Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V komunistických manifestacích jsem viděla podstatu schizofrenie režimu
narozena 4. dubna 1955 v Praze
1964 až 1966 žila s rodiči v Alžírsku
v gymnaziálních letech začala fotit
od roku 1973 dokumentovala komunistické manifestace
1974 až 1979 studovala na FF UK ruštinu a francouzštinu
po půlročním pobytu v Togu (1975) realizovala svou první výstavu
roku 1978 se pod vedením Anity Fárové zapojila do fotografického projektu studentů AMU, jenž měl zachytit mizející Žižkov
jako fotografka měla během normalizace omezené možnosti, proto vyučovala francouzský a ruský jazyk na FSI ČVUT a provázela rusky a francouzsky mluvící turisty po Praze
od roku 1986 se účastnila protikomunistických demonstrací
v roce 1989 přestoupila na katedru jazyků AMU
od roku 1993 se živí jako fotografka
vydala knihy Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost a 1945 Osvobození… 1968 Okupace: Sovětská vojska v Československu, realizovala výstavy Osvobození, okupace, odchod či Česká osudová data
Osud Dany Kyndrové (narozené 4. dubna 1955 v Praze) by byl pravděpodobně dost jiný, kdyby Alžírsko krátce po svém osamostatnění nenašlo podporu v zemích východního bloku. Právě do Alžírska byl totiž roku 1964 vyslán její otec, aby jako volejbalový trenér vedl místní sportovce; spolu s ním přišel do severní Afriky také zbytek rodiny.
V Alžírsku Dana Kyndrová chodila do české školy i na kurzy francouzštiny a po návratu do Československa chtěla ve studiu francouzského jazyka pokračovat. Brzy proto přestoupila na jazykovou školu v Ostrovní ulici; roku 1970, když si vybírala střední školu, se stejně jako celá polovina třídy rozhodla pro Hellichovo gymnázium, které nabízelo rozšířenou výuku francouzštiny.
Máma furt chtěla, abych fotila
Přibližně v téže době se k zájmu o francouzštinu přidal druhý důležitý koníček: fotografie. „Máma furt chtěla, abych fotila, ale já jsem nechtěla. Jednou si ze mě dělali legraci, že jsem šprt, že v životě nic nedokážu, a máma toho šikovně využila. Přišla za mnou do pokoje, ptala se, co se děje, a řekla mi: ,Zkus fotit. Dokaž, že to umíš jako oni.‘ A já jsem skutečně pod tímto vlivem vyrazila do Podolí se svým prvním filmem. Šla jsem dolů na nábřeží, měla jsem tam čtyřstovku, abych nemusela ostřit, širokáč – a fotila jsem. Na mé první fotce byla babička, jak na bedýnce prodává Večerní Prahu. Když jsem zmáčkla spoušť, běžela jsem se schovat za podolskou vodárnu, protože jsem měla pocit, že se na mě kouká celé Podolí.“
Její maminka, která byla od začátku 60. let redaktorkou nakladatelství Orbis, dceřiny první pokusy nenechala zapadnout a nad jejím prvním filmem jí radila, jak se vyvarovat kompozičních chyb. Začínající fotografka našla podporu také v jednom ze svých učitelů, který ji nasměroval na dokumentaristickou tvorbu; další průpravu získala od Anity Fárové z pražské UMPRUM a chtěla zkusit své štěstí na FAMU.
Přípravné kurzy však Danu Kyndrovou nudily a po třech měsících je opustila. Protože se ale blížila maturita, musela se brzy rozhodnout, na jaký obor si podá přihlášku. Maminka věřila, že komunistický režim musí dříve či později padnout a v demokratickém zřízení se bude hodit znalost cizích jazyků, a tak si pamětnice zvolila studium francouzštiny a ruštiny na FF UK.
Dostat se na univerzitu však nebylo vůbec snadné. Aby vůbec získala doporučení na vysokou školu, musela její maminka podat výpověď z Orbisu – během Pražského jara připravila k vydání úspěšnou sérii pohlednic s masarykovskou a skautskou tematikou a zaměstnavatel nyní využil situace k tomu, aby se „politicky nespolehlivé“ redaktorky zbavil. A přestože v přijímacím řízení mělo být přijato prvních osm uchazečů a Dana Kyndrová se umístila jako šestá, musela se třikrát odvolat, než jí bylo studium umožněno.
Ani na vysoké škole nepřestala fotit. Když po prvním semestru odjížděl její otec trénovat volejbalisty do Toga, přidala se k němu a půl roku v Africe strávila focením. Ze zpětného pohledu to možná byla nejtěžší zkušenost celé její kariéry: kvůli odlišné barvě pleti pamětnice upoutávala pozornost a trvalo velmi dlouho, než si na ni místní zvykli, což focení dost znesnadňovalo. Její píle a vytrvalost však nesly ovoce a po návratu do Evropy vznikla její první samostatná výstava. V roce 1976 byly snímky z Toga představeny v Československu, zaujaly jistého rižského fotografa a díky jeho iniciativě soubor později putoval do Pobaltí.
