Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kvapil (* 1965)

• narozen 8. května 1965 v Olomouci

• v roce 1983 zatčen kvůli účinkování v divadelním představení na svatbě přátel

• v roce 1984 odsouzen k odnětí svobody na půl roku s podmínkou na rok a půl

• po maturitě nepřijatý na vysokou školu, rok pracoval u popelářů

• vedl tajné tábory se skautským programem

• vedl salesiánské chaloupky

• zúčastnil se Národní poutě na Velehradě v roce 1985

• vystudoval na vysoké škole matematickou informatiku a teoretickou kybernetiku

• v letech 1988 a 1989 se účastnil demonstrací v Praze a Olomouci

• v roce 1990 obnovoval skauting v Olomouci

• podniká v prodeji elektroniky

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy usilovala československá komunistická vláda o normalizaci poměrů, což ve skutečnosti znamenalo návrat k tuhé komunistické diktatuře po krátkém uvolnění koncem 60. let. Tvrdě trestala ty, kteří se proti stávajícímu režimu vymezovali. V této době se Pavel Kvapil setkal s lidmi, kteří se nebáli žít a předávat svou křesťanskou víru. Po jejich vzoru začal pracovat s dospívajícími chlapci. Vedl tajné tábory ve skautském duchu a takzvané chaloupky, pobyty pro chlapce s duchovním programem. Perzekuce, která za tuto činnost hrozila, na něj ale dopadla z úplně jiného důvodu. Odsoudili ho za účinkování v divadelním představení na svatbě přátel.

 

Hledání skautského dobrodružství

Rodina Kvapilova měla živou zkušenost s totalitním režimem. Dědovi Břetislavu Kvapilovi zabavili komunisté hospodářství v Lešanech. Otec Jaromír vystudoval práva a odstěhoval se do Olomouce, kde založil rodinu. Zakázali mu vykonávat právnickou profesi a musel dělat popeláře v době, kdy už živil šest dětí. Později dojížděl přes padesát kilometrů za prací na Bruntálsko. Děti pak zase měly problémy s přijetím na studia. Pavel se narodil jako nejmladší z osmi dětí v roce 1965. „U nás bylo přirozené prostředí, ve kterém byl zcela jasný názor na komunistickou ideologii, která pro nás byla úplně mimo,“ vzpomíná Pavel.

Když se po letech zákazu v roce 1968 obnovila skautská organizace, zapojili se do ní i Pavlovi sourozenci. „Já jsem se jako malý kluk zúčastnil posledního táboráku v roce 1970, kdy bylo jasné, že činnost skautů bude zakázaná,“ vypráví Pavel, který tehdy neměl věk na to, aby do skautu chodil. V následujících letech se ale probíral skautskými věcmi sourozenců, četl skautské časopisy a rostla v něm touha něco z toho zažít. Na základní škole se přihlásil do pionýru, aby nevypadl z kolektivu spolužáků a s očekáváním zajímavého programu přišel na první schůzku. Odešel z ní ale zklamaný, protože schůzky měly jen formální charakter a brzy na ně přestal chodit. Touha zažít skautská dobrodružství se naplnila, když přestupoval ze základní školy na gymnázium. Jeho bratr Tomáš s přáteli pořádal pro děti tajný tábor ve Velkých Karlovicích a Pavel na něj jel. „Mělo to prvky ze skautingu, protože to sami zažili. Navíc to bylo proložené náboženským vzděláváním, ale i normální zálesáckou činností,“ vzpomíná Pavel.

