Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Lagryn (* 1947)

• narozen 17. července 1947 v Chebu

• pochází z rodiny multiinstrumentalisty Josefa Lagryna a podomní obchodnice Ilony Marie Hauerové

• oba rodiče, příslušníci Sintů, byli za 2. světové války vězni nacistických koncentračních táborů

• jako dítě vyrůstal do pěti let s oběma rodiči, pak s matkou a jejím novým druhem kočovali

• po nuceném usazení Romů (1958) převzal Antonína do péče otec a znovu žili v Brně

• teprve v 11 letech začal Antonín pravidelně navštěvovat základní školu

• žil střídavě s matkou (i na Slovensku) a otcem, kvůli výchovným problémům byl umístěn do diagnostického ústavu

• roku 1968 vycestoval za rodinou do Německa na pohřeb, ale pobyt tam si prodloužil

• kvůli nepovolenému opuštění republiky (když se po 11 měsících vrátil) skončil na 30 měsíců ve vězení

• v 80. letech se živil jako dělník

• po roce 1989 pracoval pro Milana Ščuku

• spolupracuje s MRK v Brně a angažuje se v projektech připomínajících oběti romského holokaustu

• roku 2022 žil v Brně

Kdo by si jako dítě nepřál cestovat v domě na kolečkách a poznávat stále nová a nová místa? Antonín Lagryn, řečený Tony, takové dětství prožil. S matkou a otčímovými příbuznými, kteří se živili jako kočovní brusiči, cestoval po Čechách. Někdy maringotky táhli koně, někdy traktor a jindy si stopli i náklaďák. 

Antonín Lagryn pochází ze Sintů, neusazených německých Romů, kteří se mnohdy živili kočovným divadlem, hudbou, provozovali cirkus nebo handlovali s koňmi a jejich ženy tzv. hauzírovaly, provozovaly podomní prodej a někdy i věštily z dlaně.
Rodina Antonínova otce byla tradičně hudebnická a jejich rádius sahal až do Rakouska. „Hráli taneční, swingovou, jazzovou a lidovou hudbu. Hráli lidem, co měli rádi. U nás byli všichni strejdové muzikanti, měli na to i živnostenský listy. Děda hrál na citeru, klavír a kytaru. Otec na kytaru, housle. A staří Sintové taky hráli na harfy,“ přibližuje Antonín, čím se živil dědeček Willibald Lagrün vedle obchodování s koňmi. Pohybovali se mezi velkými městy a tam také – přesněji v Praze – byli roku 1942 zadrženi a posláni do Let u Písku.

Politika přístupu k Romům za Protektorátu Čechy a Morava, tedy segregace podle nacistických rasových zákonů, navázala na praktiky zavedené už za první republiky. Díky evidenci obyvatelstva podle domovského práva (v letech 1922–1927) byly sepsány seznamy romského obyvatelstva a interpelacemi agrární strany a národních socialistů se zrodil Zákon o potulných Cikánech. Na jeho základě se pak od roku 1927 začaly vydávat speciální cikánské legitimace opatřené daktyloskopickými otisky. Navzdory ústavně zaručené rovnoprávnosti občanů Československa se následná opatření, která vycházela z dotyčného zákona č. 117 a byla namířena proti Romům, stala diskriminačními. Pokud chtěl majitel cikánské legitimace dál kočovat, musel si vyřídit tzv. kočovný list. Státní úřady mohly také rozhodovat o tom, do kterých obcí nebo regionů nebudou moci „potulní cikáni“ vůbec vstoupit.

