Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kulka (* 1944)

• narodil se 26. června 1944 do rodiny fotografa Rudolfa Kulky a jeho ženy Markéty

• rodina díky smíšenému manželství přežila holocaust, ačkoli většina příbuzných z otcovy strany zahynula

• vyrůstal na Smíchově, kde otec vedl úspěšný fotografický ateliér

• od mládí se intenzivně zajímal o hudbu, divadlo a film

• po maturitě se přihlásil na FAMU, ale nebyl přijat a vyučil se zámečníkem

• po vojně se vyučil fotografem

• v Praze se stal svědkem událostí pražského jara i srpnové okupace v roce 1968

• v roce 1974 se přestěhoval s manželkou do Mladé Boleslavi a pracoval ve středisku geodézie jako fotograf

• v roce 1984 spoluzaložil filmový klub v Mladé Boleslavi

• po listopadu 1989 se podílel na rozjezdu Rádia Jizera a pracoval jako redaktor a externí spolupracovník Českého rozhlasu

Rudolf Kulka vyrůstal obklopen fotopřístroji, vývojkami, negativy a fotografiemi, protože jeho tatínek provozoval velmi úspěšný fotoateliér; tedy do doby, než mu komunisté sebrali živnost. Od školních let ho fascinoval také dixieland, jazz, divadlo a film. To vše vyústilo v přihlášku na FAMU, kde chtěl vystudovat kameru. Okolnosti ho však přiměly vyučit se nejdříve zámečníkem a pak dálkově, při zaměstnání, teprve fotografem. Svůj celoživotní zájem o hudbu a zejména o jazz zúročil až po změně režimu, kdy se zapsal do povědomí veřejnosti jako hudební dramaturg a redaktor v rozhlase.

Povolání fotografa jsme měli v rodině 

Rudolf Kulka se narodil v Praze 26. června 1944. Jeho otec Rudolf Kulka pocházel ze Vsetína a byl židovského původu, matka Markéta, roz. Jarošová, byla z Ostravy. Měl o 12 let starší sestru Helenu. Většina příbuzných z otcovy strany zahynula během holocaustu v koncentračních táborech, zatímco rodina Rudolfa Kulky válku přežila díky smíšenému manželství rodičů. V roce 1944 měl jít do transportu i pamětníkův otec. Skrýval se, ale po udání ho deportovali do Terezína, kde se dožil osvobození. Válku přežila jen otcova sestra Hermína a několik málo příbuzných, kteří včas utekli z Československa a později žili v Izraeli a USA.

Otec Rudolfa Kulky byl fotograf, stejně jako jeho dědeček, kterého Rudolf nikdy nepoznal. Před válkou se Kulkovi přestěhovali z Ostravy do Prahy a ve Štefánikově ulici, naproti restauraci U Holubů, si otec otevřel svůj fotografický ateliér, který skvěle prosperoval. Specializoval se na portréty a uměl i výborně kolorovat. „Retušovací pultíky, kolorování, to všechno jsem vídal v dětství v tátově ateliéru,“ říká pamětník, kterého otec zasvěcoval do tajů fotografie, a když byl starší, občas mu půjčil svůj fotoaparát Rolleiflex. Rudolf Kulka se učil nejen fotit, ale i vyvolávat filmy v temné komoře.

Komunisté tátu připravili o ateliér

I když školní léta prožil v tvrdých padesátých letech, na dětství vzpomíná jako na báječné období. Většinu času trávil venku, běhal po Smíchově, na nábřeží, po Petříně a Strahově. Hrával fotbal v parku s ostatními dětmi. Domů se vracíval až na večeři. „V roce 1952, kdy došlo k procesu s Rudolfem Slánským, jsem doma na stole vídal Rudé právo, jehož titulky jako ‚Zrádce národa‘ nebo ‚Krvavý pes Tito‘ a podobně, na mě zapůsobily. Komunistická propaganda na mě přestala účinkovat někdy v polovině 50 let. Došlo mi, že je toho nějak moc a pořád na jedno brdo a i díky komentářům rodičů jsem dospěl k názoru, že je to lumpárna,“ vzpomíná.

Nejcitelněji toto prozření pocítil Rudolfův otec, který zpočátku věřil slibům prezidenta Gottwalda, jenž tvrdil, že podniky s méně než 50 zaměstnanci nebudou dotčeny znárodňováním. Ačkoli byl Rudolf Kulka živnostník, který měl k ruce občas jen nějaké učně, v roce 1953 musel svůj ateliér zavřít a přejít do družstva Fotografia, které odkoupilo jeho krásný dřevěný ateliérový fotoaparát, a z fotografa udělalo svého zásobovače. Staral se o vybavení ateliérů, protože měl bohaté kontakty a znalosti, na rozdíl od soudruhů dosazených do vedení družstva, kteří oboru nerozuměli. Maminka Rudolfa Kulky mohla do té doby zůstat v domácnosti, ale po zabavení otcova ateliéru jim chyběly peníze. Našla si proto práci v obchodě s látkami na Jungmannově náměstí.