 

Málem prozrazeni nabouraným traktorem

Pavlovi rodiče, praktikující křesťané, svou víru v Boha dávali otevřeně najevo. Když na základní škole posílali Pavla do náboženství, vyčníval tím z kolektivu a musel si víru obhájit před ostatními i před sebou. Po základní škole nastoupil na gymnázium v nedalekém Šternberku a stal se členem Socialistického svazu mládeže (SSM) prostě tím, že nevyslovil nesouhlas se vstupem. V té době byly běžnou součástí domácnosti Kvapilových samizdatové knihy a periodika. Jeho sourozenci je četli, přepisovali a předávali dál. Pavel samizdat také četl a jeho názor tříbily třeba knihy od Alexandra Solženicyna. „V takovém tom mladistvém zápalu jsem věděl, že musím ten názor vyjádřit jasně. Tak jsem ve třetím ročníku gymnázia vystoupil ze Svazu mládeže. Do té doby si mě nikdo ve škole nevšímal, ale to gesto, že z něho vystupuju, zaujalo některé kantory,“ vzpomíná Pavel na jeden z důvodů jeho nepřijetí na vysokou školu.

Jeho bratr Tomáš pořádal i další tajné tábory ve skautském duchu a už starší Pavel mu s tím pomáhal. „Ty tábory byly hodně dobrodružné. Bylo to čtrnáct dnů ve stanech s malými dětmi různého věku. Chystal jsem etapovou hru, staral se o nějaký program. Všechno to muselo být v utajení,“ vzpomíná Pavel na tábory v Hovězí a Francově Lhotě. Louky jim v Beskydech půjčovali místní odvážní lidé. Jim i vedoucím tábora hrozila perzekuce v případě, že by byli prozrazeni. Málem se to také stalo, když syn majitele louky nad táborem naboural traktor. Celou noc ho přemisťovali a kamuflovali nehodu na jiném místě. Když přijeli nehodu vyšetřit ze Sboru národní bezpečnosti, tábor naštěstí neodhalili. 

 

Konspirační setkání v bytech 

Když Pavel studoval třetí ročník gymnázia, seznámil se s Karlem Herbstem, tajně vysvěceným salesiánem a knězem bez státního souhlasu vykonávat kněžské povolání. Ten organizoval takzvané salesiánské chaloupky, prázdninové pobyty pro chlapce ve věku od 12 do 15 let s duchovním programem. Chlapci jezdili o prázdninách asi ve dvanáctičlenných skupinkách na horské chalupy. Vedli je jen o pár let starší kluci, takzvaní asistenti, kteří prošli školením. Koncem osmdesátých let uspořádali salesiáni více jak sedmdesát chaloupek, na které jelo na 1300 chlapců a 300 asistentů. „Ten Kája, jak jsme mu přezdívkou říkali, on měl neuvěřitelné charizma a obdarování kluky oslovit. Strašně uměl promluvit ke klukům tohoto věku a moje první setkání s ním - on mě úplně očaroval,“ vzpomíná Pavel. Všechno muselo zůstat v utajení a podléhat konspiraci. Přesto došlo k řadě zatčení a výslechů v souvislosti s chaloupkami, ale díky opatrnosti nebyl nikdo vězněný.

Pavel se zapojil jako asistent do organizace salesiánských chaloupek. Jednou za prázdniny jel s mladšími chlapci na chalupu v horách a měl pro ně připravený program. Několikrát do roka jezdil také na setkání asistentů. Ve skupinách po pražských bytech plánovali program na chaloupky, poslouchali přednášky z pedagogiky, učili se, jak se zachovat při zatčení a u výslechu, a také se duchovně vzdělávali. „To byl strašně důležitý okamžik pro mě, mé formace a nastartování k uvědomělému převzetí odpovědnosti za svůj vztah s Bohem, za víru, že jsem to začal brát vážněji než doposud. Můj vztah s Bohem se stal součástí mého života,“ vzpomíná Pavel. S chlapci, které vedl na prázdninové chaloupce, se začal scházet i přes rok na pravidelných schůzkách. Vše muselo zůstat v utajení, a tak přicházeli po jednom, než se jich v klubovně sešlo kolem desíti.

