Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kuncířová (* 1937)

• narodila se 18. května 1937 v Lázních Bělohradě

• otec Jan Šmejkal v roce 1939 zatčen při pokusu opustit protektorát a odsouzen za velezradu a vlastizradu

• otec Jan Šmejkal vězněn po celou dobu války, léta 1943 až 1945 prožil v koncentračním táboře Dachau

• přímá svědkyně bombardování Mladé Boleslavi Rudou armádou 9. května 1945

• celý život pracovala v byšické Vitaně

• s manželem Karlem Kuncířem vychovali dva syny, Karla a Jana

Jana Šmejkalová se narodila 18. května 1937 v Lázních Bělohrad a jejímu narození předcházel velmi poetický příběh seznámení jejích rodičů. Jan Šmejkal, Janin tatínek, se poprvé setkal se svojí budoucí ženou Miladou během kouzelnického představení. Kouzelník vyzval pány, kteří sedí vedle neznámých dam, aby je chytili za ruku, a pokud se nebudou moci pustit, až provede kouzlo, bude to znamení, že jsou si souzeni. Jan s Miladou seděli vedle sebe, chytili se za ruce a přesně podle kouzelníkovy předpovědi se nemohli rozpojit. Tatínek maminku po představení doprovodil domů, a protože se jí moc líbil a ona jemu také, netrvalo dlouho a i přes námitky rodičů se Milada za Jana provdala a brzy se jim narodila dcera Jana.

Jejich společný život měl však k poezii daleko. „Začla bejt válka. Ty první tři roky to šlo, ale pak ve třech letech tatínek odešel a my jsme se přestěhovaly, protože babička vyšilovala, že je to velkej dům a že se tam nastěhujou Němci, protože do budovy naproti se nastěhovali, tak mě maminka popadla a odjely jsme do Boleslavi.“ Babička ze strachu jejich dům prodala, ale ze svých peněz se dlouho netěšila: „Koupila si malej domek v Bělohradě u jedněch lidí na zahradě, ale peníze za dům musely být na vázaným vkladě, takže se přišlo o všechno. To tak dřív bylo.“

Ani další život Jany s maminkou v Mladé Boleslavi nebyl jednoduchý. Maminka brzy nastoupila do místní automobilky a musely se vystěhovat z bytu: „Bydlely jsme v takový malý komůrce. Do bytu jsme se vrátit nesměly. Bydlely jsme u půdy. Byla tam taková malá místnůstka, kde byla akorát postel, stoleček, židlička a takový kamínka – bubínek… Tak jsme nějak přežívaly. Jídla moc nebylo. Věčně k nám chodili a prohlíželi tu jednu komůrku, nevím, co tam hledali.“

Nejtěžším úkolem Janiny maminky bylo v období války sehnat dostatek jídla pro sebe i pro svou dceru: „My jsme na domě v Bělohradě měli obrovskou ceduli od zlatníka, jako jsou teď reklamy. A ten zlatník každej rok na Vánoce tetičce dal vždycky něco zlatýho: prstýnek, hodinky, náušnice, krásný řetězy… a teta vždycky podělila maminku i její tři sestry. A ještě že to naše maminka měla, protože vždycky jela na venkov s někým z ulice a koupili tam za to králíka nebo i víc králíků, chleba a máslo (pamatuju si, že byly takový hroudy másla, na kterých byl vytlačenej obrázek). A o to jsme se dělili s Maruškovejma a pak i v ulici. Když se přivezlo víc králíků, tak se to nějak rozhodilo, aby každej měl kousek.“ Sousedé si pomáhali, jak se dalo, a také malá Jana chodila s batůžkem několik kilometrů k nádraží a sbírala s maminkou pro sebe i pro sousedy uhlí, které spadlo z vagonů.

S blížícím se koncem války byla i Mladá Boleslav bombardována a nálety způsobily velkou spoušť a vyžádaly si mnoho obětí na životech. Jedna z bomb dopadla přímo před dům, kde rodina žila, Jana seděla v té době ve sklepě. Ten den se maminka s několika známými zrovna rozhodla, že půjde koupit trochu masa, aby pořád nejedly jen brambory. Cestou se dozvěděla, že začalo hořet v místě, kde s dcerou bydlely. Chtěla se okamžitě vrátit. Naštěstí jí někdo doporučil, aby raději šla oklikou bezpečnější cestou, a to jí zachránilo život. Její kamarádky, které šly přímo, už domů nedošly. Nedlouho potom prodělala Jana revmatickou horečku a musela ležet dlouho v nemocnici. Po půl roce naštěstí nemoc díky zásahu hostujícího lékaře ustoupila a Jana se mohla vrátit zase zpátky domů k mamince.

Svého tatínka neviděla Jana celých pět let. Na jaře 1940 odešel do Německa. O pár měsíců později byl zatčen. Domluvil se s pěticí dalších Čechů, že společně utečou přes Švýcarsko a Portugalsko do Anglie, kde se chtěli přidat k československým jednotkám, ale na hranicích byli zadrženi. Na soud čekal v káznicích téměř dva roky. V Berlíně byl odsouzen za velezradu a vlastizradu. Z norimberské věznice byl v dubnu 1944 převezen do koncentračního tábora v Dachau. V něm pracoval jako krejčí až do osvobození americkou armádou. Jeho přátelé později vzpomínali, že jim dával naději a dokázal ostatním rozdávat radost i v takových podmínkách.

