Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kvapil (* 1949)

• narozen 1. září 1949 v Olomouci

• v roce 1964 nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici

• v roce 1968 obnovoval skauting v Olomouci

• od roku 1970 absolvoval vojenskou službu v Sušici na Šumavě

• pracoval jako revizní technik pro podnik Potraviny Ostrava

• vedl tajné skupinky skautů a náboženské výchovy

• studentem tajných teologických seminářů

• 14. září 1986 vysvěcen na katolického kněze východního obřadu

• v roce 1990 obnovoval skauting v Olomouci a školy pro skautské rádce a vedoucí

• od roku 1998 administrátorem řeckokatolické farnosti Olomouc

Pro pohodlný život v Československu pod vládou komunistů potřebovali občané „klapoklidez“ a „puděro“. Slovo klapoklidez vzniklo jako zkratka pro kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Ten se dal získat, ale Jiří Kvapil ho nikdy neměl. Neměl ani puděro, tedy původ dělnicko-rolnický, který se však získat nedal. Naopak měl nežádoucí náboženské zaměření, jež hrálo v jeho životě klíčovou roli. Tyto kádrové nálepky pro něj znamenaly celoživotní střety s totalitní mocí, ale Jiří si i tak našel cestu, jak žít svoji víru, vzdělávat se v ní a vést k ní další lidi, hlavně mládež.

Proč nejsi pionýr?

Narodil se 1. září 1949 v Olomouci. Rodina ale měla své kořeny v hanácké vesnici Lešany. Děda Břetislav Kvapil měl velkostatek a druhý děda Štěpán Zlámal obchod a hospodářství. Oba se však museli svého pracně vybudovaného majetku vzdát a vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec Jaromír Kvapil po válce odešel do Olomouce a jako vystudovaný právník pracoval v oboru. To mu ale v padesátých letech režim znemožnil. V té době měl už šest dětí a jedinou možností, jak je živit, bylo dělat popeláře. „Přestože sami měli těžkou dobu, těšili se, že už bude konec války, a přišlo pro ně další těžké období, nikdy si před námi nepostěžovali, že by naříkali, truchlili. Jenom hodnotili ten režim jako hrozný,“ vzpomíná na rodiče Jiří.

V polovině padesátých let začal pamětník chodit na Základní školu Dvořákova. Na začátku každého školního roku přišel do třídy ředitel a vyzval ty, kteří chtějí chodit do náboženství, aby se postavili. Jiří se postavil, ale cítil, jako by tím dělal něco hanebného. A dětí, které do náboženství chodily, rok za rokem ubývalo. „Ta komunistická blamáž a to milování Sovětského svazu, které se na každém kroku propagovalo, to na člověka trčelo ze všech stran. Vím, že už od nějaké páté třídy jsem se ve škole cítil hodně nepříjemně. Občas jsme museli jít na kobereček k řediteli školy. A tam: ‚Jak to, že nejsi pionýr? Proč nejsi pionýr?‘ Odpovědět na to nebylo jednoduché,“ vzpomíná Jiří. Často a rád jezdil za prarodiči do Lešan. Cítil se zde svobodný a na problémy ve škole rychle zapomněl. Prarodiče hospodařili na záhumenku a pamětník se sourozenci jim pomáhal. Rád vzpomíná na to, jak pracoval na poli s koněm.

Tajemství v kruhu ohně

Komunisté sice zakázali skautskou organizaci, ale někteří odvážní skauti se dál scházeli na společných schůzkách, výpravách a táborech. Jiří na základní škole chodil do skupinky, kterou vedla Anastázie Hrušková. Připravovala pro ně program ve skautském duchu i s náboženským obsahem, který byl skautům vždycky vlastní. „Věnovala se nám formou hry, soutěží a četby. Nebylo to jen z knih o světcích, někdy ano, někdy ne, takové zajímavé příběhy. Na tom nás vedla, vychovávala, povzbuzovala k dobrému, prostě ta skautská metoda,“ vypráví. Také se jim věnoval salesián Stanislav Palásek. Kromě pravidelných schůzek s chlapci jezdil tábořit do lesa, kde si museli všechno zajistit sami, od jídla až po nocleh. „Vždycky tam vytvořil úžasnou atmosféru. Uměl využít večer, tajemství, tajnost, hru, oheň,“ vzpomíná Jiří. Všechno muselo zůstat tajné, protože za organizování mládeže nebo náboženskou výchovu mimo oficiální struktury hrozilo několikaleté vězení.

