Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Kýrová (* 1944)

• narodila se 12. listopadu 1944 v Plzni

• její dědeček byl podnikatel Václav Honomichl, provozoval Autokliniku

• po roce 1948 jeho podnik komunisté znárodnili a dědeček byl vystěhován z Plzně

• Marcela Kýrová neměla z kádrových důvodů studovat, na elektroprůmyslovou školu se dostala díky řediteli

• po maturitě nastoupila do Škodovky do výzkumu automatizace

• v lednu 1968 se provdala za Jaroslava Kýra, se kterým pracovala ve stejném oddělení

• rodina Kýrových byla sledována StB, např. při pohřbu dědečka

• v období sametové revoluce dostala výpověď z práce za podporu studentské stávky

• v 90. letech se Kýrovi přestěhovali do Prahy, kde zdědili dům

• do roku 2021 pracovala jako sekretářka na Filozofické fakultě UK

Marcela Kýrová má doma ohromnou tlustou knihu s názvem „Album representantů všech oborů veřejného života československého“ a nalistuje v ní fotografii a jméno svého dědečka, Václava Honomichla. Na fotografii z roku 1921 je vyfocen v autě s prezidentem T. G. Masarykem, který tehdy navštívil Plzeň a Václav Honomichl mu dělal řidiče ve svém voze. Marcelin dědeček byl jedním z prvních podnikatelů v automobilovém průmyslu. Vypráví o tom, jak krutě s ním po roce 1948 naložili komunisté a jak to poznamenalo další život celé rodiny.

Dětství a rodina

Marcela Kýrová se narodila 12. listopadu 1944 v Plzni do rodiny Václava Štilipa a Marie Štilipové, rozené Honomichlové. Otec byl ekonomickým úředníkem, matka absolvovala dvouletou obchodní školu, ale většinu času trávila v domácnosti.

Marcela Kýrová vyrostla v Plzni se sestrou Marií. Na válku si nepamatuje, ale z vyprávění maminky ví, že ji rodila, právě když byl v Plzni letecký poplach. Na porodním sále zůstala jen matka s porodníkem, k náletu naštěstí nedošlo.
 

Autoklinika – dědeček Václav Honomichl a jeho podnikání

Zajímavou osobou z Olžina rodu byl její dědeček Václav Honomichl, jeden z prvních podnikatelů, kteří se zaměřili na opravu aut a výrobu náhradních dílů. Jeho autoservis s názvem Autoklinika vyhledávali automobilisté z celých západních Čech. „Byl opravdu známý, protože když mu chodila korespondence ze zahraničí, stačilo napsat Václav Honomichl, továrník, Čechy. Dopis spolehlivě došel,“ vypráví Marcela Kýrová.

Dědeček se narodil v Německé Bříze nedaleko Plzně, která později změnila název na Českou Břízu. Vyučil se strojním zámečníkem a zkušenosti získal v Německu. Pracoval v Norimberku a Berlíně, ale nakonec se vrátil zpět do Čech. Svou první autodílnu založil v Plzni v Sirkové ulici poblíž nádraží, ta však vyhořela. Poté zakoupil 200 let starý mlýn v Doudlevecké ulici a provedl rozsáhlou rekonstrukci. Zde pak provozoval svou Autokliniku. Kromě oprav se tu také vyráběly díly. Měl zastoupení pro západní Čechy pro prodej nových aut, například Pragovek. Dědečkova Autoklinika byla v provozu mezi lety 1910 a 1948, než byla znárodněna.

Marcelini rodiče se seznámili před válkou a jejich vztah vyústil v sňatek. V roce 1938 se narodila starší dcera Marie.

Přestože byl dědečkův podnik velmi úspěšný – Autoklinika zaměstnávala kolem 100 lidí včetně mechaniků a výrobního personálu –, žili Honomichlovi skromně. Dědeček veškeré peníze vracel zpět do svého podniku. Auta opravoval i za války, kdy byl nucen přijímat zakázky od německých okupantů, ale jak Marcela říká, odmítal si od nich brát peníze.
 

Komunistický režim a znárodnění Autokliniky

Po válce pokračovala Autoklinika ve své činnosti až do roku 1948, kdy po komunistickém puči a nastolení totalitního režimu byla znárodněna. Do podniku byl komunisty dosazen národní správce, který se v provozu podniku nevyznal. Václav Honomichl tedy pod dohledem správce vedl podnik ještě dva roky.

Rodina směla v domě, který náležel k budovám podniku, nadále alespoň bydlet. Marcela Kýrová vzpomíná, že je ale komunisté odpojili od ústředního topení, které bylo napojeno na továrnu, a tak museli topit uhlím.