Konečně přišel rok 1945, hrůzy války skončily a Jan Šmejkal byl propuštěn: „U vrat jsem skákala panáka a holky tam byly okolo mě. Najednou přijelo nákladní auto. Tatínek měl takovej černej dlouhej kabát, bílej kříž na zádech a na sobě pruhovaný oblečení. Přišel a řek: ‚Já jsem tvůj táta.‘ Naposledy jsem ho viděla, když mi byly tři. Ale vypadal příšerně. Předtím to byl takovej silnější pán, ne moc velikej, takovej při těle. Teď vážil 45 kilo, byl jako kosinka. Ležel furt na zemi, nemohl spát. V posteli se mu dělalo špatně, když si leh, tak mu spadly tváře. Měl vyražený zuby, modřiny, nohy vofačovaný. Vypadal jak kostlivec a já jsem se ho bála.“ Zhnisané rány a vyražené zuby byly pozůstatkem hrubého bití za to, že se pokoušel pomoci ostatním spoluvězňům. Schovával pro ně zbytky látek, aby si jimi mohli v zimě alespoň obalit nohy.

Postupně se Jan Šmejkal uzdravoval a zotavoval z prožitých událostí. Svou dceru se ale snažil před hroznými zážitky z války uchránit. Jana však tatínkova vyprávění poslouchala za dveřmi. Vždycky když přišla návštěva a ji poslali spát, připlížila se zpátky, aby slyšela, o čem tatínek ostatním povídá: „Vypravoval, jak to bylo v Dachau strašný. Že je třeba v zimě postavili do řady a museli říkat: ‚První, druhej, třetí – vodpad. První, druhej, třetí – vodpad.‘ A už je nikdy neviděli. A pak zahrabávali i živí lidi, který se ještě hejbali v tý díře.“

Po válce si Jan Šmejkal otevřel vlastní krejčovskou dílnu, která mu velmi prosperovala, ale s omezováním živností musel postupně dílnu zavřít a začít šít pro armádu. Co mu ale nikdo nikdy nevzal, byly jeho humor a nadhled. Ty si udržel až do smrti. Za své činy byl Jan Šmejkal dokonce třikrát vyznamenán, od prezidenta republiky obdržel Československý válečný kříž. „On byl doposledka veselej pán. I když mu bylo špatně a měl zavázanou hlavu. Na to si vzpomínám, vypadal jako indián. A ještě si z toho dělal legraci. Hrozně ho bolela hlava, motala se mu. Ještě šel nastříhat na kalhoty a už to nedošil.“

Po ukončení základního vzdělání navštěvovala Jana zdravotnickou školu v Praze, ale během studia se seznámila se svým budoucím mužem a v průběhu druhého ročníku s ním založila rodinu. Původně si chtěla vzdělání časem doplnit a pokračovat v kariéře zdravotnice. Když ovšem začaly děti odrůstat, její tatínek už měl za sebou tři infarkty a ona nechtěla nechat svou maminku v péči o tatínka i o vnoučata samotnou, zatímco by jezdila studovat do Prahy. Odstěhovala se s rodinou do Byšic a v roce 1965 nastoupila v Byšicích do podniku Vitana a pracovala v něm více než 30 let. Nejdříve ve výrobě, krátce ve výpočetním středisku a později i v laboratoři.

Janin manžel nejdříve pracoval ve stejném podniku jako hlavní mechanik a později dohlížel na stavbu pivovaru a restaurace v Mostě. Než se mohl pracovně vrátit zpět do Byšic, kde mu byla svěřena oprava místního zámku, zemřel ve věku 49 let při autonehodě. Jana vzpomíná, jaké důsledky přinášela v tehdejší době jeho upřímná povaha: „Můj manžel měl taky problémy, protože nesnášel rady třeba od kadeřníka, kterej byl najednou na vyšším postu. Udělal si VUML a najednou byl někdo a začal mu radit. A on říkal: ‚Vždyť tomu vůbec nerozumíš, proč mi radíš, já vím, co mám dělat.‘ No, a jednou se tak rozčílil, že mu dal facku, shodil mu brejle, šlápl mu na ně a dostal podmínku. Kvůli tomuhle dostal můj manžel podmínky dvě. Vždycky se rozhádali: ‚Jak mně může radit někdo, kdo se vyučil kadeřníkem a nemá žádnou školu?‘“

Na roky manželství a výchovu svých dvou synů vzpomíná Jana s velkým nadhledem, ač to pro ni mnohdy nebylo snadné období. Veselou a optimistickou povahu zdědila Jana Kuncířová po tatínkovi. Jak sama říká, strávila dětství ve sklepě, v manželství brzy ovdověla a sama vychovávala dvě děti. Svůj životní příběh nicméně dokáže vyprávět s humorem a rozdává optimismus i nadále v byšické knihovně, o kterou se od roku 1996 stará.