Po základní škole šel pamětník studovat na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici. Ve škole necítil politický tlak a platilo, kdo umí, umí. To mu vyhovovalo a v technických oborech se našel. V maturitním ročníku prožil Pražské jaro, politické uvolnění na začátku roku 1968. I u nich na škole se změnila atmosféra, učitelé se chovali uvolněně, věcně a přistupovali k nim jako k rovnocenným partnerům. Měsíc před maturitou dostali nové otázky v duchu politických změn. Tak se stalo, že Jiří v ruštině maturoval z otázky na Alexandra Solženicyna, politického vězně, disidenta a světoznámého spisovatele.

Ztracené naděje

Na jaře roku 1968 bývalí skauti mohli oficiálně obnovit své oddíly. Jiří už vyrostl ze skautského věku, ale stal se vedoucím oddílu Světlonošů. Klubovnu si zřídili z altánu v zahradách olomouckého arcibiskupství. Pamětník se Stanislavem Paláskem jeli v srpnu na lesní školu, kurz pro skautské vedoucí. Přednášely jim významné osobnosti českého skautingu a zažívali zde velice družnou atmosféru. Jenomže poslední den kurzu, 21. srpna ráno, je probudil zvláštní rozruch. Jiří viděl na obloze jedno letadlo za druhým, a když se na ně podíval dalekohledem, rozpoznal v nich sovětská letadla. Někdo přinesl rádio, ze kterého se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Bylo zděšení, slzy. Všem bylo jasné, že je konec. Sliby o Pražském jaru a naděje se v té chvíli rozplynuly. Táborák jsme zapálili, bylo to někdy v poledne místo večer, a ten den se lesní škola ukončila. Silné dojmy a silné zážitky, gilverský kruh kolem ohně. Člověk cítil, že ta jednota mezi těmito lidmi je a že nastane boj o přežití. Co bude, nikdo nevěděl,“ vypráví pamětník.

Když se vrátil do Olomouce, zamalovával názvy ulic a domovní čísla. Na mostech hlídkovaly tanky a on se snažil diskutovat s důstojníky a vysvětlit jim situaci v Československu. Chodil také na demonstrace. Vše ale rychle utichalo, když se ukázalo, že situace je bezvýchodná. V říjnu Jiří nastoupil na Vysoké učení technické v Brně, kde vládla atmosféra odporu proti okupantům. Stal se členem Svazu vysokoškolského studentstva, chodil na zajímavé přednášky a podepisoval petice. „Všude bylo cítit, že ty šrouby se utahují, a někteří profesoři na vysoké škole už v prosinci začali pomalinku zatáčet zase zpátky na druhou stranu. Někteří rychle, někteří pomaleji. Někteří zase, to bylo cítit, to doháněli. Akademická půda, o kterou jsme bojovali, se zmenšovala a zmenšovala. Akademická svoboda skončila. Já jsem cítil, že to se svým politickým zaměřením nepřežiju,“ vzpomíná Jiří. Po prvním ročníku ze školy sám odešel, když jim učitel matematiky zvláštním způsobem bránil v řádném složení zkoušky.

Místo skautského kroje vojenská uniforma

V době studií v Brně pomáhal místním skautům a pokračoval ve vedení skautského oddílu v Olomouci. V létě roku 1969 uspořádal tábor v Čuníně spolu se Stanislavem Paláskem. Ve dvou zajišťovali chod celého tábora a uskutečňovali celodenní program pro třicet chlapců. „Měli jsme všechny skautské atributy, stožár s vlajkou, kroje. Také tam někteří skládali slib. Závěr tábora byl velice pěkný a odjíždělo se domů s velkými vzpomínkami a takovým těšením, že za rok znovu,“ vypráví pamětník. A skutečně, na jaře roku 1970 už začal chystat další letní tábor. Tušil, že to bude tábor poslední a skauting bude opět zakázán. Nad Jiřím ale visela ještě hrozba základní vojenské služby. Měl problémy se zády a jeho známý skaut a voják mu slíbil, že mu zajistí modrou knížku. A tak ho překvapilo, když mu ještě před táborem přišel povolávací rozkaz. Místo skautského kroje si musel obléknout vojenskou uniformu.

