Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Kvapil (* 1936)

• narodil se 14. února 1936 v Sudkově v okresu Šumperk

• rodina vlastnila velké hospodářství, které v roce 1956 odevzdala do JZD

• svědek násilného vystěhování sedláků v rámci Akce K („kulak“)

• vojenskou službu v letech 1955 – 1957 prožil z části na hranicích

• s manželkou Zdislavou měli tři dcery

Vít Kvapil se narodil 14. února 1936 v Sudkově (okres Šumperk). Jeho rodiče vlastnili velké hospodářství čítající třináct hektarů půdy, kus lesa a velké množství hospodářských zvířat včetně krav a koní. Život na vesnici pokojně plynul do chvíle, než v roce 1939 začala druhá světová válka.

Hitlerjugend nás bili a kopali

Sudkov byl během války zčásti osídlen německým obyvatelstvem a patřil k Říšské župě Sudety. Vít Kvapil vzpomíná na příslušníky Hitlerjugend, se kterými se jako pětiletý kluk ve vsi potkával: „Měli uniformy a píšťalky. Chodili po dědině a pískali. Nás jako děti často bili a kopali.“ Ne všichni sudkovští Němci však s novým režimem souhlasili. Mnozí z nich chodili ke Kvapilovým na statek pro mléko či máslo. „Žili jsme tu vedle sebe v úplném klidu. Sice to byli Němci, kteří s Hitlerem nesouhlasili, ale co už mohli dělat,“ dodává pamětník.

Propuštěného museli přivézt na dvoukoláku

Šumpersko bylo protkané sítí protinacistického odboje. Již v roce 1941 vznikala v Zábřehu pod vedením Josefa Hrabáčka, Jaroslava Tůmy a Karla Holouše skupina, jež později dostala název Národní sdružení československých vlastenců. Šlo o nepolitickou ilegální organizaci, jejíž členové pořádali finanční sbírky pro rodiny zasažené nacistickým terorem. Zároveň šířili protiokupační letáky a sháněli zbraně, aby se připravili na možné povstání. Vít Kvapil si vzpomíná, že jeho otec skupině také finančně přispěl: „Táta ale tvrdil, že partyzáni jsou darebáci a že okrádají lidi, a tak jim dal jenom dvě marky. Pak se to dozvěděli Němci, chytili někoho, kdo měl u sebe jmenný seznam těch, kteří dali peníze na partyzány. Kdo dal víc než pět marek, toho pak zavřeli, takže tatínek měl štěstí, že dal jenom dvě.“ Zde šlo nejspíš o událost z roku 1944, kdy došlo během jara až léta k vlně zatýkání. Zajištěny byly stovky odbojářů a desítky z nich za svou odvahu zaplatily životem na popravištích nebo v nacistických koncentračních táborech. Zatčení se nevyhnuli ani někteří obyvatelé Sudkova. „Po válce se vrátili živí domů. Ale jednoho z nich museli ze Zábřehu dovézt na dvoukoláku, v jak hrozném byl stavu,“ dodává pamětník.

Na telefonních drátech visel rozstřílený Rus

Vít Kvapil vzpomíná na osvobození v roce 1945, které stálo ještě mnoho sovětských vojáků život a zapojili se do něj i občané Sudkova. „Schovávali jsme se ve sklepě. Já jsem utekl s kamarádem Jendou Urbanem podívat se, jak Rusi střílí. A najednou někde blízko vystřelili, a to byla rána, že jsem spadl na zem. Pak mě někdo zvedl. Byl to můj tatínek a že tohle nesmím a že jdeme hned domů. Na telefonních drátech tam visel jeden rozstřílený Rus, asi ho trefil granát a nabral ho do vzduchu,“ vypravuje Vít Kvapil. Později střelba utichla. Sudkovští vyšli ze svých domovů přivítat svobodu.

