Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Kumermann (* 1951)

• narozen 15. srpna 1951 v Praze

• dětství prožil v Roztokách u Prahy

• v březnu 1968 nástup do obnoveného skautu, po opětovném zákazu v něm nadále působil v podzemní formě

• v srpnu 1968 po Praze roznášel letáky, chytili ho Sověti a odvedli na Generální štáb v Dejvicích

• v roce 1969 maturoval na Střední škole všeobecně vzdělávací ve Velvarské ulici v Praze-Dejvicích, po přejmenování Leninově ulici

• v letech 1969–1970 dva semestry studia na Matematicko-fyzikální fakultě

• v roce 1970 přestup na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor angličtina-filozofie

• v roce 1976 promoce na Filozofické fakultě UK

• v roce 1970 zjištění svého polovičního židovského původu, první zájem o otcovo vyprávění

• v roce 1977 podpis Charty 77

• mezi lety 1968–1989 byl pětkrát zadržen StB na 48 hodin

• podzim 1982 – listopad 1989 konspirační spojkou v pašování dokumentů ze Západu a zpět, kontakt především s Londýnem

• v roce 1984 konverze k židovství

• listopad–prosinec 1989 součástí revolučního hnutí v Laterně Magice (Občanské fórum) a znovuobnovování skautského hnutí

• v letech 1991–1995 zahraniční rubrika Lidových novin

• v letech 1995/1996–1999 zahraniční rubrika Práva

• v letech 1999–2003 velvyslancem ČR v Izraeli

„Doma bylo slovo komunista vždycky spojené se slovem k*rva. Odmalička jsem dosti jasně věděl, že to je nepřítel, i když jsme proti nim nic nedělali,“ vzpomíná Daniel Kumermann. „Pořád jsem měl pocit, že ať dělám, co dělám, pořád ovládají můj život,“ dodává. Svůj osud vzal však pevně do vlastních rukou podpisem Charty 77 a ještě více v 80. letech, kdy se stal hlavní konspirační pašeráckou spojkou komunikace se Západem.

Daniel Kumermann se narodil 15. srpna 1951 v Praze, ale vyrostl v Roztokách u Prahy. Jeho matka Františka byla vídeňská Češka, otec Jaroslav pocházel z poměrně bohatých poměrů. „Bylo toho dost na to, abychom žili na okraji,“ hodnotí zpětně Daniel Kumermann, avšak dodává, že se nejednalo o situaci, ve které by chtěli komunisté kohokoli z jejich rodiny zavřít. První střet s touto latentní animozitou zažil už ve svých 13 letech, roku 1964, kdy se v Roztokách otevírala experimentální třída pro zájemce o další studium na střední škole. „Učitel mi řekl, ať se nikam netlačím, že nemám šanci,“ vzpomíná na první zklamání z tehdejšího režimu. O to více si tedy Daniel užíval každoroční prázdniny u vídeňské babičky a tet, kam směli vycestovat i za totality, právě díky matčině rakouskému původu. Ve Vídni se také poprvé setkal s komiksem – žánrem, jenž ho doprovází po celý život. Naopak z otcovy strany neměl kromě jedné vzdálené sestřenice žádné příbuzné. Jako dítě, navíc pokřtěné, ho však nenapadlo pídit se po rodinné historii. Všechnu svou energii Nerda, jak sám sebe s tlustými obroučkami brýlí v dětství označuje, věnoval četbě zakázané literatury od místního faráře a z hloubi srdce se toužil stát skautem. Ten byl však roku 1950 režimem zakázán. „Režim bych nejvíc obvinil z toho, že mi sebral skauting,“ hodnotí zpětně Daniel Kumermann.

Svůj skautský sen si splnil až roku 1968, kdy byl skauting nakrátko obnoven – hned v březnu po vypsání přípravného výboru se přihlásil. Tím, že neprožil v dětství sám skauting coby aktivní člen, už nemohl být vedoucím, a proto se věnoval administrativní činnosti ve středisku. I přes jeho opětovný zákaz jím později žil v podzemní variantě spolu s přáteli z disentu. Na konci 60. let však žil stále na hony vzdálen od politických opozičních skupin.

