Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladek Lacina (* 1949)

• narozen 25. června 1949 v Praze

• profesionální veslař, závodník za VK Blesk a Duklu Praha, reprezentant Československa

• účastník několika mistrovství světa

• účastník LOH 1972 Mnichov (6. místo dvojskif), LOH 1976 Montreal (3. místo párová čtyřka), LOH 1980 Moskva (4. místo skif)

• připravoval se na LOH 1984 v Los Angeles, kterých se českoslovenští sportovci kvůli bojkotu zeměmi východního bloku nakonec nezúčastnili

• matka Božena Lacinová, rozená Krátilová, prošla koncentračním táborem Ravensbrück, kam byla poslána kvůli spolupráci v odbojové organizaci ÚVOD

• otec Svatopluk Lacina jako mukl deset let pracoval v uranovém dole Jáchymov

Vladek Lacina se narodil 25. června 1949 v Praze do rodiny se silnou veslařskou tradicí. Již jeho praděd byl úspěšným veslařem ve sportovním klubu Slavia Praha. Jeho fotografie prý dodnes visí ve slávistické loděnici. Za Slavii později závodil také Vladkův otec, který se svou ženou nakonec dovedl k veslování i samotného Vladka. I přes pohnutý osud rodiny a její perzekuci ze strany komunistického režimu se z Vladka stal profesionální veslař a úspěšný reprezentant Československa.

Manželé odbojáři

Rodiče byli pro Vladka vždy morálními i sportovními vzory. Matka Božena Lacinová, rozená Krátilová, prošla během druhé světové války koncentračním táborem Ravensbrück, kam byla poslána na základě svých protinacistických odbojových aktivit v rámci organizace ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Do protiokupačního hnutí se zapojila spolu se svým prvním manželem, významným odbojářem-telegrafistou Jindřichem Klečkou. Ten byl v budově takzvaného Jinonického akcízu, odkud vysílala ilegální vysílačka Sparta I, v noci z 3. na 4. října 1941, kdy gestapo zachytilo opakované vysílání z okolí Jinonic a podařilo se mu tuto ilegální vysílačku zaměřit. Na lokalizované místo dorazila zatýkací komanda gestapa, která akcíz obsadila. Likvidací radiostanice Sparta I došlo nejen k definitivnímu konci kontaktu domácího odboje s Londýnem, ale znamenalo i konec života Jindřicha Klečky, který se sám zastřelil, aby nepadl gestapu do rukou.

„Matka měla smůlu a dostala se do soukolí dějin podruhé,“ říká Vladek ve vzpomínce na Svatopluka Lacinu, svého otce. Když Vladkovi nebyl ještě ani rok, byl totiž zadržen i Svatopluk, tentokráte za účast v odboji proti nastupujícímu komunistickému režimu. Vladkův otec od té chvíle svého syna vídal už jen přes okna bytu naproti pankrácké věznici, kam Božena chodila Vladka pravidelně ukazovat, zatímco její manžel čekal na rozsudek. Až už je to náhoda či osud, Vladek se právě zde také poprvé setkal s jedním ze svých budoucích veslařských kolegů – Miroslavem Martincem. Martincův otec byl totiž v té době také vězněn na Pankráci. A i jeho matka chodila malého Miroslava ukazovat svému muži přes okno. V květnu 1950 byl Svatopluk Lacina odsouzen k osmnácti letům vězení. Jako politický vězeň, komunistickým režimem označený jako mukl („muž určený k likvidaci“), byl poslán na těžké fyzické práce do uranových dolů v Jáchymově. Strávil zde deset let, po nichž byl na základě amnestie v roce 1960 propuštěn.

Dobrá Voda u Hořic

Celá Vladkova rodina byla v době otcova věznění nuceně vystěhována z vlastního domu v Praze. Útočiště našli ve vesnici Dobrá Voda u Hořic, kde bylo matce i přes ukončené střední vzdělání umožněno vykonávat nanejvýše dělnické práce v místní textilce Mileta. Nabídky tehdejšího režimu ke spolupráci výměnou za zmírnění trestu pro Vladkova otce oba rodiče tvrdošíjně odmítali a ve své neústupnosti byli Vladkovi vzorem. I přes jeho nepřítomnost v době svého vyrůstání si tak Vladek k otci vytvořil velice silný vztah.

Bylo to právě věznění otce a prostředí Dobré Vody, které významnou měrou přispělo k formování Vladkova sportovního ducha. Vladkův otec se totiž v jáchymovských dolech poznal s otcem Jaroslavy Jehličkové, pozdější významné československé atletky. Ukázalo se, že jejich rodiny bydlí nedaleko, a tak spolu matky záhy založily atletický kroužek, vycházející z principů již zakázaného Sokola. Právě díky tomu získal Vladek v útlém věku základy atletiky a s Jaroslavou Jehličkovou je v občasném kontaktu dodnes.

Počátky veslařské kariéry

Po propuštění otce z vězení se rodina přestěhovala zpět do Prahy, do navráceného domu prarodičů. Nedlouho poté nastoupil Vladek do Veslařského klubu Blesk, který nabízel optimální podmínky pro přípravu, ať už v podobě kvalitních lodí nebo dalšího profesionálního vybavení. Na konci 60. let tak mohl Vladek poprvé jako reprezentant junior vycestovat na závody do zahraničí. Na utkání proti NDR poprvé zažil, jaké je stát na stupních vítězů, vidět stoupat československou vlajku a slyšet hrát hymnu.

