Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kunstfeld (* 1928)

• narozen 1. dubna 1928 v Moravičanech

• rodina vlastnila hospodářství s třinácti hektary polností

• rodiče tlačeni ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• Jaroslav Kunstfeld tři roky v 56. PTP Horní Suchá (1950–1953)

• v PTP pracoval v Dole prezident Gottwald

• v roce 1956 rodina vstoupila do JZD

• v roce 2017 žil v Moravičanech

Různými způsoby se komunističtí funkcionáři snažili během kolektivizace donutit soukromé hospodáře ke vstupu do nově vzniklých jednotných zemědělských družstev (JZD). Chtěli je ekonomicky zruinovat, a nasazovali jim proto přemrštěné dodávky zemědělských komodit, sebrali jim stroje, vyměnili polnosti a za každou maličkost dávali pokuty. Někteří ale dokázali odolat, a tak jich tisíce po zmanipulovaných soudních přelíčeních skončily ve vězení nebo je přesídlili mimo jejich rodný kraj. Další formou nátlaku se staly děti sedláků. Vyloučili je ze škol, neumožnili jim další studium nebo je místo vojenské služby posílali do Pomocných technických praporů, kde většinou mnohem déle než zákonné dva roky tito muži sloužili jako levná pracovní síla. Stejný osud prožil i Jaroslav Kunstfeld, jehož otec v Moravičanech dlouho odmítal vstoupit do JZD.

Dvě sestry mu zemřely ve čtrnácti letech

Jaroslav Kunstfeld se narodil 1. dubna 1928 v Moravičanech. Na svět přišel jako nejmladší ze čtyř dětí a jediný syn rodičů Josefa a Marie Kunstfeldových. Rodiče v obci ležící v úrodné Hané vlastnili hospodářství s třinácti hektary půdy, rozparcelované na menší polnosti, dvěma koňmi, asi deseti dojnými krávami, prasaty a další hospodářskou zvěří.

Rod Kunstfeldů se na hospodářství usadil někdy na počátku 19. století. Netypické příjmení ale pochází ze Švédska. Jeden z předků totiž během třicetileté války bojoval ve švédské armádě a následně se usadil na Moravě.

Jaroslav Kunstfeld vzpomíná, že hospodářství rodině sice zajišťovalo obživu, ale nevyhnula se těžkým finančním situacím. Například při velké hospodářské krizi nebo onemocnění sester, jejichž léčba stála nemalé peníze. Mnohem větší tragédií ale bylo, že obě sestry nemocem podlehly. Marie zemřela v roce 1935 ve svých čtrnácti letech na zápal mozkových blan a Eliška o tři roky později také ve svých čtrnácti letech na otravu krve.

Na hranicích protektorátu

Rodiče své potomky vychovávali v katolickém duchu a pamětník v dětství pravidelně ministroval v místním kostele a stal se také členem katolické sportovní organizace Orel. Do školy chodil v Moravičanech, kde je vedl řídící učitel František Kruš. Jenže život neovlivňovaly jen rodinné události, ale také geopolitické dění. Sousední nacistické Německo v roce 1938 uspělo se svými územními požadavky a po tzv. mnichovské dohodě mu Československo postoupilo pohraniční oblasti obývané převážně německým obyvatelstvem. Vojáci wehrmachtu v říjnu téhož roku zabrali Moravičany, v nichž se z 929 obyvatel hlásilo jen jedenadvacet k Němcům. Po velkých protestech ale byly Moravičany a několik dalších obcí ze záboru vyjmuty a v listopadu se staly příhraniční obcí okleštěné Československé republiky.

Jaroslav Kunstfeld vzpomíná, že z obsazených území se do Moravičan vraceli příslušníci československé armády. „Vojáci byli odhodlaní bojovat a bylo na nich vidět, že jsou nešťastní,“ vypráví pamětník, kterému se tehdy jako desetiletému chlapci od nich podařilo ukořistit několik granátů, s nimiž pak s kamarády chodil chytat ryby.

Krátce poté v Moravičanech vznikla odbojová organizace, která získala několik zbraní od československých vojáků. Vedl ji již zmíněný učitel František Kruš, pro nějž si 4. prosince 1939 přišlo gestapo. Za dramatických okolností se mu podařilo uprchnout a nějaký čas pak působil v první partyzánské skupině v protektorátu – Zelený kádr. Po jejím prozrazení žil pod falešným jménem jako čeledín u manželů Josefa a Ludmily Faltýnkových v obci Ochoz na Konicku. I tam ho však s pomocí konfidenta Josefa Fialy v lednu 1944 vypátralo gestapo. Během potyčky byl František Kruš zastřelen a jeho ochránce Josefa a Ludmilu Faltýnkovy 4. dubna 1945 nacisté popravili v Praze na Pankráci.