V Praze se vytvářela historie

Psal se srpen 1968 a probíhala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roztoky, kde tehdy Kumermannovi stále bydleli, byly nalétávacím prostorem pro ruzyňské letiště, zvuk těžkých letadel je tak v noci sice probudil, ale příliš neznepokojil. Jakmile se však dozvěděli, co se děje, Daniel začal každý den dojíždět do Prahy, aby byl součástí dění. Vlaky na centrické Masarykovo nádraží brzy pozastavili, a tak se tajně, proti přání rodičů, vydával přes Suchdol do Prahy autobusem. „V Praze se vytvářela historie. Ne že bych to v té době takhle vznešeně cítil, ale v Praze se toho dělo víc než v Roztokách. Měl jsem potřebu sdělit, že tohle se mi nelíbí,“ vzpomíná na srpnové dny roku 1968 a přidává anekdotu, jak ho kvůli špatným studijním výsledkům z ruského jazyka ono léto čekal reparát, právě na konci srpna. Učitelka byla Ruska. „Byla ochotná mi to dát už jen proto, že jsem tam přišel,“ směje se Daniel Kumermann. Po Praze tehdy roznášel letáky, ale protože byl „hloupý a neopatrný“, Sověti ho chytili a odvedli na Generální štáb v Dejvicích. Zachránila ho tehdy právě učebnice ruštiny k reparátu, kterou měl v batohu. V onom letáku důstojník zaškrtal prý dobrých 15 gramatických chyb a poslal Daniela „zpět k těm, co ho poslali, ať se naučí rusky“.

Daniela čekal maturitní ročník na Střední škole všeobecně vzdělávací ve Velvarské ulici v pražských Dejvicích, maturoval však už na Leninově – ulice byly přejmenovány. Hned v září 1968 cestou do školy potkal onoho důstojníka, jenž na něj bratrsky v davu křičel: „Ah, starý známý!“ Pokud se Daniel skutečně bál, když ho tehdy na Generální štáb přivedli, v tuto chvíli měl obrovský strach, že ho kolemstojící dav přihlížejících zlynčuje. Měl však znovu štěstí.

Okno možností

Dozvuky pražského jara spolu se šokem z invaze vytvořily ve společnosti liberálnější atmosféru, která následně Danielovi spolu s excelentními výsledky v matematických olympiádách pomohla k nástupu na vysokou školu. „Vešel jsem se přesně do toho okna a kontrolní mechanismy byly v té době nulové,“ vysvětluje, jak roku 1969 nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu, odkud do druhého ročníku „absurdně přestoupil“ na studijní kombinaci angličtina-filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zažil přednášky velkých filozofů včetně Patočky, právě u něj však zjistil, že se příliš nechytá. „Patočka předpokládal, že každý umí řecky. Na to jsem v té době neměl,“ shrnuje Daniel Kumermann.

Nástup normalizace s sebou přinesl i změny na katedře. Šéfem katedry se stal nově Jindřich Zelený a všichni dosavadní členové byli vyhozeni. Vysoký komunistický funkcionář Zelený se však postaral o návrat devíti z původních dvanácti vyučujících. „V podstatě ten obor zachránil. Otázka je, jestli se mu nechtělo stavět novou katedru, anebo s tím sympatizoval,“ hodnotí Daniel Kumermann. Změnily se i názvy předmětů – Daniel Kumermann vzpomíná, jak namísto Dějin filozofie 3 se najednou vyučovala Kritika buržoazní filozofie. Zkoušku z Dějin dělnického hnutí pak skládal u prokurátora Vaše,[1] jenž ho nechal další velkou náhodou projít, i když prý nebyl dobře připraven. Daniel totiž tehdy organizoval koncerty rockové hudby, jimž se říkávalo „beatové čaje“. Aby se vůbec mohly uskutečnit, od kamaráda dostal razítko Socialistického svazu mládeže, jímž akce posvěcoval. „Vaš si myslel, že jsem funkcionář SSM, proto mi tu zkoušku dal,“ vzpomíná Daniel Kumermann, byť samozřejmě ze svého přesvědčení ke svazu nikdy nepatřil.

