Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kvardová (* 1929)

• narozena 28. března 1929 v Opatovicích

• od roku 1943 se učila dámskou krejčovou v Brně

• koncem války zažívala nálety na Brno

• v dubnu 1945 zažila osvobození Opatovic

• musela se ukrývat před násilným chováním rudoarmějců

• roku 1947 se vdala a rodina přesídlila do Brna

• od roku 1962 pracovala v podniku BVV Veletrhy Brno

• roku 1984 odešla do důchodu

Jaroslava Kvardová, za svobodna Minaříková, se narodila 28. března 1929 v Opatovicích, malé vsi jižně od Brna. Rodiče Marie a Tomáš Minaříkovi měli mal‎ý rodinný dům, kde Jaroslava vyrůstala spolu s mladším bratrem. Dědeček pamětnice zemřel na frontě v Itálii během první světové války. Jaroslava v Opatovicích chodila pět let na obecnou školu a tři roky docházela do nedalekého Rajhradu na měšťanskou školu a dodnes udržuje kontakt s bývalými spolužáky.

Poté nastoupila do učení do Brna. Na dětství ráda vzpomíná. „Já jsem nebyla tiché dítě, já jsem byla živé dítě.“ Chodila do Sokola, hrála fotbal i s chlapci. „Zkrátka a dobře, byla jsem dítě, jak se říká, Truckluka.“ V roce 1947 cvičila na předsokolském sletu v Bratislavě, ale na všesokolský slet do Prahy v roce 1948 se už nedostala.

Když voják otevřel skříň, utekla jsem oknem

„Když šli Němci na frontu, šli přes naši dědinu,“ vzpomíná Jaroslava na události roku 1939 a říká, že jí tehdy bylo vojáků líto, protože to byli mladí chlapci. Válečné dění jako dospívající dítě příliš nevnímala, zmiňuje ale, že ředitele školy nacisté zavřeli a ve vězení pak zemřel.

Když nastoupila do učení do Brna, zažívala s blížícím se koncem války stále častější nálety. Vzpomíná na 8. duben roku 1945, kdy si namísto na určené místo na Špilberku zamířila do jednoho ze zákopů v centru města. „Tak jsem tam byla schovaná mezi dalšíma zákopníkama.“ Někteří lidé, kteří se tehdy ukryli na Špilberku, prý během náletu zemřeli. „Bomby jim roztrhaly plíce a zůstali všichni mrtví,“ tvrdí pamětnice.

Po náletech nejezdily vlaky, takže domů do Opatovic musela z Brna chodit pěšky. Když měla přijít fronta, 24. dubna 1945, rodina se schovávala ve sklepě u babičky. „Sovětská vojska nám odstřelila střechu nad kostelem, že vyhořel.“ Šli se na kostel podívat a našli tam několik zastřelených německ‎ých vojáků.

I přes ukrývání ve sklepě pamětnice neunikla obtěžování ze strany vojáků. Jednou ji chtěli odvést s sebou, ale naštěstí ji jejich soused ubránil. Jindy ji babička zavřela před rudoarmějci do skříně. Když pak voják skříň otevřel, Jaroslava utekla oknem.

Největší strach? Válka… a teď to stáří

Jaroslava se vyučila dámskou krejčovou v brněnské firmě Heller a v krejčovství pracovala do roku 1948, kdy nastoupila na mateřskou dovolenou. V roce 1950 spolu s manželem dostali byt v Brně v Dornychu v rámci závodu, kde manžel pracoval jako slévač. 

Po mateřské nastoupila Jaroslava Kvardová do podniku Modeta, nějaký čas pracovala ve Zbrojovce Brno a pak se dostala do V‎‎ýstaviště Brno, kde pracovala 28 let, nejdříve jako dělnice a později ve skladě. Až do roku 2014 byla ve firmě členkou Klubu seniorů.

Nikdy nevstoupila do komunistické strany. „Byla jsem jenom v ROH a potom v tom sovětským přátelství, nebo jak se tomu říkalo (míněn Svaz československo-sovětského přátelství, pozn. ed.).“ Když bilancuje svou profesní dráhu, říká: „Dobrá pracovnice jsem byla, ale protože jsem nebyla ve straně, vyznamenání jsem nedostala.“ Když ale v roce 1984 odcházela do důchodu, věnoval jí prý podnik zájezd do Itálie. 

Když v srpnu roku 1968 do Brna dorazili sovětští vojáci, tentokrát jako okupanti, pamětnice podobně jako při vzpomínce na začátek války zmiňuje lítost nad řadovými vojáky. „Chudáci byli u V‎ýstaviště, stáli na mostě, nevěděli, co tady dělají.“ Revoluční dění roku 1989 Jaroslava Kvardová příliš nevnímala, v jejím životě se prý nic zase tak zásadního nezměnilo. „Jako důchodce jsem to brala spíš jako takový ulehčení.“ Říká, že si nemůže stěžovat na žádn‎é ze sv‎ých životních období. „Protože jsem se vždycky dovedla přizpůsobit, začlenit.“ Největší strach měla za války. „A teď to stáří...“ uzavírá své vyprávění Jaroslava Kvardová.