Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kyjovská (* 1934)

• narozena v Praze 20. března 1934

• strýc Jaroslav Reitmajer za války zatčen, zemřel v KT Mauthausen

• v květnu roku 1945 zažila boje Pražského povstání

• v roce 1946 se rodina vystěhovala do Jiříkova ve Šluknovském výběžku

• stala se zdravotnicí, později pracovala v kanceláři

Přišli pro něj dva muži v černých oblecích

Věra Kyjovská se narodila jako Reitmajerová 20. března 1934 v Praze. Byla jedináček a s rodiči bydlela na Smíchově, i když hodně času trávila u prarodičů v Jinonicích. Když bylo Věře pět let, tak Československo obsadila německá armáda a začala druhá světová válka. Věřin tatínek Jan předtím narukoval během mobilizace v roce 1938, ale brzy se zase vrátil domů, protože prezident Edvard Beneš se rozhodl nebránit německému obsazení pohraničí silou.

Otec Jan Reitmajer pocházel z šesti dětí a jeho nejmladší bratr Jaroslav se na začátku války učil ve Škodových závodech v Praze. „Řekl někde něco o tom, proč si nás Hitler bral, když nám nemá co dát jíst.“ Tuto Jaroslavovu poznámku slyšela jedna žena, která ho udala na gestapo. „Přišli pro něj dva muži v černých oblecích.“ Věra byla zrovna u prarodičů v Jinonicích, kde Jaroslav také bydlel. Gestapáci se po Jaroslavovi sháněli, ten byl však v práci. Tam ho gestapo zatklo a uvěznili ho v Petschkově paláci.

 

Řekla jsem, že německy se učit nebudu

Rodina byla zoufalá z osudu mladého Jaroslava, ale nemohli nic dělat. „Věděli jsme, kdo ho udal, ale když válka skončila, tak ona už byla dávno pryč.“ Jaroslav byl přibližně měsíc vězněn v Petschkově paláci a pak ho převezli do koncentračního tábora Mauthausen. „Odtamtud se už nevrátil. Bylo mu devatenáct let.“ O smrti Jaroslava se rodina dozvěděla dopisem, který jim z Mauthausenu přišel.

Za války začala Věra chodit do obecné školy Na Františku, kde se povinně učili německy. S úkoly doma jí pomáhal dědeček, ale sama se němčinu nenaučila a měla z ní ve škole špatné známky. „Já jsem řekla, že se to učit nebudu. Z toho důvodu, že ho Němci zavřeli.“

 

Musela jsem projít okolo

Po tragické události, která Reitmajerovy potkala, prožívali válku v zoufalství a strachu. Prahy se válka dotkla asi nejvíc na samotném konci, kdy bylo město bombardováno spojeneckým letectvem. „My jsme museli do sklepa, hlavně jsme nesměli být venku. Bombardovali třeba kousek Waltrovku. Museli jsme mít připravenou tašku s doklady a oblečením. Tu jsme si vždycky brali s sebou.“

Věra si vzpomíná, že ve dnech Pražského povstání ji babička poslala z Jinonic domů k rodičům. Babička však nevěděla, že se v tu dobu v ulicích střílelo a tehdy desetiletá Věra musela projít městem, kde probíhaly přestřelky mezi Němci a povstalci. „Všude jsem viděla ty trikolóry, ale moc jsem tomu nerozuměla. Tramvaje už nejezdily a musela jsem jít kolem Ženských domovů, kde sídlili vojáci.“

Cestou okolo dnešních Ženských domovů u Anděla se Věra dostala do přestřelky a s dalšími lidmi se schovávala u domů. „Hrozně jsem se bála, ale věděla jsem, že musím jít dál. Pořád jsem si říkala: ,Musíš jít, nedá se nic dělat.‘“ Věra se naštěstí dostala v pořádku domů, její rodiče byli v tu dobu v práci, tak šla k tetě, která bydlela kousek. Ta byla naprosto vyděšená z toho, že Věra chodila v ten den po ulicích.

 

Konečně je konec

V květnu 1945 válka konečně skončila. „Když to skončilo, tak jsem měla takovou radost. Říkala jsem si: ,Ježíši, konečně je konec!‘“ Válečné události však zanechaly na rodině velké následky. Věra vzpomíná, že byla velmi zničená, když šla po válce navštívit terezínské ghetto. Po válce přesvědčil Jana Reitmajera jeho bratr, aby s rodinou z Prahy odešel do pohraničí.

Na podzim 1946 se tedy rodina stěhovala do obce Filipov nedaleko Rumburka. Věra nastoupila do školy ve Filipově, kde byla možnost chodit pouze do prvních pěti tříd. Později pak dojížděla do sousedního Jiříkova. Po ukončení školy nastoupila na jednoletý učební kurz a následně na dva roky na zdravotní školu v Rumburku. „Pak se to dělilo na různé obory. Já už jsem nešla dál.“

 

Pak ho zavřeli

Věra se velmi brzy vdala a s manželem měli tři děti – dvě dcery a syna. Manželství nebylo šťastné a Věra se s manželem rozvedla. „On nebyl dobrej. Stal se předsedou na výboru. Nevím, co udělal, ale oni ho pak zavřeli.“ S manželem se po dlouhé době viděla na svatbě jejich dcery. „Věrka se chtěla v tu dobu vdávat a ptala se, jak to má říct tátovi. Já jsem říkala, ať mu napíše. On to vzal jako pozvání. Tak on tam přijel, já když jsem ho viděla, tak se mi udělalo úplně špatně.“

Po rozvodu už se Věra znovu nevdala, i když měla známost. V Lázních Bohdaneč se seznámila s mužem, který byl však o mnoho let starší a brzy zemřel. „On by mi dal všechno. Byla jsem ráda, ale nechtěla jsem, aby mě uplácel.“ Věra působila v Červeném kříži, kde také pravidelně darovala krev, dokud jí to zdravotní stav dovoloval. Dále pracovala v továrně, ve které časem dostala místo sekretářky.

Věru Kyjovskou potkala v životě další tragédie, když zemřel její syn. Nadýchal se jedovatých látek z postřiku aut a skončil v nemocnici. „Když syn zemřel, tak jsem byla na to sama, tak jsem prodala dům.“ Věra Kyjovská počkala, až se uvolnilo místo v domově seniorů v Krásné Lípě a od roku 2018 žije zde. Do domova seniorů za Věrou často dochází rodina a je zde spokojená, i když život měla velmi komplikovaný. „Neměla jsem moc šťastný život. Musela jsem se rozvést.“