Univerzitu dokončil roku 1976, avšak bez titulu, jeho diplom ho označuje pouze jako „absolventa filozofické fakulty“, což Daniel Kumermann označuje za „směšnou pomstu“, protože se „mstili i takovými drobnými způsoby“. Studium anglistiky předurčilo jeho obrovský zájem o USA a spolu s tím i o dvě jeho vášně – komiks a sběratelství obalů od žvýkaček. Diplomovou práci zaměřil právě na komiksový žánr. „V té době režim říkal, že komiks je nebezpečné fašistické médium. Idea diplomky byla ukázat, že komiks je standardní vyjadřovací prostředek,“ vysvětluje Daniel Kumermann, jenž má komiksů v domácí knihovně obrovské množství, za jejich sběratele se však nepovažuje. Naopak ve žvýkačkách však přímo exceluje, jeho sbírka je jednou z největších na světě. „Sběratelství je duševní nemoc. To se nedá naučit, to se získává,“ směje se a komentuje, jak jeho sběratelská vášeň začala už v pouhých třech letech věku. Nejprve se orientoval na známky, od nichž však musel kvůli financím upustit. V TUZEXu však tehdy prodávali dánské žvýkačky s hýbacími obrázky, které roku 1964 nastartovaly jeho dnes nekonečnou sbírku.

Každou chvíli se někdo pokořil

Daniel Kumermann toužil odjakživa po cestování. Kromě prázdnin ve Vídni se mu podařilo vycestovat v září 1969 na brigádu v Dánsku. O dva týdny později byly už hranice Československa na Západ neprodyšně uzavřeny. „Na dalších 19 let bylo utrum. Tuhle možnost nám ten režim strašně vzal,“ rekapituluje se smutkem. Z Dánska se však vrátil zpět do Československa, na emigraci ani nepomyslel, jeho otec na tom už tehdy nebyl zdravotně dobře. „S manželkou jsme se dohodli, že zůstaneme tak dlouho, dokud to nebude poškozovat děti,“ vzpomíná. Oba si stále drželi silné protikomunistické smýšlení, lidé v jejich okolí však padali jak mouchy: „Každou chvíli se někdo zajímavý, koho jsem si vážil, pokořil…,“ rekapituluje stále se opakující lidská zklamání.

Právě tehdy se úplnou náhodou dozvěděl, že je poloviční Žid. Na fakultě se ho totiž kdosi optal na jeho příjmení Kumermann a jeho původ, a tak se konečně kolem roku 1970 začal ptát i Daniel, o svém otci do té doby totiž vlastně nic nevěděl, i když až do rozchodu rodičů na konci roku 1968 žili v Roztokách ve společné domácnosti. „Můj otec do té doby žil židovským životem, ale tajil to přede mnou,“ vzpomíná a přemýšlí i o frustraci, kterou to otci muselo nutně způsobovat. Ve stejné chvíli se také dozvěděl, že drtivá většina jeho rodiny z otcovy strany zemřela za druhé světové války v koncentračních táborech. První návštěva židovské obce na sebe nenechala dlouho čekat. „Patřit někam jinam,“ to byl jeden ze zásadních důvodů, který ho spolu s čerstvě doznanou rodinnou historií k židovství táhl. Na otce měl ještě spoustu otázek, ten však roku 1975 zemřel a spousta toho dodnes zůstala nezodpovězená. Snad právě jeho smrt byla posledním pošťouchnutím – dle židovských tradic začal Daniel Kumermann docházet do synagogy po 11 měsíců následujících po otcově smrti a „stal se z toho návyk“. U židovského náboženství tak zůstal, definitivně však konvertoval až roku 1984.

