Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Leželi tam nemocní, leželi tam mrtví, kteří měli žluté paty a na nich čísla
narozena 8. listopadu 1927 v Zábřehu
v roce 1934 se rodina přestěhovala do obce Komňátka na Šumpersku
otec Jaromír Homola se zapojil do odboje
v roce 1944 se otec vyhnul zatčení
otec se několik měsíců ukrýval před gestapem v Komňátkách
v lednu 1945 zatčen otec, matka i Olga
Olga s matkou tři měsíce ve věznici gestapa v Šumperku
otec vězněn v Malé pevnosti Terezín, kde se nakazil skvrnitým tyfem
v roce 1947 se Olga provdala za Jaroslava Kurfürsta
manžel Jaroslav byl za války nuceně nasazen a poté se přidal k partyzánům operujícím na Bouzovsku
v roce 1988 se Olga Kurfürstová zúčastnila v Olomouci demonstrace za propuštění katolického aktivisty Augustina Navrátila
v roce 1989 podepsala petici Několik vět
v roce 2020 bydlela v Olomouci
V pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slezska zabraných po mnichovské dohodě nacistickým Německem žili převážně obyvatelé německé národnosti. Za druhé světové války ale na tomto území stále bydlelo na půl milionu Čechů. Stali se občany druhé kategorie a museli čelit silnému útlaku a germanizačním snahám. Na Zábřežsku a Šumpersku na severozápadní Moravě se takto ocitly desítky českých obcí v Říšské župě Sudety (něm. Reichsgau Sudetenland). Jejich obyvatelé se ale nemínili smířit s nastalou situací a nemalé procento z nich se zapojilo do odbojové činnosti.
Mezi nimi i učitel z Komňátek Jaromír Homola. Během rozsáhlé razie si však pro něj na jaře roku 1944 přišlo gestapo. Zatčení se mu podařilo uniknout a pak se několik měsíců ukrýval. Pro tyto účely rodina ve svém bytě vytvořila důmyslnou skrýš pod harmoniem. Uvěznění se ale nakonec nevyhnul a gestapo následně zatklo i jeho manželku a tehdy sedmnáctiletou dceru Olgu. Právě Olga Kurfürstová je tak dnes jednou z posledních pamětnic, která může vyprávět o poměrech ve věznici gestapa v Šumperku, kde strávila více než tři měsíce svého života.
Olga Kurfürstová se narodila 8. listopadu 1927 v Zábřehu jako nejstarší ze tří dětí rodičům Olze a Jaromírovi Homolovým. První roky života ale prožila v obci Veleboř, kde otec učil v tamní škole. V roce 1934 otce povolali na místo řídícího učitele v obci Komňátka na Šumpersku. Rodina bydlela přímo ve školním bytě. Otec se zapojil do života v obci. Stal se členem Sokola a vedl divadelní kroužek.
V září 1938 pamětnice nastoupila na české reálné gymnázium v Šumperku. Jenže už měsíc poté, po podepsání mnichovské dohody, pohraniční části obsadila vojska wehrmachtu a celá oblast se i s obcí Komňátka ocitla v německém područí. Nacistická správa začala rychle úřadovat a v rámci potlačení českého živlu v celém kraji uzavřela české střední školy a s nimi i české gymnázium v Šumperku. Rodina se tehdy rozhodla pro odchod z pohraničí a odstěhovala se do Litovle. Po čtrnácti dnech ale přijeli za otcem lidé z Komňátek a prosili ho, aby se vrátil, jinak na jeho místo úřady dosadí německého učitele. Otec jejich prosby vyslyšel. Do školy pak sice prý jako druhého učitele přiřadili Němce Höniga z Hanušovic, ten ale krátce poté narukoval do wehrmachtu a padl na východní frontě.
Díky strýci Olga nastoupila na gymnázium v Litovli na území Protektorátu Čechy a Morava. Německé úřady jí ale neumožnily ukončit ročník, a tak přestoupila na gymnázium v Prostějově, kde vyučoval její další strýc. Jenže i to jí nakonec nacistická správa zatrhla, a tak se vrátila do Komňátek.
V Komňátkách se otec zapojil do odboje. Pamětnice bohužel netuší, o jakou skupinu se jednalo ani v čem spočívala otcova činnost. Vzpomíná si pouze, že otci vypomáhala jako spojka a tajně přenášela zprávy dalším odbojářům do okolních obcí. Otec se nejspíš stal členem v kraji nejpočetnějšího Národního sdružení československých vlastenců, do nějž patřilo i několik partyzánských skupin. Jeho členové organizovali finanční sbírky pro rodiny postižené nacistickou správou, rozšiřovali protiněmecké letáky, sháněli zbraně, připravovali se na povstání proti okupantům a v kraji provedli také několik sabotážních akcí. Pomáhali také uprchlým anglickým, polským, sovětským a jiným zajatcům, z nichž některým sdružení zajistilo útěk a odvoz do Jugoslávie.
