Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., plukovník Oldřich Lacina (* 1954)

• narodil se 6. srpna 1954 v Ivančicích u Brna

• v patnácti letech nastoupil na vojenské učiliště v Holešově

• otec byl voják z povolání, kvůli antikomunistickým postojům ho z armády vyhodili

• pamětník vystudoval vojenské učiliště, složil důstojnické zkoušky a pokračoval na Vojenskou vysokou školu

• na vojenském učilišti vstoupil do Komunistické strany Československa

• na jaře 1989 vyjel na svoji první misi jako vojenský pozorovatel OSN do Afriky

• události 17. listopadu 1989 poslouchal s kolegy v terénních autech na krátkovlnných vysílačkách

• v květnu 1990 nastoupil do úřadu pro kontrolu odzbrojení při Ministerstvu obrany

• v roce 1992 vyjel na misi do Iráku, kde působil jako zástupce velitele českého kontingentu a velitel české skupiny ve městě Sulaymanyiah

• pracoval na Hlavním úřadu civilní ochrany při Ministerstvu obrany, na starost měl zahraniční vztahy

• koordinoval zahraniční pomoc při ničivých povodních na Moravě v roce 1997

• v roce 1999 odjel na misi do Tádžikistánu, kde strávil půl roku

• odešel do civilu s hodností plukovníka

• počátkem roku 2001 přešel na Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru

• v roce 2002 nastoupil do Národního kontaktního místa na Ministerstvu zahraničních věcí

• absolvoval diplomatickou akademii

• zúčastnil se zhruba třinácti mezinárodních volebních misí v rámci Evropské unie i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Poslední absolvoval na jaře v roce 2022 v Maďarsku

• necelé tři roky strávil na ambasádě v Helsinkách jako vedoucí finančně-hospodářského úseku

• pracoval jako vedoucí pobočky personální agentury, která pomáhala traumatizovaným válečným veteránům

• v roce 2022 žil v Litoměřicích, byl předsedou Jednoty Československé obce legionářské v Litoměřicích a měl manželku, dvě dcery a dva vnuky

Ještě jako major Československé lidové armády (ČSLA) odletěl Oldřich Lacina na první zahraniční vojenskou misi. V roce 1989 sloužil s dalšími asi dvaceti československými vojáky v jihoafrické Namibii v roli pozorovatele Organizace spojených národů (OSN). Třiatřicetiletý důstojník tam zažil sametovou revoluci a na krátkovlnných vysílačkách chytal zprávy zahraničního vysílání Československého rozhlasu o pádu komunistického režimu. 

„Jeden kolega říkal, že komunisty budou věšet po kandelábrech. Byl příslušník Vojenské kontrarozvědky,“ vypráví pamětník. Takzvaný ‚kontráš‘ v Namibii na československé vojáky dohlížel, aby zůstali poslušnými příslušníky ČSLA a zachovali věrnost  komunistickým idejím. Domů se Oldřich Lacina vrátil v roce 1990. V devadesátých letech vyjel na další dvě zahraniční mise do Iráku a Tádžikistánu.

První osudovou vojenskou zkušenost však udělal Oldřich Lacina už jako kluk. Bylo mu14 let, když Československo přepadla 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy. „Na to nikdy nezapomenu. Vojenská kolona mašírovala naší ulicí, přímo kolem našeho domu,“ vypráví pamětník.

Jasně si vzpomíná, jak několik aut s unavenými řidiči nabouralo do lip v aleji, která lemovala jejich ulici. „Sověti měli techniku ve velmi špatném stavu, jedno z velkých nákladních aut nebylo schopné pokračovat v jízdě. Jeho posádku, dva nebo tři vojáky, nechali asi dva týdny. Bez ničeho. Měli s sebou maximálně suchary. Měli hlad a chodili žebrat, nebo prodávali benzín z toho auta. Lidé jim ale nechtěli nic moc dát.“

