Michal Kurach

„Potom nás odvezli do Novochoperska. Tam už to bylo lepší. V Berdyčivu byla ráno nějaká voda, v poledne jedna lžíce kaše – bramborové nebo z prosa, a to bylo všechno. A večer zas byla jen tak jedna lžíce něčeho. A to bylo jídlo. A tam v Novochopersku to už bylo lepší. Tam to byl takový bývalý byt a v něm místnosti a my jsme byli asi čtyři vězni v jedné místnosti. I s vařením to tam už bylo lepší. (Tam jsme byli) až do silvestra ve čtyřicátém roce. Tam nás soudili za překročení hranice, dostali jsme pět roků. A už nás tam zpátky nevrátili, dali nás zas do jiných baráků a odtamtud nás v lednu nákladním vlakem odvezli na Pečoru. To jsme jeli skoro měsíc.“

„Potom mě zas odvezli do jiného lágru a tam se zase kácely stromy. Museli jsme pokácet a složit čtyři kubíky – to byla norma. Pak jsme dostali 700 gramů chleba, to byla taková cihla, to bylo asi takhle silné. A kdo nesplnil, dostal třicet deka. K snídani byla polívka, to byla voda a rybí tuk. V šest se šlo do práce do lesa a vrátili jsme se až tak v sedm večer – bez jídla, bez ničeho. A večer jsme zas dostali lžíci kaše nebo prosa nebo něčeho takového a kus ryby – to bylo všechno, co nás živilo. A když někdo nesplnil normu čtyř kubíků, zavřeli ho na noc v těch vysokých mrazech do takové kůlny postavené z dřeva, z kulatiny, ve které byly takové díry. Tak některý to snesl, a někteří se z toho taky nevrátili.“

„Na tu Duklu nastoupily všechny tři brigády. První den byla velká příprava, postoupilo se asi dost. Tenkrát se mělo za tři měsíce postoupit až na Slovensko. Tak to nebylo. Při té přípravě a postupu jsme se dostali do nějakých vesnic a byla mlha, ráno. Mlha se potom zvedla a Němci byli kolem dokola nahoře a teďka začali pálit. Tam bylo maso kvůli dělům. Spoustu kluků tam bylo zabito a hodně raněných. A trvalo to několik dní, než jsme se zase pohnuli dopředu. Postupovalo se pomalu až před naši hranici. Hranici jsme překročili někdy šestého prosince.“