Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kvapil (* 1937)

• narozen 22. června 1937 v Semilech

• účastník XI. všesokolského letu roku 1948 v Praze

• rodiče v Semilech vlastnili hotel Obecní dům, který jim po roce 1948 vzali komunisté

• vyučil se nástrojařem v Lučanech nad Nisou, tam se také dostal k létání

• na vojně (1958-1960) létal se stíhačkami MiG-15

• v 60. letech pracoval v podniku Velveta ve Varnsdorfu

• v roce 1972 nastoupil k ČSA

• jako jeden z mála dálkových pilotů nikdy nevstoupil do KSČ

• po revoluci působil jako šéf výcvikového střediska ČSA a viceprezident ČSA pro letový provoz

• autor knihy „Dálkovky: Zlatá éra ČSA“

Za totality obletěl celý svět a v oblacích prožil i sametovou revoluci. Režim si však vyžádal svou daň. Nejprve znárodnění vyhlášeného rodinného hotelu, pak příslušníci StB za zády. „Byli jsme pod drobnohledem. Málo lidí tehdy cestovalo do kapitalistického zahraničí a spoustu mejch kamarádů jim to podepsalo.“ Zklamání režimem však kompenzoval nadšením z létání, kterému se jako zázrakem mohl věnovat i přesto, že se nikdy nestal součástí komunistické strany nebo rozsáhlé sítě StB. „Mám tu kliku, že jsem ještě jakžtakž zdravej. Letos [v roce 2021] 11. listopadu budu mít 68 let od prvního startu a pořád ještě lítám, tak toho si považuju,“ vypráví Miloš Kvapil.

Občas se něco ztrácelo

Miloš Kvapil se narodil 22. června 1937 v Semilech. Dětství prožil v hotelu Obecní (později Okresní) dům, který za první republiky koupil jeho otec Miloš (nar. 1901). „Ten hotel byl velice oblíbený. Chodili tam místní, chodili tam výletníci, ti, kdo byli služebně v Semilech, ale i normální řemeslníci na pivo i na jídlo.“ Po nacistické okupaci Československa začali do hotelu chodit vojáci třetí říše. Někteří na obědy, jiní na noc. „Pamatuju si, že nějaký SS Obergruppenführer tam bydlel taky.“ Ostražitost byla namístě – otec Miloš poslouchával zakázané rádio a navíc udržoval kontakty se spojenci. „Přes otce šly nějaké zprávy dokonce snad až do Londýna o tom, co se dělo ve fabrice v Řekách […], bejvalé Schmittově tkalcovně, kde se za války vyráběly součástky na Messerschmitty.“ Hned zpočátku války navíc otce sebralo gestapo, ovšem ze zcela odlišných důvodů: „V lokále zpívali české písně a někdo to prásknul. Ale tam [na jičínském gestapu] ho jenom vyslýchali a pustili ho zpátky.“

Krom německých vojáků bydleli na počátku války v Semilech i Židé. „Kousek od hotelu, a to byli příbuzní pana ministra Tigrida. Bydleli na náměstí kousek vedle a já má pocit, že skončili všichni v koncentráku, že se konce války nedožili.“ Počátkem května 1945 přijeli sovětští osvoboditelé: „Tak si pamatuju, že jsme je všichni vítali. Oni moc nevoněli, protože měli za sebou už strašný kilometry v tý frontě, to nebyla žádná legrace. Někdy byli příjemný, protože byl konec války, tak to byla taková euforie, že se všichni lidi usmívali. [Ale] Trošku z nich lidi měli strach, protože Rusové po té válce byli trošku zdivočelí, občas se někde něco ztrácelo – tabák, hodinky… Ale ty první roky po válce byly velice optimistické.“ Bezprostředně po osvobození následovaly oslavy. „Lidi si uvědomili nádheru svobody. […] Hned se vytvořil skaut i Sokol a neustále byly nějaké cvičení. Lidi byli šťastní.“

Když jsme se vrátili, Sokol už byl rozpuštěnej a spoustu lidí pozavíraných

Coby člen Sokola se Miloš Kvapil v červnu 1948 účastnil XI. všesokolského sletu v Praze. „Bylo to velice využité demokratickou silou, která ještě tenkrát v Čechách nějaká byla, i když potlačovaná komunisty. Ale atmosféra na tom sletu byla fantastická, neuvěřitelně probenešovská atmosféra. Probíhalo to s velkou vervou. Vrátili jsme se domů a byli jsme nadšení z toho, jaká to byla nádherná atmosféra v té Praze. Bohužel, pak to všechno rychle končilo. Dokonce bych řekl, že do toho léta komunisti ještě možná zacházeli s tím národem jakžtakž slušně. Ale po tom sletu to začalo bejt dost krutý. […] Když jsme se vrátili, tak Sokol už byl rozpuštěnej, spoustu lidí bylo pozavíraných. A my jsme, celá ta naše parta, vstoupili do skautu. Ještě asi rok a půl jsme mohli bejt ve skautu. Byli jsme v družině ledňáčků jako vodní skauti. Jizera byla náš hlavní rajón.“