 

Vyškolený pro výslech

Předtím než Pavel v roce 1983 maturoval, účinkoval v divadelním představení na svatbě přátel. Nevinnou politickou satiru s názvem Jak se vám nelíbí aneb Ačkoliv nechcete hráli pouze pro uzavřenou společnost svatebčanů, přesto je někdo udal. Za dva měsíce Pavla z výuky zavolali do ředitelny, kde ho před ředitelem Státní bezpečnost (StB) zatkla. Dobře si vzpomíná na cestu do Olomouce na zadním sedadle policejního auta. „Museli jsme už mít po maturitních písemkách, protože se mě ptali tak žoviálně: ‚Tak jak dopadly písemky?’ Já jsem byl vyškolený, jak se mám chovat u výslechu. Takže jsem řekl, že se s nimi nebudu bavit, což je trošku podráždilo a začali na mě být tvrdší. Já jsem se držel těch pokynů a přestal jsem mluvit. Prostě jsem nereagoval na nic a neodpovídal,“ vypráví Pavel. V Olomouci při zahájení policejního výslechu vyšetřovatelé zjistili, že mu není osmnáct let a museli ho pustit.

Kromě Pavla v divadle účinkovala i jeho sestra Marie a u Kvapilových zazvonila StB. „Tatínek v klidu sešel dolů, šel k brance a ptal se jich, co chtějí. Už v tu dobu trošku špatně slyšel, tak si to nechal zopakovat. Pak si nechal dát povolení o tom, že můžou provádět domovní prohlídku. A když si to převzal přes branku, tak řekl, že si musí jít pro brýle. Tak si to odnesl domů po schodech zase nahoru,“ vzpomíná Pavel. Se sourozenci mezitím pálili v kamnech materiály, které neměla StB dostat do rukou. Rok nato Okresní soud v Olomouci odsoudil deset účinkujících v divadelním představení za pobuřování k podmíněným trestům. Pavla odsoudili na šest měsíců odnětí svobody s podmínkou na rok a půl.

 

Setkání s lidmi, kteří opravdu žili

Z gymnázia nepřijali Pavla na vysokou školu, a tak pracoval jako popelář, podobně jako otec před třiceti lety. Po roce ho s novým kádrovým profilem přijali na vysokou školu v Brně, kde studoval obor matematická informatika a teoretická kybernetika. Jeho vazby s přáteli v Olomouci se nepřerušily a s partou každé letní prázdniny vandroval po horách na Slovensko. Jezdili také na neplacené brigády do pohraničních farností, kam uklidili příliš aktivní a pro režim nepohodlné kněze. Pomáhali jim opravovat chátrající kostely a svým zájmem dávali kněžím najevo, že se na ně nezapomnělo. V partě přátel si našel i budoucí manželku Irenu Čedroňovou.

Přes všechny snahy komunistů dostat pod kontrolu a umlčet církev, v Olomouci zůstávalo živé křesťanské společenství. Pavel vzpomíná na působení odvážných kněží Pavla Kupky a Františka Lízny, kteří přišli o státní souhlas vykonávat kněžské povolání. Vzpomíná také na modlitby Taizé v bytech přátel, na večerní čtení bible u Mariana Jahody, na teologické přednášky Josefa Zvěřiny a další setkávání s přáteli ke společné modlitbě a sdílení. „Bylo to strašně hezké, že se člověk setkával s lidmi, kteří pro něco žili a měli nějaký zápal v sobě. To byla setkání s živými lidmi,“ vzpomíná Pavel na bohaté duchovní klima v Olomouci, které se tak lišilo od jeho zkušenosti se znormalizovanou společností přežívající v jakémsi beztvarém stavu.

 

Odvaha přihlásit se k víře a odporovat režimu

Většina aktivit křesťanského společenství musela zůstat utajená, ale s postupem času rostla odvaha věřících a chuť přihlásit se ke své víře veřejně. V roce 1985 se na Národní pouti na Velehradě sešlo podle oficiálních dokumentů 100 tisíc lidí, další odhady mluví až o 200 tisících. Připutoval sem i Pavel a vzpomíná na vypískání ministra kultury Milana Klusáka, na snahu StB zastrašit poutníky, ale také na slavnostní atmosféru poutě. „Tam nepřijeli lidé, protože museli přijet, ale protože chtěli. Což byla v tu dobu za komunismu hrozná výjimka,“ vysvětluje Pavel a staví pouť do kontrastu s prvomájovými průvody, na které lidi chodili povinně.

