Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kytl (* 1928)

• narozen na Volyni

• život na Volyni, v Kupičově, za války a krátce po válce

• svědek bombardování Kupičova

• působení ve volyňské domobraně za války

• v roce 1948 odsouzen za letáky ve skupině volyňských Čechů

• o sovětských vojácích v roce 1968

• život v Mašťově u Doupovských hor

(narozený 12. července 1928 v Kupičově — Volyň, Ukrajina;

kvůli omylu sovětského úředníka je v některých dokumentech uvedeno datum 6. června)

Václav Kytl se narodil v české obci Kupičov na Volyni. Jeho prarodiče se ještě narodili na českém území, pocházeli z Mladoboleslavska, a odešli na Volyň. Jeho otec narukoval do ruské armády v roce 1912, krátce po válce byl kvůli nemoci propuštěn z armády, dostal se do Vídně do zajetí, po skončení války se však vrátil zpět na Volyň.

Václav chodil do polské školy, jako všichni z českého Kupičova. Čeština byla jen doplňkovým jazykem, který zajišťoval učitel Československé matice školské. Po okupaci Sovětským svazem, 17.9., kdy přišli Sověti do Kupičova, museli někteří polští učitelé odejít. Vyučovacím jazykem se stala ukrajinština a přešlo se na azbuku. Krátce je češtinu učil uprchlý letec z Polska, jistý Václav Jelínek, později oficiální výuka češtiny skončila úplně. Za německé okupace škola v Kupičově již pořádně nefungovala, školy byly povolené jen do čtvrté třídy, vyučování probíhalo po domech. Někteří z rodičů, mezi nimi i Kytlovi, pro své děti zajistili vyučování tím, že najali místní židovskou dívku.

Konec kupičovských Židů

„Naši rodiče nám sehnali Židovku, která nás učila, i když to Židé nesměli dělat. Učila nás němčinu až do roku 1942, kdy je vystříleli.“

Jak skončila kupičovská židovská komunita?

„V srpnu 1942 je sebrali do ghetta v městečku Ozerani. Pak řekli, že to Židé úmyslně zapálili, ale zřejmě to byla provokace ze strany Němců či jejich ukrajinských pomahačů. A Němci je vystříleli. … Je jich tam celkem 762. Když čtete desku se jmény, a víte, že zrovna tam je váš spolužák nebo soused, tak je to trochu jiné.“

Volyňští Češi v Kupičově na rozdíl od jiných českých volyňských vsí nepřestoupili na pravoslavnou víru, udrželi si většinově katolickou víru s evangelickými menšinami. Jelikož spolu chodili na mše do stejného kostela, Poláci a Češi měli v Kupičově velmi dobré vztahy.

V roce 1943 Kupičov krátce ostřelovali Němci, ale žádné velké škody nezpůsobili. Na několik týdnů si z Kupičova udělali svoji základnu, protože dobře tušili, že Kupičov je stranou ozbrojených konfliktů, které na Ukrajině probíhaly mezi nacisty, bolševiky a ukrajinskými a polskými nacionalisty. „Když hořel barák, a Němci věděli, že je to český dům, tak nás nechali hasit.“

Útoky banderovců

Češi se snažili neplést do konfliktu mezi Poláky a Ukrajinci. Nebylo však možné být nadále neutrální.

„My jsme si říkali, my jsme tady, ale naše vlast je jinde. Proč tedy s Poláky? Ukrajinci říkali, že přijde brzo doba, kdy budou spát v peřinách a jíst škvařený sádlo. A to měli jedině Češi.

Pak došlo k bratrovražedné řežbě mezi Ukrajinci a Poláky, i když Polákům se to nelíbí, když se řekne, že to bylo bratrovražedný. Ukrajinci, co sloužili Němcům, odešli do lesů a posílili povstaleckou armádu. Ti začali likvidovat Poláky, protože chtěli mít Ukrajinu čistou jako sklenici vody.

Mám doma ukrajinskou literaturu, mám i polskou literaturu. Dřív to bylo jednoduché, říct, že vraždili jen Ukrajinci. Vraždily oba národy, mrtvých Poláků bylo víc. Poláci vytvořili ,samoobronu‘.“

Když Němci odešli, kupičovští představitelé se dohodli s nedalekou polskou obcí Zásmyky, že Kupičov bude hlídat polská „samoobrona“ (v počtu asi čtyřiceti, pětačtyřiceti mužů) před ukrajinskými banderovskými partyzány.

V tomto okamžiku začala i česká „sebeobrana“. Muži od patnácti do padesáti let chodili na stráž v noci, starší lidé chodili ve dne.