Komunisté připravili Miloše o možnost navštěvovat Sokola a posléze i skauta. Jeho otec dopadl hůře. Na svůj hotel si ještě za první republiky vzal mnohasettisícovou půjčku, kterou splatil až těsně před znárodněním.[1] V budově pak nechali „velkorysí“ soudruzi otce Miloše ještě následujících 10 let bydlet, v roce 1960 se musel vystěhovat. Patrně není překvapením, že poté, co komunisté prosperující hotel zabavili, zchátral. „Nejdřív ten národní správce, to byl alkoholik. A ten za rok způsobil obrovský manko. Tak ho vyhodili, přebraly to Restaurace a jídelny a měly to vlastně až do roku osmdesát devět, devadesát. A strašně to zplundrovali.“ Po nástupu komunistů k moci koupil otec zahradu ve Svijanech, kde vysázeli ovocné stromy a pěstovali různá semena, aby se uživili. Rodina se tehdy potýkala s hmotnou nouzí.

Lítali jsme fantastický věci

Celoživotní vášní Miloše Kvapila se stalo létání. S letadly se poprvé setkal na leteckém dni v Lomnici v roce 1946, kam jej vzal dědeček. Tam se také setkal s letcem československé bombardovací a posléze i stíhací perutě RAF Františkem Truhlářem. Truhlář tragicky zahynul při letecké nehodě jen o několik měsíců později, v prosinci 1946. František Truhlář i další letci z RAF, které Miloš později poznal, na něj udělali velký dojem. Miloš Kvapil začal létat během svého působení na odborném učilišti v Lučanech nad Nisou, kam nastoupil po absolvování základní školy v Semilech. Vyučil se nástrojařem a poté nastoupil na čtyřletou průmyslovku v Mladé Boleslavi. Tu úspěšně dokončil v roce 1958.

V letech 1958 až 1960 absolvoval povinnou vojenskou službu, nejprve v Prostějově. „To byla situace taková divoká, že to vypadalo, že bude válka, takže bylo potřeba strašně pilotů.“ Stal se absolventem leteckého učiliště, školy pro důstojníky v záloze. Poté sloužil u 30. stíhacího bombardovacího pluku v Hradci Králové, kde létal se stíhačkami MiG-15. „Jako záklaďáci na MiG patnáctce, to byl zážitek světovej, to je taková rarita. […] Lítali jsme fantastický věci: akrobacii, ve velkých výškách, v malejch výškách, skupinové lety… Byla to obrovská zkušenost.“ Ačkoliv chtěl po vojně nadále působit jako pilot, doba mu příliš nepřála a na své vysněné povolání si musel více než deset let počkat. Mezitím krátce pracoval na montážích v Ostravě, v letech 1961 až 1972 na investičním oddělení podniku na výrobu sametových látek Velveta ve Varnsdorfu.

Nebyl jsem pro ně zajímavý, zaplaťpánbůh. Ale spoustu kamarádů jim to podepsalo

Po celou se věnoval létání alespoň ve volném čase, byl členem českolipského aeroklubu a později působil i jako jeho předseda. Svého snu o létání se nevzdával a myslel na zadní vrátka – složil zkoušky z ruštiny a angličtiny. „Abych mohl lítat ven, to nás tehdy nebylo moc v republice.“ V roce 1972 se mu podařilo získat pracovní angažmá u Československých aerolinií (ČSA). „Já jsem na to koukal, vy máte angličtinu, máte všecko, ale my bereme Slováky a komunisty, a to vy nejste, tak máte smůlu,“ vzpomíná na přijímací pohovor pro budoucí piloty. Na druhý pokus jej však přece jen přijali. V průběhu 70. let létal především v rámci Československa, letové vzdálenosti se však postupně prodlužovaly. „Lítali jsme po celým světě, já nevím, samozřejmě nejdřív Moskva, Londýn, pak něco v Africe, pak se hodně lítalo Abú Dhabí, Bombaj, Singapur, Jakarta, na západ Montreal, Havana, New York, taky do Mexika něco…“

