Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lacek (* 1931)

• narozen 17. července 1931 v Božejově u Pelhřimova na Vysočině

• otec byl kovář, člen Sokola a národní socialista

• začátkem května 1945 hledalo komando SS v Božejově partyzány

• s rodiči a bratrem stál dvě hodiny u zdi pod namířenými samopaly

• maturoval v roce 1951 na pedagogickém gymnáziu v Jihlavě

• na pracovní umístěnku nastoupil jako učitel v Ostravě

• dálkově vystudoval vyšší pedagogickou školu v Opavě

• učil matematiku, chemii a brannou výchovu na základních školách v Ostravě-Porubě

• v roce 2024 žil ve svém domě v Ostravě-Michálkovicích

Bylo mu třináct let, když prožil intenzivní strach o život. Jen pár dnů před německou kapitulací v květnu 1945 musel stát s rodiči a bratrem více než dvě hodiny u zdi s rukama nad hlavou. Příslušníci SS na ně mířili samopaly, zatímco další vojáci prohledávali dům, otcovu kovárnu a hospodářství. Viděli, jak k nim někdo utíká. „Mysleli si asi, že je to spojka partyzánů. Ještě dneska se z toho klepu,“ vypráví rodák z Božejova na Pelhřimovsku Josef Lacek.

Myslí si, že mohlo jít o komando esesáků z Pelhřimova, které předtím vypálilo nedalekou vesnici Leskovice a povraždilo tam pětadvacet lidí. V Božejově se podle něj německá jednotka zastavila kvůli barikádám, které obyvatelé postavili za vesnicí. Prchající člověk přivedl vojáky k nim do kovárny. „Vzniklo to z blbosti. Nebyl to partyzán, ale čeledín od sousedů. Ukradl kus pečeného králíka a chtěl si to někde tajně sníst.“ Němečtí vojáci stříleli Lackovým do dveří a oken a pak je vyhnali před dům.

Všechno prohledali, ale nikoho nenašli. „Celou dobu jsem stát nevydržel. Svalil jsem se na zem. Pak mě nechali sedět,“ vzpomíná. Krušné chvilky podle něj tenkrát zažilo i vedení Božejova, které esesmani drželi s rukama nad hlavou u školy. Nakonec uvěřili, že ve vsi se partyzáni neskrývají. Nechali se prý pohostit a odjeli. Nikomu se nic nestalo.

„Na to, jak jsme čekali, jestli nás nezastřelí, ale nezapomenu. Stalo se mi to, o čem vypráví lidé, kteří na poslední chvíli unikli popravě. Promítl se mi celý život.“ V tom krátkém filmu byly prostřihy do školy, kterou nenáviděl. „Narodil jsem se jako levák. Říkali mi krchňa a přivazovali mi levou ruku provazem k lavici,“ líčí. Jako paradox života mu připadá, že přes nepřízeň osudu vystudoval na učitele a škola se stala na čtyřicet let jeho pracovištěm. „Kdybych byl pravák, nestal bych se učitelem, ale kovářem, tak jako děda, otec i oba bratři.“

Přeborníkem ve sběru hub a borůvek

Josef Lacek přišel na svět 17. července 1931 v Božejově na Pelhřimovsku na Vysočině. Otec Jan Lacek byl vyučený kovář. Matka Josefa pocházela ze selského rodu ze Stříteže. Pamětník měl o dva roky staršího bratra Ladislava a také dva nevlastní sourozence z prvního otcova manželství. První žena mu zemřela.

Josef Lacek se narodil v Božejově na zámku, kde měli rodiče pronajatou jednu místnost. V areálu byla kovářská dílna, kde otec pracoval jako obecní kovář. Díky manželčině věnu pak postavil v Božejově rodinný dům i s kovárnou. Manželé vlastnili také necelé dva hektary půdy, na kterých hospodařili. Chovali krávu, kozu, prase, drůbež. „Jako malého mě posílali pást husy a trhat jetel pro králíky,“ vzpomíná.

Od malička také pomáhal při sběru borůvek a hub. „V obojím jsem byl přeborníkem,“ říká. Když byla houbová sezóna, vyběhl brzy ráno naboso do lesa a za chvíli přinesl dvacet, někdy i padesát hub. „Sbíral jsem jen hřiby a kozáky. Něco jsme snědli s vajíčkem na večeři nebo na oběd, něco jsme nasušili a prodali. Houby i borůvky jsme také nabízeli v červenci na pouti. Litr borůvek býval za dvě koruny.“

Do lesů, které vesnici obklopovaly, chodil rád a zapomínal tam i na trápení ve škole, kde z něj za každou cenu chtěli udělat praváka. Společnost tehdy ještě leváctví netolerovala. Považovala to za nepřístojnost, kterou je nutné napravovat. V československých školách bylo přeučování leváků dovoleno až do roku 1967, kdy ministerstvo školství označilo tuto praxi za nepřípustnou. Argumentovalo vysokým rizikem psychických traumat u přeučovaných žáků.