Jednoho dne vojáci zmizeli, pamětník s dalšími chlapci pak auto úplně zdemolovali. „Propíchali jsme mu gumy a utrhali zrcátka. Po nějakém čase na místo přijela pojízdná opravna, auto zprovoznila a odtáhla.“

Poznejte jazyk svého nepřítele, řekl nám ředitel

Po nástupu do deváté třídy v září 1968 se on a jeho spolužáci ve třídě odmítali pod vlivem toho, co zažili o prázdninách, učit ruský jazyk. „Naše paní učitelka s námi nehnula, prostě jsme se ruštinu učit nechtěli, tak si šla stěžovat řediteli, “ vzpomíná s úsměvem pamětník. „Ředitele jsme si vážili. Jmenoval se Hynek Růžička, byl v koncentračním táboře, jako sportovec hrál házenou. Napřed se nás snažil přemluvit a nakonec nám začal vyprávět o druhé světové válce a řekl, že se jeho generace také musela učit německy. A že je důležité znát jazyk svého nepřítele.“

Pamětníka a jeho spolužáky nakonec přesvědčil a ve svém odporu povolili. Po základní škole nastoupil Oldřich Lacina do ženijně-technického vojenského učiliště. „Důstojník z Okresní vojenské správy Brno-venkov se s námi potkal v Brně a odvezl nás do Bratislavy, kde mělo učiliště sídlo. Tam jsme ale zjistili, že se přes prázdniny přestěhovalo do Holešova,“ vysvětluje pamětník.

Až později se dozvěděl, proč vlastně vojenské učiliště tenkrát v Bratislavě nemohli najít. „Vojenská politická akademie byla do té doby v Praze. V roce 1968 tam ale studenti a část učitelského sboru revoltovala proti okupaci a proti komunistické straně vůbec. A tak se to hnízdo nepřátel socialismu rozhodl režim zničit a přestěhoval politickou akademii právě do Bratislavy, kde bylo původně ženijně-technické učiliště,“ objasňuje pamětník.

Učiliště pak podle něj nahradilo pluk parašutistů u letiště v Holešově. „Paragáni se taky při příchodu sovětských vojsk nějak víc angažovali, tak je režim zlikvidoval a umístil tam naše učiliště.“

Otec ho tloukl za trojky ve škole 

Oldřich Lacina se narodil se 6. srpna 1954 v Ivančicích u Brna. Doma měl zakřiknutý chlapec velmi přísnou výchovu, otec vyžadoval pořádek a dobré známky. „Otec byl dost často pryč z domova, když se vrátil, měl na nás velké nároky. Za trojky následoval tělesný trest,“ vypráví pamětník. „Od maminky, která byla velmi noblesní, jsem dostal jen výjimečně a vlastně mi to vůbec nevadilo.“

Pamětníkův tatínek byl známý pro svůj antikomunistický postoj. „Otec byl antikomunista, kritizoval režim. Byl u národních socialistů a vyprávěl nám, jak to bylo po válce, když komunistická strana vyhrála volby,“ přibližuje tatínkovy politické postoje. „On byl vlastně také vojákem z povolání a kvůli svým postojům musel ale nakonec odejít z armády, kde pracoval jako technik na vojenském letišti. Po odchodu z armády se živil jako elektromontér, jezdil dost často po světě, byl v Afghánistánu nebo v Rumunsku. Na sklonku svojí kariéry pracoval na dostavbě atomové elektrárny Dukovany, měl tam na starost rozvod silnoproudu po staveništi.“

Právě proto, že se tatínkovi zdálo, že je Oldřich zakřiknutý a neprůbojný, rozhodl, že syn půjde na vojenské učiliště. „Nechtělo se mi. Já bych býval raději na lesnickou školu, chodil jsem rád na čundry a toulal se přírodou,“ přiznává pamětník. 