Charta 77

Ze „zoufalství, že se nedá nic dělat“ v lednu 1977 podepsal u Dr. Zbyňka Hejdy v jeho antikvariátu v Dlážděné Chartu 77[2] a formálně tehdy nastoupil na cestu disentu. „Disent mi pomohl urovnat si vztahy s režimem,“ hodnotí Daniel Kumermann. Podpisem Charty mu totiž „mohl říci, co si o něm myslím a oni si o mně nedělali taky žádné iluze“, dodává. Jeho podpis byl však nejprve pouze deponovaný, tedy zatím nezveřejněný, byl tehdy ve zkušební době programátorem v Podniku kancelářských strojů. I přesto, že se v práci nejspíš nikdy nedozvěděli, že je signatářem Charty, ho stejně na konci zkušební lhůty čekal vyhazov. Danielova matka, dobrá písařka, totiž rozepsala text Charty a Daniel ho tehdy na počátku roku 1977 přivezl na počítačové školení vedené Martinem Paloušem, kam si pro něj rovnou přijela StB a odvezla ho na služebnu do Bartolomějské.

Daniel Kumermann už měl s výslechy zkušenost, ty předchozí však označuje za „přátelské“ a „verbovací“. V době počátků Charty se ovšem poprvé setkal s tvrdou tváří režimu, na kterou v té době nebyl ještě připravený, jak sám vzpomíná. „Bál jsem se,“ je jedna z mála vzpomínek, které si k tehdejšímu osmihodinovému výslechu vybavuje, zbytek v sobě „mentálně zamkl“, dodává. Další výslechy i zaměstnání následovaly. Měsíc v Podniku výpočetní techniky. Čtyři roky skladníkem. Nakonec pak devět let mytí oken v Úklidu Praha. Stejně jako v zaměstnáních už se uměl lépe ohánět, aby o ně nepřišel a nebyl tak obviněn z příživnictví, i ve výsleších už byl později lépe kovaný. Disidentští „matadoři“ ho totiž patřičně proškolili v jeho právech a v limitech, za něž už estébáci nesměli zajít. „Ta jejich hloupost a nepřijatelnost mi potvrdila, že dělám správně, když je odmítám,“ hodnotí Daniel Kumermann, jenž spolupráci s StB nikdy nepodepsal.

Mrtvá schránka

S manželkou se dohodli, že on Chartu podepíše a ona, byť by tak také ráda udělala, zůstane v případě zavírání chartistů s dětmi. „Bál jsem se, ale asi ne tak moc, pocit toho, že se člověk režimu postavil, byl silnější,“ vzpomíná a dodává, že „kdyby byly podmínky 50. let, tak by si asi netroufl“. Ono „srovnání vztahů s režimem“ mu současně, jak uvádí, rozvázalo ruce a mohl se stýkat, s kým mu bylo libo, pro režim už byl stejně vyvrhelem. Naráží tak na absurditu situací, ve kterých studenti anglistiky při letmém setkání s cizincem ptajícím se, byť jen na cestu, raději tvrdili, že anglicky neumí, aby nemuseli vyplňovat povinné hlášení pro StB. A že se Daniel setkal s nekončícím zástupem cizinců! Roku 1982 si ho totiž disidenti, snad pro jeho „okrajovost“ v jejich kruzích, vybrali jako hlavní spojku pro pašování samizdatové literatury, dopisů, periodik, ale i peněz mezi Západem a totalitním Československem. Daniel Kumermann měl v celém pašeráckém řetězci protirežimní konspirace tvořit jen „mrtvou schránku“, tzn. převzít v pátek večer zásilku, předat na patřičné místo a v neděli večer umět kurýrovi odevzdat odpověď, aby s ní mohl vycestovat zpět na Západ. Základními kameny v tomto procesu byly tři osobnosti v zahraničním exilu – Jan Kavan v Londýně, Pavel Tigrid v Pařízi a Vilém Prečan v Německu. Daniel Kumermann měl nejbližší vztah s prvním jmenovaným, Janem Kavanem, a právě do Londýna šly jeho zásilky nejčastěji.