Když všechno sníš, vyhoří škola, sliboval mi bratr

„Začali mi říkat krchňo, což jsem vnímal jako nadávku. Kluci mi na příkaz učitele přivazovali levou ruku k lavici. Odvázali mě o přestávce, abych si mohl zajít na záchod. Několikrát jsem utekl a už jsem se do vyučování nevrátil,“ vypráví. Pamatuje si, jak si stěžoval rodičům: „Proč jsem se vůbec narodil, když musím chodit do té školy?“

Ani rodina ale neměla pro jeho leváctví pochopení. „Posmívali se mi, občas jsem přes ruku dostal,“ dodává. O patnáct let starší nevlastní bratr Jan využíval jeho odpor ke škole při motivaci k jídlu. „Na večeři jsme mívali většinou jen polévku od oběda. Jednou jsem zase nechtěl jíst a bratr mi pošeptal: ‚Když sníš celý talíř polévky, do rána vyhoří škola.‘ Tak jsem jedl. Ráno jsem se utíkal podívat, ale škola stála. Bratr mi pak tvrdil, že jsem snědl málo.“

Bylo mu sedm let, když Československo obsadila německá armáda. Republika přišla již v říjnu 1938 o pohraničí, které připadlo nacistickému Německu. Němečtí okupanti pak v březnu 1939 vyhlásili ve zbytku republiky Protektorát Čechy a Morava. „Potom zakázali Sokol. Tatínek uschoval některé náčiní ze sokolovny v našem baráku. Měli jsme doma kruhy, koně, kozu. A mohli jsme dál cvičit,“ vzpomíná.

Za války začal chodit na měšťanku do Pelhřimova vzdáleného asi dvanáct kilometrů. Od jara do podzimu jezdil většinou na starém kole, v zimě chodil se skupinkou dětí pěšky. „Když hodně nasněžilo, rodiče nás vždycky vyvedli za vesnici a ukázali nám směr, kterým máme jít. Chodili jsme nejkratší cestou mimo vesnice. Do sněhu jsem nosil slaměné boty, které mi maminka obšila nepromokavým plátnem. Někdy byly takové závěje, že jsme mohli zůstat doma,“ vypráví.

Krvavé finále války v Leskovicích

Na sklonku války byla škola žákům uzavřená i za pěkného počasí, protože ji využívala německá armáda. Pelhřimov naplnili ustupující němečtí vojáci a uprchlíci z východu. Ve městě sídlilo velitelství SS, které také poslalo v květnu 1945 trestní výpravu do Leskovic. V obci se zformoval revoluční výbor, který podnítil vzpouru. Vzbouřenci odzbrojili menší německou posádku. Stříleli i na ustupující jednotky wehrmachtu, které utíkaly od Jihlavy směrem na Tábor. Jednotka SS z Pelhřimova řádila v Leskovicích 5. a 6. května. Nepřežilo to dvacet pět lidí, více než třicet obytných domů lehlo popelem.

Paměti národa vyprávěla o leskovické tragédii například Vlastimila Holakovská, která měla tenkrát čtyři roky. Josef Lacek si myslí, že příslušníci SS byli nepříčetní z aktivit odboje v regionu. Krutosti, které v Leskovicích páchali, nemůže pochopit. „Jednoho muže přibili na vrata, zatímco vojáci znásilňovali jeho manželku a dvě dcery,“ říká. Jak uvádí historik Jiří Padevět v knize Krvavé finále, vojáci pak ženy svázali drátem a hodili je do hořícího domu.

Josefu Lackovi se ve škole v Pelhřimově začalo dařit. „Hlásil jsem se sice levou rukou, ale odpovídal jsem správně. Nebyl jsem hloupý. Dostal jsem se mezi šest nejlepších žáků ve třídě.“ Žáci z jiných tříd se prý na něho chodili dívat, co všechno dokáže levou rukou. „Stouplo mi sebevědomí,“ říká s úsměvem. Pokračoval ve studiu na gymnáziu. Otec se už smířil s tím, že nejmladší syn se nevyučí kovářskému ani jinému řemeslu, protože veškeré nářadí a nástroje byly pro praváky a levákům se s nimi pracovalo velmi obtížně. V kovárně ale Josef vždycky pomáhal. Držel třeba koně, když si je přijeli místní sedláci okovat.