Oblékli nás do uniforem a zavřeli do kasáren

Oldřich Lacina se najednou ocitl v kasárnách a musel poslouchat rozkazy. „Bylo to tvrdé, navlékli nás do uniforem a zavřeli do kasáren. Domů jsem se podíval poprvé po třech měsících,“ vzpomíná na nelehké začátky. „Nastoupilo asi třicet žáků a ten dril a režim byl tak tuhý, že několik z nich plakalo a psalo domů. Během měsíce nás tam zbylo asi osmnáct.“ Od počátku museli studenti dodržovat zásady vojenské kázně.

Škola pamětníka docela bavila. Byla to vlastně, jak sám říká, strojní průmyslová škola. „Měli jsme klasické předměty jako na střední škole, k tomu odborné předměty a vojenské předměty,“ vysvětluje.  Ve třetím a čtvrtém ročníku už armáda vedla žáky jako vojáky základní vojenské služby, dostali zbraně a chodili i na střelby.

Na začátku čtvrtého ročníku, když bylo pamětníkovi osmnáct, vstoupil do komunistické strany. „Ve škole vybrali několik nejlepších žáků, polovinu si vzal zástupce velitele praporu pro věci politické - politruk a polovinu velitel praporu. „Řekli nám, že si nás vybrali ke vstupu do komunistické strany. V té době jsem neměl chuť vstupovat do strany, mě zajímaly holky, jak utéct z kasáren a chodit na zábavy. Řekl jsem, že musím napsat domů a poradit se s rodiči,“ vypráví pamětník.

Z domova ale přišla překvapivá odpověď. „Můj otec, antikomunista, mi odepsal, ať jdu, že to budu mít v životě lehčí,“ krčí rameny. „Velitel praporu byl velice přísný voják, my z něho měli panickou hrůzu. Takovému člověku se nedá bez následků vzdorovat a tak jsem na druhém pohovoru povolil. Navíc jsem neměl ani podporu z domova,“ vysvětluje okolnosti, které ho do strany vehnaly. Kdyby mu prý otec napsal, ať do strany nevstupuje, Oldřich Lacina by to asi neudělal. „Já byl svým způsobem do strany vstoupen.“

Po okupaci se KSČ zbavila odbojných důstojníků

Po absolvování učiliště bylo čerstvému rotmistrovi devatenáct let. „Mohli jsme napsat tři místa, kam bychom chtěli jít. Napsal jsem dvě na Moravě. Nechtěl jsem být nikde poblíž Šumavy, tam byly bojové útvary, kterým se všichni vyhýbali. Podíval jsem se na mapu, a protože mám rád historii, zvolil jsem jako třetí Litoměřice,“ vypráví, podle čeho se rozhodoval. Po měsíční dovolené tak nastoupil na posádku ženijní brigády v Litoměřicích.  

Na rotě byl Oldřich Lacina úplně nejmladší. „Umístili mě na technickou opravnu, to byla rota dílňáků, tam se opravovala technika,“ popisuje pracovní náplň. „Po roce 1969 bylo hodně důstojníků vyhozeno z Československé lidové armády, zřejmě kvůli tomu, jak se postavili k okupaci v roce 1968. My jsme sice byli původně určeni na technické funkce, kvůli nedostatku oficírů jsem ale dostal šanci udělat si důstojnické zkoušky a stal jsem se podporučíkem. Zhruba po třech letech služby mi nabídli možnost jít studovat na vysokou vojenskou školu.“

Oldřich Lacina chytil příležitost za pačesy a v roce 1977, tenkrát už ženatý,  nastoupil na Vysokou vojenskou školu velitelsko-technickou, ženijní obor. „Pro nás, vojáky z povolání, byla škola tříletá. Jinak na čtyři roky. Tak jsem vlastně taková rychlokvaška,“ usmívá se pamětník. „Ze školy jsem vyšel s titulem inženýr a hodností poručíka. To už byla na světě starší dcera Oldřiška. Za dva roky se narodila mladší Lenka.“

