Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Kutek (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 3. prosince 1923 v obci Okolek na Volyni

• rodina vlastnila 20 ha zemědělské půdy

• starší bratr narukoval do Rudé armády a ve válce padl

• 20. března 1944 narukoval do čs. armádního sboru v Rovně

• před odjezdem k výcviku prodělal letecký nálet na žel. stanici

• absolvoval tankistický výcvik

• zapojil se do válečných bojů o Duklu

• při ostravsko-opavské operaci zasažen výbuchem miny

• po operaci přepraven do Krakova a později léčen v Arménské SSR

• od listopadu 1945 žil v Nečemicích na Žatecku

• zemřel 12. února 2012

Jaromír Kutek se narodil 3. prosince 1923 v obci Okolek, nedaleko města Žitomír na Volyni. Jeho dědeček sem přišel z Čech už v roce 1869, kde se vyučil truhlářem. Nebyl zdaleka jediným Čechem, který se nechal zlákat výhodami nabízené tehdejší carskou vládou. „Děda si ztloukl dřevěný vozík a odešel. Povozníkem se nechal dovézt do Dubna a usadil se v Mirohošti. Tehdy se v Dubnu stavěla železniční stanice spojující Lvov s Kyjevem. Děda vydělal nějaké peníze a od jedné vdovy v Okolku, jejíž manžel zemřel při atentátu na cara Alexandra, u kterého dělal kočího, odkoupil asi dvacet hektarů půdy a od těch dob naše rodina na Volyni hospodařila.“

Nás bylo naštěstí devět

Jaromír pocházel z devíti potomků a všichni včetně jeho samotného prošli vlasteneckou výchovou. To zde bylo běžné. Na český původ se tu nezapomínalo. První čtyři třídy Jaromír navštěvoval místní českou školu a později absolvoval školy ukrajinské a ruské. Jaromír vzpomíná na období sovětské vlády. Lidé byli perzekvováni, přicházeli o majetek a následně docházelo k zakládání kolchozů. Podobným způsobem proti inteligenci a sedlákům pak v 50. letech zasahovala i komunistická strana v Československu. „Kdo vlastnil velkou výměru půdy, byl vyslán na Sibiř. Ale jelikož nás v rodině bylo devět dětí, mezi které se pozemky rozdělily, zachránilo nás to,“ vysvětluje Jaromír Kutek. O čtyři roky později starší bratr po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem narukoval do Rudé armády. Bohužel v boji tváří v tvář proti nacistickému Německu padl.

Válka by mě neminula

Německá okupace Volyně české vlastenectví nepohřbila. Ke vzpruze a k posílení češství pak dopomohla zpráva z rozhlasu, když se v prosinci 1943 ozvalo, že příslušníci československé samostatné brigády v SSSR se zasloužili o osvobození Kyjeva. O tři měsíce později, v únoru 1944, pak do Rovna dorazila nejprve Rudá armáda a vzápětí i jednotky 1. československého armádního sboru, ke kterým 20. března Jaromír Kutek narukoval. Na svůj vstup do armády vzpomíná: „Z naší vesnice nás bylo asi dvanáct – Josef a Bohouš Tesařů, Vlaďka Andresů a také holky Milka a Olga Krejčíková. Kdybych tehdy nešel do československé armády, tak bych musel do sovětské. Měl jsem roky, kdy jsem musel nastoupit na vojnu, takže válka by mě stejně neminula.“

Nadávali mi, že na ně skáču. Jenže já byl rád, že žiju

Ve vojenských kasárnách v Rovně zůstali branci asi týden a poté se vydali na cestu. „Nevěděli jsme kam. To věděli jen vedoucí. Vyrazili jsme na nádraží, a když jsme tam došli, Němci začali bombardovat. Velitel praporu zavelel, abychom utekli zpátky do kasáren. Když jsem utíkal, nárazová vlna mě odhodila do jámy k ostatním. Nadávali mi, že na ně skáču. Jenže to mně bylo jedno. Byl jsem rád, že jsem se zachránil a zůstal živej. Ti, co zůstali nahoře, tak pošli. Tehdy tam padlo hodně Čechů.“ Letecký nálet zasáhl a značně zdevastoval i vojenské kasárny, kam se vojáci vraceli. Jaromír i další, kteří nálet přežili, přečkali několik chladných jarních nocí pod širým nebem. Za několik dní se pak jednotka přepravila poblíž k Pinským bažinám, aby podstoupila vojenský výcvik.