Po válce patřili Lackovi v Božejově, společně se skupinkou lidovců, k menšině, která neuvěřila komunistické propagandě. Jan Lacko se hlásil k národním socialistům. Tehdejší Československá strana národně socialistická v čele s Petrem Zenklem a Prokopem Drtinou získala ve volbách v roce 1946 po vítězných komunistech nejvíce mandátů. Pro komunisty to byla nežádoucí konkurence. Část národních socialistů získali už před pučem v únoru 1948 ke spolupráci.

Soudruzi mě nechtěli pustit k maturitě

Představitele demokratické části strany, kteří odmítali ustoupit jejich nátlaku, pak komunistická moc tvrdě pronásledovala. Příkladem toho, jak komunisté likvidovali politické odpůrce, je poprava někdejší poslankyně národních socialistů Milady Horákové v roce 1950. Vykonstruovaný proces s ní a jejími kolegy obžalovanými ze záškodnického spiknutí měl zastrašit odpůrce režimu. Monstrproces po vzoru Sovětského svazu si podle historiků v Československu vyžádal sám tehdejší nejmocnější komunistický vůdce Josif Vissarionovič Stalin.

„Především to, že otec byl u národních socialistů, vedlo soudruhy z Božejova k rozhodnutí nepustit mě k maturitě. Otce na to upozornil známý ze Sokola, který ve škole působil. Poradil mu, ať se hned přihlásím na pedagogické gymnázium do Jihlavy,“ vypráví Josef Lacek. Socialistická republika tehdy řešila akutní nedostatek učitelů. Také v Jihlavě vzniklo pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol, kam se dostal skoro každý. Josef Lacek tam přešel ze septimy všeobecného gymnázia a v roce 1951 úspěšně odmaturoval. „Soudruzi v Božejově se nestačili divit,“ dodává.

Tenkrát poprvé opustil rodičovský dům. Do Jihlavy vzdálené pětačtyřicet kilometrů bylo obtížné denně dojíždět, a tak bydlel na internátu v bývalém minoritském klášteře. A po maturitě se na rodnou Vysočinu vracel už jen na svátky a prázdniny, protože dostal takzvanou pracovní umístěnku do Ostravy. Komunisté zavedli umístěnky jako nástroj, jak dostat do pohraničí a jiných neatraktivních regionů hlavně chybějící učitele nebo lékaře. „Do Ostravy posílali lidi i za trest,“ doplňuje pamětník.

Po roce praxe na základní škole v Ostravě dostal povolávací rozkaz do Košic. Sloužil u 11. dělostřeleckého pluku. „Byl to ten poslední útvar normální armády, pak už bylo jen PTP [Pomocné technické prapory]. Sloužili tam také politicky nespolehliví, synové sedláků, Cikáni a podobně. Nejvíce mi vadilo, že to bylo daleko. Skoro jsem se nedostal domů.“ Lidová armáda ho využila jako topografa. Dělal také výpočty pro dělostřelce. Vzpomíná, že u pluku bylo ještě spousta koní: „Přidělili mi bílou kobylu jménem Ceruza.“

Díky střeleckému kroužku škola tolerovala i katolíka

Když v roce 1954 odcházel do civilu, musel se vrátit do Ostravy. Nedlouho poté mu zemřel otec. Rok nechodil nikam za zábavou, protože držel smutek. O kovárnu v Božejově otec nepřišel, protože byla součástí domu. Při jednotném zemědělském družstvu, které tam komunisté založili, vznikla sice nová kovárna, ale hlavně přežívající soukromí zemědělci chodili pořád k Janu Lackovi, i když už byl v důchodu. Dílnu a hospodářství převzal pamětníkův bratr Ladislav, který později vstoupil do družstva.

Josef Lacek postupně přivykl životu v Ostravě, i když ho zpočátku zaskočilo průmyslem znečištěné ovzduší. Sám si našel skromné bydlení v rodinném domě horníka ze staré Poruby, který mu pronajal podkrovní světnici. Chtěl dálkově studovat chemicko-technologickou vysokou školu, ale nedostal doporučení. Přijali ho ale na Vyšší pedagogickou školu v Opavě, která tam fungovala pouze v letech 1954 až 1959. Absolvoval s aprobací matematika a chemie.