Čeští a moravští Romové, Sintové, světští a lidé provozující živnost spojenou s kočovným způsobem života končili od srpna 1942 v táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. K internaci byli nuceni na základě protektorátního nařízení o preventivním potírání zločinnosti, jež zavádělo preventivní policejní vazbu pro zločince a osoby, které ohrožovaly veřejnost svým asociálním chováním. Mezi tzv. asociály byli již výslovně zmiňováni „Cikáni a osoby žijící po cikánsku“. Zatčeni a uvězněni mohli být tito lidé preventivně, stačilo být přistižen mimo úředně přidělené místo. Z původně kárných pracovních táborů v Letech a Hodoníně se stala shromaždiště „po cikánsku žijících tuláků a osob práce se štítících“, přestupní místo před konečnou stanicí – vyhlazovacím táborem Auschwitz, kde velká část internovaných nakonec skutečně zahynula.

Táta říkal: Ráno jsme vstali, kluku, a nevěděli jsme, jestli večer budeme ještě živí

Antonínův otec Josef Lagryn žil roku 1942 s Pavlínou Šmídovou. Společně měli pět dětí, jedno zemřelo ještě před internací. Dva chlapci, František a Jan, i dvě děvčátka, jejichž podobu, nikoliv jména, známe z fotografií, zahynuli jako vězni tzv. cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. Kruté podmínky měnily charaktery lidí a pod tlakem prostředí a v pudu sebezáchovy se tak mnozí začali chovat jinak, než by jejich svědomí uneslo na svobodě. Antonín přibližuje, jak si otec zachránil život tím, že se se svou ženou Pavlínou v době věznění v Auschwitz rozešel: „Ona to tak zavinila. Chodila s funkcionářema za chleba – pro děti, to tam bylo jedno. Už tam s ní netáh, dělala mu zle. (...) Potom byl nástup na apelplatz a říkali: ‚Ženatý na jednu stranu a svobodný na druhou. Tak jsem si stoup na svobodný,‘“ vyprávěl pamětníkovi jeho otec. Toto rozhodnutí mu zachránilo život a ocitl se tak těsně před likvidací tzv. cikánského tábora jako pracovní síla v KT Buchenwald. „Druhý den přišel další transport [z Auschwitz do Buchenwaldu],“ vzpomínal dál Antonínův otec, „a my jsme se ptali: ‚Co se tam stalo?‘ To bylo z druhýho na třetího srpna. [Noc z 2. na 3. srpna 1944 – datum likvidace tzv. cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau a zároveň Den připomínky obětí romského holokaustu]. Celou noc hořelo nebe. Všichni plakali a šli do plynu a do pece, i ty děti. Kdybych tam byl, šel bych se svou rodinou taky.“ Otec nakonec vyvázl i z tábora nechvalně proslulého „schody smrti“ vedoucími z kamenolomu Wiener Graben, kde vězni vykonávali otrockou práci. Zachránil se krátce před osvobozením útěkem z pochodu smrti – podařilo se mu ukrýt ve vodě pod břehem Dunaje. Po dvou dnech ho našli američtí vojáci a s nimi se i vrátil do Československa.

Dlouhou řadou nacistických koncentračních táborů prošel i Antonínův strýc Jan Lagryn, řečený Fasi, bohužel ale zahynul. Internaci jak v Letech, tak v Hodonínku (jak říkají táboru Romové) i transportu přímo do Auschwitz, což potkalo například příbuzné Rudolf Murka (1959) (pametnaroda.cz), se vyhnul Antonínův strýc Josef (jmenoval se stejně jako jeho bratr, Antonínův otec) tak, že našel azyl na Slovensku a přidal se k partyzánskému hnutí. Po válce se živil jako houslista a poté, co v Karlových Varech postřelil kvůli cti tři sovětské vojáky, emigroval do Německa a až do smrti žil v Rakousku.