Během studií na vysoké škole se seznámil se Zdislavou Rakovou. Zasnoubili se, ale teď ji musel na dva roky opustit. Odveleli ho k vojenskému útvaru v Sušici na Šumavě. Krátce nato šel na půlroční vojenskou školu do Popradu. Rád vzpomíná, že v neděli jezdil na vycházky električkou do Tatranské Lomnice, tam na mši svatou a potom na celodenní túru do Vysokých Tater. Za léto prochodil velkou část hor. Když absolvoval jako mechanik radiostanic, vrátil se ke svému útvaru. „Na vojně v Sušici jsem zažil šikanu a dril. Tam jsem zažil velice silně touhu po kostelu, po mši svaté, po kontaktu s Bohem a lidmi stejně smýšlejícími,“ vypráví. V místním kostele se seznámil s farářem Václavem Divišem, který byl také skaut a měl u něj otevřené dveře. Přátele také našel u místní scholy a skautů. Později s nimi jezdil na tajné tábory a jejich přátelství zůstalo dodnes živé. 

Náboženské vzdělání sobě i svým dětem

Když se pamětník vrátil domů, slavili se Zdislavou svatbu. Tři roky bydleli v Chocni a pak se přestěhovali do Kostelce na Hané. Po různých peripetiích získal dobrou práci revizního technika pro podnik Potraviny Ostrava. Dělal revizní činnost po obchodech, měl hodně volnosti, a dokonce dostal psací stroj, na kterém mohl pracovat z domu. Jiří a Zdislava měli tři děti, a jak rostly, přemýšleli, jak jim zajistit náboženskou výchovu. Protože ve škole by měly jen pár hodin náboženství do roka a byly by kvůli tomu vystaveny šikaně, rozhodl se pamětník učit je sám. Utvořil skupinku dětí i z jiných rodin a nábožensky je vzdělával metodou skautů a salesiánů. 

Při výuce dětí zjistil, že i on sám by se potřeboval vzdělávat v teologii. Začal proto chodit na bytové semináře doktora Josefa Zvěřiny. Vzpomíná na něj jako na velice lidského, vzdělaného a moudrého člověka. Profesor Oto Mádr je zase učil morálku. Oba byli kněží a měli za sebou čtrnáctiletou zkušenost z vězení, po propuštění však zůstali i nadále velmi aktivní, a tak opatrnost byla namístě. „Pan doktor upozorňoval, že kdyby se s ním něco stalo, tak: ‚Skončíte, rozejdete se. Už se scházet nebudete. Uvidíme, co se stane, až to pomine.‘ No a ono se to stalo, že pana doktora zavřeli. Nevím už proč, jaký důvod si vymysleli, ale pan doktor byl zase zatčený, zavřený, a ten seminář se rozešel,“ vzpomíná Jiří.

Ženatý kněz

Studium teologie pamětníkovi chybělo a postěžoval si svému příteli, faráři ze Sušice Václavu Divišovi. Ten mu zprostředkoval kontakt na bytové semináře teologie v Praze. Jiří se tam vydal a na uvedené adrese se seznámil s Václavem Dvořákem. „Hned mě zasvětil do toho, že je skupina lidí, ve které muži, kteří jsou na tom podobně jako já, studují a připravují se na kněžství. ‚Bude to trvat pět roků. Dostaneš studijní materiály. Budeš chodit na semináře tam a tam,‘“ vypráví. Už na střední škole ho Stanislav Palásek pobídl k tomu, aby uvažoval o kněžském povolání. Cítil ale silnější povolání k rodinnému životu. Myslel si, že svatbou už má tuto otázku vyřešenou, ale teď před ním znovu vyvstala. Mezi studenty teologie byli i ženatí muži, kteří mohli být vysvěceni na katolické kněze ve východním liturgickém obřadu, tedy řeckokatolickém.