Otcovu odvahu ještě znásobovalo narození Olžiných sourozenců. V roce 1940 totiž přišla na svět Eva a v březnu 1944 Pavel. Právě v době Pavlova narození se v kraji rozjela rozsáhlá razie gestapa, po níž skončilo na pět set odbojářů v nacistických věznicích. Gestapo si přijelo i pro Jaromíra Homolu. Zrovna ale nebyl doma a díky varování se následně na několik týdnů ukryl u rodiny Koudelkových v horní části Komňátek. Mezitím ho gestapo opakovaně hledalo ve školním bytě. Domů se vrátil až po uklidnění situace. Podle vzpomínek pamětnice pak následujících několik měsíců vůbec nevycházel z domu a všechen čas trávil zavřený v pokoji. „Bylo to zvláštní, protože sestra byla malá a ta se musela hlídat, aby ho neviděla,“ dodává Olga Kurfürstová.
Pro případ razie vybudovali v bytě pod velkým harmoniem kryt. „Dali tam nějaké kolejnice a v případě, kdyby přišlo gestapo, tak by se tam schoval a zatáhl to za sebou. Byl to dokonalý kryt,“ vzpomíná Olga a dodává, že přežili jen díky pomoci rodiny a členů odboje, kteří je podporovali financemi i potravinami.
„Jednoho dne přišlo gestapo. Byla jsem splašená, šla jsem hned otevřít a otec se nestihl schovat. Takže dodnes si vyčítám, že kvůli mně nás všechny zatkli,“ vzpomíná Olga Kurfürstová na zatčení v lednu 1945. Z bytu odvezli nejen otce, ale i matku a tehdy sedmnáctiletou Olgu. Pětiletou Evu a ročního Pavlíka si k sobě vzala babička. Pamětnice vypráví, že právě opuštění svých malých dětí představoval pro matku ten nejtěžší okamžik.
Všechny tři pak odvezli do věznice gestapa v Šumperku, do budovy bývalé zemské donucovací pracovny známé jako robotárna. Olgu zařadili do cely s matkou a dalšími osmi politickými vězeňkyněmi. Otce uvěznili v samostatné cele. Pamětnice vzpomíná, že je dozorce Henschel pustil na chodbu k oknu, aby alespoň na chvíli zahlédly otce během vycházek na dvoře. „Náš tatínek strašně špatně viděl, rozpadala se mu sítnice, a díval se navrch do okénka a neviděl, že jde kolem šéf věznice, a nesmekl. Tak mu dal takovou facku, že mu spadla čepice.“
Otce pak převezli v dobytčím vagonu do Malé pevnosti Terezín, kde zůstal až do konce války. Olgu s matkou nechali v přeplněné cele. Pamětnice vzpomíná, že oblečení měly plné vší. „Bála jsem se velitele věznice, protože ten byl pořád namazanej. Musela jsem drát peří pro gestapáky. Víte, já jsem byla taková mírně nafoukaná a mě to strašně pokořovalo, že pro gestapáky musím drát peří. Jednou jsem dokonce musela jít do města umývat na gestapu podlahu. To vím, jak mi nad kýblem crčely slzy z toho ponížení,“ vypráví pamětnice, které se pak vzpomínky z tříměsíčního pobytu ve věznici gestapa často vracely. „Měla jsem z toho trauma. Nejvíc na mě působilo to, když jsem viděla koleje směřující do Koutů nad Desnou. Vždycky když jsem stávala u okna, tak jsem se na ně dívala a koleje ve mně vyvolávaly cestu ke svobodě.“
Z věznice se obě dostaly až díky rodinnému příteli, Němci Glossovi z Bezděkova u Úsova, který prý půlkou prasete uplatil vedení. Neměly se ale kam vrátit, protože jejich byt v Komňátkách obsadili vojáci ustupující německé armády. Azyl jim poskytla právě rodina Glossových.
V Bezděkově u Úsova se také Olga dočkala konce druhé světové války. Vzpomíná, že si oblékla sokolskou halenku, na niž připnula pěticípou hvězdu, a vyrazila uvítat sovětské vojáky blížící se k obci. Jenže místo nich se setkala s autem plným německých důstojníků. „Začala jsem tak utíkat, až jsem se kopala do zadku. To si nedovedete představit, jaký jsem měla strach, až jsem se za to styděla. Němci ale jen projeli a ničeho si nevšímali.“ O pár minut později kolem ní projelo další německé auto s ozbrojenou posádkou. „Chtěla jsem zase utéct, ale vzpomněla jsem si, jak jsem se cítila zbaběle. Řekla jsem si, ať mě klidně zastřelí, a hrdě jsem kolem nich prošla. Měli tak namále, že mě nechali být,“ vypráví Olga Kurfürstová.