Pamětník se po vysoké škole vrátil zpátky do Litoměřic na útvar ženijní brigády. „Byl jsem jmenovaný jako zástupce velitele rámcového praporu pro technické věci. Ten neměl skoro žádné vojáky, staral se hlavně o techniku, aby byla pojízdná,“ vysvětluje pamětník. „Takové věci, co vidíte ve filmech, v Tankovém praporu nebo Černých Baronech, se opravdu děly,“ usmívá se, ale zakrátko zvážní. „Občas se voják oběsil, protože dostal kopačky od děvčete. Také se stávaly nehody na cvičeních.  Třeba v Doupovských horách, což byl náš vojenský prostor. Vyznačoval se tím, že je tam těžký terén, tak se občas nějaká nehoda přihodila.“

Major dělal v kadibudkách VIP hostům toaletářku

Jak sám Oldřich Lacina přiznává, mezi jeho nejtraumatičtější zážitky patří příprava spojeneckého vojenského cvičení Štít 84. Na úpravách doupovského vojenského prostoru před cvičením pracovali skoro celý rok. „My jako ženisti jsme dělali všechno, upravovali terén, budovali cesty, mosty, opravovali srubové tábory,“ vysvětluje. Jako technik praporu měl na starost hlavně techniku. „Měl jsem několik dozérů, bagrů, jeřáby, buldozery a další techniku.“

V rámci přípravy prostoru museli vojáci zdolat i jeden kopec. „Přijel tam tenkrát nechvalně proslulý generálplukovník Veselý, velitel tehdejšího  Západního vojenského okruhu, a prohlásil, že tanky nemohou na kopec jezdit serpentýnou, ale rovně,“ vypráví pamětník a popisuje, jak dostali rozkaz udělat do kopce zářez. „Začali jsme tam zemními stroji dělat zářez a najednou jsme narazili na skálu. Museli jsme použít i trhaviny, blížil se termín a stále nebylo hotovo, a tak jsme pracovali i v noci. Buldozery ale neměly světla, tak jim musela svítit ostatní auta.“

Stále si pamatuje na ten pohled, když na staveniště přišel kolem druhé hodiny ranní a našel těžkou ženijní techniku různě rozesetou po kopci, tak, jak v ní vysílení strojníci usnuli. Před cvičením bylo mimo jiné nutné postavit i obrovskou zastřešenou tribunu pro nejvyšší generály a politiky, tři dny před akcí samotnou se pokazilo počasí a vojáci museli narychlo celou tribunu zasklít. „Museli jsme vybudovat i splachovací toalety pro VIP hosty, to se dával na střechu sud s vodou. A můj kolega v hodnosti majora se pak při cvičení o toalety staral, byl vlastně taková hajzlbába.“

Samotné cvičení, kdy proti postaveným tribunám s hosty vyjely tanky ve čtyřech řadách a nad nimi létala letadla, už Oldřich Lacina neviděl. „Těsně před cvičením jsem spadl z věže pro leteckou podporu, kterou jsem stavěl, zlomil si kotník a mě odvezli do nemocnice.“

Když nebyl pamětník na cvičení, připadal mu život v kasárnách poněkud nudný. „Tak jsem vyhledával vždycky nějaké kurzy, rád jsem se učil a odjet na kurz nebo na školení bylo vítaným zpestřením jednotvárné služby,“ přiznává pamětník.

„Zjistil jsem, že armáda pořádá na vojenské akademii v Brně jazykové kurzy, tak jsem se přihlásil na angličtinu,“ dodává pamětník. Znalost angličtiny otevřela Oldřichovi Lacinovi úplně nové obzory. Za socialismu totiž nebylo v armádě mnoho lidí, kteří by anglicky mluvili.

Proč by měli v Ivančicích volit Pražáka

Jednou, při návštěvě rodných Ivančic, zrovna kolem voleb Oldřich Lacina tak trošku zaprotestoval proti režimu. „Tenkrát v Ivančicích kandidoval nějaký vysoký důstojník. Tak jsme se sestrou vyrobili tři plakáty, které se podivovaly nad tím, že v Ivančicích kandiduje člověk, který s nimi nemá nic společného. V noci jsme je rozmístili po Ivančicích, bylo to ale jen plácnutí do vody, nic se nestalo,“ usmívá se pamětník.

