Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kunc (* 1955)

• narozen 3. října 1955 v Havlíčkově Brodě

• rodina žila v osadě Dolík poblíž Petrkova

• vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze-Hrdlořezech

• vystudoval obor geodezie - kartografie na Stavební fakultě ČVUT

• amatérsky se věnoval fotografování a filmu

• byl zaměstnán na katastrálním úřadě v Havlíčkově Brodě

• členem místního fotoklubu a celostátní fotoskupiny Oči

• od roku 1988 působil jako fotograf pro kulturní dům v Havlíčkově Brodě

• průběh sametové revoluce zachytil ve filmech Čas očekávání a Fragmenty revoluce

• v Havlíčkově Brodě vybudoval videostudio

• dlouhodobě fotografuje zejména Šumavu, Vysočinu a Havlíčkův Brod

• vydal řadu publikací

Vladimír Kunc se narodil 3. října 1955 v Havlíčkově Brodě. Rodina žila v osadě Dolík nedaleko obce Petrkov, rodiče pracovali v tamním Jednotném zemědělském družstvu, otec jako agronom, matka jako ekonomka. Oba byli křtění katolíci, stejně jako jejich syn.

Vladimír vzpomíná na idylické dětství plné her v přírodě, na základní školu docházel do několik kilometrů vzdáleného Havlíčkova Brodu. Tichý, spíše samotářský chlapec měl blízko k přírodním vědám a od šesté třídy se s největším zaujetím věnoval chemii. Poté, co se nedostal na chemickou průmyslovku, přišel jeho otec s nápadem přihlásit syna na Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze-Hrdlořezech.

Zeměměřič (V.) K.

Ani ne patnáctiletý Vladimír Kunc se tak ocitl na malostranském internátě, kde jednu velkou místnost obývalo pětadvacet přespolních studentů z různých středních škol. „Cestovali jsme přes celou Prahu, takže naší přísné vychovatelce, která zjišťovala, proč nejsem ve čtyři ještě na internátě, jsem třeba řekl, že tramvaj na Újezdě měla nehodu. A zatím jsem hodinu coural po Malé Straně,“ vzpomíná, jak při přesunech mezi internátem v historickém centru města a školou na periferii poznával půvaby Prahy.

V roce 1974 se pamětník přihlásil na Stavební fakultu ČVUT, kde studoval obor geodezie – kartografie. Zejména se zaměřoval na fotogrammetrii (zpracování prostorových informací z fotografií), protože v té době už naplno propadl zálibě, která se mu záhy stala i obživou – fotografování. Během vysokoškolského studia si užíval zejména určitou volnost, kterou studenti jeho oboru měli, bavila ho měření v terénu a zeměměřická soustředění. „Dokonce jsem byl ve skupině, která měla jet na Kubu dělat základní trigonometrické sítě, takže jediní jsme se místo angličtiny nebo němčiny učili španělsky. Pak tahle zakázka v rámci RVHP ale padla,“ říká dnes.

Amatér profesionálem

Mezitím ovšem pilně fotografoval, své snímky pořízené klasickým aparátem Flexaret a později speciální fotopuškou, kterou dostal od otce, rozesílal do nejrůznějších soutěží a postupně za ně začal sbírat ceny. V hledáčku měl nejčastěji svou oblíbenou přírodu – divoká zvířata či koně, ale stále častěji se zaměřoval i na snímky reportážní. Díky jedné fotosoutěži se před koncem studia dostal také na Kubu, takže školu absolvoval s odkladem až v roce 1979.

Po roční povinné vojenské službě, kterou si odbyl v Brně, Přerově a Bechyni, nastoupil Vladimír Kunc na havlíčkobrodský katastrální úřad. Úřednická práce za stolem ho ale neuspokojovala, takže se čím dál víc realizoval právě prostřednictvím focení. Intenzivně tvořil a neúnavně objížděl soutěže a výstavy. Když mu jeho známý, ředitel havlíčkobrodského kulturního domu (tehdy se mu říkalo SKP – Sdružený klub pracujících), nabídl zaměstnání, neváhal. Opustil obor, který vystudoval, a v roce 1988 začal profesionálně fotit pro kulturní dům.

