Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kulvait (* 1929)

• narodil se 5. července 1928 v Mladé Vožici

• zažil vpád německých vojáků a vraždění v Mladé Vožici těsně před koncem druhé světové války

• v roce 1947 vychodil gymnázium v Táboře a následně vystudoval medicínu

• zúčastnil se studentského pochodu na Pražský hrad v roce 1948 a také pohřbu Edvarda Beneše

• po studiích byl v roce 1953 poslán jako lékař do Sokolova a následně do Františkových Lázní, později pracoval jako obvodní lékař v Praze

• v roce 1983 těžce havaroval v autě, následky si nese dodnes (2017)

• manželka mu zemřela v polovině 80. let, má jednu dceru

Josef Kulvait se narodil v roce 1928 v Mladé Vožici, která spadá do okresu Tábor. Jeho otec byl za první republiky stavitelem a měl vlastní podnik. Maminka měla vystudovanou dvouletou obchodní školu a pomáhala tatínkovi s administrativou. Josef měl také o tři roky staršího bratra. Do školy začal chodit ve stejný den, kdy vypukla druhá světová válka – 1. září 1939.

Během druhé světové války byl sice ještě malý, nicméně když válka končila, bylo mu už 16 let, takže si samozřejmě leccos pamatuje. Protože se za války skoro nestavělo, neměl otec žádné zakázky. Naštěstí však měli rodiče nějaké peníze našetřené, v domě měli nájemníka a tatínek byl od roku 1937 také starostou obce. Tuto funkci ale v roce 1944 ostentativně složil, protože nesouhlasil s režimem a ani s kolaboranty, kteří za ním často jezdili a přemlouvali ho, aby také spolupracoval.

Konec války

Nejdramatičtější vzpomínky má Josef z konce války, kdy Němci prchali na západ, aby byli zajati americkou armádou. Do Mladé Vožice přijela 6. května 1945 německá posádka z Benešova, pravděpodobně proto, že jeden z kolaborantů, kterému bylo nafackováno, utekl do Benešova a řekl jim, že se ve městě ubližuje německým ženám. Vojáci tak do Vožice vtrhli a všichni muži, mezi nimi i Josefův otec, se museli shromáždit na náměstí. Josef se zrovna se svým bratrem vracel domů: „Byli jsme dopoledne v tom městečku, odkud jsme pocházeli, a pak jsme se vraceli domů a zaslechli jsme strašnou střelbu. Tak jsme utekli, tam se tomu kopci říká Na hradě. Tam byly takové jeskyně, které vedly na jeden hrad. Ty už jsou zasypané. No a my jsme nevěděli, co se děje, co ta střelba znamená. A mezitím oni nařídili, že všichni muži – my jsme to teda nebyli, poněvadž jsme byli mimo – taky můj otec, všichni muži že musí tam na to náměstí. Mladá Vožice měla tenkrát asi přes dva tisíce obyvatel, tak to bylo asi tak přes tisíc mužů. To jsme pak slyšeli jenom z vyprávění. Všichni lidi museli přinést rádia, rozhlasové přijímače, tam je naházeli na hromadu. A proti těm mužům na tom náměstí seděli ti esesáci s pancéřovými pěstmi a s kulometem a tak dále. A pak tam přivedli jednoho, ten má ještě dodneška pomník, bylo mu 35 let, měl dvě děti a našli u něho pistoli při prohlídce. Tak ho tam na místě na výstrahu přede všemi zastřelili.“ I oba bratři měli namále, protože cestou potkali dva esesáky. Ti už je chtěli vzít na náměstí, když šel naproti lékař, který nějaký čas působil v Sudetech a uměl proto dobře německy. Vojákům vysvětlil, že kluci z náměstí neutíkají a vůbec s tím nemají nic společného. Podle Josefa jim lékař zachránil život. „Pak jsme se museli schovat do lesů, protože jsme nevěděli, co se bude dít. A teprve, když přijeli Rusové, jsme se vrátili.“

Ruská armáda do Mladé Vožice dorazila 9. května a zpočátku byla nadšeně vítána. Nadšení opadlo, když lidé zjistili, jak se Rusové chovají. Vzali třeba několik lidí, kteří údajně spolupracovali s Němci, a vyšetřovali je. Jeden, který to zažil, říkal: „Německý výslech nebyl nic proti tomu, jak mě vyšetřovali Rusové.“

