Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lacman (* 1950)

• narozen v roce 1950 v Praze

• studium na střední průmyslové škole

• od 60. let zájem o křesťanství

• roku 1974 vycestoval do Itálie, první tajný převoz knih

• roku 1980 navštívil Velkou Británii, setkal se s Alexandrem Tomským

• v roce 1981 se seznámil s Pavlem Hradilkem a podzemní církví

• zapojen do pašování a šíření zakázané literatury

• v roce 1985 absolvoval první výslech na StB

• od roku 1993 pracoval jako redaktor Karmelitánského nakladatelství

• od roku 1994 vede Knihkupectví u sv. Vojtěcha v Praze

Život Josefa Lacmana není zdánlivě příliš bohatý na události. Zaujme spíš vnitřním odhodláním a zaujatostí, které v sobě objevil již v mládí, a to zcela odvisle od rodinné tradice.

Pouť po Sionu

Narodil se v roce 1950 v Praze v rodinném domě v Liboci, kde stále žije. Ačkoli jeho rodina byla spíš ateistická a náboženství v ní nemělo prostor, ve věku puberty se v něm ozval zájem o náboženská témata. Ten se neustále prohluboval, a to i přesto, nebo právě proto, že v normalizační atmosféře nebyl duchovní život podporován. Šedesátá léta a zároveň roky, které mladého člověk formují, trávil Josef Lacman na průmyslové škole elektrotechnické v Ječné. „Četl jsem Literárky, Studenta a UKáčko, ty byly takové nejradikálnější,“ vzpomíná. Je zajímavé, že ač rodina nebyla nijak nábožensky zaměřená, už z tehdejší doby si pamatuje články hlavně autorů se vztahem ke katolicismu.

V době nastupující normalizace sedmdesátých let začal pamětník obcházet kostely a církve, vydal se na „pouť po Sionu“, jak říká. Cítil, že náboženství je pro něj důležité, ale chtěl se sám rozhodnout, které mu bude nejbližší. Věnoval proto mnoho času získávání informací a srovnávání přístupů různých církví. Pravidelně se účastnil církevních debat a seznámil se i s učením několika radikálnějších křesťanů. Měl přátele u svědků Jehovových, navštěvoval tzv. letniční komunity Daniela Drápala, přičemž obě společenství jsou přitom známá určitou specifičností a radikalitou názoru. „I přesto, že jsem chtěl vědět, ‚jak to bylo‘, nikdy jsem k víře neměl moc rozumový přístup, beru ji jako dar,“ vysvětluje Josef Lacman.

Obavy pokleknout

Srovnával jednotlivé směry a zároveň se vnitřně odhodlával stát se křesťanem. „Nejvíc jsem se obával dvou okamžiků. Strašně jsem se styděl pokleknout v kostele, na to jsem se připravoval opravdu velice dlouho. Také jsem se bál zpovědi, nedovedl jsem si sám sebe v té situaci představit,“ přiznává těžké osobní začátky své křesťanské cesty Josef Lacman. Nakonec do církve nejen vstoupil, ale v pozdějších letech se účastnil i setkávání podzemní církve soustředěné kolem Pavla Hradilka, kde studoval teologii u Fridolína Zahradníka a Jana Konzala.

Potíže měl se získáváním informací, knihy si půjčoval od přátel v církvi nebo je složitě sháněl po antikvariátech. V roce 1974 odjel na zájezd do Rakouska a Itálie, odkud tajně z Křesťanské akademie Velehrad přivezl některé knihy, jež byly v Československu nedostupné. Později, v roce 1979, během cesty po Španělsku a Portugalsku, se opět zastavil v Římě. Láska ke knihám ho přivedla k tomu, že nejdříve pro sebe a pro své přátele, později v rámci dohod katolického disentu se zahraničními nakladatelstvími, vozil „zakázané“ knihy ze Západu. Jako zaměstnanec letiště měl snadnější možnost vycestovat díky volným letenkám, i když každoročně musel žádat o souhlas s cestou závodní výbor Revolučního odborového hnutí.

Spojkou z lásky ke knihám

V roce 1980, během cesty do Velké Británie, opět navštívil Řím. Touto cestou již povýšil na přímou spojku, když v Londýně navštívil Alexandra Tomského s prosbou o cyklostyl. Přístroj opravdu zhruba o rok později převzal a předal církevnímu disentu. Cyklostyl sloužil ke kopírování teologických i politických textů, do jejichž šíření a distribuce se Josef Lacman zapojil. Většinu svého volného času trávil v církvi, po svatbě v roce 1984 dělil svůj čas mezi práci pro církev, studium a manželku.

V roce 1985 byl pamětník předvolán kvůli svým aktivitám k výslechu. Státní bezpečnost mu tehdy vyhrožovala trestem. Výslech se odehrál přesně v době, kdy se Josefu Lacmanovi narodila první dcera, později k ní přibyl syn. Ve druhé polovině osmdesátých let se proto i kvůli manželce a dětem věnoval především rodině.

Od roku 1989 se své lásce ke knihám věnuje naplno a veřejně. Pracoval jako redaktor nakladatelství Skriptum, předchůdce dnešního Karmelitánského nakladatelství. Později založil Knihkupectví u sv. Vojtěcha, které sídlí v budově Katolické fakulty Univerzity Karlovy v Dejvicích. V rámci svého tichého a zdánlivě nikam nevybočujícího života Josef Lacman sloužil svému ideálu bez hrdinských póz. Svoji cestu si vybral sám a kráčí po ní dodnes.