Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po černobylské havárii byl v Kyjevě, kde cisterny kropily ulice i s lidmi
narodil se 16. března 1960 v Hradci Králové
brzy se odstěhovali do Hořovic
v roce 1968 vstoupil do obnoveného Junáku
v sedmé třídě je třídní učitel kvůli studiu donutil vstoupit do Pionýra
po gymnáziu nastoupil na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic
na vysoké škole musel odpracovat mnoho povinných brigád
v roce 1986 vycestoval do Kyjeva, právě po výbuchu v černobylské elektrárně
odstěhoval se za manželkou do Hradce Králové
v roce 1989 se zapojil do Občanského fóra
v roce 1992 nastoupil jako učitel na Biskupské gymnázium
v roce 2022 žil a pracoval v Hradci Králové
Vítězslav Kutík se narodil v roce 1960 do učitelské rodiny a učitelem se později také stal. V roce 1968 vstoupil do Junáku. Těsně po černobylské havárii navštívil Sovětský svaz. „Viděl jsem Kyjev bez dětí. Stále tam jezdily kropicí vozy a kropily ulice a dokonce vnitřky autobusů i s lidmi,“ vypráví pamětník. V době sametové revoluce se zapojil do Občanského fóra v Černožicích.
Když mu byly dva roky, rodiče se s ním odstěhovali do Hořovic na Berounsku, kde otec získal místo i s bytem. Učil na zemědělské škole odborné předměty, neboť vystudoval agronomii. Maminka učila na základní škole také v Hořovicích.
Pamětník zde nastoupil na základní školu, ale později ze zdravotních důvodů přešel na blízkou venkovskou školu. „Zažil jsem tu učitele, jenž připomínal filmového Igora Hnízdo. Byl to vynikající vypravěč, který občas použil rákosku. My to tehdy brali jako lepší variantu než poslouchat rodičovské řeči nad poznámkou,“ vzpomíná pamětník na dobové zvyklosti.
Na druhém stupni se i u nich ve škole začala projevovat normalizace. Museli vytvářet nástěnky ke každému výročí, například k Velké říjnové socialistické revoluci.
V sedmé třídě třídní učitel zjistil, že do Pionýra chodí jen dva žáci. V roce 1968 totiž pamětník a jeho spolužáci nastoupili do obnoveného Skautu a po jeho opětovném zrušení se už nikde jinde neorganizovali. Nicméně třídní to nehodlal takhle nechat. „Donutil nás vstoupit do pionýrského oddílu s tím, že kdo nevstoupí, na střední školu může zapomenout,“ vysvětluje pamětník a dodává, že jejich oddíl se věnoval turistice. Jmenovali se Bludičky, protože pokaždé zabloudili.
Po skončení základní školy nastoupil na hořovické gymnázium. „Můj otec byl členem komunistické strany, tak jsem měl na škole možná nějaké plusové body navíc,“ přemítá pamětník. Učitelé se nijak netajili tím, že studenty z dělnických rodin zkoušejí méně přísně, protože se jim rodiče přece nemohou tolik věnovat.
Po maturitě pamětník nastoupil na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic. Každý budoucí student musel odevzdat takzvané komplexní hodnocení. Mimo jiné v něm vyjmenoval, jestli jsou jeho rodiče členy Komunistické strany Československa (KSČ) a kde všude jsou organizováni, například ve včelařském spolku či ve svazu žen. „Jedna spolužačka se při psaní rozplakala, protože jejího otce v roce 1968 vyhodili z KSČ. Bála se, že ji nikam nevezmou,“ popisuje pamětník tehdejší situaci u přijímacích zkoušek na vysoké školy.
Ještě předtím, než je přijali, museli budoucí studenti podepsat svazácký závazek, že odpracují několik týdnů brigád na stavbě školní sportovní haly. Kromě toho pracovali ještě na dalších brigádách, například v lesní školce. „Na práci v lese jsme se ale přihlásili dobrovolně, brali jsme to jako pomoc naší přírodě,“ vysvětluje pamětník.
Ve třetím a čtvrtém ročníku probíhala také vojenská příprava. Po úspěšném zakončení studia následoval rok povinné vojny u útvaru protivzdušné obrany, který strávil ve skladu protiletadlových raket. Následujících několik let učil dějepis a brannou výchovu na pražském zemědělském učilišti.
Rád cestoval, ačkoli mohl vyjet pouze do ostatních socialistických zemí. V roce 1986, krátce po havárii v Černobylu, mohl navštívit Sovětský svaz. Každodenní život v Československu se vyznačoval nedostatkem spotřebního zboží. Chyběl toaletní papír nebo cukr, mnohé věci byly velmi drahé. „Koupil jsem si jugoslávský kabát z dovozu, stál mě dva tisíce korun. To byla moje tehdejší výplata. Kdo by dnes dal celý plat za jeden kabát?“ nadhazuje pamětník.
Vítězslav Kutík poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Vnímal celospolečenské pnutí projevující se demonstracemi a protesty, které se režim snažil neúspěšně bagatelizovat. „Poslouchal jsem Jakešův projev z Červeného Hrádku a bylo mi jasné, že pokud stojí v čele strany takový člověk, tak už to moc dlouho nevydrží,“ vysvětluje Vítězslav Kutík.
Koncem 80. let se oženil a odešel do Hradce Králové. Tehdy bylo těžké sehnat i bydlení, ale Kutíkovi přece jen získali od města byt třetí kategorie. Museli si ho sami na vlastní náklady rekonstruovat, přičemž byt zůstal vlastnictvím města. „Tehdy nebyla kuřata a my je dostávali jako součást platu učitele. Tak jsem jimi vyplácel zedníky, kteří si je rádi vzali,“ popisuje pamětník každodenní realitu reálného socialismu, v níž se mnoho věcí dalo sehnat jen přes známosti na správných místech nebo úplatkem.
Od roku 1987 učil na potravinářském učilišti v Černožicích nad Labem, které vychovávalo pracovnice pro drůbežářské závody. Zažil tady sametovou revoluci a zapojil se do činnosti Občanského fóra. V roce 1992 úspěšně absolvoval konkurs na Biskupské gymnázium v Hradci Králové. Učil dějepis a češtinu a zůstal tu několik desítek let. Rychlost změn po 17. listopadu 1989 svědčila o tom, kam vývoj bude směřovat, k demokracii a tržnímu hospodářství. A to Vítězslav Kutík velmi rád přivítal.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Martina Opršalová Dašková)