nálož,“ vzpomíná. V září roku 1944 byl strýc zatčen gestapem a téhož dne zemřel při výslechu. Rodina Sedlářových se o zatčení dozvěděla od jeho ženy, která k nim přiběhla s pláčem, aby jim hroznou novinu sdělila. Rodina o zapojení Bedřicha Vogla do odboje věděla. „Věděli jsme jenom, že strýček je v odboji a taky jsme věděli, že to nesmíme říct. Jeho dceři, sestřenici, jsme vždycky říkali: Řekni tátovi, ať to nedělá, vždyť ho Němci zabijou,“ vypráví Anna Lakomá.

Přibývalo náletů, během kterých se děti z litovelské měšťanky na pokyn učitelky utíkaly schovávat do nedalekého lesa. Po jejich skončení se vracely do lavic. V Haňovicích se rodina schovávala ve sklepě, spolu s dalšími sousedy. Když se jednoho květnového rána sourozenci probudili, zjistili, že rodiče nejsou doma. Vydali se ven, kde už viděli lidi ze vsi, mířící k nedalekému Chudobínu. Zde už stál hlouček místních, vítající přijíždějící sovětské vojáky šeříky. Mezi přihlížejícími byli i rodiče. Příchod osvoboditelů bohužel nepřinesl jen radost. Ze strany sovětských vojáků mělo docházet k rabování a znásilňování místních dívek. Anna Lakomá vzpomíná, že místní se spíše schovávali doma, měli strach. Válka skončila a život se pomalu začal vracet do starých kolejí. Anna začala chodit do obnoveného Sokola.

Mamince nedovolili otevřít bratrovu rakev

V roce 1946 proběhly první svobodné volby, ve kterých zvítězili komunisté. Sedlářovi nepatřili k jejich příznivcům, do strany nikdo z nich nevstoupil. Roku 1948 se dostali komunisté k moci. Anna skončila měšťanku a chtěla se vyučit švadlenou. Ten rok ale na tento obor nepřijímali, takže se rozhodla navštěvovat jednoletý učební kurz. Naučila se psát na stroji, používat těsnopis, pracovala pak ve Státní traktorové stanici v Haňovicích. Později byla přeložena do pobočky v Senici na Hané. Kolem stanice jezdíval pravidelně řidič autobusu Stanislav Lakomý, který v Senici pracoval pro pobočku podniku Karosa. Seznámili se v roce 1950, roku 1952 se vzali. Po svatbě žili u manželových rodičů v Cakově, začali opravovat dům. Roku 1953 se narodila starší dcera Hana.

Svatbě a narození dcery předcházela další tragická událost v rodině. Annin starší bratr, Jan Sedlář, který začátkem padesátých let narukoval na vojnu, vystudoval v rámci vojny leteckou školu v Dolním Kubíně, později byl převelen do Prostějova a do Pardubic. Týden před osudnou událostí byl Jan doma na dovolence. Loučil se s rodinou jako obvykle. O týden později přišel k Sedlářovým tajemník národního výboru v Haňovicích s členy pardubické vojenské posádky, aby rodině sdělil, že Jan tragicky zahynul při nočních letech. Otec s mladším bratrem Anny ještě téhož dne odjeli do Pardubic, aby zařídili potřebné náležitosti. Nejprve jim chtěli zakázat Jana pohřbít s tím, že mu bude zařízen vojenský pohřeb. Otec trval na tom, že syna pohřbí rodina. Objednal rakev s okýnkem, aby Jana mohli ještě vidět. Na pohřeb však jeho ostatky dovezli v uzavřené rakvi a ani na matčino naléhání ji nepovolili otevřít. Vojáci, kteří se pohřbu zúčastnili, matce odmítali sdělit jakékoliv informace s tím, že jde o vojenské tajemství. Otce napadalo, zda nebyl Jan jako letec poslán bojovat do Korejské války, která právě probíhala, jeho podezření se však nikdy nepodařilo potvrdit. Druhý z bratrů, Vlastimil, odcházel na vojnu den po pohřbu...

Sedlákům, kteří nechtěli vstoupit do družstva, zabavili stroje

Komunistický režim už tou dobou ukazoval svou tvář. Probíhalo znárodňování, kolektivizace, které na Hané postihly mnoho zemědělců. O hospodářství přišli i rodiče manžela Anny Lakomé. Ke vstupu do JZD chodívali občany Cakova přesvědčovat dva muži z okresu. Větším sedlákům, kteří se vstupu do JZD bránili, postupně sebrali stroje a dostali je tak do situace, kdy neměli pole čím obdělávat. Nakonec se podvolili.

Roku 1963 se manželům Lakomým narodila druhá dcera Stanislava. Anna Lakomá později začala pracovat v senické Karose, kde byl zaměstnán i manžel. Jezdila mezi lisovnou a skladem s holderem a vozila materiál. Děti hlídala maminka. Pražské jaro roku 1968 vnímala jako něco, co se jich na malé vesnici příliš netýkalo. Politické dění nesledovala, měla dost starostí s péčí o rodinu, chodila do práce. Srpen 1968 v ní však vyvolal vzpomínky na začátek druhé světové války. Lidé byli vyděšeni, nevěděli, co si myslet, ani co čekat.

Následující roky normalizace se nesly ve znamení politických přednášek v zaměstnání, kádrování a prověrek. Anny Lakomé ani její rodiny se nic z toho příliš nedotýkalo. S manželem nebyli ve straně, nezastávali žádný vyšší post v zaměstnání.

Problémy dostat se na školu neměly ani dcery. Jedna z nich se vyučila švadlenou, z druhé se stala zdravotní sestra. Sametovou revoluci Anna Lakomá vítala, přála dětem a mladé generaci, aby vyrůstali ve svobodě, mohli cestovat a měli více možností. V té době už byla v invalidním důchodu a v roce 1988 se přestěhovala do Domova pro seniory v Náměšti na Hané. Žila zde i v době natáčení, v roce 2023.

 

 

ttps://www.fronta.cz/dotaz/trest-smrti-za-poslech-ciziho-rozhlasu

https://gotiskovo.webnode.cz/news/odbojova-cinnost-za-druhe-svetove-valky/

https://www.litovelsko.eu/cs/aktuality/valecne-hroby-pomnik-padlym-v-myslechovicich.html

file:///home/hana/Sta%C5%BEen%C3%A9/kronika_mesta_2014.pdf