Vedle intenzivních každodenních tréninků zvládal bez problémů a s výborným prospěchem i střední školu. V roce 1967 maturoval a nastoupil na Strojní fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze. Pod vedením trenéra Hofmanna zároveň začal trénovat dvoufázově. Školu díky náročnému tréninku dokončil sice s ročním zpožděním, zato ale s červeným diplomem. Po škole nastoupil na základní vojenskou službu do vojenského oddílu Dukly Praha, za který vesloval další čtyři roky.

Opatrný optimismus roku 1968

Události pražského jara 1968 vnímali Vladkovi rodiče pozitivně, ale zůstávali obezřetní. Otec se zapojil do Klubu angažovaných nestraníků, zároveň však pražské jaro vnímal jako proces probíhající především uvnitř strany. Otcovy obavy se potvrdily. Vladek vzpomíná, jak on sám ironií osudu skládal na konci srpna 1968, jen týden po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, zkoušky z marxismu-leninismu. Rehabilitace, o kterou otec roku 1968 požádal, byla nakonec projednána až o tři roky později, kdy byl rozsudek nad celou skupinou potvrzen – jako předzvěst nastupující éry normalizace 70. let.

Olympiády 1972 a 1976

Pod vedením trenéra Václava Kozáka začal Vladek na počátku 70. let trénovat na dvojskifu s Josefem Strakou. Sedmé místo na mistrovství Evropy jim otevřelo dveře na Letní olympijské hry 1972 v Mnichově. Přestože na olympiádu odjížděli s nadějí na medaili, skončili nakonec šestí. Víc než vlastní nováčkovský neúspěch je však zasáhl tehdejší masakr izraelských sportovců: „Terorismus tehdy ještě nebyla běžná záležitost. A že se to kombinovalo s olympijskou myšlenkou, to bylo drastické.“

Na olympiádu roku 1976 v Montrealu se chystal opět s Josefem Strakou. Ten však na poslední chvíli vážně onemocněl a Vladek tak narychlo přešel na párovou čtyřku, jejíž tým nakonec přivezl domů bronzovou medaili. Závodní kategorii změnil na sklonku své kariéry ještě jednou, přesedlal na základní veslařskou disciplínu – skif. Na Letních olympijských hrách 1980 v Moskvě obsadil čtvrté místo.

Jak se vyhnout nátlaku

Protože socialistické režimy viděly ve sportu možnost vlastní propagace, začalo se na přelomu 70. a 80. let rozmáhat nabízení nepovolených prostředků na zvýšení výkonnosti socialistických reprezentantů. Jako silový a především vytrvalostní sport bylo veslování ve své době považováno za „nedotknutelný sport“, ve kterém nebylo možné viditelně zlepšovat výsledky sportovců dopingem. Nedovolené prostředky k navýšení výkonu byly Vladkovi přesto nabízeny, ať už oficiálně nebo neoficiálně. Vladek doping zásadně odmítal a svoji krev proto nechával pravidelně testovat u známé své matky. Obával se, že sportovcům mohou být podávána anabolika bez jejich vědomí spolu s jídlem, a chtěl si být jistý, že jeho kariéra nebude nikdy kompromitována: „Toto byl jediný a myslím, že dost účinný způsob, jak tomu zabránit.“

Úder olympijské myšlence

Rok 1984 byl podle Vladka úderem olympijské myšlence a jako takový otevřel mnohým sportovcům oči. Jako odvetu za bojkot Letních olympijských her 1980 v Moskvě ze strany USA a dalších států se státy východního bloku rozhodly na poslední chvíli bojkotovat právě Letní olympijské hry 1984 v Los Angeles. Teprve měsíc před olympiádou tak sportovci a trenéři zjistili, že veškeré úsilí vložené do přípravy bylo zbytečné. Náhradou a odškodným se jim měly stát hry s názvem „Družba 84“, pořádané v Moskvě a dalších zemích východního bloku. Ty sice měly atributy olympijských her, olympiádu však nahradit nemohly. Až díky tomu si podle Vladkova názoru někteří sportovci začali čím dál více uvědomovat, že jsou „součástí politického soukolí a hry, která není fér“. I on sám si pokládal otázku, zda je s ohledem na rodinnou historii vůbec správné reprezentovat socialistické zřízení: „Já jsem to bral tak, že táta mi na to vydělal. A tím, že se dostávám do společenské elity té doby a že se stávám jakousi špičkou a reprezentantem, si určitým způsobem vybírám dluh, který režim vůči mně má. Nevím, zdali to byla správná cesta.“

Veslování je emocionální záležitost

Po „náhradní“ olympiádě v Moskvě Vladek svou kariéru pozvolna ukončoval. Postupně ubíral na intenzitě trénování, s veslařskými oddíly spolupracoval dál hlavně v technických otázkách, pomáhal například se seřizováním lodí, jako trenér se totiž nikdy necítil.

Nedílnou zásluhu na úspěšném završení kariéry profesionálního sportovce měla také Vladkova manželka, kterou s Vladkem pojí nejen záliba ve veslování, ale i podobnost jmen: „Vladimíra přebírala řadu rodinných starostí. Bez ní bych svoji kariéru nemohl dokončit tak, jak jsem ji dokončil.“ Dnes proto říká, že byl se svou vlastní profesionální dráhou i přes všechny peripetie vždy spokojen. Veslování pro něj totiž vždy bylo především koníčkem a emocionální záležitostí.