Důsledkem politiky komunistického režimu byla drastická opatření, kterými se komunisté zbavovali nepohodlných lidí. Poté, co podnik komunisté znárodnili a Václava Honomichla již nepotřebovali, vystěhovali ho na pět let z Plzně, kterou nesměl ani navštěvovat. Musel se usadit u příbuzných v Bezvěrově. Do jeho domu, do jeho uvolněného pokoje pak nastěhovali cizí starší paní. „Prakticky ale u nás nebydlela. Byla slušná a jen se u nás pravidelně zastavovala, aby to působilo, že u nás bydlí. Omlouvala se vždy za nepříjemnosti. Nebyla to ani žádná vyzvědačka, byla opravdu milá, rodiče si s ní povídali u kávy,“ vzpomíná Marcela Kýrová. Situace byla o to horší, že její dědeček rok po válce ovdověl a nakonec přišel i o svůj podnik, bydlení a rodinné zázemí. „Přes to všechno to ale bral statečně. Říkal, že nejdůležitější ze všeho je udržet si zdraví,“ říká Marcela Kýrová.
 

Z politických důvodů se neměla dostat na maturitní obor

Marcela Kýrová se v roce 1958 hlásila na střední školu, avšak jakožto vnučka továrníka byla bez šancí. Získala však nečekanou podporu od ředitele elektroprůmyslové školy, který byl ochoten přijmout ji. Marcela to však zpočátku netušila. Přijímací zkoušky probíhaly prostřednictvím pohovorů a Marcelu překvapilo, jak rychle se její pohovor odehrál, jak se ředitel snažil odvést pozornost komise od kádrových materiálů, které zakrýval rukou. Až pak se dověděla, že měla jeho podporu. Jak Marcela říká, elektroprůmyslovka nebyla volba jejího srdce. Nebyla vyloženě technický typ a škola byla docela náročná. Více než technika jí šly jazyky. Ovládala dobře ruštinu, později složila i státnici z angličtiny.

„Padesátá léta, ve kterých jsem vyrůstala, byly roky, kdy se nesmělo svobodně vyjadřovat, všechno bylo pod kontrolou, byla povinná účast ve svazu mládeže nebo v Pionýru. To bylo něco, co se nemohlo odmítnout. Ředitel školy rodičům řekl, aby mě dali do Pionýra, i když jsme neměla zájem, a tak jsem nakonec v sedmé třídě šla, abych si zvýšila šance na přijetí na školu,“ vzpomíná.

Ve škole to neměla jednoduché. Například jí vadilo, když plzeňští učitelé zkreslovali historii a tvrdili, že Plzeň osvobodila sovětská armáda. „A přitom my doma měli fotky, které dokazovaly, že to byli Američané. Takže když jsme hlasitě protestovala, učitelka si mě brala stranou a říkala, že to ví, ale že se to nesmí říkat.“
 

Sňatek a rodina

Po maturitě nastoupila do Škodovky do výzkumu automatizace. Když chtěla dál studovat, bylo jí řečeno, že by si měla napřed třídně uvědomit úlohu dělnické třídy u ponku a teprve pak žádat o nějakou vysokou školu. Ve výzkumném oddělení ve Škodovce testovali zařízení, např. pro tramvaje a trolejbusy.

V lednu 1968 se provdala za Jaroslava Kýra, se kterým pracovali ve stejném oddělení. Vzpomíná, že když se vdávala, přišlo se podívat na plzeňskou radnici hodně lidí a šuškalo se: „Vdává se Honomichlova vnučka.“ „Přišli se podívat hlavně na mého dědu, který už zase směl do Plzně. Byli zvědaví na něj, na jeho přítomnost na národním výboru, ne na mě,“ vysvětluje Marcela Kýrová.

Aby mohli bydlet spolu, musela se Marcela přihlásit k trvalému pobytu k manželovi na Moravu. Jen tak měli nárok na podnikovou ubytovnu pro manžele. „Byly to prostorné škodovácké ubytovny se společným příslušenstvím. Každý pokoj obýval jeden manželský pár.“ Po narození dcery dostali větší pokoj s vlastní kuchyňkou.

Invaze 1968

Srpnová invaze 1968 byla pro obyvatele šokem. I Kýrovi prožívali napětí z přítomnosti ozbrojených vojáků, snažili se s nimi diskutovat. „Ti vojáci byli zmatení, někteří ani nevěděli, kde vlastně jsou. Slyšela jsem, že páchali i sebevraždy,“ vypráví Marcela Kýrová. Vzpomíná, že sovětské tanky byly v Plzni jen pár dní.

Na podzim se vydali na výlet do Rakouska. Vzpomíná, že kontroly na hranicích byly mírné a celníci se chovali velmi přátelsky. Při návratu zpět do Československa jeli v poloprázdném vlaku, protože většina lidí, kteří jeli se zájezdem, zůstala v zahraničí. I Kýrovi uvažovali o emigraci, ale ta nakonec nepřipadala v úvahu. Marcela by zde nedokázala nechat své rodiče.

Ještě v roce 1969 byli na výletě v Irsku u příbuzných manžela, v roce 1970 se jim narodila první dcera Peggy.
 

Normalizace, mateřství, prověrky

Začátek normalizace se mimo jiné vyznačoval prováděním politických prověrek, které většinou rozhodovaly o další pracovní, ale i existenční budoucnosti zaměstnanců. Kdo neprojevil dostatečnou loajalitu vůči komunistickému režimu, projevilo se to v jeho kádrových materiálech a mohl být sesazen či vyhozen z práce. „Já jsem v té době byla na mateřské dovolené, takže mě to pracovně nepostihlo, ale některé kolegy ano.“

Pracovala ve Škodovce v elektrolaboratoři, kde testovala prototypy navržené jejím mužem. V roce 1976 se jí narodila druhá dcera Lucie.
 