Spaly v mokrém oblečení, aby jim do rána uschlo

Rodina Antonínovy matky nacistické perzekuci unikla. Antonínův dědeček Reinhold, řečený Házu, Landsberger/Kraus musel coby Sint s německým občanstvím narukovat a jeho dva synové sloužili ve wehrmachtu. Jako jediná z rodiny se Antonínova matka stala vězeňkyní KT Ravensbrück proto, že ji během cesty za příbuznou do Sudet kontrolovala na nádraží policie a látky v její tašce ji usvědčily z nelegálního prodeje. Jelikož se bránila, byla ihned zatčena a skončila na gestapu v Liberci, odkud putovala 400 km na sever. „V Ravensbrücku byla samá jezera a ženy tam sekaly rákos. To bylo cikánské komando. Po krk do vody, pokud nezamrzla, i s hadrama,“ vzpomíná Antonín, co o své zkušenosti z ženského koncentračního tábora vyprávěla matka. Pracovala i v dílně, kde se vytěžený rákos zpracovával. Zmiňovala kruté podmínky, kdy v mokrém oblečení večer uléhaly, aby jim do rána vůbec uschlo. Mnohé dívky v táboře také podstupovaly nucenou sterilizaci a prováděly se na nich lékařské pokusy. Z celkového počtu 132 000 žen a dětí, které prošly Ravensbrückem, zahynulo 92 000 obětí. V dubnu 1945 se 24 500 vězňů schopných chůze vydalo na pochod smrti, který směřoval do Mecklenburska, na sever. „Už se blížili Rusi, tak je vyhnali. Říkala: ‚To víš, tak jsme šli. Žádné jídlo, žádné pití. Pořád jsme šli, pochodovali, esesáci s náma, a naráz přilítly stíhačky a začaly to kropit. Esesáci nestačili utíkat. A za chvíli už tanky a byli jsme osvobození,‘“ tlumočí vzpomínky své matky Antonín. Ilona Marie Hauer se stala jednou z 3 300 přeživších a díky Červenému kříži se nakonec ocitla zpět v Československu. Až do druhé poloviny šedesátých let zůstala oddělena od své německé rodiny, roku 1981 se pak za nimi nechala vystěhovat. Kvůli nelegálnímu obchodu s textilem byla dvakrát vězněna i za komunismu (v Ilavě a Želiezovcích).

Vstávej, jedeme pryč

Po válce se Antonínovi rodiče seznámili ve Znojmě a rozhodli se pro společný život. Dělil je dvacetiletý věkový rozdíl, spojoval úděl Sintů i válečné utrpení. Společně s rodinou otcova bratra Josefa žili v Karlových Varech a později sami v Brně. Jejich vztah ale nevydržel. „Bylo to na Mikuláše, mně bylo pět roků. Tenkrát se dětem kupovaly zlatý mikulášský metly, a na tom byly čokoládový figurky. A já jsem spal a máma mě s tím tak lechtala. ‚Vstávej, jedeme pryč,‘“ vzpomíná Antonín na den, kdy se matka rozhodla od otce odejít.

Z brněnského bytu a teplé postele se najednou Tony ocitl v docela jiném světě. Spolu s novým partnerem Antonínem Weinrichem a jeho příbuznými i dalšími sintskými rodinami putovali po pohraničí a živili se sezónní námezdní prací v zemědělství. Otčímův otec Josef Schulz navíc provozoval brusičské řemeslo. Dílem žili ve svých maringotkách, dílem v domech po vysídlených Němcích. Díky svým pojízdným obydlím bývali lehko identifikovatelní jako Romové a v závislosti na míře předsudků se k nim také podle toho chovali obyvatelé vesnic, kam přijížděli. Dobrou zkušenost a vřelé přijetí si pamětník spojuje s obyvateli osady nedaleko vesnice Bublava na Sokolovsku. „Kam jsme přišli, všude jsme dostávali domy, i zařízený. Ale v zapadákově. Byli jsme zvyklí na města, na veselo. Tam smutno. Ale lidi byli dobří,“ vzpomíná. Maminka se naučila dojit krávy, Antonín jí pomáhal poklízet.