Byla to fádní, nudná doba
Mladá studentka svůj fotoaparát již neodložila a zůstala věrná reportážní fotografii – měnily se jen náměty, které zachycovala. Jako jeden z prvních si zvolila komunistické manifestace. „Koncentroval se pro mě v nich celý totalitní systém, proti kterému lidé reptali, ale na oficiální akce šli a tím režim formálně podpořili. V té frašce jsem viděla podstatu schizofrenie režimu. Fascinovalo mě, jak se lidi nechají manipulovat, a pro období normalizace mi to připadalo typické,“ vysvětluje Dana Kyndrová a dodává: „Na komunistické manifestaci jsem byla poprvé v roce 1973 na Václaváku, tehdy mi bylo osmnáct; od té doby jsem na ně chodila pravidelně.“
V ostrém kontrastu ke kýčovitosti demonstrací s povinnou účastí pak vyvstával šedý každodenní život. „Byla to fádní, nudná doba, do zahraničí se jezdit moc nedalo, lidé se uzavírali do sebe. Pavel Štecha dělal projekt o chatách – já jsem to tehdy nevnímala jako něco důležitého, ale naši se taky realizovali v tom, že měli starý barák v Polabí,“ vzpomíná Dana Kyndrová. Do podobného projektu se zapojila i ona: spolu s deseti studenty FAMU pod vedením Anity Fárové fotila roku 1978 mizející Žižkov. Jejich činnost ale vzbudila hysterii, že mladí lidé fotí „něco ošklivého“ a tím nepřímo očerňují systém, takže projekt po čtyřech měsících skončil.
V následujícím roce dokončila studium na FF UK a začala po Praze provázet rusky a francouzsky mluvící turisty; stálý příjem jí za normalizace zajišťovalo vyučování jazyků na FSI ČVUT. V oblasti prezentace svých fotografií měla Dana Kyndrová omezené možnosti: zapojovala se do kolektivních výstav, její práce otiskovaly Učitelské noviny a Československá fotografie.
Na začátku 80. let dostala nadějná fotoamatérka nabídku, kterou nebylo možné snadno odmítnout ani přijmout: Svaz socialistické mládeže ji požádal o snímky mladých lidí a o rozhovor. V interview se Dana Kyndrová snažila více či méně otevřeně vyjádřit své výhrady k režimu, text však vyšel ve výrazně pozměněné podobě; stejně tak snímky se dostaly do kontextu, který naprosto neodpovídal autorčině záměru: její záběry z masových akcí uzavíraly mohutnou dvoudílnou publikaci Sílu nám dává strana.
Autorka pak musela čelit nařčení ze spolupráce s komunistickými orgány; svůj nesouhlas však dávala najevo čím dál otevřeněji: dokumentovala poutní místa a od roku 1986 se účastnila protikomunistických demonstrací, nechyběla na pohřbu Jaroslava Seiferta ani na Palachově týdnu. O cenné záběry ji přitom několikrát připravila policie. Když probíhalo svatořečení Anežky České, povedl se Daně Kyndrové husarský kousek: „V jeden moment kardinál na balkoně řekl, že se pomodlíme, celé nádvoří si kleklo, zůstali stát jen tajní a nevěděli, co mají dělat. Bylo to naprosto neuvěřitelné! Já jsem to vyfotila a měla jsem strach, abych film uchránila. Tak jsem se běžela schovat do katedrály sv. Víta, tam jsem film vytáhla a dala si ho do punčocháčů.“
Fotografkou na volné noze
Krátce před sametovou revolucí Dana Kyndrová přestoupila na katedru jazyků pražské AMU; v roce 1993 si ale rozhodla splnit svůj sen – živit se focením. Po pádu režimu se stala členkou skupiny Signus a vedle sérií fotek o komercializaci vánočních svátků, pražských bezdomovcích či chmelových brigádách vytvořila také cyklus věnovaný odchodu sovětských vojsk z Československa. Právě díky němu se jí podařilo získat půlroční stipendium ve Švýcarsku. Snímky z první poloviny 90. let pak představila ve své první knize nesoucí titul Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost.
V následujícím desetiletí se Dana Kyndrová podílela na realizaci výstavy Osvobození, okupace, odchod o pobytu sovětských vojsk v Československu; v roce 2008 byla výstava představena v pražském Mánesu a na ruské straně vyvolala velké pobouření. Nezůstalo však jen u ní: Dana Kyndrová vydala i publikaci nazvanou 1945 Osvobození… 1968 Okupace: Sovětská vojska v Československu. Z nedávných počinů Dany Kyndrové můžeme zmínit výstavu Česká osudová data, jež v současné době putuje po Českých centrech.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Vít Pokorný)