Rodina v hledáčku StB

Její dědeček zemřel v roce 1971 a při pohřbu měla možnost nechat zahrát libovolnou skladbu. Rozhodla se pro Svatováclavský chorál, jelikož děda se jmenoval Václav. Lidé v pohřební síni spontánně začali zpívat. „Pohřební síň byla plná lidí, byli tam i zástupci z Pragovky, ale všimla jsem si i tří osob, které se jasně odlišovaly. Vylezly na okolní hrobky a pozorovaly, co se děje v davu a zda někdo nevyzývá k svobodnému projevu. Bylo zřejmé, že se jedná o fízly. Byla to naprostá jistota. Povedlo se jim aspoň to, že následující den vyšel seznam povolených pohřebních skladeb na přání a Svatováclavský chorál mezi nimi opravdu nebyl,“ vypráví Marcela Kýrová, která nepochybuje o tom, že její rodina byla v hledáčku Státní bezpečnosti (StB), i když nikdy nebyla přímo vyslýchána.

Výjimkou byla situace, kdy měla jet do západního Německa na pozvání od bývalé matčiny učitelky. „Požádala jsem o devizový příslib, který činil 12 marek, což bylo tehdy obvyklé. Jakmile někdo požádal o pomoc na Západ, hned mohl očekávat zájem fízlů.“

Marcela jim musela sdělit, za kým tam pojede a další podrobnosti. „Záleželo jen na nich, jestli mi dají povolení vycestovat, nebo ne. Tehdy se dověděli, že jsem si dopisovala s jedním západním Němcem a chtěli po mně, abych zjišťovala informace o jeho práci v jeho kanceláři, chtěli mě dokonce vybavit skrytou kamerou. Prý bych jen fotila, co dělá a co má na rýsovacím prkně,“ líčí Marcela Kýrová, která tento návrh jednoznačně odmítla. Vyhrožovali jí, že ji nemusejí nikam pustit. „Řekla jsem jim, že můj život na tom nestojí a že tam jet nemusím.“ Nakonec ji ale pustili.

Poté vzpomíná na anekdotické zážitky z cesty, kdy si k ní ve vlaku přisedla jakási paní Maršálková, která se jí začala svěřovat, že veze peníze načerno schované ve spodním prádle. Marcela pochopila, že jde o provokatérku nasazenou Státní bezpečností. „Já jsem jí řekla, že vezu jen těch povolených 12 marek. Když jsem to pak na nádraží po vystoupení z vlaku vyprávěla matčině přítelkyni, ta mě s humorem ujistila, že si mě po výstupu z vlaku na nádraží převzal jiný agent,“ vypráví pamětnice.

Po návratu z Německa musela na StB hlásit, s kým se setkala, ale nechtěla se s nimi bavit o ničem konkrétním. „Říkala jsem jim, že mě stejně sledovali a všechno vědí, tak proč se mě ptají. Jednoho z nich jsem poznala na jedné akci u amerického památníku, ještě před revolucí. Jakmile mě spatřil, okamžitě zmizel. Fízlové se umějí neuvěřitelně rychle vypařit,“ vypráví Marcela.
 

Nejsem-li ve straně, nejsem vaše soudružka

Atmosféra sedmdesátých a osmdesátých let byla napjatá. „Lidé museli pečlivě volit svá slova a opatrně se vyjadřovat. Já jsem se vyhýbala oslovení ‚soudruhu‘ a otevřeně jsem prohlásila, že nejsem členkou strany ani soudruhem nikoho,“ vzpomíná pamětnice.

Její dcera se z politických důvodů nedostala na školu. „Avšak tehdy se to takhle otevřeně neříkalo. Ten důvod byl vždycky ‚pro velký počet uchazečů‘.“
 

1989: Výpověď z práce za podporu studentské stávky

Rok 1989 byl pro ni šťastným obdobím, mladší dcera byla na vysoké, stávkujícím studentům pekla bábovky.

Tehdy už pracovala na energetickém oddělení v papírnách. Vzpomíná, že tam přišli studenti z Prahy a žádali zaměstnance, aby obcházeli podniky a podpořili studentskou stávku. „Ředitel nás shromáždil do velké výrobní haly a vysvětloval, že to nejde, protože by to byl výpadek výroby. Tak jsem vylezla z davu a odvětila: ‚Pane řediteli, vždyť nemusíme omezovat výrobu. Stačí, když pustíte naplno píšťaly, jako na souhlas. A dělníci začali tleskat. Samozřejmě velice brzy jsem dostala výpověď,“ vypráví Marcela Kýrová, která si ale vydobyla odstupné ve výši pěti měsíčních výplat, o které ji chtěli ošidit.

V devadesátých letech se Kýrovi přestěhovali do Prahy, kde zdědili dům po tetě, který bylo třeba zrekonstruovat. Marcela pak ještě pracovala jako sekretářka na filozofické fakultě na katedře logiky.