Působil jako učitel na druhém stupni základních škol v Ostravě-Porubě. Kromě matematiky a chemie učil brannou výchovu a civilní obranu. Využil zkušeností z vojny a založil s žáky střelecký kroužek, se kterými pak úspěšně reprezentoval školu i Ostravu. Myslí si, že mu to pomohlo ve školství přežít. Nevstoupil totiž do komunistické strany a odmítl se vzdát katolické víry, kterou převzal od rodičů. Pro vychovatele socialistické mládeže, kterou měl vést k takzvanému vědeckému ateismu, to mohlo znamenat vyhazov. Režim sice oficiálně deklaroval náboženskou svobodu, ale náboženství potlačoval a speciálně učitele kvůli víře perzekvoval.

Josef Lacek se proto hlavně ze začátku učitelské kariéry vyhýbal kostelům v blízkosti zaměstnání či místa bydliště a na mše chodil raději jinam. „Škola mě trpěla, protože mě potřebovala pro reprezentaci. Navíc bylo ve školství málo chlapů, protože učitelé byli mizerně placeni,“ vysvětluje. Díky střeleckému kroužku, se kterým jezdil o sobotách po soutěžích, se zbavil i třídnictví. „Psát na děti posudky, tak jak si to vedení školy žádalo, mi bylo proti srsti. Povinné bylo i hodnocení toho, jak se žák vyrovnal s náboženskou otázkou,“ vysvětluje. Otevřeně se proti režimu nikdy nepostavil, i když s ním nesouhlasil.

Od bratrské pomoci k sametové revoluci

Oženil se roku 1959 s o devět let mladší Jiřinou Kostuchovou. Svatbu měli i v kostele kousek za Ostravou. Po narození první dcery koupili starší dům v Ostravě-Michálkovicích, ke kterému přistavěli patro. „Měl jsem našetřeno jen devět tisíc, ale půjčil jsem si od příbuzných. Splácet dluhy z učitelského platu bylo těžké,“ říká.

Rodina se do domku přestěhovala v létě roku 1968. Většina obyvatel Československa tehdy žila v euforii takzvaného pražského jara. K moci se dostali komunisté, kteří prosadili zásadní demokratizační reformy včetně zrušení cenzury či přijetí zákona o rehabilitaci obětí politických procesů. Tento vývoj se ale nelíbil Sovětskému svazu, který považoval Československo za jeden ze svých satelitů. Na příkaz Moskvy vpadla v srpnu 1968 do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci.

„Něco se rozhořelo, ale hned to uhaslo. Z jara to sklouzlo do podzimu a bylo po všem. I skalní komunisté byli překvapeni, co si to náš největší přítel Sovětský svaz dovolil,“ shrnuje. Pamatuje si, jak tenkrát v Michálkovicích narazil cestou do kostela na sovětské tanky: „Zůstal jsem stát a zíral jsem na tu kolonu. Přitom jsem si prohrábl vlasy. Vojáci mi začali mávat v domnění, že jsem jim pokynul na pozdrav. Otáčel jsem se, na koho že to mávají, ale nikdo jiný tam nebyl.“

Pod dozorem sovětských vojsk, která zůstala v Československu přes dvacet let, se do republiky postupně vrátily totalitní poměry. Nové vedení komunistické strany v čele s Gustávem Husákem zrušilo všechny demokratizační reformy. Zbavilo se reformistů ve vedení strany. Provedlo čistky ve všech organizacích komunistické strany po celé republice. Kdo odmítal nazvat okupaci vojsky Varšavské smlouvy bratrskou pomocí, prověrkami neprošel. Vyloučení straníci přicházeli o zaměstnání, nesměli zastávat vedoucí funkce. Jejich děti se nemohly dostat na studia.

Josef Lacek jako nestraník přežil ve školství až do roku 1989, kdy komunistická diktatura padla. Myslí si, že ho totalitní režim, ve kterém prožil celý produktivní věk, připravil o kus lidské důstojnosti. „Pokud člověk nechtěl jít s nimi do střetu, nemohl říkat pravdu. Musel mlčet, když se mu něco nelíbilo. Hrozné bylo, že se lidé báli jeden druhého, jestli ho neudá. Měli jsme strach otevřít pusu i kvůli dětem, protože o tom, kdo mohl studovat, nerozhodoval talent a schopnosti, ale strana,“ shrnuje Josef Lacek, proč je rád, že se dočkal sametové revoluce.