Jeho další malá záškodnická akce už ale bez povšimnutí neprošla. „Byl jsem tenkrát poslancem městského národního výboru v Litoměřicích, pracoval jsem v rozpočtovém výboru. Komunisté si chtěli ve městě postavit nový palác, okresní výbor strany. A to se mi nelíbilo. Byl tam jeden novinář, Karel Rouč se jmenoval, psal pro Rudé právo. Bavili jsme o výstavbě nového komunistického paláce, mých výhradách a domluvili jsme se, že já svůj postoj sepíšu a on ho dostane do novin.“

Po vydání článku na sebe předvolání na okresní výbor strany nenechalo dlouho čekat. „Byl tam okresní tajemník, ideologický tajemník a další lidé. Začali mě vyslýchat. Jak mě napadlo ten článek napsat, jestli mě ten novinář k tomu nedonutil, drželi mě tam asi dvě hodiny.“

V té době už byl pamětník majorem, důstojníkem Československé lidové armády, a na útvaru ho za jeho tiskové vyjádření nikdo neodsoudil, cítil se tak poměrně silný v kramflecích. „Nijak na mě vlastně nemohli. Pomstu si ale neodpustili. V tu dobu jsem byl ve Svazu ochránců přírody a chtěl jsem se ucházet o post okresního předsedy. Tak mi to alespoň překazili.“

Vojáci z komunistické země vzbudili v Africe rozruch

Na svoji první misi vyjel pamětník jako vojenský pozorovatel OSN na jaře 1989. „Bylo nás asi dvacet a šlo o první misi, které se Československo zúčastnilo. Když jsme přistáli ve Windhoeku, tehdejším hlavním městě Jihozápadní Afriky, dnešní Namibie, vyšel článek v místních novinách s fotografií, jak vystupujeme z letadla. Pod fotkou bylo napsáno, že přiletěli socialističtí důstojníci v typických uniformách a čepicích,“ usmívá se pamětník. Úkolem mise bylo dohlédnout na stažení jihoafrických vojsk a uspořádání prvních nezávislých voleb v zemi.

Afrika Oldřicha Lacinu okouzlila. „My byli nabrífovaní, že je tam tvrdý apartheid. Při volbách jsme se potkávali s domorodými obyvateli, velmi často i s Křováky. Ti byli velice drobní a velmi ustrašení.  Pohybovali jsme se při patrolách i po diamantovém území, tam bylo potřeba speciální povolení, to byl stát ve státě,“ rád také vzpomíná na to, jaké bylo Windhoek moderní město. „Zažil jsem tam doslova civilizační šok. Během týdne jsme měli kreditní karty, na okraji města v poušti jste normálně potkali telefonní budku.“

Na misi dostávali českoslovenští vojáci podle pamětníka jen základní plat. „Vůbec jsme nedostali zahraniční plat, na který jsme měli nárok, a žili jsme jen z diet, které nám vyplácelo OSN. Dalo se z toho vyžít a ušetřit i pár peněz.“

A právě v Africe Oldřich Lacina na dálku přes krátkovlnnou vysílačku sledoval, jak se v Československu hroutil komunistický režim. „My měli terénní Toyoty a v nich jsme měli krátkovlnné vysílačky. Na ně se dalo chytit zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Nejdřív to tam líčili z pozice ÚV KSČ, pak to bylo neutrálnější a nakonec jsme dostávali informace pravdivé,“ podotýká, že události doma v nich vzbuzovaly velkou nejistotu.