Sověti se v Sudkově na pár dní usadili. „Musel jsem s nimi jezdit a ukázat jim, kde můžou pást koně a kde roste dobrý jetel.“ Někteří Sověti se chovali hrubě k ženám. „Oni nebyli nikdy střízliví. Slyšel jsem, že v Postřelmově jeden Rus znásilnil nějakou paní Dvořákovou. Když se to vyšetřilo, přišel jeho velitel a na místě ho zastřelil,“ uzavírá pamětník.

Největší pohroma, jakou lidstvo zažilo

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 nastaly všem soukromým zemědělcům krušné časy. Režim se s nimi chtěl co nejdříve vypořádat. Zakládala se jednotná zemědělská družstva a na sedláky byl vyvíjen, ať již formou neúměrně vysokých dodávek, či výhrůžek a věznění, tlak, aby své majetky odevzdali státu. „Tatínek říkal, že to je pohroma. Nebezpečí. Jediné, co komunisti dokázali, bylo zničení národa. Všechno bylo všech, a přitom nikdo neměl nic. Komunismus, to byla největší pohroma, jakou lidstvo zažilo.“ Kvapilovi odevzdali svůj statek až v roce 1956.

Pamětník po skončení základní školy pracoval na rodinném hospodářství. Když ho v roce 1955 povolali k základní vojenské službě, vážil padesát šest kilogramů a jeho maminka pro něho, kvůli tomu, že byl drobný a hubený, chtěla získat odklad. Vít však nakonec ještě téhož roku na vojnu nastoupil. Po přijímači, který prožil ve vojenském prostoru Brdy, jej umístili na šumavskou Kvildu. Úkolem zdejší posádky bylo monitorovat hraniční vzdušný prostor a okamžitě hlásit jakýkoli podezřelý pohyb. „Nakupovat do vsi jsme chodili se samopalem a měli jsme rozkaz, že když někoho uvidíme v zakázaném pásmu, máme střílet,“ říká Vít Kvapil. Proč se syn sedláka v té době ocitl na přísně střežených státních hranicích, se lze dnes jenom domnívat. Pamětník každopádně na Kvildě dlouho nepobyl. Po nějakém čase přišel rozkaz, kdy jej jako politicky nespolehlivého převeleli k posádce do vnitrozemí.

Dozvuky Akce K

Ještě během svého působení na Kvildě se Vít Kvapil setkal s násilnou kolektivizací, jež vešla do dějin pod názvem Akce K („kulak“). Šlo o cílenou likvidaci selského stavu, kdy byli určení sedláci přestěhováváni ze svých statků do vzdálených krajů. Vzhledem k tomu, že zmíněná akce probíhala v letech 1951–1953 a pamětník byl na vojně až o dva roky později, lze se domnívat, že jeho vzpomínky se týkají lokálních dozvuků. „Viděl jsem tu kolektivizaci v jižních Čechách. Tam vystěhovali sedláky do lesů. Nesměli se už vrátit domů. Když jsem to viděl, hned jsem psal domů rodičům: ,Prosím vás, až někdo přijde, nehádejte se s ním a dejte mu to.‘ Měl jsem strach, aby nedopadli jako v těch jižních Čechách. Tatínek to věděl, tak jim to podepsali,“ vypravuje pamětník.

Ti, kteří byli u vesla, kradli jako straky

Když se v roce 1957 Vít Kvapil vrátil z vojny, patřil již rodinný majetek jednotnému zemědělskému družstvu. Jeho otec tu nastoupil do práce jako skladník. „Ti, kteří byli tehdy u vesla, tam kradli jako straky. Tatínek to jako skladník nemohl přenést přes srdce, když tam třeba přijel předseda výboru a nabral si pro sebe seno. Táta už to nechtěl dál dělat, a tak se vymluvil na bolesti hlavy a šel raději krmit dobytek,“ říká pamětník. Sám do družstva také nastoupil a pracoval v něm až do sametové revoluce v roce 1989.

Během devadesátých let měl Vít Kvapil možnost převzít zpět polnosti do svého vlastnictví. Znovu hospodařit se mu ani jeho rodině však již nechtělo, a tak pole začal pronajímat. S manželkou Zdislavou bydleli v roce 2021 v Sudkově.