Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislava Kyptová (* 1941)

• narozena 4. května 1941 v Libři u Prahy

• pamětnice konce druhé světové války a masakru ve Psárech 6. května 1945

• prožila kolektivizaci, její rodina vstoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• odmítla vstup do Komunistické strany Československa (KSČ)

• po roce 1968 nesouhlasila se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• pečovala o Josefa Kutnohorského, přeživšího z Mauthausenu

• V roce 2022 žila v Libeři

Ladislava Kyptová prožila celý svůj život v obci Libeř nedaleko Prahy. Z okna svého rodného domku sledovala všechny zásadní okamžiky druhé poloviny československého dvacátého století – od krvavého konce druhé světové války až k sametové revoluci.

Ladislava Kyptová, rozená Stejskalová, se narodila 4. května 1941 ve středočeské Libři. Jednu ze svých prvních vzpomínek si spojuje s dramatickým koncem druhé světové války. Pouhý den po jejích čtvrtých narozeninách vypuklo v Praze protinacistické povstání, které vyburcovalo k činu i občany přilehlých obcí – Libeř nevyjímaje. Stejně jako mnoho dalších se i otec malé Ladislavy vypravil na pomoc povstalcům přímo do hlavního města, a to navzdory nesouhlasu své ženy i tchýně. Jiní občané se pustili do budování zátarasů a záseků na silnicích ve snaze zbrzdit očekávané nacistické posily táhnoucí z jihu na Prahu. Jednotky Schutzstaffel (SS) stahující se z Benešova se k Libři dostaly už 6. května, na odpor ale narazily v nedaleké vesnici Psáry. Tam na ně někdo vystřelil, na což esesáci reagovali brutální pomstou: „Němci se zastavili a obešli všechny domy ve vsi. A kde našli muže, tak ho zastřelili,“ popisuje Ladislava Kyptová. Po řádění vojáků zůstalo 13 mrtvých. Zpráva o tragické události se rychle donesla i k obyvatelům Libře: „Když se naši dozvěděli, co dělají ve Psárech, tak honem dali ty záseky zase pryč, aby se tady nezastavili a neudělali totéž.“ I přes toto opatření se ale řada místních rozhodla skrýt, aby nezůstali vojákům takříkajíc na ráně. „Všichni, co bydleli u silnice, odešli buď do stohu, nebo do krechtu k lidem, kteří bydleli dál na kraji vesnice. My s maminkou a babičkou jsme byly v krechtu u jedněch rolníků,“ vzpomíná Ladislava Kyptová na nocování v podzemní jámě na slámě a bramborách. Dospělí ji jako jediné dítě v úkrytu pověřili důležitým úkolem: „Měla jsem se za všechny modlit, aby Němci odešli.“ Nakonec se skutečně dočkali – Libeř, stejně jako celé okolí, osvobodila Rudá armáda.

V prvních dnech bydleli sovětští vojáci v libeřských domácnostech, včetně té Stejskalovy. Jejich velitel ale brzy nabyl dojmu, že obtěžují, a tak je všechny vyhnal tábořit na louku za vsí. Vděčnost místních občanů to ale příliš neumenšilo, vojákům i dál nosili jídlo. Malá Ladislava si z jedné takové návštěvy tábora odnesla veselou vzpomínku: „Jeden voják mě vzal a vyhazoval do luftu. A ostatní vojáci ke mně pak přišli a kapsy u šatiček mi nacpali plné cukru. A jeden mi dal i čokoládu.“ Ne všechna česko-sovětská setkání ale skončila podobně zábavně. Ladislava Kyptová připomíná událost z vesnice Libeň, která je od Libře coby kamenem dohodil: „Oni [vojáci] rádi vodku – a ta nebyla. Tak jim tam Libeňáci přivezli denaturovaný líh a oni se otrávili. Ve Zlatníkách mají hrob.“[1]

Od kontribucí ke kolektivizaci

Poválečné dětství pamětnice bylo sice skromné, ale spokojené. Na dovolenou se nejezdilo, v rodinném hospodářství bylo pořád co dělat, s kupovanou panenkou v kočárku si mohla hrát jen v bezpečí domova, na ven byla až moc sváteční, to ale vynahradily hry s kamarády. O politiku se ani ne desetileté dítě nestaralo. Na jednu zvláštnost si ale přeci Ladislava Kyptová vzpomíná – na systém povinných odvodů a potravinových lístků. Kdo vlastnil krávu, musel určitou část nadojeného mléka odevzdat: „Mléko se nosilo před obecní úřad, kde ho sbírali mlékaři,“ vypráví Ladislava Kyptová. Její prarodiče také pár krav měli, takže kontribucím neunikli, přestože by doma mléko upotřebení našlo: „Protože tatínek s maminkou byli jiná rodina než babička s dědou, museli mléko odevzdat a na nás už nezbylo. A já jsem pak chodila do krámu kupovat mléko na [potravinové] lístky, a přitom jsme měli krávy.“ Vybavuje si také, že odevzdávané dávky procházely přísnou kontrolou: „Kdo to mléko napančoval, neměl dostatečnou tučnost, tak mu ho nevzali a platil pokutu.“   

