"Pamatuji si, když byla květnová revoluce, tak ve vedlejší ulici Letohradský, byla barikáda nahoře a jedna dole a tatínek se strejdou a s dědou Suchardů byli na barikádě. A teď jsme seděli v tom krytě a tam byl domovník Douba, který byl celej strachy podělanej a šířil paniku. Pamatuji si, že ho ženský a moje máma a další ženský okřikly, aby dal pokoj, a když se bojí, ať jde na barikády. Asi za dva dny na to se otevřely dveře a tam přišel děda mé sestřenice a můj táta s flintou a řekli: „Už je konec, můžete jít ven!“ Tak jsme všichni vyšli ven a byla radost veliká. A asi za den či dva dny na to tam, kde je dnes Milady Horákové, dříve Belkrédka - Belkrédyho třída, od Letenské pláně ke svatému Antoníčkovi, byl nekonečný průvod ruských vojáků, ale ne žádný tanky nebo děla, všechno to byly takový hnojný vozíčky tažený nízkýma mongolskýma koníkama a na tom byla hromada sena nebo slámy, tam měl kulomet…takový ty maximy s tím štítem a ty Rusáci měli otrhaný uniformy, unavený. No a teď jsme stáli na chodníku a všichni mávali, táta nás držel za ruce a najednou u chodníku přibrzdil džíp s rudou hvězdou, ale americký džíp a v tom seděli ruský důstojníci, zelený bundičky, modrý kalhoty s lampasama a ten Rusák nás vzal a postavil nás na to, ten džíp měl takový klandr vedle dvířek a on nás na to postavil a vezl nás asi 50 metrů tou Belkrédkou…táta běžel po chodníku vedle. A pak ten ruský důstojník zastavil a z kapsičky vytáhl takový dvě rakvičky čokolády, byla to americká čokoláda, možná, že jí někde vyšmelil, když se s Američanama potkali na Labi v Německu. A my jsme přišli domů a babička nám tu čokoládu hned zabavila, protože byla tvrdá, s tím, že to bude na strouhání, na nějakou buchtu nebo na krupicovou kaši.“
"Pamatuji se i na nálety, když v rádiu vždycky hlásili: „Pozor, pozor, hlášení, nepřátelské svazy se blíží!“ Preventivně, tatínek nám udělal – mně i bráškovi, ségra ještě nebyla na světě - takové mošničky z tvrdého kartonu, kde jsme měli cedulku se svým jménem, měli jsme tam svačinu, bylo to na tkalounu, měli jsme to jako chlebník přes rameno a když v noci rádio hlásilo nálet, tak naši nás vzbudili a my jsme si vzali ty mošničky a museli jsme seběhnout ze třetího patra dolů do sklepa, kde byl kryt a tam byly palandy udělané, kde jsme si lehli a naši nás přikryli nějakými dekami a tam byl celý barák se tam seběhl a my s bráškou běželi po schodech dolů a takhle jsme těmi mošničkami točili nad hlavou a volali jsme podle toho hlášení v češtině v němčině: „Achtung! Achtung wiederhole, bafni kufr, ať jsi dole!“
"Zajímavé, že si pamatuji období mých tří let, možná to bylo tím, že ta doba byla taková vypjatá a to působilo na dětské vnímání. Pamatuji si pobyt Němců v Praze. Chodili jsme každý den kolem velitelství na Letné, kolem Sokolovny, kde stáli Němci stráž na zahrádku, kterou naši pořídili v Tróji na ostrově v zahrádkářské kolonii. Pamatuji si na letadla, který útočily na jedoucí lokomotivy, říkalo se jim kotláři, což byli američtí letci, kteří když nalétali na ten vlak, tak zakývali křídly, strojvůdce zastavil vlak a vyskočil z mašiny, schoval se do pole nebo do louky a stíhač rozstřílel lokomotivu a zase odletěl. A tím ke konci války znemožňovali pohyb a dopravu třeba munici německé armádě."
Václav Kulhánek se narodil 12. února 1942 do rodiny knihaře Oldřicha a švadleny Boženy Kulhánkových v Praze. A zde spolu se starším bratrem Oldřichem a mladší sestrou Boženou vyrůstal, chodil do Sokola i do Pionýra. Pamatuje osvobození Prahy i to, jak si krátce po válce v roce 1947 otec založil knihařskou dílnu, které se začalo dařit, ale po Únoru 1948 ji musel uzavřít. Po jedenáctiletce se rozhodl pro stavební fakultu se zaměřením na vodohospodářství. Ještě na vysoké škole se nechal přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Zažil srpnovou okupaci roku 1968 a rok na to sám své členství v komunistické straně ukončil. Václav Kulhánek už po promoci nastoupil do Hydrometeorologického ústavu. V 80. letech tu působil na ředitelství útvaru řízení rozvoje. Posledních 11 let profesního života vykonával funkci technického ředitele Povodí Vltavy. Jeho bratrem byl významný český malíř, grafik, ilustrátor a autor našich současných bankovek Oldřich Kulhánek, který se počátkem 70. let kvůli své grafické tvorbě ocitl ve vazbě a byl souzen.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