Zajímala mě hudba, filmy a sport

Po absolvování základní školy v roce 1958 neměl pamětník jasnou představu o své budoucnosti, a tak nastoupil na Střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ). Významnou roli v jeho životě hrál sport, hudba a filmy. Jako kluk hrál fotbal za žáky Slovanu Zlíchov. Později se přihlásil do Sparty, avšak ve dvanácti letech začal nosit brýle, což znamenalo konec jeho fotbalové kariéry. Začal tedy hrát stolní tenis, což mu vydrželo až do pozdního věku.

V padesátých letech, kdy Československý rozhlas nenabízel velkou rozmanitost hudby, si Rudolf oblíbil dixieland a tradiční jazz. Na přelomu 50. a 60. let objevil Polské kulturní středisko v Jindřišské ulici, kde se setkal s jazzovou a bigbítovou hudbou, která byla v té době v Polsku na vyšší úrovni než v Československu. Díky tomuto středisku objevil legendy jako byl Louis Armstrong, poprvé tam viděl také například film Romana Polanského „Nůž ve vodě“ a další. Navštěvoval divadlo Semafor a později i hudební klub Olympik, které byly v 60. letech centrem hudebního a divadelního dění.

Na FAMU jsem se setkal se zradou

Po maturitě v roce 1962 se chtěl hlásit na FAMU a studovat kameru. Toužil přičichnout k filmařině na Barrandově, ale na škole mu bylo řečeno, že uchazeče s praxí na Barrandově neberou. Pečlivě se tedy připravoval dle doporučení. „Pak jsem se ale dočkal zrady. Přišlo mi oznámení, že i když jsem splnil všechny požadavky, nepřijali mě. Později jsem se dověděl, že vzali jen dva uchazeče – asistenta z Barrandova a studenta z Afriky, což tehdy FAMU preferovala, protože měla peníze ze zahraničních studentů,“ vypráví Rudolf Kulka. Na FAMU mu doporučili, aby se přihlásil další rok, ale s podmínkou, že musí nejprve poznat dělnické prostředí, protože filmy o dělnících bude případně také točit.

Nastoupil tedy do závodů Jana Švermy v Jinonicích (Motorlet). „To byl pro mě šok. Vstával jsem v pět ráno, protože v šest se začínalo. Byla to špinavá práce plná oleje a špon, ale zajímalo mě to a rovnou jsem se tam vyučil zámečníkem. Vyráběli jsme skříně pro letecké motory,“ vzpomíná.

Poslouchali jsme Svobodnou Evropu

Další rok se už ale na FAMU nepřihlásil a narukoval na vojnu. „Ve vojenské knížce jsem měl potupné označení ‚syn živnostníka‘, ale i přesto mě přiřadili ke speciálnímu útvaru v Plzni-Skvrňanech k radistům do poddůstojnické školy. Dvouměsíční přijímač byl drsný. Každý den začínal v pět ráno budíčkem, následovala půlhodinová rozcvička do půl těla – tedy pokud bylo nad pět stupňů, když bylo míň, tak v košili. Kupodivu jsem za celé dva roky nedostal ani rýmu.“

Poslední rok sloužil v modré uniformě, pro kterou si radisté vysloužili přezdívku „modrá šlechta“. Jejich úkolem bylo rušit a odposlouchávat radiové signály. Obsluhovali techniku s radiovými přístroji sovětské výroby na odposlech a rušení, umístěnou v automobilech Praga V3S, zvané vejtřasky. „Během cvičení armád Varšavské smlouvy se naší jednotce povedlo rušit radiový provoz sovětské letky natolik, že musela přerušit akci a vrátit se na letiště. To nás potěšilo – bez spojení není velení,“ říká.

V Litoměřicích pak odposlouchávali komunikaci západních armád, hlavně bombardérů B-52, které létaly nad Středozemním mořem. Záznamy se nahrávaly na magnetofony a časy se pečlivě zapisovaly do sešitů. „Byli jsme ale fikaní. Po splnění povinností jsme ladili Svobodnou Evropu. Já měl oblíbené hlavně odpolední směny, kdy tam byl tříhodinový hudební blok. Uváděla ho Rozina Jadrná–Pokorná, která hrála hity 50. a 60. let.“ Nutno doplnit, že pokud by někoho přistihli při poslechu Svobodné Evropy, mohl skončit ve vojenském vězení v Sabinově. Rudolf Kulka vzpomíná, že se na tyto nelegální praktiky přišlo až v době, kdy už byl v civilu a v útvaru se zpřísnily podmínky.