Sladká konspirace

Zavřené obálky, jejichž obsah Daniel Kumermann neznal, mu od té doby procházely rukama. Odpovědi zabalené do malého čtverečku papíru pak vkládal do spodního patra bonboniér. „Moje děti byly rády, protože dostávaly vrstvu bonbonů,“ vypráví úsměvnou součást konspirace. Balíček se pečlivě vážil, aby jeho obsah byl identický, jak obal uváděl, a při zachrastění při celní kontrole se o své postarala zbývající vrstva bonbonů. Danielovi pomohla i sběratelská praxe obalů od žvýkaček, uměl dobře pracovat s celofánem a díky dokonalému opětovnému zabalení bonboniéry prošla i detailními prohlídkami. Stejná bonboniéra tak doputovala v kurýrském zavazadle v pátek večer do rukou pražského disentu a v neděli putovala po okraj naplněná odpověďmi zpět na Západ. Rok a kousek, co dva měsíce, občas i každých čtrnáct dní, přicházel ke Kumermannovým kurýr. Během víkendů se nevídali, aby se neporušila bezpečnostní pravidla. Přišlo však léto 1983 a spolu s ním česká záliba ve víkendovém chalupářství…

„Protože v létě většina lidí odjela z Prahy přes víkend na nějakou chalupu a reakce nebo odpověď byla nutná, tak výsledek byl takový, že asi rok nebo nejpozději rok a půl nato jsem měl doma kódovou knihu, znal jsem všechna krycí jména, co se tam vyskytovaly. Prostě naprosté porušení konspirace,“ vzpomíná na drastický odklon od původních postupů. „Já jsem z toho měl docela strach, poněvadž jsem si říkal, že kdyby mě jako opravdu [sebrali], tak mě třeba zlomí. A kdyby mě zlomili, tak všechno vím. Vím víc, než bych měl vědět,“ dodává. Poslové i nadále létali do Prahy o víkendu, nejčastěji vyslaní přímo Janem Kavanem. Jednou však v kuchyni u Kumermannových seděl kurýr, jehož Daniel Kumermann, když přišel domů, rozhodně neodhadl za Angličana. „Manželka mi řekla: ‚Pozor, umí česky‘,“ pokračuje ve vyprávění. Po opatrném vyptávání obou stran nakonec zaznělo: „Tak já jsem Honza.“ Byl to samotný Jan Kavan při jedné z jeho tajných návštěv Prahy na falešné doklady roku 1988. Kumermann a Kavan se nikdy předtím neviděli ani neslyšeli, byť spolu tolik let konspiračně pracovali.

Kódování skrz Poradce rodinným životem

Od onoho chalupářského porušení konspirace Daniel Kumermann přejímal, předával a znovu odevzdával zásilky, teď už však i kódoval. „Dostal jsem kódovou knihu, a tím pádem jsem mohl přečíst, komu byly ty dopisy určené, protože byly označeny jen kódem anebo případně přezdívkou,“ popisuje. Ale co kdyby byla domovní prohlídka? Kódovou knihu by prý nenašli, byla jím totiž překvapivě publikace Poradce rodinným životem. Každé písmeno se kódovalo samostatně, jeho kódem byla tři čísla oddělená lomítky. Prvním byla strana, druhým řádka a třetím poloha na řádce, přičemž se počítaly mezery a daná pozice písmene se nesměla opakovat. „Byla to neuvěřitelně otravná šifra,“ vzpomíná. Zatímco šifry byly v bezpečí, horší to bylo s uschováváním citlivých materiálů, u Kumermannů takové dopisy schovávali do pytlíku s mraženým hráškem. Daniel Kumermann se při vzpomínce směje: „Po listopadu 1989 jsem se dozvěděl, že do mrazáku to napadlo každého a policajti tam hledali.“ Domovní prohlídky se mu však naštěstí vyhnuly. „Člověk neví, co vydrží. Může si stokrát říkat, že se při výslechu nezhroutí, ale nikdy nevíte...“