Puč mi kolo, nechám tě svézt na velbloudovi

„Do první třídy jsem šel v Teplé u Mariánských Lázní, pak v Karlových Varech. (...) Na místě jsme v tý době zůstávali týden, pár dní. A pak jsme se zase museli jít nahlásit do nový školy. Chodil jsem do jedný třídy několik let a nikdy jsem ji nevychodil,“ říká ke své školní docházce. Děti kočujících Sintů prožívaly docela jiný život než jejich vrstevníci. A učily se také jiným dovednostem. „Vždycky když jsme přijeli, už tam byli čumilové a koukali: ‚Co je, co je?‘ – ‚Za náma přijede cirkus. Máme tam velbloudy, koně,‘ tak jsme je oblbovali. Koukali. ‚Jo?!‘ – ‚Chceš svézt?‘ – ‚Jo, necháš mě?‘ – ‚A pučíš mi kolo?‘ Jak mi půjčil kolo, už mě tam celý den neviděl. Už jsem jezdil po lesích, po polích, už jsem byl divokej. A kolikrát jsem přišel k vozu a tam už stála máma s tátou toho kluka nebo i policajt a máma s klackem a už jsem utíkal. Zahodil jsem kolo a davaj do lesa. Kolikrát jsem ani od strachu nepřišel celou noc domů,“ vypráví dnes už zvesela. „Jednou jsem utek z Mostu do Bíliny, sedm roků mi bylo. Hledali mě, i v řece, jestli jsem se neutopil, a já jsem byl u kamarádů v Bílině,“ přidává další historku k dokreslení alotrií, která v dětství vyváděl. Tehdy ale po shledání s matkou nenásledoval výprask: „Hned mě vzala do mléčnýho baru, nacpala mě jako husu buchtama, zákuskama, kakaem. Byla ráda, že žiju.“

Od chvíle, kdy Tonyho matka odešla od otce, neměli s ním žádný kontakt. Otec byl přesvědčený, že se rozhodli pro život u příbuzných v Německu. Sám se živil jako muzikant – jezdil s Cirkusem Aleš. Na tomto místě vyprávění se pamětník dotýká pojmu „prásto“. „Zvířata tam krmili koňským masem, u nás je to nečistý, u Sintů. A za otcem tam přišel takový výbor od Sintů a říkali mu: ‚Když tady zůstaneš, budeš nečistej, prásto.‘ Tak odešel,“ vysvětluje. Tento pojem označuje tzv. rituální čistotu, soubor pravidel, která – pokud se nedodržují – vystaví Sinta hanbě a opovržení nebo až exkomunikaci. Tuto přísnost v dodržování čistoty (nejen ohledně toho, co příslušník Sintů smí a nesmí jíst a s čím zacházet, ale také jak se chová, mluví, jedná) pocítil na vlastní kůži i pamětník v době, kdy krátce žil s matkou v Německu. „Čistota duše a těla. Když přijdete mezi ně do Německa, máte strach promluvit. Tam se musíte držet, abyste neřek něco špatnýho. Proto jsem tam nechtěl zůstat. Já bych tam byl pořád v ostudě,“ vzpomíná na necelý rok mezi lety 1968 a 1969, kdy pobýval u matčiny rodiny.

V létě pohoda, v zimě hlad

„Maringotka, jak maj cirkusáci, pět metrů, dřevěná, na boku byly dvě okna, na vrchu lufníky – malý okýnka. Vzadu byly dvě postele, stůl, kredenc, kamna s růžema, smaltovaný. To se objednávalo ve Slaným, bílý s trsama růží. Když se otevřely dveře, tak to bylo hned vidět,“ popisuje Antonín obytný vůz, ve kterém cestovali, a jeho zařízení. Děti spávaly většinou na podlaze na dekách, v létě venku pod vozem. V zimě, když bylo práce málo, chodily děti i žebrotou nebo prodávaly růžičky z krepového papíru. Sintové, se kterými cestovali (rodiny Chadrabových, Schulzových, Hauerových), provozovali brusičské řemeslo: „Brousíme nůžky, nože, sekáčky na maso, kafemlejnky! Hned hotový! Přišli a nechali to na výboru rozhlásit rozhlasem a lidi chodili. Třeba u hospody stáli,“ vzpomíná Antonín na štace, během kterých si i děti přivydělávaly tím, že nabroušené nože a nůžky pak roznášely po domech. „To jsem rád dělal. Děda to nabrousil, já říkám: ‚Kolik?‘ –‚Tři.‘ Já jsem řekl pět [korun] a hned jsem měl dvě do kina,“ směje se.

