Marie Kvapilová

„No v Buzuluku jsme přišli v červenci roku 1942. Tak tam to už bylo veselý, to byly vyčištěný kasárna, plný vojska, vypucovaný boty měli, mladý chlapci v náladě, že můžou doopravdy... To byli český vojáci, který přešli, když bylo okupováno Československo, tak přešli hranici s tím, že chtějí válčit, že... Tady neměli možnost. No tak zpívalo se, cvičilo se, chodilo se na cvičák. Potom nám dali takovou větší světnici, tam už doopravdy bylo hodně holek, to byla velká světnice, já nevím, asi tak, větší. A byly dvě palandy, takže jsme spaly dole a nahoře, každá měla 45 centimetrů místa. Vedle mě spala Markéta, na druhý spala Danuta Drnková. My jsme to musely mít všechno upravený, tu Drnkovou znáte, že, upravený postele, když jsme odcházely, když jsme odcházely na cvičení. Tam bylo cvičení, denně, denně jsme musely cvičit, jednak s puškama, a my jsme jako zdravotnice, doktor Engel a Engelová zas, jsme chodily do nemocnic a měly jsme prostě, kde se mohlo, kde nám, kde nás učili, víte, jak se zachází s obvazama, co se má dělat, když je zlomenej nebo raněnej, no prostě zdravotnický celej výcvik.“

„Celá naše rota nastoupila, večer si pamatuju, my za nima zdravotnice, a teď jsme přes tu řeku Mže šli dobývat Sokolovo, který jsme ztratili. No, plížili jsme, šli jsme, a najednou nepřítel zpozoroval. Ten pustil takovou křížovou palbu, že naši vojáci se nemohli nikam schovat, led všude. Tam nemáš žádný, žádný keříček, nic, žádnou trávu, žádnej stromeček. No ale naši vojáci se dostali do Sokolova, a jelikož obsadili asi dva tři, dvě tři chaty, ale nerovný boj to byl, dostali rozkaz o ústupu, dostali rozkaz o ústupu a hodně našich tam padlo. My jsme měli plný ruce práce, museli jsme je potom... lidi tahat zpět. No a tak, jsem je... Kolik jsme raněnejch mohli, tolik jsme jich vytáhli, tam jsme potom ošetřili. Tak to byl náš první boj u Sokolova, hodně našich kamarádů tam padlo, hodně.“

„My jsme byly tři sestry. Tři sestry. Otec, otec dostal půdu, a takže pěstoval chmel, měli jsme velký dvě chmelnice, dokonce jsme měli sušárnu, takže se nám žilo dobře. Postavili jsme si pěknej rodinnej domeček a měli tam i taky domácí zvířatka, domácí zvířatka, hlavně jsme se zaměřili na pěstování chmele, kterej tenkrát vynášel. Byly sušárny a v tý sušárně se ten chmel sušil a prodával se, prodával se prostě na trhu a byla to velice prospěšná práce. Maminka byla doma, protože měli jsme hospodářství, takže ona se starala o hospodářství a zároveň o nás, o tři děcka. Maminka pocházela taky z český rodiny, kde měla tam čtyři sestry a dva bratři, tak se navštěvovali, zpívaly se český písničky, hrálo se na harmoniku. Vždycky jsme jezdili, i k maminčiným rodičům jsme jezdili, zapřáhli jsme si koně... A si pamatuju, jako pětiletá malá holčička, tak jsme jeli a oni tam měli takovej gramofon český a zpívalo se a hrozně bylo veselo a mluvilo se většinou česky všude.“

„A ten druhej den Němci zas začali střílet na nás, na Arťjuchovku. Právě říkám, když jsme měli my zdravotnický středisko, tak tam padly tři miny. A mě jedna mina ranila, mě ranila tady do stehna, velkej oskolok, já nevím, jak se to česky řekne. Střepina, střepina z toho mě ranila do toho. No tak jsem se sama obvázala a zrovna byl tam... Asi tři raněný, tak mě naložili a odvezli mě do Charkova jako raněnou, protože rána hnisala, byla tam střepina, tu tam nemůžeme vytáhnout, tak... Odvezli mě do Charkova s těma našima raněnejma. Byla to škola, veliká škola, kde byli nejenom naši raněný, a byli tam ruský raněný, celá plná škola, plnej pláč, křik, brekot, protože oni počítali, že ten Charkov nevydrží, nevydrží do rána, že ho zas Němci obklíčí a že ho zas Němci, Charkov, vezmou, no... Mezitím přicházely ruský ženy, ruský, ruský lidi a říkali: ,Prosím vás, tady nemůžete zůstat, když Němec vezme Charkov, tak vás tady všechny pobije, potluče, pověsí. Tak, kdo můžete, tak pojďte s námi!‘ Tak naši Čechoslováci asi vzali čtyry, Průtka vzali, mě vzali, každý do jiné rodiny. A teď mně říkali: ,Jste naše, kdyby Němci přišli, jste naše sestra, jak se jmenujete, všechno.‘ Nojo, kdepak, já jsem spala, já jsem jenom se dívala, jestli jsou tam Němci, nebo nejsou tam... Přišli už, už v Charkově jsou Němci, nejsou. Ráno, ještě za svítání, ještě nebylo, vidím, Němci nejsou, tak jsem se vrátila do školy, tam kde byli naši raněný. Přišla jsem tam a Sochor říkal: ,Prosím tě, teď tady přišla ruská žena s chlapcem a říká: Kdo jenom trochu můžete, půjdete s námi, já dobře Charkov znám, ty uličky, kde ještě nejsou zaminovaný, kde nejsou protitankový miny a ty zábradlí, víte, protitankový tarasy a já vás z toho Charkova vyvedu!‘ Tak to byl Sochor, já a ještě naši dva vojáci, který mohli chodit. Který nechodili, nemohli se pohybovat, tak tam zůstali. No a tak oni nás, oni nás... Ona nás vedla doopravdy takovejma uličkama, no a dostala nás až do toho, až k ruským jednotkám za fronty, a ty nás posadili na takový nákladní vlak, který přivážel na frontu zbraně, tak do toho nás posadili. Ještě jsem viděla tam po cestě, protože jsem měla tu brašnu s červeným křížem, jsem ještě dvoje obvazovala. Jednomu ruku jsem obvazovala, druhý měl tady raněný střepinu v hlavě. No a ty, co tam zůstali, potom jsme se dozvěděli, že Král například tam zůstal, byl těžko raněnej, nemoh’ chodit, takže Němci je postříleli, mučili je, vykloubovali jim oči, protože asi tak na druhej, no druhej den ráno už byl zas Charkov německej.“