Pavel se nebál účastnit i politických manifestací, které stále sebevědomější občanská společnost organizovala. Šel tak v roce 1988 na protestní připomínkovou akci invaze vojsk Varšavské smlouvy na Horním náměstí v Olomouci. Sešlo se jich málo a Pavla i další účastníky zatkli a odvezli na vyšetřovny, čímž protest zlikvidovali. „V Praze se sešlo víc lidí. Když to bylo v okresním městě a sešlo se tady dvacet lidí, tak to bylo hrozně zranitelné. Zaprvé měl člověk mnohem větší strach a zadruhé, když se sešlo v Praze několik tisíc lidí, tak to člověku dodá více odvahy, povzbuzení a energie,“ vysvětluje Pavel. Jel tak v lednu roku 1988 na Palachův týden a 28. října na Václavské náměstí. Vzpomíná, jak příslušníci StB odváželi demonstranty k výslechům, nebo za město. Jak je příslušníci Sboru národní bezpečnosti vytlačovali z náměstí a kropili vodními děly.

 

Samet ve vojenské uniformě

Po vysoké škole Pavel nastoupil v říjnu 1989 základní vojenskou službu v Chebu. O převratných listopadových událostech se postupně dozvídal z médií a od Ireny, která se v těch dnech vrátila ze svatořečení Anežky České v Římě. Vojáci měli pohotovost a mezi důstojníky se vážně mluvilo o nasazení armády v Praze. „Během krátké doby několika týdnů až měsíců jsem zažil, jak byli lampasáci od suverénního stavu vyvedeni do hrozné nejistoty a jak potom obraceli a začali říkat, že taky vždycky chtěli změnu, ale nešlo to,“ vzpomíná Pavel. Když mohl opustit posádku, jel do Olomouce, kde zažil opravdovou revoluční atmosféru a s nadšením sledoval aktivity studentů. Ale ještě dalšího tři čtvrtě roku musel zůstat ve službě v rozkládající se armádě.

V nastalé svobodě se Pavel mohl otevřeně věnovat dříve utajeným aktivitám. V roce 1990 obnovoval skauting v Olomouci a s bratrem Tomášem založili skautské středisko Jana Boska, které funguje dodnes a má více jak dvě stě členů. V rámci střediska Pavel založil oddíl vlčat, ve kterém vedl chlapce ve věku od sedmi do jedenácti let. Na Pavla měli v dospívání silný vliv salesiáni, a i z toho důvodu se po revoluci stal salesiánským spolupracovníkem. Ti tvoří třetí větev salesiánské rodiny hned po mužích a ženách v řeholi. „Salesiáni jsou řeholní společenství, rodina, která se věnuje mladým lidem a jejich výchově. Bylo mně to blízké. Vždycky jsem rád pracoval s dětmi, zvlášť ve věku dospívání,“ vysvětluje Pavel.

Po návratu z vojny Pavel s Irenou slavili svatbu a měli postupně pět dětí. Pavel si našel práci v Továrně obráběcích strojů Olomouc, ale nebavilo ho to. Začal tedy podnikat s bratrem Josefem a navzdory těžkým začátkům se jim podařilo uspět v prodeji elektroniky, vybudovat síť prodejen, velkoobchod a po deseti letech zaměstnávali 110 lidí. Jejich firma stále funguje a s elektronikou podniká dodnes. Když se Pavel ohlíží za svým životem, je velice vděčný za život, který mohl prožít, a za příležitosti, které mu přinesl. „Jsem rád za setkání s mnoha lidmi, kteří žili, a ten život žili vážně a naplno. Ušlapali kus cesty a já můžu jít v jejich stopách a třeba prošlapat zase další kus cesty,“ dodává Pavel.