Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Kyselka (* 1923)

• narodil se 2. února 1923 v Kupičově na Volyni

• otec byl krejčí, matka v domácnosti

• v dubnu 1944 narukoval do 1. Československého armádního sboru

• sloužil u polního četnictva a u autoroty, s níž převážel munici

• zúčastnil se řady bojů včetně Karpatsko-dukelské operace

• v boji na polském území byl těžce raněn

• po osvobození Československa se usadil v Tlestkách u Rakovníka

• jeho rodiče byli roku 1947 repatriováni z Volyně

• nesouhlasil s kolektivizací statku a odešel do Karlových Varů

• čtyřicet let pracoval jako řidič autobusu

Bedřich Kyselka se narodil 2. února 1923 ve Volyni v tehdejším Polsku v ukrajinsko-české obci Kupičov. Jeho otec se živil jako krejčí, matka byla v domácnosti. Žili na statku, kde měli velký ovocný sad.

Bedřich od dětství slýchal a četl o Československu a o prezidentu T. G. Masarykovi, doma se mluvilo o vytouženém návratu do vlasti jejich předků. Rodiče v Kupičově prožili dlouhé roky nejistoty, strachu a bídy - teror za první světové války, pak v roce 1919 obsazení Polskem, které v červenci 1920 vystřídala Rudá armáda a o půl roku později obsadili Kupičov opět Poláci. Až podepsáním smlouvy v březnu 1921 v Rize, kdy Polsko získalo velkou část Volyně, skončil několikaletý zápas o jeho hranice. Kupičov se stal součástí Polska, čímž pro obyvatele nastalo osmnáct let klidného života a ekonomický a společenský rozvoj.

Pocit sounáležitosti s Československem ale přetrvával. Jako většina kupičovských Čechů odebírali Kyselkovi český tisk a v rámci možností zachovávali české tradice, jak je zdědili od svých předků, kteří žili v početné české komunitě v Kupičově od 19. století. Tehdy tam ještě byla česká škola. V době Bedřichova dětství byla už česká škola dávno zrušena. Děti se učily v polštině, čeština jako předmět byla do školy zavedena v roce 1926. Bedřich tam vychodil sedm tříd. Snil o povolání letce, ale na venkovské, zemědělsky orientované Ukrajině neměl žádnou perspektivu.

 

Někteří příchod Sovětů vítali

Češi v Kupičově nesli mnichovskou zradu těžce. Pociťovali také výsměch a nepřátelství Poláků, kteří si sami z území tehdejšího Československa zabrali Těšínsko. Prvního září 1939 však došlo i na Polsko, když na něj zaútočilo Německo a rozpoutalo druhou světovou válku.

Na Volyň uprchly statisíce Poláků. Několik uprchlických rodin přišlo i do Kupičova. Po třech týdnech, 17. září 1939, ale Polsko od východu napadla Rudá armáda, která měla „osvobodit“ západní Ukrajinu a Bělorusko. Poláci se ocitli v kleštích. Někteří obyvatelé Kupičova příchod sovětských vojáků 23. září vítali.

„Přijeli na koních a byli ubozí, ale obyčejní vojáci byli dobří,“ říká Bedřich. Pro sovětské úředníky, kteří Kupičov zabrali, byli ale Kupičovští kulaci a kapitalisté a nastaly nepříjemnosti, nesvoboda a teror. Místní sedláci museli vstupovat do kolchozu, který Sověti založili, a ti, kterým hrozil odsun na Sibiř, o přijetí do kolchozu přímo prosili.

 

Příchod Němců

V červnu 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Kupičov se opět ocitl ve válce. Během necelého týdne obsadili Němci rychlým tempem západní Ukrajinu a pronikali hluboko na sovětské území. Rudá armáda ustupovala. Volyňští Češi byli na jednu stranu rádi, že bolševici odtáhli, ale místo nich přišli nenávidění Němci, kteří okupovali jejich starou vlast, Československo. Ukrajinci pro změnu Němce vítali jako své „osvoboditele“. V obcích se organizovala nová ukrajinská samospráva pod německou patronací. Němci se k obyvatelům Volyně chovali o něco lépe než sovětská vláda. O to hůř zacházeli s Židy. Jejich likvidace začala v létě 1942.

„Měli jsme mezi nimi známé,“ vypráví Bedřich Kyselka. „Byli to kupci, prodejci, kteří od nás kupovali třeba ovoce nebo drůbež, my jsme od nich zase kupovali, co jsme potřebovali. Potraviny a různé věci. Němci s nimi zacházeli jako se zvěří. Museli si vykopat společný hrob a tam se postavit a pak přišel Němec a postřílel je. Popadali do hrobu a pak šli na řadu další. Dělali to veřejně. Přivezli je někam za obec, popravili, a bylo to,“ vypráví Bedřich.

Ve Volyni přituhovalo, v roce 1942 zde začala působit ozbrojená jednotka, organizace ukrajinských nacionalistů pod vedením Stepana Bandery (Banderovci). Sílila také agresivita nacistického Německa. V červenci 1943 Němci vypálili Český Malín a zanedlouho poté vyvraždili vesnici Tuličov vzdálenou pouhé dva kilometry od Kupičova. Vesnici obestřel strach.

 

Za Československo

Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 se na začátku roku 1942 na Urale v Buzuluku začala formovat jednotka, jež měla být základem nové československé armády, která poté bojovala po boku Rudé armády proti Německu. Hlásili se do ní českoslovenští občané věznění v sovětských gulazích, zajatci a přeběhlíci, a v roce 1944 také volyňští Češi. Dostat se do ní chtěli také lidé z Kupičova.

