Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kundera (* 1960)

• narodil se 31. července 1960 v Jeseníku

• v roce 1969 se s rodinou a sourozenci přestěhoval do Horní Lhoty

• po nástupu na gymnázium začal navštěvovat dramatický kroužek

• jeho otec kvůli událostem roku 1948 vystoupil z komunistické strany

• na vysokou školu se Josef nedostal právě z politických důvodů

• v roce 1982 se dostal k profesionálnímu divadlu

• hrál ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

• později přijal angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě

• v roce 2015 získal nominaci na Cenu Thálie

Josef Kundera se narodil 31. července 1960 v severomoravském městě Jeseník, kousek od Lázní Lipová. Tady žil až do roku 1969 i s rodiči a dalšími třemi staršími sourozenci, dvěma sestrami a bratrem. Když bylo Josefovi devět let, přestěhovala se rodina do Horní Lhoty, vesnice na pomezí Valašska, Slovácka a Luhačovického Zálesí, jen pár kilometrů od lázní Luhačovice. „A tam jsem vyrůstal na vesnici,“ vzpomíná dnes Josef a popisuje klukovské vesnické party, válčení v lese či chození na houby.

V Horní Lhotě navštěvoval dvojtřídku, od šesté třídy už ale dojížděl na měšťanskou školu právě do Luhačovic. Josef byl od dětství sportovně založený, původně dokonce dělal sportovní gymnastiku, později se sám přihlásil do Lidové školy umění na housle, kam chodil tři roky.

Rodiče brečeli, že je válka

Ačkoli v době okupačního roku 1968 mu bylo pouhých osm let, přesto má Josef na příjezd sovětských vojsk dodnes vzpomínku. Z té má ještě nyní, jak sám říká, husí kůži. 

Noc na 21. srpna trávil i s rodiči a staršími sourozenci na návštěvě u tety v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. „Jako osmiletý kluk jsem šel večer spát, ráno se probudil, moje teta bydlela v klasickém baťovském půldomku. Přišel jsem dolů do kuchyně a viděl naše, jak stáli u rozhlasového přijímače a brečeli, že je válka. To si dodnes pamatuju,“ říká třesoucím se hlasem Josef. 

„Když to člověk nezažije, tak se to sdělit nedá. Tyto pocitové věci, zkušenosti se nedají sdílet slovně, to člověk musí zažít,“ dodává.

Žádný hromotluk

K herectví, které se Josefovi stalo osudným, se dostal právě v Luhačovicích. Tehdy chodil do sedmé či osmé třídy, když navštívil tamní lázeňské divadlo. A překvapilo ho, že v představení účinkují i jeho vrstevníci, konkrétně žáci dramatického kroužku z lidové školy umění.

„Do té doby jsem velice rád přednášel básně, recitoval, absolvoval i recitační soutěže a nějaké jsem i vyhrával, bavilo mě to. Ale hrát divadlo, to mě nenapadlo,“ přibližuje Josef první kontakt s herectvím.

Že to s uměleckou dráhou, respektive hraním divadla myslel vážně už coby mladý kluk, dokazuje, že v deváté třídě si dal přihlášku na brněnskou konzervatoř. Jako druhou volbu, neb tehdy se dávaly přihlášky dvě, si dal gymnázium v Gottwaldově. „Byl jsem v Brně na přijímačkách, ale moje míry jsou 165 centimetrů, nejsem žádný hromotluk, spíš drobné postavy a v deváté třídě jsem nebyl o moc větší. Říkali mi, že vypadám hodně mladě,“ vzpomíná dnes.

Z konzervatoře nakonec sešlo a Josef byl přijat na gymnázium. Tehdy však shodou okolností sestra jeho spolužačky chodila právě do dramatického kroužku lidové školy, jehož představení předtím navštívil. Díky ní si nakonec do kroužku podal přihlášku a jak sám říká, rovnou do ruky dostal divadelní text hry, kterou právě zkoušeli. „Takže mě skutečně hodili do vody,“ vzpomíná na své začátky Josef. Na gymnázium se pak se hrou Král jelenem dostal až na festival Jiráskův Hronov, kde dostal svou vůbec první cenu za herecký výkon.

Pořádek na politické linii

K profesionálnímu divadlu se Josef dostal v roce 1982, konkrétně v polovině sezony zamířil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Tehdy se totiž z politických důvodů nedostal na vysokou školu, ačkoli to zkoušel do Prahy i do Brna.

„Můj táta byl po válce v komunistické straně a když přišel rok 1948, položil legitimaci a řekl, že s tímhle nechce mít nic společného. A v té době to bohužel znamenalo, že všichni moji sourozenci včetně mě neměli možnost dostat se na vysokou školu. Brácha byl skvělý počtář, matika ho bavila, chtěl třeba projektovat stavby, mosty a takovéhle věci. Nakonec šel na učiliště jako kuchař-číšník, protože ani na střední školu se nedostal,“ popisuje Josef osud jeho i sourozenců.