„V noci z 21. na 22. listopad 1943 jsem hlídal s jedním pánem, on měl vidle, já jsem měl německý granát. Slyšeli jsme v dálce štěkot psů, zkrátka ve tmě bylo nějaké nebezpečí. … Přišel jsem domů, ještě jsem napojil krávy a šel jsem si lehnout. Jen jsem si lehl, už začali střílet. Banderovci nás obklíčili. V okrajových domech lidé nespali, ale v domech uprostřed obce... U nás byl nějaký Ledvina. Ráno přiběhl a hlásí: ,Strejče, já je mám na zahradě.‘

Banderovci útočili s takovým tankem, spodek z pásového traktoru, a na to namontovali věž z pancéřového automobilu. Tank přijel asi na pět set metrů, a motor zhasl. Ale muselo se startovat klikou. Řidič to zkoušel nastartovat, ale jeden Polák tam byl zastřílený. Poslali jsme do polských Zásmyk pro posilu.“

Banderovci museli „tank“ na poli před Kupičovem opustit. Tento listopadový útok, již druhý ze strany Ukrajinců, Kupičovští s pomocí Poláků odrazili. Tentokrát neevakuovali, na rozdíl od prvního útoku, protože Ukrajinců bylo více a byli již dobře zastřílení na cesty vedoucí z Kupičova. Od té doby větší útoky ukrajinských partyzánů přestaly, poslední pokus byl o Vánocích, kdy Ukrajinci zaútočili na Poláky vycházející z půlnoční mše.

Přešla fronta

V průběhu roku 1944 větší nebezpečí představovali nacisté, polská Armia Krajowa, jejíž součástí byla i samoobrona se totiž začala stahovat více na západ. Fronta se blížila, Němci i sovětští partyzáni začali být aktivnější. Do roku 1944 se o sovětských partyzánech v Kupičově pořádně ani nevědělo.

Německá letadla dvakrát lehce zaútočila na Kupičov. Při jednom útoku zahynulo několik Poláků i sovětských partyzánů a vyhořela kupičovská pravoslavná „cerkev“. Na přelomu března a dubna přes Kupičov přešla fronta, zastavila se však několik kilometrů za Kupičovem. Ve stejné době probíhal odvod kupičovských mužů a žen. Václav Kytl šel také k odvodu, ale na poslední chvíli odveden nebyl, protože byl příliš mladý. Jeho dva starší bratři byli v té době v armádě, ale rodina o nich neměla žádné zprávy. Kdyby se prý víc snažil, tak by ho snad odvedli i přes jeho nízký věk, někteří volyňští Češi odvedeni byli, i když jim nebylo ani šestnáct let.

Osudy sourozenců

Oba dva jeho bratři byli již v armádě, nejstarší bratr Josef byl na práci ve vnitrozemí Sovětského svazu, měl být odveden do Rudé armády, ale přidal se k polské Andersově armádě a s nimi se dostal do Palestiny, kde vstoupil do československé armády. Do bojů o Tobruk již nezasáhl, sloužil u pozemních jednotek u Dunkerque. Prostřední bratr šel do východní armády, byl v letecké škole na Kavkaze, do frontových bojů nezasáhl. Nejstarší Josef se po únoru 1948 bál, že by mohli zjistit, že vlastně dezertoval z Rudé armády, a hlavně z tohoto důvodu utekl v létě téhož roku na Západ. Prostřední Jaroslav utekl krátce po něm, oba bratři se sešli v Torontu v Kanadě.

Naplnila se tak prý slova proroctví staré Cikánky z roku 1942:

„Přišli jsme z kostela, musel to tak být rok 1942. Přišla tam Cikánka, že bude z ruky hádat. Maminka nejdřív nechtěla, pak jí však dala ruku. Říká: ,Vy máte jednoho syna, ten je hodně daleko, o toho však nemějte starost, ten se má dobře. Vy jako rodina se ještě jednou sejdete, pak se však rozejdete a již nikdy více se nesejdete. Váš nejmladší syn bude muset z domova, ale vrátí se. Vy se k němu přitulíte a budete spolu dlouho žít.‘ Bráchovi řekla: ,U vás jsou peníze jako plevy, vy jste je vždy měl a vždy budete mít. Ale chraňte se vody.‘ Jednou spadl do studny a v roce 1946 jsem ho zachraňoval na koupališti.“

Synové se do Československa vrátili v roce 1945, rodiče až v době přesídlování volyňských Čechů v roce 1947. Rodina se tak skutečně pohromadě sešla jen jednou, o Vánocích roku 1947. O rok později do osudu rodiny zasáhly dějiny.