Jaromír Kutek absolvoval tankistický výcvik a stal se členem posádky obrněného vozu T 34. Jak takový výcvik tehdy vypadal, vysvětluje s humornou historkou: „Vzal se vysloužilý tank, s kterým jsme cvičili. Velitel praporu nám vždycky říkal: ‚Slyšet vás není, ale dým, který se z tanku line, ten vidět je,‘“ popisuje Jaromír Kutek.

Na politické nátlaky a tendence si z válečné fronty nevzpomíná. Přesto vypravuje okamžik, kdy prozpěvovali píseň, která jim byla následným rozkazem zakázána zpívat. „Že prý je to píseň kapitalistická. Zpívali jsme: A v tej Americe při české muzice, najdu holku zas…“

Střepina mi vyrazila kosti

K prvnímu bojovému nasazení Jaromíra Kutka došlo na Dukle. Podzimní nečas roku 1944 sehrál důležitou roli. „Sníh i déšť k nám prosákl přes horní vikýř tanku,“ přibližuje pamětník. S tankovou jednotkou pod velením Josefa Buršíka se dostali až na území Slezska. Tady Jaromír Kutek poblíž řeky Odry utrpěl zranění. „Bylo 5. dubna 1945, půl páté ráno a tma. Zapadli jsme do obrovské jámy, která tam vznikla od bombardování. Přijel pro nás druhý tank a ve chvíli, kdy jsem k sobě svazoval lana, přilétla mina. Obličej jsem si zakryl rukou a střepina mi na předloktí vyrazila kosti, tak mě saniťák vzal na motorku s lodičkou. Odvezl mě na polní ošetření a poté jsem byl převezen na operaci do nemocnice v polském městě Rybnik. Tam jsem se dostal až pozdě večer. Srovnali mi kosti a dostal jsem sádru.“

Ze Slezska do lazaretu v Arménii

Odsud byl pak raněný válečný veterán Jaromír Kutek letecky přepraven do Krakova, kde ve zdejší nemocnici strávil další měsíc. To však ale nebyl zdaleka poslední lazaret, který po svém zranění navštívil. Zanedlouho byl zařazen do přeplněného vlaku s raněnými a odcestoval přes Charkov až do Baku. Lazarety raněné nepřijaly z důvodu přeplněných kapacit. Putování východem pro Jaromíra Kutka skončilo až v Arménské SSR, kde strávil skoro tři měsíce v léčení. Zdravotní zařízení nedaleko tureckých hranic opouštěl až 10. srpna 1945 a další jeho kroky směřovaly komplikovanou cestou přes Moskvu do Československa, kde se zařadil k tankové brigádě ve Vysokém Mýtě.

Jaromír Kutek zanedlouho z armády vystoupil. Na vojenské správě v Žatci se dozvěděl zprávu, že jako Volyňák a voják východní fronty má přednostní právo na hospodářskou usedlost, a tak v Československu zůstal. Domů na Volyň se odmítal vrátit, protože hospodářská půda, která rodině patřila, připadla v rámci nucené kolektivizace kolchozu. Uvědomoval si, že udržet si vlasteneckého ducha v sovětských poměrech půjde stěží.

Jaromír získal zemědělskou usedlost v Nečemicích na Žatecku, 1. listopadu roku 1945 se přestěhoval a začal hospodařit. Poválečná dohoda mezi Československem a Sovětským svazem umožnila příslušníkům české menšiny na Volyni vrátit se do své původní země. Do Československa se tak za Jaromírem vrátila jeho matka i další sourozenci, kteří od 50. let pak spolu s Jaromírem pracovali za mizerných platových podmínek v místním jednotném zemědělském družstvu.

Jaromír Kutek zemřel 12. února 2012 a byl pochován na obecním hřbitově v Nečemicích.