Jiří začal jezdit na semináře do Prahy a intenzivně se v teologii vzdělával. Doslova hltal přednášenou látku, a protože mu četnost seminářů nestačila, dostal individuální plán a na přednášky jezdil každý měsíc. „Několikrát jsem zažil přednášku a zkoušku v Divoké Šárce. Tam jsem se byl po letech podívat a říkal jsem si: ‚Tak tudy jsme procházeli s panem profesorem Chytilem.‘ On vykládal a vykládal a já jsem to hltal a hltal,“ vzpomíná Jiří. Jindy zase skládal zkoušku, když se procházeli po Václavském náměstí. Takto studoval šest let a poté přijal 14. září 1986 kněžské svěcení. Jako kněz navštěvoval nemocné a uděloval jim svátosti. Také dále pokračoval v práci s dětmi a mládeží.

Pozdrav z nebe

Když 12. listopadu 1989 v televizi přenášeli z Říma svatořečení Anežky České, pamětník ho sledoval s otázkou, jestli se vyplní legenda. Už po staletí se tradovalo, že po jejím svatořečení bude v Čechách dobře. Dva týdny nato, v pondělí 27. listopadu, stál Jiří při generální stávce na zaplněném Horním náměstí v Olomouci. Nebylo jasné, jak snaha o změnu politického systému dopadne, ale pamětník viděl podobnost s rokem 1968 a říkal si, že jim to tentokrát nesmí uniknout. „Jak jsme stáli na náměstí v tom davu, najednou poměrně nízko letělo nad náměstím hejno labutí a zakroužily možná vícekrát kolem radnice a pak odletěly. Mně to přišlo jako pozdrav z nebe. Nemůžu si pomoct,“ vypráví.

V lednu zavolal Václav Dvořák Jiřího a další tajně vysvěcené kněze do Prahy. Řekl jim, že je potřeba, aby jako kněží nastoupili do pastorace. Trvalo ale dalších osm let, než bylo jejich kněžské svěcení oficiálně potvrzeno. Pamětník se stal v roce 1998 administrátorem Řeckokatolické farnosti Olomouc. Řeckokatolickou církev komunisté v roce 1950 zakázali a její věřící z většiny přešli k římskokatolickému vyznání, a tak bylo těžké najít základ pro novou farnost. „Našlo se sedmadvacet adres a sedmadvacet lidí znovu obnovilo řeckokatolické bohoslužby. Sloužili jsme u svatého Alexeje. Tam se začalo. Začalo se vařit z vody, doslova a do písmene. Postupně se to zlepšovalo,“ vzpomíná Jiří. Dodnes každou neděli slouží mši svatou pro věřící řeckokatolického vyznání v kostele Panny Marie Sněžné.

Sloužím!

I po revoluci pokračoval ve svých aktivitách s dětmi a mládeží. Skupinka, kterou vedl tajně za minulého režimu, se stala jedním ze základních kamenů pro obnovu skautingu v Olomouci. Dále už nepůsobil jako vedoucí, ale stal se instruktorem lesní školy a v Olomouci obnovil školu pro rádce a vedoucí skautů. V současnosti se věnuje roverům, tedy nejstarším skautům. Pamětník také pokračoval ve výuce náboženství. Podařilo se mu zorganizovat výuku křesťanské výchovy na středních školách a učilištích v celém okrese Olomouc. „Mám na to ty nejkrásnější vzpomínky. Ta děcka měla zájem a ptala se. Využil jsem metody ze skautingu, salesiánské způsoby a metody doktora Zvěřiny. Podávat víru živým způsobem,“ vzpomíná Jiří na devět let, kdy učil křesťanskou výchovu.

Když se dnes ohlíží za svým životem, cítí velkou vděčnost. Je toho mnoho, za co děkuje, ale také musel hodně dát. Věří, že s Ježíšem Kristem zvládne člověk vše. „Někdy si v tomto směru i s ženou říkám: ‚Ono je to na víc než jeden život, co jsme všechno prožili. Jak se to dalo stihnout? Jak je to možné? Jak jsme to všechno zvládli?‘ Myslím si, že s Kristem, pro něho a s heslem: Sloužím!“ uzavírá Jiří Kvapil vyprávění roverským heslem.