Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kuthan (* 1955)

• narozen 21. září 1955 v Příbrami

• otec Josef Kuthan nuceně nasazen za války v Německu

• otec pomáhal partyzánské skupině Fakel na Dobříšsku

• prarodiče v roce 1951 vystěhováni ze statku v Dublovicích

• vyučil se v Příbrami automechanikem

• vojenskou službu absolvoval v 70. letech v Brně a Praze - Kbelích

• dálkově vystudoval střední zemědělsko-technickou školu v Mladé Boleslavi

• pracoval jako technik a vedoucí dílen v agrochemickém podniku u Hostivice

• je ženatý, má dva syny

• v době natáčení v roce 2022 bydlel v osadě Pánkov u Nového Knína

U staré silnice z Příbrami do Prahy, v místě mezi Obořištěm a Lhotkou, se nachází pomník obětem druhé světové války. Němci zde 9. května 1945 zastřelili sedmnáct československých a sovětských partyzánů, kteří jeli na korbě nákladního vozu na pomoc v posledních bojích na Slivici u Milína a přimíchali se do německé vojenské kolony, která jela vstříc americkému zajetí. Postavení pomníku inicioval jeden z těch, který měl na korbě osudného dne sedět také, ale opozdil se a kamarádi odjeli bez něj. Tím mužem byl Josef Kuthan starší, který tuhle historku vyprávěl svému jedinému synovi Josefu Kuthanovi mladšímu bezpočtukrát.

Otec se tehdy podruhé narodil

Josef Kuthan mladší se narodil 21. září 1955 v Příbrami jako jediné dítě Josefa a Jaroslavy Kuthanových. Jako dítě vyrůstal s rodiči v Praze na Žižkově, svoje dětství má ale spojeno především s létem u babičky ve Velké Lečici u Nového Knína.

Jeho otec Josef Kuthan starší se narodil v roce 1922 a ještě jako miminko přišel o maminku. Vychovával ho otec, v té době již padesátiletý, který pracoval jako kameník ve státní správě hrazení bystřin, a většinu roku pobýval v terénu. Malého Josefa brával s sebou a láska k lesům a vodě se i pro něj stala osudem. Když dospěl, pracoval jako lesník se zaměřením na vodoteče. Jako dvacátý druhý ročník jej za války nuceně nasadili na práci do Německa. V roce 1944 ale utekl zpět domů a na Dobříšsku se připojil k partyzánské skupině Fakel, kde působil jako spojka a sháněl pro partyzány léky nebo potraviny. Ze své práce znal výborně nejen terén, ale i spoustu místních lidí, kteří byli ochotni v boji proti nacistům pomoci. „Jednou mi vyprávěl, že měl za úkol donést na určené místo léky a zdravotnický materiál pro jeden výsadek, jehož členové se při dopadu ošklivě poranili. Bál se, že jako mladý kluk by mohl být nápadný, tak přichystal batoh svému otci, mému dědovi, kterému bylo tehdy už přes sedmdesát. Léky dal na dno a řekl mu, že nese jen potraviny, aby se případně neprozradil.“

Nedaleký Milín se v květnu 1945 stal dějištěm posledních bojových střetnutí druhé světové války a i partyzáni ze skupiny Fakel se měli k bojům připojit. Josef Kuthan starší na to později vzpomínal, že se tehdy podruhé narodil. Jeho kamarádi totiž 9. května vyrazili na korbě nákladního auta směrem k Milínu a Slivici, ale on se opozdil a do auta nenasedl. Auto se nedaleko za Dobříší přimíchalo do kolony německých vojáků, která směřovala do amerického zajetí. Kousek od Obořiště v místě malého remízku ale Němci partyzány postříleli. Dnes místo tragédie připomíná pomník, jehož výstavbu po válce Josef Kuthan inicioval. V letech 1946 – 1947 pak působil na Dobříši jako tajemník základní partyzánské organizace, než ji komunisté v roce 1948 zrušili.

Dvojí vystěhování

Nastupující komunistický režim zasáhl naopak zásadně do života Josefovy maminky a její rodiny. Kramešovi pocházeli z Dublovic u Sedlčan, kde vlastnili veliké hospodářství. Z toho je vystěhovali nejprve Němci, když v okolí Sedlčan zřizovali výcvikový prostor SS. Po válce jim statek sice vrátili, ale ve stavu, že se na něm nedalo hospodařit. Kramešovi si vzali půjčku z programu UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) na koupi dobytka a hospodářství obnovili. Půjčka přešla po zániku UNRRY v roce 1947 pod Československou spořitelnu. V roce 1949 ale začali komunisté zakládat jednotná zemědělská družstva a o dva roky později Kramešovým statek sebrali a rodinu vystěhovali do pohraničí. Otci se povedlo díky známostem změnit vystěhování do pohraničí na vystěhování mimo okres Sedlčany a rodina se přesunula do Velké Lečice, která spadala pod okres Dobříš. Půjčka Kramešovým ale zůstala. „Dědeček zemřel v roce 1962 a babička až v roce 1992. Když jsem vyklízel pozůstalost, našel jsem štos složenek, na kterých půjčku spláceli po stokoruně měsíčně až do roku 1976. Po revoluci statek sice v restituci vrátili, ale jen částečně. Budovy byly a jsou neobyvatelné a většina zemědělské půdy, která se tenkrát nacházela na okraji vesnice, je dnes zastavěná, a tudíž nenavratitelná.“