Tehdy to podle svých slov ještě nechápal a myslel si, že to, že mu divadlo jde a baví ho, stačí. Padesátá léta, říká Josef, byla právě taková. „Když to někdo neměl v pořádku po politické linii, my jsme ještě ke všemu byli věřící rodina, rodiče jako věřící byli v lidové straně,“ vysvětluje Josef. 

Právě kvůli tomu na každou přihlášku na vysokou školu dostal on i jeho sourozenci jasné „nedoporučujeme“. „Na místní národní výbor přišel dotaz, posudek, jaká jsme rodina. A tam prostě napsali, že k přijetí na vysokou školu nedoporučují. Takže i kdybych byl sebezaťatější a sebevíc se snažil, na vysokou bych se stejně nedostal,“ myslí si Josef. 

Vojna jako ztráta života

A tak tehdy přišla nabídka na poloviční úvazek do divadla, čímž si měsíčně vydělal 500 korun.

Nicméně ještě před nástupem do divadla, právě kvůli tomu, že se nedostal na vysokou školu, byl Josef povolán k výkonu vojenské služby. Dokonce složil i přísahu, pak si ale řekl, že dva roky vojny by byla zbytečná ztráta života. A jelikož měl v té době menší zdravotní potíže, nechal si napsat modrou knížku. 

„Takže mě po čtyřech měsících pustili do civilu. A potom jsem se dostal do divadla,“ upřesňuje.

Po Slováckém divadle, což bylo Josefovo první profesionální angažmá, se dostal do Horáckého divadla v Jihlavě. Tam si zahrál například roli ministranta na pohřbu v představení Možná je na střeše kůň. A postupně od malých rolí se dostal až k těm skutečným, velkým, kdy ztvárnil například hlavní roli mlíkaře Tovjeho v představení Šumař na střeše. Za to ostatně získal i nominaci na Cenu Thálie. 

„Divadlo není o jednom člověku, to je skutečně veskrze skupinová a společná práce,“ říká k tomu pamětník.

Divadelní revoluce v roce 1989

Ve společnosti divadla strávil Josef i revoluční rok 1989, kdy se místo představení pořádaly přednášky a mítinky. Divadla ve stávce nehrála a pro příchozí diváky se například uspořádala debata o současné situaci.

„Vzpomínám si dodnes přesně, to bylo 18. listopadu, ještě ve starém, původním Horáckém divadle. Seděli jsme před zkušebnou a přišla kolegyně, která se právě vrátila z Prahy. Zažila to tam,“ vypráví Josef. Kolegyně jim prý v divadle začala popisovat, co se v Praze na Národní třídě dělo a jak policie proti studentům agresivně zakročila.

„Samozřejmě nepokoje byly i předtím, ale ne v takové míře. Ale v roce 1989 doba asi nazrála. Tady na Komenského byla taková výloha, kam naši technikáři dali obrazovku, sehnali videopřehrávač, kolegyně z toho zásahu dovezla videokazetu. Lidé to natáčeli, okopírovali a pak se to distribuovalo po celé republice, rozváželi to študáci a herci,“ vzpomíná Josef a pokračuje: „A to se pouštělo, protože lidi nevěděli, co se v Praze děje.“

Právě po zážitcích z invaze v srpnu 1968 se při sametové revoluci Josef obával, aby se situace podobně nezvrtla jako před lety a do země nepřijeli cizí vojáci a tanky. 

„Člověk měl vnitřně pocit z dětství, který jsem zažil. V tu dobu jsme už měli staršího syna a čekali druhého. Otcovský pocit zodpovědnosti se ptal, co se bude dít, jak to dopadne, jestli nebude násilí, střílení. Člověk v tu dobu nikdy neví, jak to dopadne,“ vysvětluje dnes.

„Vnitřní pocit bylo očekávání, ale hluboko ve mně byl ještě pocit z roku 1968, že revoluce nemusí být tak jednoduchá a hladká,“ dodává Josef.

Člověk musí být vděčný sám sobě

Později si Josef zahrál například i ve Zdivočelé zemi, jeho vůbec prvním filmem byl ale česko-německý snímek Postel režiséra Oskara Reifa, v roce 2019 si zahrál ve filmu Drsný spasitel.

V posledních letech Josef například namluvil audioknihu podle příběhu nevidomého běžce Ondřeje Zmeškala s názvem Temnotou po Velké čínské zdi. Zmeškal ji absolvoval v roce 2016, kdy se rozhodl pro maraton právě na Velké čínské zdi.

Když má Josef odpovědět na otázku, komu je ve svém životě nejvíc vděčný, odpovídá, že rodičům. „A člověk musí být taky trochu vděčný sám sobě. Třeba když se něco nezdaří, že to hned nevzdá, snaží se to překonat a jít dál,“ říká pamětník. 

Mladým lidem vzkazuje, aby si užívali svého mládí a všeho, co přináší. „Snažit se žít tak, abych se nestyděl za sebe, a vážit si toho, co mám. Jak člověk časem a věkem zjistí, je dobré radovat se z drobností, než mít nějaké přehnané představy a tužby. Pak může být zklamaný, že se mu to nevyplní. Má být rád z toho, co má,“ uzavírá Josef.