Všechna místa, která navštívil, rád co nejlépe poznával. Během cest se například na Kubě setkal s mužem, který se údajně stal Hemingwayovi inspirací pro román Stařec a moře. Po návratech z ciziny se nevyhnul povinným hlášením. „A zažil jsem asi třikrát, že jsme přistáli, cestující vystoupili, posádka zůstala na palubě, přišli estébáci, museli jsme vzít kufry a [jít] do jedné místnosti. Tam nás vyslýchali a kontrolovali, co jsme přivezli.“ S přímým tlakem ke spolupráci se státní bezpečností se nesetkal. „Ale takové to oťukávání bylo. Byli jsme pod drobnohledem. Málo lidí tehdy cestovalo do kapitalistického zahraničí a spoustu lidí, mejch kamarádů, jim to podepsalo [spolupráci]. Zejména, když někdo něco pašoval, tak ho chytli a řekli mu:,Buď, a nebo.‘ Já jsem nic v podstatě nic nevozil, takže jsem zřejmě tímhletím pro ně nebyl zajímavý, zaplaťpánbůh.“

Bylo tam napsáno, že jsem evidován. Dalo mi to zabrat

V oblacích Miloš Kvapil prožil i sametovou revoluci. „27. listopadu 1989 [v den generální stávky] jsem místo na demonstraci letěl večer do Bombaje a do Taškentu.“ Po převratu dostal v restitucích otcův prvorepublikový hotel v Semilech, který následně prodal. Odkup však neproběhl čistě a Miloš se stal obětí porevoluční vypočítavosti. „Byla z toho ostuda, lidi [ze Semil] mě neměli rádi, protože za 14 dní už to nebylo jejich [nových kupců], zas to prodali někam dál a ten hotel dál chřadnul.“ Dnes (2021) je semilský hotel Obecní dům plně v provozu a po rekonstrukcích.[2]

Po revoluci se Miloš Kvapil také setkal s tehdejším papežem Janem Pavlem II., kterého po jeho návštěvě Československa osobně dopravil letadlem zpět do Říma. Prohodili spolu sice jen pár slov, ale jak sám Miloš říká, vyzařovalo z něj něco specifického, podobnou situaci už nikdy nezažil.

Počátkem 90. let přijal Miloš Kvapil funkci letového viceprezidenta ČSA. „Když jsme vybírali Boeingy, tak jsme byli v Seattlu v Los Angeles a Toulouse vybrat, co z toho se vezme a rozhodlo se pak pro Boeingy.“ Později také působil jako ředitel výcvikového střediska ČSA. Aby mohl vykonávat vysoké funkce, musel nejprve předložit lustrační osvědčení. „A tam bylo napsáno, že jsem evidován nebo něco takového.“

Od roku 1976 StB vedla pamětníka pod krycím jménem Milan jako tzv. kandidáta tajné spolupráce, a to kvůli podezření z kolaborace se západoněmeckou rozvědkou BND.[3] V dochovaném spisu StB však doslova stojí: „Šlo o jinou osobu a ne o Kvapila. Se jmenovaným nebyla uskutečněna žádná schůzka.“ Ačkoliv se estébáci spletli, škatulka kandidáta tajné spolupráce zůstala. „Tak jsem se proti tomu odvolal, chvilku to trvalo. […] Bylo to strašný, špatně jsem kvůli tomu spal, dalo mi to zabrat. Nakonec jsem z toho takhle vyběhl a jsem rád, že to je za mnou, protože to byl hnus. Celý.“

Osmašedesát let v oblacích

V roce 1997 odešel Miloš Kvapil do důchodu. Za celou dobu svého působení u ČSA v minulém režimu nikdy nevstoupil do komunistické strany, což je poměrně unikátní. Mezi piloty zpravidla nestraníci nebývali a sám se dodnes do jisté míry diví, že mohl opakovaně oblétávat svět, aniž by do KSČ musel vstoupit. „To byla obrovská klika, že se mi to podařilo. Toho já si hodně považuju.“ V roce 2012 vydal knihu Dálkovky – zlatá éra ČSA a dodnes rád vzpomíná na svou úspěšnou kariéru i na své začátky v roce 1953. „To bylo padesát let po prvních letech bratří Wrightů. A co se s tím letectvím doteď stalo, to je neuvěřitelný. Mám tu kliku, že jsem ještě jakžtakž zdravej. Letos [v roce 2021] 11. listopadu budu mít asi 68 let od prvního startu a pořád ještě lítám, tak toho si považuju.“ V době natáčení rozhovoru (2021) žil Miloš Kvapil v Praze.

 

[1] Dle vzpomínek byl rodinný hotel zabaven hned v roce 1948 nebo 1949.

[2] Historie hotelu je popsána na oficiálních webových stránkách. K 21. 6. 2021 dostupné z: https://www.hotel-semily.cz/

[3] Bundes Nachrichten Dienst, resp. Spolková zpravodajská služba