„Rudá armáda pokračovala rychle, Němce tlačili zpátky, a když šla fronta od Moskvy, blížila se k nám, ke Kupičovu. Měli jsme strach. Dověděli jsme se, že se organizuje česká armáda pod vedením generála Svobody. Vybrali tedy čtyři lidi jako rozvědku a poslali je přes tu německou frontu na sovětskou stranu. Vyhledali generála Svobodu a řekli, že u nás je spousta Čechů, mladých a dokonce vyzbrojených. Byli jsme už vyzbrojeni, protože jsme se museli bránit. Takže generál jim dal deset českých vojáků, kteří šli zase zpátky přes sovětskou a německou frontu k nám do Kupičova, no a tam nás zmobilizovali. Druhý den jsme vyrazili,“ vypráví Bedřich, kterému tehdy bylo 20 let. Kupičovští dobrovolníci narukovali 18. dubna 1944. Bylo jich 237 včetně 11 mladých žen a šesti mladistvých, kterým ještě nebylo 16 let.

 

Nasazovali nás tam, kde to bylo nejhorší

Bedřich podstoupil desetidenní výcvik, který dle jeho vzpomínek sestával především z pochodových cvičení. Se zbraní zacházet uměl z domova, kde se již předtím formovala domobrana.

„Byl jsem přiřazen k polnímu četnictvu. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Vybírat jsem si nemohl, prostě mě tam přiřadili. Zpočátku se to zdálo dobré. Ale úkoly byly těžké, protože jsme vodili trestance a zběhy. Byli to většinou Maďaři a Cikáni. Bylo jich asi třicet. Byl to takový kárný oddíl a my jsme je měli na starosti. Byli nasazováni do týla na ty nejnebezpečnější akce a my tam museli chodit s nimi. Zbraně dostávali jen do akce, pak je museli odevzdat. Přebývali v zemljankách. Kde to bylo nejhorší, tam poslali je a nás s nimi. Bylo to pro nás ošklivé,“ vypráví Bedřich přerývaně. Těžce se mu dodnes mluví o tom, co při těchto akcích prožil. Bojovat pro Československo prý ale byla jediná naděje na lepší budoucnost. V Kupičově, jak říká, už neměl co ztratit. Zahynulo tam mnoho Čechů, i celé rodiny.

Služba vlasti u polního četnictva pro něj byla vyčerpávající a nelíbila se mu, po půl roce se nechal přeložit k autorotě. „Převážel jsem munici a to se jezdilo furt, když bylo potřeba. Nebylo žádné volno ani zábava. Jezdilo se ve dne v noci, někdy i dvě noci za sebou,” vypráví Bedřich.

Se Svobodovou armádou se na podzim 1944 proklestil až do Dukelského průsmyku, kde padlo nejvíce československých vojáků. „Dukla byla strašná,“ shrnuje jednou větou svůj boj o přežití. Karpatsko-dukelská operace se odehrávala v krajně nepříznivých podmínkách, pro velení šlo ale o mimořádně důležitou operaci, během které šly ohledy na lidské životy vojáků stranou.

 

Kdo nevydržel, ten nevydržel

Na polském území utrpěl Bedřich vážné zranění, ze kterého se léčil v nemocnici dva měsíce. „Němci nás obklíčili a málem by nás tam zlikvidovali. Zachránila nás tam Rudá armáda. Saniťáci nás sebrali a odvezli do polní nemocnice. To byl stan v lese. Píchli nám tam injekci a to bylo všechno. Druhý den nás odvezli do Polska z fronty do nemocnice. Byla to konírna, bývalý kulturní dům, pak tam měli Němci koně. Vysadili nás tam, potmě. Bylo tam křiku, nářku, nesvítilo se tam. Leželi tam vojáci bez rukou, bez nohou, někteří v noci blouznili z horečky. Ošetřovatelky akorát převazovaly, daly injekci proti tetanu a to bylo všechno. Kdo to vydržel, ten vydržel, kdo nevydržel, ten to nevydržel,“ vypráví Bedřich Kyselka.

Nejradostnější okamžiky zažil pamětník, když se dostal do osvobozeného Československa. „Nejkrásněji nás vítali na Moravě. Moraváci byli dobří,“ vzpomíná.

 

Život po válce

Bedřich Kyselka demobilizoval v roce 1946. Bylo mu 23 let, nejtěžší životní zkušenosti měl za sebou, před ním se otevíral nový život. „Nabízeli nám různé věci, ale já nevěděl, co se sebou. Rodiče mi psali, abych si tady zabral nějaký statek, a tak jsem to udělal. Bylo to v Tlestkách u Rakovníku. Dokud tam byli Němci, bylo to dobré, ale když je odsunuli, bylo to špatné, protože jsem na to zůstal sám,“ vypráví Bedřich. S místními Němci, i přes svou válečnou zkušenost, vycházel dobře. „Oni nám vyšli vstříc se vším. Přivítali nás, ubytovali, byla to taková spolupráce. Odsun pro ně byl hrozný,“ vzpomíná. Se statkem mu poté pomáhali rodiče, kteří byli po válce repatriováni z Volyně. Po roce 1948 je komunisté nutili vstoupit do JZD, ale Bedřich s tím nesouhlasil. Rodiče zůstali v Tlestkách, on sám odešel do Karlových Varů, kde se usadil a zůstal po celý život. Pracoval zde čtyřicet let až do důchodu u ČSAD jako řidič autobusu.

(Zdrojem k textu je nahrávka rozhovoru s pamětníkem pro Paměť národa a studie složená ze svědectví obyvatel obce Kupičov.)