Rolnické zázemí ovlivňovalo osud rodiny i po roce 1948. O pouhý rok později už v Libři vzniklo zemědělské družstvo a, jak si Ladislava Kyptová vybavuje, zakládali ho bezzemci nebo drobní hospodáři: „Pro kolektivizaci byli buď staří, nebo ti, co nic moc neměli.“ Mezi ty patřil i její dědeček, kterého jeho tři hektary polí už zmáhaly. „Děda se ani nemohl dočkat a hned jak slyšel, že je založené jednotné zemědělské družstvo (JZD), tak tam běžel, že chce taky vstoupit.“ Dočkal se ale odmítnutí. „Řekli mu, že jedno z jeho dětí musí v zemědělství zůstat a pracovat [pro družstvo], jinak že ho nevezmou.“ Nikdo ze čtyř potomků se této role ujmout nechtěl, takže volba nakonec padla na Ladislavinu maminku, která svým rodičům pomáhala i dříve. Tak se rodinné polnosti staly družstevními. Ne všichni libeřští občané ale kolektivizovali s nadšením: „Dobrý hospodář samozřejmě do družstva nechtěl,“ poznamenává Ladislava Kyptová a dodává, že kromě dvou sedláků se ale nakonec nechali přesvědčit všichni. „Ty dva vystěhovali na paragraf 55, jak se tenkrát říkalo. Všechno jim sebrali a pak to mělo JZD.“ Na jednom z uvolněných statků vznikl prasečák, na druhém chovali družstevníci kachny.

Jak se vyhnout vstupu do KSČ

Ladislava Kyptová se vyučila krejčovou, i když po této profesi nikdy netoužila. Sama byla nadšenou čtenářkou a už od sedmé třídy vedla místní knihovnu, proto se viděla na knihovnické škole. Nakonec ale podlehla tlaku rodiny: „Maminka, babička a teta, která krejčovou byla, mě přesvědčovaly, jak si na sebe budu šít, jak se budu parádit…Tak jsem řekla, že jo,“ konstatuje pamětnice. V textilce Moděva ale vydržela jen povinné tři roky po vyučení. Pak využila nabídky od známého a stala se sekretářkou.

Jako čerstvě dospělá ale musela čelit jiným výzvám doby – opakovaným nabídkám ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ). Oba její rodiče členy byli už od roku 1945. „Věřili, že se pak budeme mít dobře,“ vysvětluje Ladislava Kyptová jejich motivaci a doplňuje, že jejich nadšení ale postupně vyprchalo: „A pak už se báli odejít.“ I proto se ona sama stranicí stát nechtěla, zároveň ale měla strach odmítnout. Tatínek jí však poradil, jak se z nevítané nabídky šikovně vyvléknout: „Poradil mi: ‚Řekni, že chceš pracovat ve svazu mládeže a že se na to ještě necítíš‘. Tak jsem to několikrát zopakovala a oni mi dali pokoj.“ Stejnou kličku použila ještě později při druhé nabídce, která přišla v zaměstnání. Od členství ji zrazovala kamarádka, která sama ve straně byla. „Říkala mi: ‚Nikam nelez! Já jsem tam vlezla, aniž bych věděla…A podívej se, teď musím na každou brigádu!‘“

I když ale Ladislava Kyptová členství dvakrát odmítla, nikdy sama nepocítila, že by tím byla nějak znevýhodněna. Toto štěstí vždy přičítala faktu, že se v malé Libři všichni znali a neměli potřebu se mstít. Připouští ale, že ne všichni její blízcí měli ke KSČ takto rezervovaný vztah a jako příklad uvádí svého (dnes už bývalého) manžela: „Mermomocí tam chtěl. Ale oni ho vzít nechtěli.“ Důvodem prý byly „špatné charakterové vlastnosti.“