Bombardování Kupičova

Vraťme se však zpět do roku 1944. Václav se vrátil do Kupičova a s dalšími, co nebyli odvedeni, dostali od československé odvodní komise propustku pro návrat domů. Kupičov byl v té době stále ostřelován, fronta byla stále nedaleko, Sověti rozhodli o evakuaci vesnice, chtěli však Čechy přesunout do ukrajinského městečka, kde měli oporu banderovci. Češi neuposlechli, protože se báli pomsty od Ukrajinců za to, že drželi předtím s Poláky.

Kupičov přežil bez větší úhony útoky nacistů, osudný mu však byl jeden sovětský letecký útok. Sověti si údajně spletli Kupičov s jinou obcí, která měla být v rukou Němců. Kupičov v té době čerstvě přišel o svoji dominantu, pravoslavnou „cerkev“, a to mohlo sovětské letce zmást. Po bombardování o tom volyňští Češi nesměli mluvit, sovětští letci se přeci omylů nikdy nedopouští.

„Nevím, kolik to mohlo být letadel. Sověti na ně pokřikovali: ,Eto naši, eto stalinskije sokoli.‘ Místo toho, aby letěli dál, rozbombardovali Kupičov. Vyhořelo tenkrát na 170 domů a stodol. … Náš barák už hořel. Bombardování utichlo, Sověti začali střílet signální rakety, aby zjistili, že bombardují vlastní pozice. Během hodiny jsme byli žebráci. Shořelo všechno, co naši postavili. Zachránilo se jen to, co bylo na povoze, koně a dvě krávy. Ti lidé, co nebyli doma, přišli i o dobytek. To byl hrozný smrad, když hoří dobytče.“

Sověti po přesunu fronty dále na západ vytvořili pomocné sbory k boji proti ukrajinským banderovským partyzánům – tzv. „istrebitělnoje bataliony“ (stíhací bataliony). Češi v jejich rámci vytvořili tzv. „češskyj zvod“ (českou četu). Pro Václava Kytla jako sedmnáctiletého mladíka to představovalo velké dobrodružství, když mohl odpoledne po škole chodit s flintou na rameni. V průběhu roku 1945, když se z fronty vracely regulérní jednotky Rudé armády, se autonomie české čety začala omezovat. Najednou Sověti zakazovali Čechům mezi sebou mluvit česky a vyžadovali větší poslušnost. Hrozilo, že přijdou o privilegium, že mají být nasazováni na akce jen v okolí bydliště. Václavu Kytlovi se takový způsob vojny pranic nezamlouval. Potřeboval se dostat do Rovna, kde sídlila repatriační komise. Pod záminkou, že bude dále na Ukrajině studovat, dostal propustku do Rovna a odtud se v září 1945 vydal do Žatce. Začal studovat na obchodní škole v Postoloprtech.

Vztahy mezi volyňskými Čechy, kteří přišli se Svobodovou armádou, a místními komunisty byly po válce často velmi napjaté. Docházelo ke konfliktům, zejména, když Volyňák mající zkušenosti se sovětskou mocí narazil na někoho s rudou hvězdou na klopě, který mu vykládal, že v Sovětském svazu je ráj na zemi.

Zatčení

Václav Kytl byl aktivní ve skupině mladých lidí, především Volyňáků, pod vedením jakéhosi Jiřího Kořána, kteří distribuovali letáky agitující proti bolševickému režimu. Václav Kytl byl zatčen 19. listopadu 1948 v půl jedenácté večer a byl odsouzen v procesu, který byl zřejmě zorganizován pro výstrahu ostatním Volyňákům, aby si radši dobře rozmysleli jakoukoliv opoziční činnost proti novému režimu. Václav Kytl byl tehdy na internátu v Postoloprtech, když pro něj přišlo SNB.

„Dělali jsme si topinky a už tam bylo SNB. ,Vezměte si s sebou věci a jdeme.‘ Jenže jsem měl v kapse leták od někoho z Loun. Co s tím provedu? Zmuchlal jsem ho a dal jsem si ho do pusy a žvýkal. Esenbákovi to bylo divné, tak mu říkám: ,Mám tak sucho v puse, můžu si vzít jablko?‘ Tak jsem to zajedl.“ Na policejní stanici v Postoloprtech pak slyšel, jak organizují další zatýkání, jak to měli připravené. „Věděli o nás všechno.“

Zatčeno bylo snad přes šedesát lidí, ne všichni byli nakonec odsouzeni. „Vůdcové“ skupiny Kořán a Plicka dostali dvacet let, další lidé měli deset či dvanáct let, Václav Kytl od soudu odešel s šestiletým trestem.