Ode dneška už jen pravdu

Byl aktivním členem havlíčkobrodského fotografického klubu, spolupracoval s regionálními periodiky, svými snímky přispíval do Pochodně či týdeníku Cesta Vysočinou: „S Cestou jsme se dohodli, že pro ně nebudeme dělat jednotlivé fotky, ale rovnou jakýsi fotofejeton. Když byla nějaká akce, dali nám k dispozici pás pěti fotek. Dokonce nám je ani necenzurovali. Vycházelo to prakticky na titulní straně, to byla zajímavá práce, byť docela náročná v každotýdenním tempu.“

První vlastní výstavu měl v domovském Havlíčkově Brodě, první pražskou pak v Kulturním centru Novodvorská. Stal se také členem fotografické skupiny Oči. „To byla dosti zlomová zkušenost. Najednou zaznělo, že všechno, co fotíme, jsou – ani nechci to slovo použít. A že ode dneška fotíme jenom pravdu. Pak jsme dělali spoustu zajímavých projektů. A přeneslo se to i do havlíčkobrodského fotoklubu, kde jsme založili fotoskupinu Habr. S ní jsme fotili třeba obvyklé akce jako 1. máj, ale ne tak, jak se ‚měl fotit‘, spíš šlo o takové sondy do života,“ vzpomíná Vladimír na svou tvorbu na konci osmdesátých let. Pod vlivem skupiny dokonce opustil dvouletý Institut výtvarné fotografie, který navštěvoval a který jeho kolegové odsuzovali jako zpátečnický. Zároveň se kromě focení stále více zabýval i filmem.

Fragmenty revoluce

Pátek 17. listopadu 1989 strávil Vladimír Kunc poměrně typicky – na fotografické soutěži v Mohelnici. Teprve když se po víkendu vracel z fotografického výjezdu do Krkonoš a projížděl přes Prahu, vyšel si náhodou na Václavské náměstí. Demonstrace, kterou tam uviděl, mu vyrazila dech. Podruhé mu došla slova, když večer v Televizních novinách viděl realitě zcela neodpovídající hlouček protestujících.

Oznámil zaměstnavateli, že si bere volno, a vyrazil dokumentovat průběh sametové revoluce v Havlíčkově Brodě, kde se lidé teprve začínali ve větším počtu scházet na náměstí. Záběry, které tam pořídil, se staly základem jeho filmu Čas očekávání: „Byla tu dobrá parta lidí, kteří to organizovali a táhli. Rozhodoval jsem se, jestli budu generální stávku 27. listopadu točit v Praze, nebo v Brodě. Nakonec jsem si řekl, že tady – a rozhodl jsem se dobře. Dodneška vidím, jak se celé náměstí v tichosti otočilo zády k pódiu, když mluvil jeden z komunistů.“ U brány Pražského hradu tak pamětník natáčel až druhou volbu prezidenta Václava Havla v červenci 1990, což zachycuje jeho snímek Fragmenty revoluce.

Smysl fotografie

V nastalé svobodě chtěl Vladimír Kunc při havlíčkobrodském kulturním domě zřídit velké videostudio. Instituce na to však neměla prostředky, takže si nakonec jako soukromá osoba vzal úvěr a v pronajatém prostoru vybudoval studio vlastní. „Začali jsme tu produkovat turisticko-propagační filmy o jižních Čechách, Šumavě, Havlíčkově Brodě… Pak nás zlanařili z Novy a s osmnácti zaměstnanci jsme pro ně vyráběli regionální zpravodajství. Ekonomicky se to ale vůbec nevyplácelo, kazety s příspěvky se vozily autem do Prahy a bylo za to pár korun. Pak jsme to dělali ještě chvíli pro Primu a potom jsme toho nechali,“ vypráví o svých podnikatelských začátcích pamětník, který si zanedlouho založil také vlastní firmu na fotografické a filmové zakázky, která ho živí dodnes.

Kromě toho se ale stále věnuje umělecké fotografii, jedním z jeho životních témat se postupně stala právě zmiňovaná Šumava, o níž vydal několik autorských fotopublikací. Stejně rád ale fotí i Vysočinu a své rodné město. Lituje snad jen toho, že přes třicetiletou kariéru fotografa málo dokumentoval své bezprostřední okolí. S úctou tak mluví třeba o místním fotografovi Jelínkovi, který jako zaměstnanec stavebního odboru radnice precizně a bez přehnaných uměleckých ambicí zachytil jednu tvář Havlíčkova Brodu: „Celý svůj fotografický život mám pocit, že se honíme za nějakým uměním, aby to mělo krásné a jednoduché linky, aby to bylo učesané, aby to mělo atmosféru. A ta podstata nám uniká. Teď obdivuju fotografy, jako je třeba Honza Jelínek, které jsme dřív odsuzovali. Tam je smysl fotografie.“