Když jsem se zorientoval, vrátil jsem stranický průkaz

Z Afriky se Oldřich Lacina vrátil v únoru 1990. „Šel jsem na Ústřední výbor KSČ, kde jsme měli uložené průkazy, a funkcionáři trvali na tom, abychom zaplatili vyšší stranické příspěvky, které nám vypočítají ze zahraničních diet,“ vzpomíná pamětník. „Navíc na nás dost tlačili, abychom přiznali, kolik jsme si na misi vydělali peněz. Část z nich jsme měli odevzdat, že půjdou do vojska. Ještě v tom samém měsíci, když jsem se zorientoval v nové politické situaci, jsem vrátil stranický průkaz.“

Pamětník se vrátil ke svému útvaru v Litoměřicích. Po roční misi v Africe neměl už v kasárnách žádné stání. V květnu 1990 prošel úspěšně konkurzem do Úřadu pro kontrolu odzbrojení v Praze. „Musel jsem do ročního kurzu. Ještě v tu dobu jsem zjistil, že tři nebo čtyři moji kolegové byli z Vojenské kontrarozvědky, nasadila tam svoji buňku, aby na nás dohlížela,“ vysvětluje.

Po absolvování kurzu ho z majora povýšili na podplukovníka. „V květnu 1991  jsem nastoupil na Ministerstvo obrany do Úřadu pro kontrolu odzbrojení, tam jsem zůstal tři roky,“ pamětník na tuhle pracovní etapu velmi rád vzpomíná. „To byla úžasná věc, státy bývalé Varšavské smlouvy měly tenkrát dělat inspekci ve státech NATO a obráceně. Létali jsme na kontroly vojenských základen všude možně. Na druhou stranu, když přiletěl inspekční tým k nám, dělali jsme mu doprovod. Kam pojedou na kontrolu jsme se dozvěděli až po jejich příletu.“

Pamětník se také zúčastnil v roce 1993 jako hostující člen amerického inspekčního týmu inspekce na maďarské vojenské základně Taszár. „Pár let na to fungoval Taszár jako hlavní logistická základna americké armády při válce na Balkáně. Myslím, že už tenkrát si Američané tu základnu obhlíželi.“

Oldřicha Lacinu pak zlanařili jeho kamarádi do Hlavního úřadu Civilní ochrany. „Byl jsem takový malý ministr zahraničních věcí Hlavního úřadu Civilní ochrany, měl jsem na starosti zahraniční vztahy. Hodně jsme spolupracovali s dánskou civilní ochranou, udělali jsme i společné cvičení,“ vypráví pamětník.

Úřad měl podle něj velice dobré vztahy i s texaskou národní gardou. Tam Oldřich Lacina potkal,  tenkrát budoucího, prezidenta George Bushe mladšího. „Byli jsme v texaském Kapitolu na prohlídce s plukovníkem Halem a ten nám představil tehdejšího guvernéra Texasu. A to byl právě George Bush mladší, budoucí čtyřicátý třetí prezident USA. Svět je prostě malý,“ směje se pamětník.

Do okna nám vlétla pancéřová pěst

Kromě Afriky vyjel pamětník i na další dvě mise. První se odehrála v roce 1992 v Iráku a trvala půl roku. Oldřich Lacina tam působil jako velitel českého kontingentu ve městě Sulaymanyiah. Dohlížel třeba na konvoje humanitární pomoci a na ostrahu úřadů OSN. Působil tam UNICEF a UNHCR, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Bylo to těsně po první válce v Zálivu.

„V Iráku nám šlo o krk, někdo nám dal usměrněnou nálož pod sedadlo řidiče. Vybuchla těsně poté, co moji dva čeští kolegové vystoupili z auta,“ vypráví pamětník. „Těžko říct, jestli ji někdo odpálil na dálku pro výstrahu. Pak nám někdo v „Sulejmánii“ vstřelil pancéřovou pěst do okna úřadu.“

Jeho manželka se o něj tenkrát hrozně bála. „Já jsem se jí ale snažil vysvětlit, že by to byla obrovská náhoda být v tu sekundu na místě, kde zrovna vybouchne nálož.“

Další misi absolvoval v roce 1999 v Tádžikistánu. „Mise byla půlroční, po rozpadu SSSR se ve středoasijských republikách snažily dostat k moci islámské síly a ty byly ve střetu s původními postsovětskými elitami.“ Oldřich Lacina byl nejdřív v hlavním městě Dušanbe a pak zažádal o přeložení do Chorogu, hlavního města  Gorno-Badachšánu.

