Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klaus Eduard Kürsten (* 1936)

• narodil se 2. dubna 1936 v Drážďanech v německo-české rodině

• dětství prožil mezi Poděbrady a Drážďanami

• v roce 1942 otec Erich Kürsten narukoval do armády a upadl do amerického zajetí

• v roce 1945 zažil nálet na Drážďany

• 21. srpna 1968 na Václavském náměstí u Národního muzea pořizoval fotodokumentaci

• pracoval v ČKD jako provozní technik

• od 50. do 80. let jezdil s pěveckým souborem na Západ

• v roce 2024 žil v Praze

Osud tomu chtěl, že byl často v centru dění. Nálety na Drážďany přežil jen velkou náhodou v jednom ze čtyř domů, které v jejich ulici zůstaly stát. Byl při tom, když se na Postplatzu pálili mrtví. Po návratu do Čech pracoval v ČKD, byl na Václavském náměstí v den invaze vojsk Varšavské smlouvy, zažil mimořádný Vysočanský sjezd KSČ. S uměleckým souborem pak procestoval celý svět.

Jako děti si hráli pod velitelským stolem

Klaus Eduard Kürsten se narodil 2. dubna 1936 v Drážďanech do smíšené rodiny. Maminka Karolina Skabranská pocházela z Poděbrad, otec Erich Kürsten byl německý úředník, zaměstnanec v Osramu. Do roku 1940 zažíval Eduard Kürsten normální dětství jako každé jiné dítě. Mluvil plynně česky i německy, protože pravidelně jezdili do Poděbrad k tetě Janě Skabranské. Druhá, německá teta Nicolina Kürstenová bydlela ve vile u jezera Wansee. S dětmi ze sousedství si chodili hrát do vedlejší vily. „Nás zajímalo hlavně to, že tam byl veliký stůl, jako kulečníkový, s velkým masivním rámem a na něm byla plasticky vytvořená krajina se silnicemi a železnicí. Ta scéna se neustále upravovala, zřejmě se tam připravovaly pohyby vojsk nebo něco podobného, protože se tam neustále pohybovali vojáci a dodnes nevím jak to, že jsme si tam jako děti mohli hrát.“

V roce 1941 se pamětníkovi narodila sestřička Nicolina, ale rok nato se věci začaly měnit k horšímu. Bratříček Hans zemřel na špatně diagnostikovaný zánět slepého střeva a otec narukoval do armády k protiletadlovému dělostřelectvu. Ve frontové linii se účastnil druhé bitvy u El Alameinu a padl do amerického zajetí. Tehdy došlo mezi rodinou Kürstenových a otcem k odcizení, protože o něm neměli čtyři roky žádné zprávy. Matka se o děti starala sama. „Dodnes nevím, z čeho nás živila,“ říká pamětník. Až v roce 1946 se v Brně u Červeného kříže našel svazek dopisů, které jim otec psal, na místo určení však nikdy nedorazily.

Z oken šlehaly dvoumetrové plameny

Eduard Kürsten chodil v Drážďanech do základní školy a bydlel na Max Strasse, pěšky deset minut od centra. Až do 13. února 1945 občas zahoukaly sirény, ale jinak byl klid. Pamětník vzpomíná, že onoho dne odpoledne u nich byla sousedka, paní Kubátová, která bydlela na Prager Strasse. Maminka ji poprosila, ať počká, že jen dopíše dopis, že by jí ho po cestě domů hodila do schránky. Toto zdržení zachránilo paní Kubátové život. Rozezněly se sirény, nic netušící Kürstenovi se sousedkou se vydali do sklepa jako dříve a čekali, co bude dál. „Tentokrát ale bylo všecko jinak,“ vypráví Eduard Kürsten. „Následovaly tři nálety za sebou. Po prvním náletu ještě fungovaly sirény, odhoukaly konec náletu.“ Vyšli nahoru a viděli, že všude hoří. „Později jsem se dozvěděl, že to byli takzvaní značkaři, kteří vytyčili území zápalnými bombami,“ pokračuje pamětník. Bylo mu ale divné, proč je bombardují, když kousek od nich bylo jen centrum, nádraží a továrna na cigarety.

Asi za půl druhé hodiny se ozvaly sirény znovu. Lidé z celého domu znovu běželi do sklepa, ale to už všude vládla nervozita a strach. Na úzkém točitém schodišti se jednomu sousedovi rozsypal kufr, ve spěchu klopýtali přes jeho věci. Druhý nálet začal krátce po půlnoci. „Slyšeli jsme vždycky takové obrovské táhlé hvízdání a pak zadunění. A šlo to čím dál tím blíž a tím pádem se taky víc a víc sypala omítka, takže už jsme byli takoví šediví. A už jsme čekali, kdy to spadne na nás,“ vypráví Eduard Kürsten. To ještě šla elektřina, takže měli možnost poslouchat rádio a sledovat pohyb letadel. Za půl druhé hodiny bombardování ustalo, ale už nešly sirény. Opět vyšli ven a viděli, že jejich dvůr a průjezd jsou úplně plné lidí z okolních domů. V bytě v pátém patře byla všechna okna rozbitá a dveře vyvrácené. Eduard Kürsten se podíval přes dvůr na fronty domů, kde bydleli jeho kamarádi: „Ze všech oken šly takové dvoumetrové prapory plamenů,“ vzpomíná.