K nějakým fackám při výsleších došlo, jinak nebyla vyšetřovací vazba pro Václava Kytla tak hrozná ve srovnání s tím, co ho mělo čekat v pracovních lágrech. „Při vyšetřování si nás přehazovali jako horký brambor. U nás ve skupině to byl samý svobodovec. Bachaři byli taky svobodovci, vyšetřovací vazba nebyla tak hrozná, ještě nebyly plně přijaté ,ruské zkušenosti‘. … Byl tam i nějaký František Pickar, bachař, Rusín, výborný člověk. Jednou na mne jakoby křičel a vzal si mne stranou. ,Dejte si pozor na toho a toho, to je bestie, ten donáší.‘ Jindy říkal: ,Západ hlásí to a to.‘ “ V roce 1989, kdy byl ještě naživu, si ho Václav Kytl našel v telefonním seznamu a po telefonu mu poděkoval za všechny mukly za jeho slušné chování.

Seznámení s manželkou

Prošel tábory v Mariánské, táborem Eliáš a na závěr táborem Ležnice na Slavkovsku. Odpracoval si celý šestiletý trest, v táboře se seznámil se svojí nastávající. V Mariánské byl totiž též uvězněný jakýsi pan Mačl, statkář a hospodský ze Sušice, lidovecký a agrární politik.

„Měl tam fotku a na ní byla taková slečna, která se mi líbila. … Že pracuje v Karlových Varech v Porcele jako korespondentka, že umí těsnopis. Na lágru jsem chtěl využít každou volnou chvilku k učení. Byl tam zavřený nějaký pan profesor Trum. Dostal pět roků u lidového soudu. Mimo jiné učil i těsnopis. Ona taky umí těsnopis, tak že bychom si mohli dopisovat. Dobří civilové nám umožnili dopisovat si. To bylo na Mariánské. Pak nás odsunuli na Slavkovsko. Slečna věděla jen, že jsem Vašek a že mám kudrnaté vlasy. Přesto mne našli.“

Během věznění byl i několikrát na korekci, protože nějací vězňové, kteří plánovali útěk ho zařadili do útěkářské skupiny, ovšem bez jeho vědomí. Na základě toho byl vyšetřován a bit. Krátce po propuštění z korekce, v roce 1953, viděl svoji budoucí manželku poprvé:

„Poprvé za mnou přijela budoucí manželka v listopadu 1953, ona do té doby nevěděla, jak vypadám. Měli jsme tak několik návštěv. Napsal jsem jí pozvánku a přijela jako sestřenice. Musela se chovat jako sestřenice, tak jsme si dali pusu. Když přijela domů, tak jí její maminka říkala: ,Prvního, koho vidíš, tak mu dáš hned pusu, to se musíš omluvit!‘ “

Po propuštění z kriminálu ho zaměstnali jen s krumpáčem na dráze. Krátce na to byla svatba. Relativního zlepšení poměrů na začátku šedesátých let využil tak, že si při zaměstnání dodělal maturitu na stavební průmyslovce. Pracoval ve stavebním útvaru nedalekého státního statku.

Na rok 1968 Václav Kytl vzpomíná také jako na příležitost osvěžit si své znalosti ruštiny. „Měli jsme tu se Sověty debaty, nadávali jsme jim rusky. Oni tady projížděli na Doupovsko a mávali na mne. Lidé si mysleli, kdoví co s nimi nemám. Potkali jsme je několik hodin předtím u Krásného Dvora a mluvili jsme s nimi.

Rozbilo se jim auto, stálo tam a ucpali cestu. Jeli jsme pro děti, abychom je dovezli domů. Já jsem přišel a říkám: ,Vy jidriva, šuka čalku, što vy zděs probku sdělali.‘ To je takové slušněji ,job tvoju mať‘. Jeden běží k druhému a říká mu, co jsem mu právě řekl. Byli velmi překvapení, nečekali, že by někdo tento hovorový výraz mohl znát. ,Otěc, nerugaj.‘ – Nenadávej, my za to nemůžeme.

Tím, že budete někomu nadávat ,Ivane‘, to není žádná odbojová činnost. Ta se musí dělat jinak. Když jste dal Sovětovi jednorázovou žiletku, tak jste udělal v jeho myšlení větší rozvrat než čímkoliv jiným.“

Životní krédo

„Moje krédo je, chceme-li dále žít, musíme vědět, kde jsou naše kořeny. Musíme zůstat na pozicích češství. Ne nacionalismus, ale musíme si vážit tradic. Národ nebo lidé, kteří nevědí, kde mají kořeny… Strom nemůže růst bez kořenů.“