Tragické poslední dny války

Přímo Moravičany však válečné události nijak výrazně nezasáhly. Ustupující německé jednotky se v obci objevily až na samém konci války. Ve večerních hodinách 7. května 1945 pak odpálily železniční most. Druhého dne ráno si ho tehdy sedmnáctiletý Jaroslav Kunstfeld se svým o rok starším kamarádem Bohumírem Bendou šli prohlédnout a Bohumír také pořídil jedinou dochovanou fotografii zničeného mostu. Krátce poté se v lesích nad obcí objevili sovětští vojáci, kteří se dostali do střetu s ustupujícími německými jednotkami. Sověti stříleli i na lidi pohybující se v obci v domnění, že jde o Němce. Granáty zabily pět místních obyvatel, mezi nimi i Bohumíra Bendu.

Pamětník tehdy poprvé na vlastní oči viděl oběti válečného konfliktu a nebylo to naposledy. Vzpomíná, že se šel podívat na zřícený most u Třeštiny, kde z německého tanku visel napůl ohořelý voják. Pomáhal také při obnově železničního mostu v Moravičanech. „Ruští vojáci začali budovat nový most. Měl jsem tehdy sedmnáct let a jezdil jsem s koňmi. Z Moravy jsme tahali šutry, betonovalo se a všichni chlapi, co byli schopní, tam museli jít pracovat. Vzpomínám si, že jeden ruský voják tam spadl a zabil se. Potom po Moravě plaval zádama nahoru nafouklý německý voják. Tak toho jsme vytáhli a zakopali.“

Měl převzít hospodářství

Nějaký čas se sovětští vojáci zdrželi v obci a část z nich bydlela přímo v hospodářství Kunstfeldových. Situace se pomalu vracela do normálních kolejí a pamětník jako budoucí majitel hospodářství v letech 1945 až 1947 vystudoval dvouletou zemědělskou školu v Olomouci. K zemědělství ale neměl příliš vřelý vztah a inklinoval spíše k řemeslu. Uvědomoval si však své povinnosti. „Bylo závazné, že každý syn v zemědělství se postará o rodiče. Bylo to pouto, které jsem chtěl dodržet, protože to je normální povinnost syna,“ vypráví pamětník, který tehdy v okolí sbíral součástky ze zničených německých válečných vozidel, z nichž po zakoupení motoru HATZ postavil první traktor na rodinném hospodářství.

V únoru 1948 si komunistická strana uzurpovala veškerou moc ve státě. I v Moravičanech se do čelných pozic dostali komunističtí funkcionáři. Tak jako jinde i zde se snažili založit jednotné zemědělské družstvo (JZD) a přinutit hospodáře, aby své soukromé vlastnictví změnili na vlastnictví kolektivní. K prvnímu ustavení JZD došlo v Moravičanech v roce 1952, ale většina hospodářů do něj nevstoupila. „Zakládali to lidé, kteří neměli nic společného se zemědělstvím, a po roce se to rozpadlo,“ dodává pamětník.

Tlak na soukromé hospodáře ale neustupoval, naopak se ještě zvýšil. Jaroslav Kunstfeld vzpomíná, že jim určovali počet dobytka, ačkoli pro něj neměli krmení, a státu museli odevzdávat přemrštěné dodávky zemědělských komodit. Když je nesplnili, hrozilo jim vězení, a tak museli sahat do vlastních zásob, které ale brzy došly. „Dělali to záměrně, aby nás položili. Všechno záleželo na místních komunistech,“ glosuje pamětník.

Místo vojny doly

Dne 1. října 1950 pamětník narukoval na vojnu. Zařadili ho do leteckého pluku a k základnímu výcviku poslali do Plaveckého Podhradie severně od Bratislavy. Až tam ho podle posudku zaslaného funkcionáři z Moravičan přeřadili do Pomocných technických praporů (PTP). „Politický důstojník si mě vždycky zavolal, abychom si popovídali. Nikdy se neprojevil ve smyslu, že o mně něco zjišťuje. Nepoznal jsem to. Choval se kamarádsky a tykali jsme si. Jednou přišel a říkal, že si o mně nemyslel, že jsem taková kurva. Ptal jsem se ho proč a on odpověděl, že mi dá přečíst posudek od komunistů z naší vesnice. Bylo tam napsáno, že jsem klerikálně vychovaný, kulak a nežádoucí,“ vzpomíná Jaroslav Kunstfeld, kterého následně poslali k 56. PTP do Horní Suché.