Josefovi rodiče se poznali při práci a v roce 1953 se rozhodli, že se vezmou. „Táta vybral z banky všechny úspory, aby měl na svatbu, a do toho přišla měnová reforma. Peníze uložené v bance se měnily v kurzu 1:25, hotové v kurzu 1:50, takže najednou měli jenom na prstýnky.“

Spousta peněz z uranových dolů

Základní školu nastoupil Josef Kuthan v roce 1962 na Žižkově. Povinnou pionýrskou přísahu skládal v Praze v Muzeu Klementa Gottwalda, ale to byla jeho jediná angažovanost v komunistickém režimu. Ani doma se o politice mnoho nemluvilo, ačkoliv mohli být na komunistický režim Josefovi rodiče právem rozzlobení. Když nastoupil do školy, dostala jeho maminka od kamarádek nabídku, zda by s nimi nechtěla pracovat v expedici Rudého práva. Nabídku přijala a pracovala tam nakonec až do sametové revoluce. „Když režim padl a s ním i Rudé právo, dostala maminka všechny papíry, které na ni v podniku měli. Samozřejmě musela mít při nástupu kádrový posudek a podnik o něj požádal místní uliční výbor na Žižkově. Protože tam ale naši bydleli krátce, uliční výbor o nich moc nevěděl, tak si zažádali o posudek v Dublovicích, odkud maminka pocházela. Psali v něm, že ji jako pracovnici nedoporučují, protože je dcerou kulaka.“

Když se režim v Československu zkraje roku 1968 uvolnil, Josef ocenil především možnost kupovat si za kapesné Foglarovky a další dobrodružnou literaturu. Líbil se mu obnovený Skaut, ale nikdy do oddílu nevstoupil. Přesto jezdil s kamarády v létě trampovat. Bavily ho kolektivní sporty, v Praze hrál fotbal za Viktorii Žižkov. Když pak v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, otec naložil Josefa do auta a odvezl ho z Prahy k babičce do Velké Lečice, kde se v tomto směru nic nedělo. „Otec vždycky tvrdil, že od nás Rusové jen tak neodejdou a mnoho se nemýlil.“

Po ukončení základní školy nastoupil Josef na učiliště Rudných dolů v Příbrami, kde se vyučil automechanikem. Praxi absolvoval v místní Mototechně, kterou vedl jeho strýc. Příbram v té době zažívala stavební boom, rozrůstala se o sídliště na Březových horách a bylo znát, že je ve městě díky uranovým dolům spousta peněz. Když do Mototechny přišel nějaký zákazník, na první pohled bylo jasné, zda je zaměstnancem uranových dolů, nebo není. „Otec mě tenkrát přemlouval, abych šel do Písku na lesnickou školu a pokračoval tak v tom, co dělal on i můj děda. Tehdy jsem si ale neuměl vůbec představit, že bych nosil jakoukoliv uniformu, byť lesnickou. Měl jsem dlouhé vlasy, poslouchal big beat. To se otci moc nelíbilo, v tomhle byl konzervativní.“

Lety prázdným letadlem

Uniformě se Josef přesto nevyhnul. V polovině sedmdesátých let absolvoval vojenskou službu u letectva v Brně a později na letišti ve Kbelích, kde sloužil v inženýrsko-letové službě. Na zdejším letišti se nacházelo mimo jiné dopravní letadlo tehdejšího ministra obrany Martina Dzúra. Aby jej udrželi v kondici, muselo letadlo nalétat předepsaný počet hodin. „Pokud zrovna neměl ministr naplánovanou zahraniční cestu, létalo letadlo po republice prázdné. Měli jsme kancelář vedle velitele letiště Mošny, který občas někoho z nás vzal s sebou. Jednou jsem s nimi také letěl do Popradu, tam prázdné letadlo přistálo, hned se zase otočilo a letělo zpět.“

Josef Kuthan se po absolvování vojenské služby přihlásil k dálkovému studiu na pětileté střední zemědělsko-technické škole v Mladé Boleslavi, kterou úspěšně absolvoval. Pracoval nejprve v autoopravně, potom jako technik a později jako vedoucí dílen v agrochemickém podniku vedle Hostivice u Prahy, kam se jeho rodiče ze Žižkova přestěhovali. V roce 1978 se oženil a se ženou vychovali dva syny.

Konec vlády komunistů v Československu sledoval Josef Kuthan jen letmo. V roce 1989 dělal vedoucího mlékárny v Hostivici, kde měli v té době takový nedostatek pracovních sil, že přes den zastal svoji práci v kanceláři a po nocích rozvážel mléko. Revoluci sledoval v televizi, na aktivní účast na demonstracích ale neměl čas ani sílu a zpočátku nevěřil, že by to mohlo vést k definitivnímu pádu režimu. Když se to nakonec podařilo, byl přesvědčený, že to republice jen prospěje. Agropodnik se v roce 1990 rozpadl, tak se pustil ještě s dalšími kamarády do drobného podnikání v oboru oprav zemědělských strojů. Jako živnostník takto pracoval až do odchodu do důchodu.

V době natáčení v roce 2022 žil spolu s manželkou v osadě Pánkov nedaleko Nového Knína. Se znepokojením hledí na ruskou vojenskou agresi vůči Ukrajině. „Nejvíc mě zaráží, že to dělají Slované Slovanům a navíc v dnešní době. Nic takového bych už nečekal.“