Na cestách se Sintové potkávali s Olachy, kteří žili podobným způsobem života jako oni, ale odlišovali se například oblečením, které na rozdíl od Sintů měli zdobné a okázalé, Sintové civilní a elegantní. Míjeli se také se světskými (lidmi světem jdoucími), kterým se říkalo „křapíci“ podle oslovení, které světští ve vztahu k nim používali.
K přesunům sloužili nejprve koně, pak i traktory, nebo si dokonce „stopli“ nákladní vůz, který je kus popotáhl. Tomu všemu nakonec odzvonilo po zákazu kočování. „V říjnu 1958 schválil socialistický parlament zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Zákon se realizoval v roce 1959 formou policejních akcí ne nepodobných raziím. Ze dne na den musela být odmontována kola kočovných vozů, Romové měli povinnost usadit se tam, kde byli právě zastiženi – obce jim měly poskytovat náhradní ubytování,“ píše v Kapitolách z dějin Romů Jana Horváthová. Kola maringotek se ale pro Hauerovy, Chadrabovy, Schulzovy a Weinrichovy dotočila v Berouně již o rok dříve. Pro Antonína tehdy nastala obzvlášť těžká doba – matka skončila ve vězení za tzv. hauzírku, tedy podomní obchod s textitem. Tony sice zůstal s rodinou svého otčíma, ale bez matčiny ochrany se mu nevedlo tak jako dřív. Potloukal se a padl do oka jednomu bezdětnému páru. Manželé dokonce uvažovali, že by si tehdy jedenáctiletého chlapce osvojili. „Brali mě do Prahy na výlety, měli auto, koupili mi kolo. A ta žena mi pak napsala dopis tátovi,“ vzpomíná. 15. září 1958 se v Berouně najednou objevila nečekaná návštěva. „Kluci pro mě přiběhli. ‚Tondo, pojď honem! Tvůj táta přijel!‘ Já jsem si ho nepamatoval, pro mě to byl šok. Tak jsem šel k těm vozům, táta tam s nima seděl. Jak mě viděl, plakal a hned mi dal hodinky. (...) Vzal mě do vlaku a jeli jsme do Brna. Tak jsem přišel mezi gádže.“

Ještě několikrát se Antonín Lagryn během života vrátil k tradičnímu způsobu života svých předků, ale žil také spolu s brněnskou omladinou a nakonec i v domově pro mládež v Novém Jičíně. Utekl za matkou na Slovensko i nakrátko emigroval do Německa. Živil se jako dělník na stavbách i dohlížel na statisícové zisky z podnikání Emila Ščuky a v „devadesátkách“ u sebe nosil pistoli. Po revoluci roku 1989 začal navštěvovat Osvětim a zúčastnil se také pouti ke svaté Kali Sáře ve francouzském Saintes Maries de la Mer.

Přes to přese všechno se ale ve vzpomínkách rád vrací ke chvílím, kdy – když jeli daleko –, odvezli vozy na nádraží „jako cirkus“ a jeli třeba až na Slovensko – čtyři pět dní. V takto „navagonovaných“ vozech správně uvnitř nikdo neměl být. To se ale nerespektovalo a maminka v maringotce dokonce i topila, aby mohla vařit. „Jak šibovali, tak jak to odrazili, ten vagon s náma [cuknul], máma spadla, převrátili kamna, málem chytl vůz. Měla spálenou ruku, ale nesměli jsme říct, že tam jsme,“ vzpomíná na jednu dramatickou chvíli. „Ale jak jsme jeli, spalo se jak v kočárku. Pořád to jelo, ukolébalo nás to, to bylo hezké,“ dodává.