Krátce poté do obce přijeli sovětští vojáci. Pamětnice vypráví, že jeden z nich chtěl odtáhnout její matku, a to přesto, že v ruce objímala malého Pavlíka. Olga ho úpěnlivě prosila, ať ji pustí, a ten si nakonec za svou oběť vybral německy mluvící dceru pana Glosse.
Druhá světová válka skončila, ale otec se stále nevracel domů. Pamětnice se proto vydala do Terezína. „Měla jsem sedmnáct let a byla jsem holka z dědiny, která do té doby nikde nebyla,“ dodává. Jenže v Terezíně byla kvůli epidemii skvrnitého tyfu vyhlášena karanténa. Dovnitř ji nepustili a otcovo jméno neměli zaznamenáno na žádném seznamu. Olgy se ale ujal československý důstojník, který s ní na motorce projel narychlo zbudované nemocnice v tamních objektech. Dodnes si pamatuje, jak s rouškou vstoupila do první z nich. „Byl to pro mě šok. Leželi tam nemocní, leželi tam mrtví, kteří měli žluté paty a na nich čísla. Když jsem byla nemocná, tak se mi o nich zdálo.“ Otce nakonec našla v nemocnici v Roudnici nad Labem.
Až po několika týdnech se otec konečně vrátil za rodinou. V té době Olga většinu času trávila hlídáním mladších sourozenců, protože matku prožité trauma silně poznamenalo. „Po tom věznění už nikdy nebyla taková jako dřív – fyzicky ani psychicky. Nedokázala nic pořádně udělat a pořád byla taková nabrblaná.“
V Bezděkově u Úsova rodina zůstala až do odsunu Němců, do nějž nastoupila i rodina Glossových. Otec pak získal místo učitele ve Slavoňově, kam se rodina přestěhovala. Olga nastoupila do zaměstnání v Mohelnici, kde se také seznámila s Jaroslavem Kurfürstem, a v roce 1947 měli svatbu. Manžel za války prošel nuceným nasazením ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) v dnešním Rakousku. V aktovce pak údajně převážel tajně zbraně určené pro odboj a nakonec se přidal k partyzánské skupině pohybující se v kopcích kolem hradu Bouzov.
Olgu rodiče vedli k masarykovským ideálům, dlouhá léta byla členkou Sokola a velice těžce nesla události roku 1948, kdy komunistická strana převzala veškerou moc ve státě. „Byla jsem v jiném stavu a měla jsem strach, že potratím. Byla jsem strašná antikomunistka. Měla jsem štěstí, že jsem kolem sebe měla slušné lidi a nikdo mě neudal,“ vypráví pamětnice, které se ten samý rok narodil syn Jaroslav a rodina se přestěhovala do Dolní Lipové na Jesenicku, kde manžel nastoupil u Československých státních drah. O dva roky později tam přišla na svět dcera Dagmar. V roce 1951 se přestěhovali do bytu na vlakovém nádraží v obci Střeň, kde se manžel stal přednostou stanice. Na toto období pamětnice ráda vzpomíná, protože v podstatě bydleli na samotě obklopeni lesy, se zahrádkou a domácími zvířaty. Až někdy v tomto období si Olga Kurfürstová dálkovým studiem dodělala gymnázium. Po sedmnácti letech se rodina přestěhovala do Červenky a následně do Olomouce.
Ačkoli manžel kvůli zaměstnání vstoupil do komunistické strany, Olga se netajila svou antipatií k tehdejšímu režimu a často to dávala veřejně najevo. „V každém obchodě jsem nadávala, že není žádné zboží a kde to žijeme. Byla jsem velkej reptal.“ S dcerou a tchánem se v roce 1988 účastnila nepovolené demonstrace na Horním náměstí v Olomouci za propuštění katolického aktivisty Augustina Navrátila z psychiatrické léčebny. Jak sama říká, nevěděla tehdy, proč je demonstrace svolána, ale chtěla vyjádřit svůj odpor proti tehdejším poměrům. Ze stejných důvodů o rok později podepsala petici Několik vět, kterou vypracovali lidé z okruhu Charty 77 a která požadovala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskusi o všech otázkách dějin, politických a významných investičních akcích.
Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítala v obrovské euforii. „Cinkala jsem s klíčema a byla jsem šťastná.“ Z dnešní situace (rok 2020) ale není nijak nadšena a zejména jí vadí osoba premiéra Andreje Babiše. „Já si myslím, že už to nebude Česká republika, ale Agrofertistán,“ dodává na závěr Olga Kurfürstová, která v roce 2020 bydlela v Mohelnici, kam se přestěhovala po manželově smrti.
BARTOŠ, J., Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk, 1986.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)