Tchánovy vzpomínky

Jaroslava Kyptu si Ladislava Kyptová vzala v roce 1964 a tehdy také poznala historii rodiny Kyptových. Její novopečený tchán byl v mládí četníkem, postupně se vypracoval až na okresního velitele v Turnově. V tomto severočeském městě poznal i svou ženu, která pocházela z německé rodiny. Za protektorátu toho využili a přihlásili se k německé národnosti, i tak se ale snažili co nejvíce pomáhat sousedům, kterým hrozilo ze strany okupantů nebezpečí. Podle rodinné paměti využíval četník Kypta svého postavení pro zisk informací, jeho žena zase roznášela zprávy. Mimo jiné i Židům, kteří měli být deportováni: „S dětským kočárkem šla jakoby na návštěvu a varovala je, kdy na ně přijde čistka. Tak se prý podařilo skoro všem utéct,“ zmiňuje Ladislava Kyptová. Podobnou statečnost projevil její tchán i v okamžiku, kdy byli na základě udání zatčení turnovští komunisté: „Měli být odesláni do koncentráku, nebo zabití. A on vystoupil a řekl, že je to jen lidská msta,“ uvádí Ladislava Kyptová, co si pamatuje z vyprávění. Její tchán se dokonce zaručil, že zatčení komunisté nejsou: „[Řekl,] že mu můžou věřit, protože jeho manželka je Němka a jeho syn chodí do německé školy. A představte si, že mu uvěřili a ty komunisty pustili.“ Mezi turnovskými občany nezůstala jeho odvaha bez odezvy – ještě za války našli Kyptovi čas od času před dveřmi hlávku zelí nebo láhev mléka jako projev vděčnosti. Po osvobození pak dostávali od zachráněných dopisy s poděkováním. I přesto byl pan Kypta od policie po roce 1948 odejit, tehdy už žil i s rodinou v Jílovém u Prahy. 

Jaroslavovi a Ladislavě Kyptovým se v roce 1965 narodil syn Jan. Postupně se uvolňující 60. léta jim přinesla i jinou radost – mohli se podívat za železnou oponu. Díky své zdatné němčině  dostal Jaroslav Kypta místo tlumočníka modřanského házenkářského týmu, s nimiž mohl on i jeho manželka vyjet na družbu s házenkáři ze západního Německa. Tam se mladí manželé setkali se známými Jaroslavovy matky. „Přesvědčovali nás, ať tam zůstaneme,“ vzpomíná Ladislava Kyptová na lákavou nabídku. „Byli to staří lidé, bezdětní, ale vlastnili dva domy a obchod. A že nám všechno dají.“ Kyptovi se ale nakonec rozhodli pro návrat do Československa – od emigrace je odradila její definitivnost: „My jsme si představili, že bychom se sem nemohli vrátit.“

Strach při okupaci, odvaha při prověrkách

I 21. srpen 1968 tak prožila Ladislava Kyptová v rodné Libři. „Zažila jsem jen hodně strachu,“ říká při pomyšlení na vojska Varšavské smlouvy sunoucí se její rodnou vsí. „Nejdřív jely jenom tanky, napočítali jsme jich asi 70. Pak jsme přestali, protože jich bylo strašně moc.“ Vzpomíná si i na děla a rakety země – vzduch, ze kterých měli libeřští největší obavy, protože cesta z obou stran vesnice se kroutila do nebezpečných serpentin, v nichž by dlouhé vozy mohly snadno uvíznout. To se nakonec stalo jen v jednom případě – o den později jeden tank nebezpečnou trasu nezvládl a v jedné zatáčce se převrátil. Pamětnice ale připomíná, že Libeř se na trase okupačních vojsk ocitla spíše omylem: „Ve všech vesnicích se sundaly směrovky i nápisy, co je to za obec,“ připomíná snahu Čechoslováků ztížit cizím vojákům orientaci v krajině. Do Libře zmatené tanky možná někdo poslal v naději, že se v zátočinách zaseknou.

S vojáky se setkala ještě několikrát, a i když se jednalo o krátké okamžiky, zanechaly v ní silný dojem strachu. „Šla jsem zrovna do krámu a kolem jela v otevřená auta plná vojáků. Já jsem se tak bála! Bouchala jsem na sousedku, aby mi otevřela, a vojáci jeli kolem a strašně se smáli, jak viděli ten můj strach.“ Jindy šla navštívit hospitalizovaného tatínka do Thomayerovy nemocnice a z obavy z projíždějícího tanku se schovala do zahrady: „Ale keře byly dost nízké a oni na mě mířili kulometem!“ Z obou situací ale vyvázla bez zranění, stejně jako její blízcí. Ne všichni z jejího okolí ale měli podobné štěstí – dceři její kolegyně se stalo osudným pouhé popoběhnutí na tramvaj na pražském Klárově.