Daniel Kumermann v každém ze tří nahrávacích setkání Paměti národa několikrát zmínil jakousi svou „nedůležitost“, svůj odstup či okrajovost mezi disidenty. „Byl jsem instruovaný do ničeho se moc neplést, abych nepřitahoval pozornost. Z většiny věcí jsem se stáhnul, takže jsem neměl [StB] příliš co nabídnout,“ vzpomíná na jediný možný způsob, jak nepozorovaně tvořit jeden z nejdůležitějších článků konspirace. „Asi mě opravdu nebrali vážně,“ vysvětluje si, proč nebyl v hledáčku represivních složek režimu. „Na sledovačky jsem nebyl nikdy důležitej, nedokážu si představit, že by tím na mě plejtvali,“ dodává. Inu, pletl se. Jeho složka „NO“ (nepřátelská osoba) s krycím názvem Dan byla sice spolu s dalšími ze stejného svazku vedeného na Kumermanna dne 8. listopadu 1989 zničena, avšak materiály dochované v Archivu bezpečnostních složek na krycí název Dan 2 detailně hovoří o jeho činnosti v rámci židovské obce a v disentu. I sledovačka ze dnů 29.–30. září 1989 hovoří o něčem jiném, než že by ho „nebrali vážně“. Tehdy však sledování nesplnilo svůj vytoužený přístup k informacím. „Tušili, co dělám, bylo to těsné,“ komentoval Daniel Kumermann, aniž by sám přesně věděl, jak moc těsné to bylo.

Z Laterny Magiky k novinařině

Revoluční dění zažil přímo v srdci Laterny Magiky a prožíval ho v roli překladatele a tlumočníka angličtiny stejně intenzivně jako postupnou názorovou diverzifikaci Občanského fóra. „Z prvních dnů Občanského fóra jsem měl pocit, že všichni víme, co nechceme, ale nevíme, co budeme dělat a jak to uchopit,“ vzpomíná. Už v prosinci 1989 se Občanské fórum začalo „formalizovat a člověk se buď zaměstnal, anebo byl mimo,“ vypráví Daniel Kumermann o okamžicích, kdy se OF z Laterny Magiky přestěhovalo do Špalíčku, kam už pouze docházel do sekce zahraničních styků. Tehdy se k němu v čerstvě demokratické společnosti začaly hrnout pracovní nabídky – do politiky, do Úřadu pro ochranu Ústavy a demokracie, na Ministerstvo zahraničních věcí v roli kulturního a tiskového přidělence, ale třeba i k výuce politologie. Všechny odmítl, necítil se na ně dobře připravený. Po sametové revoluci se ještě v polovině prosince 1989 ochomýtl kolem skautu – intenzivně, avšak krátce. Táhlo ho to k novinařině a vzrůstající animozity mezi jednotlivými skautskými středisky a celkově porevoluční koncepci směřování mu nebyly po chuti. Roku 1991 nastoupil do zahraniční redakce Lidových novin, kde setrval až do roku 1995, kdy noviny ohlásily změnu směřování k ekonomickému záběru. Přestoupil proto do Svobodného slova, ale nakonec dostal nabídku do Práva, kde zůstal až do jara 1999. „[Šéfredaktor] Porybný nás přeplatil, udělal si z toho sbírku disidentů,“ vzpomíná Daniel Kumermann na dlouhá léta v Právu, které už se tehdy „očistilo od komunistické minulosti“ a nabídlo mu v zahraniční rubrice větší svobodu než redakce jiných periodik. Po něm následovala nabídka Ministerstva zahraničních věcí na prestižní velvyslaneckou pozici v Izraeli. Roku 1999 už se Daniel Kumermann cítil připraven a přijal. V Izraeli, místě, které pro něj osobně z náboženského i rodinného hlediska mnoho znamenalo, setrval až do roku 2004, kdy byl na svém postu vystřídán Michaelem Žantovským. Se skromností komentoval po celý rozhovor nejen svou konspirační a disidentskou roli, ale se stejným přístupem hodnotil i své velvyslanecké působení. „Když je tady režim, který mi kazí život, mám dvě možnosti. Buď od něj utéct, anebo proti němu začít dělat,“ shrnuje v závěru rozhovoru své životní přesvědčení Daniel Kumermann.

 

[1] Příběh prokurátora Karla Vaše, nechvalně známého z vykonstruovaného procesu s Heliodorem Píkou, jsme zpracovali na Paměť národa: Karel Vaš (1916–2012) (pametnaroda.cz).

[2] Příběhy dalších signatářů Charty 77 najdete na Paměti národa: Signatář Charty 77 | Paměť národa (pametnaroda.cz).