Vyučil jsem se fotografem

Po návratu z vojny v roce 1965 se Rudolf Kulka vrátil do zámečnické dílny v Motorletu, kde pracoval až do roku 1967. Na FAMU už to nezkoušel, ale na film nezanevřel. Patřil k častým návštěvníkem filmových projekcí v Ponrepu a v Lucerně, kde promítali klasické filmy jako například Bergmanovo „Mlčení“. „Druhá polovina 60. let už ale přinesla velké kulturní uvolnění, kdy se filmy světových režisérů dostaly do běžné distribuce. V té době byla kina plná kvalitních snímků, na rozdíl od dnešních multikin, kde se hraje děs a hrůza,“ říká.

V roce 1967 nastoupil do fotoateliéru k otci. Ten byl součástí Projektového ústavu při Ústředním svazu výrobních družstev a sídlil v pasáži Lucerna. Specializovali se na reprodukce ze zahraničních časopisů, především na módu, oděvy, kabelky a obuv. Fotili také družstevní výrobky, technickou a reklamní fotografii, módní přehlídky, veletrhy a výstavy. Aby Rudolf Kulka mohl pracovat jako samostatný fotograf, dálkově si dodělal fotografickou školu v Děčíně a v roce 1969 získal výuční list.

Sověti nás měli za plebs, měli jsme se bránit

Pražské jaro 1968 v něm zanechalo hluboké vzpomínky. Byl tehdy svědkem několika klíčových událostí, včetně setkání ve Slovanském domě 13. března, kdy se sešly politické a kulturní osobnosti té doby na diskusním večeru „Mladí se ptají.“ Sál byl tehdy nabitý k prasknutí. „Pamatuji na vystoupení Josefa Smrkovského a režiséra Jana Procházky, panovala tam bojovná nálada. Smrkovský byl tehdy prosovětský, stejně jako všichni reformní komunisté, kteří si neuměli představit, že by se Československo odtrhlo od SSSR. Snažili se hájit vztahy se Sovětským svazem. Sympatizoval jsem s Janem Procházkou, který byl opačného názoru a nebál se o tom otevřeně mluvit.“

Účastnil se i dalšího mítinku, tentokrát v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (pravděpodobně šlo o druhou diskusi „Mladí se ptají,“ která se konala 20. března 1968, pozn. edit.). Zde viděl hovořit Gustava Husáka. „Husák byl vzdělaný a inteligentní a jen využil situace k tomu, aby se dostal k moci. Tehdy prohlásil, že pokud padne Dubček, odejde také. Ale když přišla jeho chvíle, Dubčeka odstavil na okraj a sám se dostal do vedoucích funkcí, až se stal generálním tajemníkem KSČ a pak prezidentem,“ vzpomíná Rudolf Kulka.

V srpnu 1968, když vojska Varšavské smlouvy vnikla do Československa, pracoval Rudolf Kulka v pasáži Lucerna, tedy ne příliš daleko od budovy rozhlasu, který byl cizími vojsky 21. srpna 1968 obsazen. Během srpnové okupace Rudolf Kulka bohužel nefotil. Otec mu nechtěl půjčit fotoaparát z obavy, že by mu ho Sověti zabavili.

„Jestli jsme měli tehdy bojovat proti okupantům? Určitě měli, stejně jako jsme to měli udělat v roce 1938,“ myslí si Rudolf Kulka a poukazuje na příklad Poláků, kteří se v roce 1939 nehodlali vzdát bez odporu. „Diskuse se Sověty neměly smysl. Když si dovolili zatknout celou vládu a unést ji do Moskvy – to je naprosto nepřijatelný agresorský čin. Rusové nás považovali za plebs. Lidský život pro ně neměl hodnotu. Naši politici se tomu měli postavit a nenechat si to líbit.“

Rodina je základ státu

Nástup normalizace Rudolf Kulka vnímal velmi citlivě, obzvláště omezování svobod. „Husákovy projevy ve mně vyvolávaly silnou nenávist. Při každém projevu, kdy tvrdil, že ‚každý občan Československa se musí rozhodnout, na které straně barikády bude stát‘, jsem skrz zuby procedil: ‚Já stojím na té straně barikády, ze které bych ti dal pěstí do zubů, ty šmejde...‘“

Začátkem 70. let probíhaly na pracovištích politické čistky. „Táta, který vstoupil do strany hned po válce, hodil stranickou legitimaci na stůl a z KSČ vystoupil. Práci mu to ale neohrozilo, protože nebylo snadné najít za něj náhradu. Když pozvali mě, použil jsem leninské heslo ‚Rodina je základ státu‘ a zdůraznil jsem, že je pro mě rodina na prvním místě a ostatní jde mimo mě, a proto ať se mě na nic neptají, já se jich taky nebudu na nic ptát.“