K ránu 14. února přišel třetí nálet. Trval asi půl nebo tři čtvrtě hodiny, vzpomíná si pamětník. „V naší ulici zůstaly stát asi čtyři domy, náš dům uprostřed. Na konci ulice byl veřejný kryt, dostal přímý zásah, odtamtud tahali mrtvé ještě asi týden,“ pokračuje Eduard Kürsten. Prager Strasse, kde bydlela jejich sousedka Kubátová, spadla celá.

Na břehu Labe bylo plno hromádek popela

Začaly úklidové práce. Maminka nechtěla malou Nicolinu a Eduarda pouštět ven, protože hrozilo, že se zbylé zdi mohou kdykoli zřítit. Po dvou dnech ale stejně ze sklepa vyšli ven. Ohně dohasínaly, všude kolem ležela roztrhaná těla. Byl únor, zima, děti nosily domů dříví, aby se aspoň v jedné místnosti topilo. Ve sklepě pak strávili ještě dva týdny, protože v noci pokračovaly spojenecké přelety. „Když jsme se později dostali k Labi, byla tam spousta takových hromádek. A to byli lidi, kteří utekli z hořících domů, namáčeli deky do vody a hodili je na sebe, ale zřejmě [Spojenci] používali něco jako napalm, protože tam zbyl jenom popel,“ vypráví pamětník. 

Apokalyptické výjevy pokračovaly – městem mezi troskami pochodoval Volkssturm[1], lidová domobrana třetí říše. Dle slov pamětníka byli na konci války už všichni bojeschopní muži na frontě nebo v zajetí, proto platilo ber, kde ber. „Starci od 70 nahoru a děti do 15 let. Každý dostal pušku a prapor a táhli městem,“ vybavuje si pamětník. Mezitím lidé s lopatami a krumpáči uvolňovali silnici povozům, které odvážely mrtvé na Postplatz. „Celé dny tam jezdily povozy, a protože nebyli koně, tak ty povozy byly tažené kravami, byly to žebřiňáky a na těch žebřiňácích byly mrtvoly. To vím dodneška, protože mezi těmi žebřinami visely dolů ruce a nohy, a jak ty vozy jely, tak se to všecko klepalo. Z toho jsem měl strašný strach,“ pokračuje Eduard Kürsten. Mrtvé na Postplatzu polévali naftou a pálili. „Takže těch prvních deset dní jsme tam bez roušek a šátků vůbec nemohli existovat, protože tam byl neustále černý dým,“ říká pamětník.

Stěhování do Poděbrad

Koncem dubna 1945 se sourozenci Kürstenovi s maminkou vrátili do Poděbrad, kde bydleli u tety Jany a babičky Berty Skabranských, které měly v Poděbradech domek. Začátkem roku 1946 se dozvěděli, že jejich otec byl propuštěn ze zajetí, maminka se tudíž chtěla vrátit to Drážďan. Dojeli vlakem až do Ústí nad Labem, jenže je nechtěli pustit přes hranice. Nakonec se přechod podařil, pamětník k tomu podotýká: „Na všecko, co jsme potřebovali, vždycky vyndala řízek a oni jí udělali cokoli.“

Rodiče se záhy rozvedli a matka s dětmi se zase vrátili do Poděbrad. Přivezli si ještě nábytek, který měli zazděný v drážďanském sklepě. Hodil se, protože časem některé kusy prodali, aby měli na živobytí.

Eduard Kürsten po dokončení školní docházky nastoupil do učení v ČKD Praze Vysočanech, později založil rodinu, dodělal si průmyslovku a v ČKD pracoval jako zkušební technik. Od 50. let začal zpívat, nejprve ve Sboru Julia Fučíka a v roce 1954 přešel do Sboru ČKD Stalingrad (později Smíšený sbor Praha).

Václavské náměstí 21. srpna 1968

V noci na 21. srpna 1968 slyšel Eduard Kürsten hukot. Ráno se jako obvykle vydal na sedmou do práce, to už po Poděbradské ulici jezdila auta s vlajkami. V ČKD nikdo nepracoval, všichni byli na dvoře a na chodbách – na rozdíl od pragováků, kteří pozvali vojska Varšavské smlouvy[2] a podle slov pamětníka byli v sousedním závodě zavření. Eduard Kürsten se s kolegou vydali na Václavské náměstí. Dostali se až k Domu potravin, v hloučcích tam stáli vojáci a jeden neustále ostřeloval Národní muzeum. Eduard Kürsten mu podal jeho vystřelenou patronu, chtěl tím střelci naznačit, že jediný, kdo tam střílí, je on. Ten mu však nerozuměl, nemluvil rusky. Vojáci byli zmatení, pořád se dívali za sebe, snad hledali velitele. „Nakonec mu sám jeho velitel sklopil hlaveň,“ říká pamětník.