„Chtěl jsem poznat další část divoké země, byl jsem na samotné střeše světa, v pohoří Pamír,“ usmívá se při vzpomínce na pobyt v jurtě. „Když chtěli Tádžici hodnotit situaci, tak pro velice dobrou používali výraz éto Amérika, když průměrnou, říkali éto sajúz a když chtěli vyjádřit něco velmi špatného, říkali éto Tádžikistán,“ vysvětluje, jaké poměry tenkrát v zemi po rozpadu Sovětského svazu panovaly.

Zahraniční pomoc při povodních na Moravě

„Ještě jako vedoucí oddělení zahraničních vztahů na Hlavním úřadu Civilní ochrany jsem koordinoval zahraniční pomoc při ničivých podvodních na Moravě v roce 1997,“ vzpomíná. Nebylo to podle něj vůbec lehké. „My jsme to tehdy ještě moc neuměli, byly problémy s tím, jak to vyúčtovat. Pohybovali jsme se v naprosto neprobádaném prostředí, ve kterém neexistovala pravidla.“

Po návratu z Tádžikistánu se Oldřich Lacina přesunul na Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, kde působil jako vedoucí oddělení civilního nouzového plánování.

Protože mu ale práce u hasičů úplně nevyhovovala, odešel a začal se poohlížet jinde. V roce 2002 nastoupil do Národního kontaktního místa při Ministerstvu zahraničních věcí, tam zůstal šest let. „Během téhle práce a i v pozdějších letech jsem vyjel minimálně na třináct mezinárodních volebních misí v rámci Evropské unie i Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, OBSE.“ S kolegyní se také starali o přípravu českých úředníků, kteří se hlásili na pozice na úřadech Evropské unie.

Roky ubíhaly a pamětníkovi se pomalu blížil důchod. „Necelé tři roky jsem ještě byl v Helsinkách na ambasádě jako vedoucí finančně-hospodářského úseku,“ dodává. Staral se o rozpočet a chod ambasády.

Pracoval jsem s traumatizovanými veterány

Kdo by si myslel, že Oldřich Lacina složil ruce do klína a užíval si zasloužený důchod, spletl by se. „Zhruba rok jsem ještě byl vedoucím personální agentury, která pomáhala traumatizovaným válečným veteránům. Byla to hodně náročná práce, měl jsem tam asi dva lidi, kteří hodně propadli alkoholu,“ povzdechne si pamětník. Tenkrát podle něj ještě nebyla pomoc veteránům systémová, všechno se dělo jen díky projektům, které byly většinou časově omezené. „Byly to jen výstřely do tmy, to nebyl systém. Teď je už situace o něco lepší.“

Pamětník byl v roce 2022 předsedou Jednoty Československé obce legionářské v Litoměřicích, angažoval se ve Sdružení válečných veteránů, ve volných chvílích dělal průvodce po historickém centru města. Pracoval také ve skupině „značkařů“, kteří na Litoměřicku udržují turistické značení. „Naštěstí mám tolerantní a samostatnou manželku, trochu mě mrzí, že jsem neviděl obě dcery vyrůstat,“ přiznává. „Vynahrazují mi to ale vnoučata.“

Jak sám říká, snaží se být v životě maximálně tolerantní. „I když k islámu jsem tolerantní jen do určité míry,“ říká na rovinu. „Nikoho ale neodsuzuji za chyby, které v životě udělal. Sám nevím, jak bych se v jeho situaci zachoval,“ naráží pamětník na svoje členství v komunistické straně.

„Nestydím se za to, že jsem do ní vstoupil, neměl jsem tenkrát jiné východisko, nebo jsem to tak tehdy alespoň cítil. A nejsem si vědomý, že bych někomu ublížil nebo ho poškodil. Beru to ale jako určité stigma, a proto jsem se po odchodu z KSČ už v žádné politické straně neangažoval.“