V těch notách mohly být špionážní šifry

V roce 1974 byl Rudolf Kulka již pět let ženatý, když se s manželkou Evou přestěhovali do Mladé Boleslavi. Dostali byt a práci ve středisku geodézie. On jako fotograf, ona jako geodetka. Na geodézii fotografoval mapy pozemků speciální krokovou kamerou, pro kterou získal vyhrazenu zvláštní místnost. Měl zde své soukromí, v němž poslouchal desky, magnetofon a Svobodnou Evropu. Přihlásil se také do pražského HiFi klubu, který existoval pod hlavičkou Svazarmu a sdružoval členy se zájmem o kvalitní západní hudbu. Právě zde se Rudolf Kulka dověděl o ilegálních burzách, kde bylo možné získat západní LP desky. Burzy desek nebyly bez rizika; rozháněla je Veřejná bezpečnost. „Když někdo zařval esenbáci, všichni se rychle sbalili a utíkali,“ vzpomíná.

V práci měl Rudolf několik kolegů, kteří se vymezovali vůči režimu. Patřil k nim například Miroslav Jirounek, který spolupracoval s Michaelem Kocábem. „Jirounek mě jednou požádal abych mu přefotil noty, což jsem rád udělal. Za nějaký čas si mě předvolal ředitel do kanceláře, kde se do mě pustili vedoucí úseků a předseda KSČ, že prý noty mohly obsahovat špionážní šifry. Bylo to naprosto absurdní. Odvolali mě z pozice vedoucího směny, což znamenalo snížení platu o dvě stě korun. Nevadilo mi to. Měl jsem v práci aspoň míň starostí,“ glosuje.

Na přelomu 70. a 80. let se dostal do kontaktu s Jazzovou sekcí, která pořádala různé akce a vydávala bulletiny o světovém dění v jazzu. Díky Jazzové sekci se v podzemních prostorách nedaleko pražského Újezdu mohl účastnit například promítání filmu „The Wall“ kapely Pink Floyd, který byl v tehdejším Československu absolutním tabu.

V osmdesátých letech byl Rudolf Kulka vytížený různými aktivitami. Hrál stolní tenis za Auto Škoda Mladá Boleslav a v roce 1984 spoluzaložil filmový klub v kině Svět v Mladé Boleslavi, kde prosazoval promítání kvalitních filmů. Vzpomíná například na „Džusový román“, který byl jinak zakázaný. „Tehdy mě oslovil ředitel městských kin v Mladé Boleslavi, zda to chci založit a zda bych mohl místo něj jezdit na promítání do Prahy. Nerozuměl filmu. Byl funkcionář odborů a přesunuli ho do funkce Správy městských kin. Když potom odešel, zajímal jsem se o jeho místo. Zašel jsem na odbor kultury na národní výbor, jehož šéfová soudružka Králová mi vysvětlila, že když nejsem v KSČ, nemůžou mě vzít. Je to prý totiž ‚nomenklaturní‘ funkce. To jsou soudruzi, kteří jsou prověření a kolují ve vyšších funkcích,“ vysvětluje.

1989: Přišlo mi to neuvěřitelné

17. listopadu 1989 byl Rudolf Kulka jako lektor na setkání filmového klubu v Chebu, kde se promítaly perestrojkové filmy. Už v pátek večer tam někdo přinesl informace o dění v Praze. O násilně potlačené demonstraci se na vlastní oči přesvědčil v pondělí v Mladé Boleslavi, kde ve výloze Středočeské fotografie běžela na obrazovce smyčka se záběry pátečního policejního zásahu proti studentům na Národní třídě. „Přišlo mi to neuvěřitelné, díval jsme se na to stále dokola. Ta video-smyčka šla tichou poštou do různých měst, aby se dostala k lidem,“ vzpomíná.

V polovině 90. let se v Mladé Boleslavi začalo rozjíždět rádio Jizera a tehdejší šéf oslovil Rudolfa Kulku, aby se ujal dramaturgie. „Mělo být zaměřeno na posluchače ve věku 50+, což bylo akorát tak pro mě. Kromě denního programu jsem zavedl speciály jako Oldies, Jazz, Blues Time či Lahůdky Rudyho Kulky,“ vypočítává. V roce 2001 však přišel nový ředitel, který se i přes vynikající poslechovost rozhodl změnit směr vysílání, a Rudolf Kulka z rádia odešel. „Posluchače to mrzelo, někteří si dokonce sehnali moje číslo a volali mi až domů, co se děje.“

Poté nějaký čas pracoval jako redaktor v týdeníku Mladoboleslavsko a externě spolupracoval s Českým rozhlasem, kde měl svůj pořad „Jazzové odpoledne“ na stanici Vltava. „Životní zkušenosti mě naučily, že je důležité nebýt fanatikem, nelhat a snažit se být spravedlivý,“ uzavírá své vyprávění Rudolf Kulka.