Hned druhý den po příjezdu zažil smrt jednoho z vojáků z ubikace. „Narodilo se mu dítě a šel mu koupit první botičky do dědiny. Nějak se nedopatřením dostal ke šrámacímu stroji a ten ho celý pomlel.“ Po této tragické události pamětník nastoupil na práce v černouhelném Dole prezident Gottwald, nejprve na pomocné a později zednické práce. Například v dole zajišťoval vytěžené šachty, aby se nezřítily. Jednou také musel rychle zazdít únikovou šachtu mezi doly prezident Gottwald a Barbora. Dne 18. prosince 1951 totiž v Dole Barbora došlo k požáru, při jehož likvidaci a následném výbuchu zahynulo třináct báňských záchranářů a hrozilo, že se oheň rozšíří do jejich dolu.

Po úmorné práci v dole čekalo vojáky ještě často cvičení. „Do šesti jsme byli na šichtě a do jedenácti večer jsme ještě museli cvičit pochody a ráno zase na šichtu. Četař jak viděl kaluž, tak dal povel k zemi a plížením. Pak jsme ho zmlátili a byl pokoj,“ vypráví Jaroslav Kunstfeld, který přes všechny negativní zážitky hodnotí pobyt v PTP pozitivně. Setkal se tam totiž se spoustou zajímavých lidí, které tam rovněž zařadili z politických důvodů. S některými z nich je pak pojilo celoživotní přátelství. „Po morální stránce to byl pro mne přínos,“ dodává.

Nesměl bydlet ve vlastním domě

Propuštění z PTP se neustále protahovalo a Jaroslav Kunstfeld v něm nakonec strávil více než tři roky, což bylo i podle tehdejší jurisdikce nezákonné. Domů se vrátil až na konci listopadu 1953. Soukromě pak hospodařil na rodinném statku a v listopadu 1955 se oženil s Jiřinou Bílou. Chtěl tehdy opravit dům, a tak si na MNV v Moravičanech zažádal o nastěhování do výměnku spadajícího k hospodářství. „Předseda Antonín Machálek řekl, že komunisté mají přednost. Tak jsem ve svém bydlet nesměl,“ říká pamětník a dodává, že místo nich tam nastěhovali místního řezníka se stranickou legitimací s jeho rodinou. Po domluvě ale dal po dobu oprav hlavní budovy pamětníkovi, jeho ženě a jejich novorozené dceři Ludmile k dispozici jednu místnost.

Jaroslav Kunstfeld vzpomíná, že kvůli předepsaným dodávkám rodině docházely potraviny, a tak se rozhodl tajně zabít prase, přestože za zdí bydlel komunista a řezník v jedné osobě. „Přemýšlel jsem, jak mám tajně zabít prase. Z latěk ze samovazu jsem si udělal takové kleště na elektřinu a v noci jsme zadělali dveře u prasečárny a těma kleštěma jsem ho zabil. Táta měl strach a nevylezl, tak jsem ho sám zabil a vykuchal.“

V roce 1956 v Moravičanech znovu založili JZD a rodině už nezbývalo nic jiného než do něj vstoupit. Jaroslav Kunstfeld v něm pak pracoval jako zedník a jeden z místních funkcionářů, Josef H., jehož podpis měl pamětník v posudku na vojnu, ho požádal, aby mu ve volném čase udělal dlažbu ve světnici. Když měl z poloviny hotovo, zeptal se Josefa H. na zmíněný posudek. Ten všechno popřel, a tak Jaroslav Kunstfeld odešel a k práci se už nevrátil.

Později pamětník pracoval jako opravář zemědělských strojů. V prvních svobodných volbách po pádu komunismu dostal v obci nejvíce hlasů a čtyři roky zastával funkci místostarosty. Mimo jiné chodil také přát místním občanům k jejich životním jubileím. Jedna z cest vedla i k již zmíněnému a nyní již osmdesátiletému Josefu H. „Začal mi vykat, slzel a koktal, jak toho všeho litoval,“ dodává na závěr Jaroslav Kunstfeld.