Nastupující normalizace zasáhla Ladislavu Kyptovou v nelehké osobní situaci – právě jí zemřel tatínek. Krátce poté musela v zaměstnání (podniku Směr v Jílovém u Prahy) projít prověrkou, jejímž jádrem byla otázka, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Skoro na nic jiného se neptali, jen na tohle,“ říká pamětnice. „Já jsem jim řekla, že si myslím, že se to dalo vyřídit diplomatickou cestou, že sem nemuseli chodit. Ale oni mi říkali ‚Soudružko, vždyť diplomatickou cestou to přeci nešlo, tady už byla kontrarevoluce.‘“ Ladislava Kyptová si ale i přesto stála za svým. Před nepříjemnými následky ji zachránila nečekaná emoce: „Pak jsem se rozplakala, protože mi zrovna zemřel tatínek. A oni mi řekli, že můžu jít.“ Jak ale dodává, málokdo z jejích přátel tlak prověrek vydržel, svým původním slibům navzdory: „Každý řekl, že musel souhlasit. A já říkala ‚Vidíte, všichni jste se tu kasali, jak řeknete, že nesouhlasíte, a nakonec jste se všichni báli.‘“  

V roce 1972 se Kyptovým narodila dcera Radka, o pár let později se ale rodina rozpadla.

Vzpomínky vězně č. 2283

Sametovou revoluci roku 1989 přivítala Ladislava Kyptová s nadšením. V následující dekádě se starala o svého vzdáleného příbuzného Josefa Kutnohorského (* 22. června 1906), který se za druhé světové války jako komunista zapojil do protinacistického odboje. V roce 1941 byl ale zatčen a skončil jako vězeň č. 2283 v koncentračním táboru Mauthausen. Ten nechvalně proslul tím, že vězni museli pracovat v místním kamenolomu. „Nosili kameny do kopce,“ popsuje Ladislava Kyptová a dodává, že tato vyčerpávající práce si vyžádala řadu obětí – kdo vysílením upadl a nemohl vstát, byl bez milosti zastřelen. Ladislava Kyptová si z vyprávění Josefa Kutnohorského vybavuje, jak i on měl namále: „Říkal: ‚Já už jsem viděl, že už asi taky brzy upadnu.‘ Ale před ním padl člověk, toho zastřelili a další ho musel odtáhnout a [Kutnohorský] si všiml, že ten zastřelený měl menší kámen. A pak říkal, že měl štěstí, že ten esesák byl zaměstnaný odtahováním, takže si kámen rychle vyměnil. Protože kdyby ho viděl, tak ho taky zastřelil.“

Protože ale Josef Kutnohorský uměl německy, povedlo se mu uchytit se jako poskok v kanceláři. Vysloužil si tím určitý stupeň ochrany esesáků: „Chránili ho před smrtí,“ uvádí Ladislava Kyptová a jako příklad uvádí další ze vzpomínek svého příbuzného. Jednoho dne se měli vybraní vězni seřadit a každý desátý měl vystoupit. „Že půjdou pracovat mimo tábor. To se všichni těšili.“ Josef Kutnohorský viděl, že na něj řada nevychází, a tak si vyměnil místo s jiným vězněm. Toho ale všiml dozorce, kterému dělal poskoka v kanceláři. „Strašně ho zmlátil, že podvádí.“ To však bylo štěstí v neštěstí – jiný esesák ho chtěl rovnou zastřelit, ale spokojil se s pouhým zbitím. Druhý den se pak Josef Kutnohorský dozvěděl, že byli všichni desátí vězni popraveni. „Ten esesák to asi věděl, proto ho zmlátil,“ dodává Ladislava Kyptová. „Potom mu řekl ‚Já jsem tě musel zmlátit. Vždyť víš, co se s nimi stalo.‘“

Josef Kutnohorský se dožil nejen osvobození, ale nakonec i poměrně vysokého věku. Pravidelně se scházel se svými spoluvězni, říkali si pátečníci, a na jejich popud sepsal vše, co si o Mauthausenu pamatoval. Své zápisky už ale vydat nestihl – zemřel v polovině 90. let na tuberkulózu, následek krutého věznění. 

Ladislava Kyptová bydlela v roce 2022 v rodném domě v Libři, kde prožila všechny velké zvraty druhé poloviny 20. století. Užívala si důchodu, vnoučat a zahrádky.

 

[1] Podle kroniky obce Zlatníky bylo obětí z řad rudoarmějců 26, dalších 60 jich osleplo. Výňatek z kroniky je zveřejněn na webu obce Libeř (12. 5. 2010): http://www.liber.cz/historie-obce-dokument-k-65-vyroci-konce-2-sv-valky/d-57165