Kromě toho ruská armáda také obsadila budovu školy, kam Josef chodil. Protože nikde jinde nebylo místo, probíhalo vyučování po hospodách. Někteří starší spolužáci byli v kontaktu s partyzány, a dokonce do školy chodili ozbrojení. Josef si pamatuje, jak je kantoři prosili, „aby z těch zbraní stříleli až po vyučování“. Josef sám zbraň neměl. „Chodil jsem s kamarády, kteří ji měli, a střílelo se do terčů a tak dále. Tenkrát bylo velice jednoduché, v tom roce 1945, si opatřit zbraně. Němečtí vojáci, kteří utíkali, to odhazovali, nechávali to ležet u silnice, takže to bylo snadno k dosažení.“

Studia

V roce 1947 dokončil Josef Kulvait reálné gymnázium v Táboře. Na období po maturitě moc rád vzpomíná: „To bylo v roce 1947, kdy mně bylo 19 let a šli jsme do horského pastvinářského družstva Veleslavice u Českého Krumlova a tam jsme bydleli se študáky. Byli jsme tam na brigádě, poněvadž se říkalo, že když budeme chtít jít na vysokou školu, že musíme mít brigádu. Tak jsme tam jeli na měsíc na brigádu. A pět nás bydlelo v jedné místnosti v takovém starém statku, byly tam blechy, strašných blech tam bylo. My jsme ovšem občas dělali, občas jsme se toulali po Šumavě. To ještě tenkrát byl čtyřicátý sedmý rok, nebyly ještě dráty na hranicích. No a chytili jsme si třeba do ruky ryby, pekli jsme si je na ohni, v těch 19 letech. A pak jsme se zase vrátili do práce. Já jsem tam jezdil na koni bez sedla.“

V té době byl nedostatek lékařů, a tak bylo pro Josefa vcelku snadné dostat se na lékařskou fakultu do Prahy. Protože nesouhlasil se změnami, které se v té době děly, zúčastnil se v únoru 1948 studentského pochodu na Pražský hrad. Ten vyzýval prezidenta Beneše, aby nepřijímal demise ministrů. „Šel jsem v Nerudově ulici. Jako študáci proti režimu jsme věděli, že se chystá totalita.“ Po smrti Beneše se také účastnil jeho pohřbu. Sám do komunistické strany nikdy nevstoupil, přestože věděl, že by mu to pomohlo. „I na té lékařské fakultě byli lidé, kteří byli velcí komunisti a ti potom měli usnadněný nástup do zaměstnání, dostávali se snadno na kliniky tady do Prahy. Zatímco my, kteří jsme s tím nesouhlasili, jsme museli do pohraničí.“

Lékařská kariéra a rodina

Na škole promoval v prosinci 1952 a začátkem roku 1953 nastoupil na své první místo do nemocnice v Sokolově u Karlových Varů. Na Sokolov v té době vzpomíná jako na zapáchající město plné kouře. Když měl volno, jezdil do Karlových Varů, kde v padesátých letech zažil i mezinárodní filmový festival. S rodiči se v té době moc často nevídal, protože cesta k nim domů mu trvala i 12 hodin. Po Sokolově byl poslán do Františkových Lázní, kde pracoval v srdečním ústavu. Nicméně pohraničí bylo v té době obávanou a neoblíbenou oblastí a Josef se chtěl dostat do Prahy. To nebylo snadné i kvůli jeho politickým postojům a kádrovému posudku jeho otce. Nakonec se tedy rozhodl, že bude dělat obvodního lékaře a do Prahy se přestěhoval.

V roce 1958 umřel jeho otec na rakovinu, maminka pak zůstala sama a zemřela v roce 1975. Josefův bratr se stal stavařem po otci a přestěhoval se do Prahy ještě dříve než Josef. Na plese vinohradské nemocnice se Josef seznámil se svou budoucí ženou – zdravotní sestrou z plastické chirurgie pražské Thomayerovy nemocnice. Vzali se v roce 1961.

Těžké období pro ně bylo, když Josef v roce 1983 při cestě za pacientem havaroval. Dva týdny strávil v bezvědomí a lékaři nedávali jeho ženě takřka žádnou naději. Nakonec se probral, ale s pravou nohou musel podstoupit 12 operací. Následky této nehody si nese dodnes, kdy je na invalidním vozíku. Pro jeho manželku to bylo tak velké psychické vypětí – navíc v kombinaci s tím, že byla silnou kuřačkou a v její rodině byla cukrovka –, že rok po Josefově nehodě, ve 44 letech, náhle zemřela. Zůstala mu tak jen dcera Daniela.

Na otázku, zda někdy myslel na emigraci, říká: „Měl jsem takové myšlenky, ale pak jsem to zavrhl. A jsem rád, že jsem to neudělal, protože emigraci bych těžko snášel.“ Ani dnešní dobu ale nevidí nijak růžově a vzpomíná: „Když končila válka, tak jsme mysleli, že bude svatý klid a pokoj.“ Na druhou stranu je rád, že mu táhne na 90 a jak říká, paměť mu ještě jakž takž slouží.