Eduard Kürsten s kolegou pak zaslechli střelbu na Vinohradské ulici a vydali se k rozhlasu, kde viděli čtyři tanky, jeden se vznítil a odjel směrem k Jiřímu z Poděbrad. Kolem rozbité cisterny a poražených tramvají šli dál až na náměstí Jiřího z Poděbrad, přitom se snažili nevyčnívat. Pochopili, že „proti organizované armádě se nedá bojovat mávátkem,“ jak vypráví pamětník, který celou dobu pořizoval fotodokumentaci.

Se souborem a „očky“ do ciziny

Eduard Kürsten pořídil rovněž fotografii z mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ, který se konal 22. srpna 1968 v kantýně ČKD, a z pohřbu Jana Palacha v lednu 1969.[3]

Od 60. do 80. let pamětník s Pražským smíšeným sborem pravidelně vyjížděl na Západ. Do komunistické strany vstoupit odmítl s odůvodněním, že se nevyrovnal s náboženskou otázkou, ale protože v práci organizoval dětské tábory a fotokroužek, v cestování mu nebránili a nechali ho být.

Na každou cestu se souborem jezdil „tajný“, který je měl hlídat. „Jenže my jsme samozřejmě hned věděli, kdo to je. Jeden cizí seděl vepředu na sedadle,“ vypráví pamětník. Říkali jim očka. „Někteří, když jsme přejeli hranice, začali hned nakupovat, měli ulité peníze a chovali se normálně, jako když se dostali na Západ,“ vypráví Eduard Kürsten.

Po cestě zpátky je celníci obvykle kontrolovali, občas vysypali některé kolegyni kabelku do klína, ale jinak měli většinou štěstí. Někdy museli doplatit menší clo, ale na nic velkého se nepřišlo. Eduard Kürsten si vzpomíná na jednu absurdní příhodu, jak ještě před šedesátým osmým rokem při zpáteční cestě přes východní Německo museli všichni z autobusu ven, kolem stáli celníci se samopaly a probrali jim všechna zavazadla. Nic se nenašlo, jen jeden celník zabavil kolegyni perleťový hřeben, který samozřejmě neuvedla v celním prohlášení. „Sbalil ho nejspíš manželce domů,“ říká pamětník.

V Japonsku je vybavili kartičkami

Cesty na Západ byly obvykle výměnné pobyty pěveckých sborů. Zpěváci i dirigenti často bydleli u zahraničních sboristů doma, a když cizinci přijeli na oplátku do Čech, bydleli v českých domácnostech. Pamětník si vzpomíná na dvě cesty do Japonska začátkem 80. let. Bydleli v rodinách a místní se o ně moc hezky starali, na dveřích měli nápisy „muži“ a „ženy“, aby se nespletli, a každého vybavili kartičkou v japonštině, kterou měli všude s sebou nosit. „My jsme si to samozřejmě nechali přeložit a bylo tam v podstatě napsáno: ‚Jsem úplný pitomec, bydlím tam a tam, prosím, doveďte mne domů,‘“ směje se Eduard Kürsten.

Třikrát byli se sborem také v Anglii, kde se jim hodně líbilo, protože i Angličané o ně pečovali a brali je na výlety do Oxfordu nebo Canterbury. „Jen jsme si museli zvyknout na místní kolorit, že se ráno člověk probudí, na posteli mu sedí paní domu a nabízí mu čaj a snídani,“ usmívá se pamětník.

Se vstřícným chováním se setkali také ve Frankfurtu, kde rovněž bydleli v rodinách. Místní velmi dobře věděli, že za železnou oponou je všeho nedostatek, uspořádali proto velkou sbírku použitého oblečení a hraček a celý sbor se vracel s plnými kufry domů.

Po cestě na zkoušku dostali zásah vodním dělem

V průběhu Palachova týdne na začátku roku 1989 šel nic netušící Eduard Kürsten od Václavského náměstí na zkoušku sboru do Růžové ulice. Všude bylo plno lidí, a najednou byli celí mokří. Omylem se připletli do protestů a dostali menší zásah vodním dělem. Tehdy pochopil, že se věci začínají obracet.

S dělníky a techniky z ČKD chodili po 17. listopadu 1989 demonstrovat na Václavské náměstí, Eduard Kürsten si pamatuje, jak provolávali hesla jako „ČKD – jsme tady a jsme s vámi“. V ČKD se také přidali ke generální stávce 27. listopadu 1989, všichni byli v závodě, ale nepracovalo se.

Ve vysočanském závodě pracoval pamětník až do odchodu do důchodu. Do 83 let pak ještě přesluhoval a sloužil na recepci v bytovém hotelovém domě v Křižíkově ulici v Praze. Od roku 2000 žije v Praze a užívá si důchodu.

A co vzkazuje budoucím generacím? „Asi by měli lidi víc zpívat,“ usmívá se pamětník.

 

[1] Volkssturm byla německá lidová domobrana, která vznikla nařízením Adolfa Hitlera ze dne 25. září 1944, verbovala muže od 16 do 60 let.

[2] Odkaz se týká zvacího dopisu 99 pragováků.

[3] Viz složku Fotografie.