Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Erwin Kukuczka (* 1944  †︎ 2022)

• farář Církve československé husitské-CČSH, narozen 27. května 1944 v Istebném

• jako dítě byl do roku 1946 v německém lágru, kde probíhaly pokusy s umělou výživou

• po válce mu matka zemřela na tuberkulózu

• od třinácti let vyrůstal i bez otce, který se odstěhoval

• pracoval v Třineckých železárnách, kde se začal zajímat o divadlo, literaturu a umění vůbec

• v roce 1967 byl za své vystoupení na celopodnikové schůzi vyhozen ze zaměstnání

• po neplánovaném příjezdu do Prahy v roce 1967 začal působit v divadle Orfeus

• skrze Radima Vašinku poznal pražskou bohému

• krátce před 21. srpnem 1968 byl propuštěn z psychiatrické léčebny a hned se zapojil do protestů proti okupaci

• celoživotní přátelství s Egonem Bondym, který u něho na faře napsal několik svých knih

• v roce 1969 nastoupil z popudu Bondyho studia bohosloví, ale po roce studia byl nucen odejít

• v roce 1971 začal pracovat na psychiatrii v Bohnicích, kde také vznikly první samizdaty

• od roku 1969 nepřetržitě skládá básně a píše drobné prózy, které až do současnosti vydává ve své edici LOUČ

• v roce 1974 se seznámil s Václavem Havlem a navázal kontakty s lidmi z tzv. druhé kultury a undergroundu, sledován StB

• od roku 1976 působí jako kazatel Církve československé husitské

• na konci 80. let mohl dálkově dostudovat bohosloví a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze a působí v CČSH jako farář

• v listopadu 1989 se aktivně zapojil do dění a byl dvě volební období zastupitelem v Ústí nad Orlicí

• od poloviny 90. let autor více než deseti výstav koláží

• v Ústí nad Orlicí pravidelně publikuje své duchovní promluvy a pořádá pásmo Putování za duší

Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v polském Istebném, které v té době patřilo Německu, po válce se stalo součástí Polska. Protože matka Marie byla vážně nemocná – trpěla tuberkulózou, byl jí Erwin odebrán a poslán do německého lágru. Ještě předtím mu otec Karel na radu německých řádových sester dal jméno Erwin. „Já jsem byl třetí dítě a otec se tam nešťastný svěřoval těm řádovým sestrám a ony mu říkaly, ať mi dá nějaké německé jméno, že to stejně vyhrajou, a navrhovali jména jako Adolf nebo Erwin, a že to alespoň bude mít po válce lehčí. Opak byl pravdou. Tatínek mi vyprávěl, že jsem byl v nějakém ústavu v Německu, kde na nás jako na dětech, na těch miminkách, zkoušeli umělou stravu. Od té doby mám doživotní  problémy se zažíváním a pořád beru nějaké prášky. Otec si pro mě, když mě vrátili, musel dojet do polského Těšína. Z asi tří set šestnácti dětí se nás vrátilo jenom dvanáct. Zbytek zemřelo nebo zmrzlo.“

Z ústavu byl malý Erwin vrácen otci až v roce 1946. Dětství prožil v Jablunkově, nebylo však zcela šťastné. Otec si totiž záhy přivedl macechu, která se k dětem chovala velice tvrdě. Erwin začal utíkat z domova a nějaký čas žil také u tetičky – bigotní katoličky, kde se poprvé seznamoval s vírou a náboženstvím. Když mu bylo třináct let, macecha se odstěhovala a otec ji brzy následoval do Třince. Rok žil sám a po dokončení osmiletky se přihlásil na Odborné učiliště pracovních záloh v Třinci, kde studoval obor ocelář. V té době začal sportovat – věnoval se horolezectví, seznamoval se s kamarády, kteří se zajímali o literaturu a umění.

V roce 1961 Erwin Kukuczka dokončil učiliště a byl povolán na vojenskou službu. V roce 1964 nastoupil zaměstnání v Třineckých železárnách, kde se setkal i se svým otcem. Po třech letech v ocelárně byl za své vystoupení na celopodnikové schůzi vyhozen ze zaměstnání a odjel do Prahy. Shodou šťastných okolností se v Praze dostal do kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Herec a režisér Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho i s jednou z vůdčích postav undergroundu, Egonem Bondym. Vzniklo tak mnohaleté přátelství, které Kukuczkovi přineslo mnohá obdarování a pomohlo mu se orientovat nejen v literatuře, ale například i ve filozofii. Kukuczka se začal více věnovat své poezii. Zároveň byl životními těžkostmi a pocitem opuštěnosti a vykořeněnosti dohnán až do psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích. Den před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy oslavoval se svými přáteli z divadla Orfeus návrat na svobodu. Ráno se ještě v alkoholovém oparu s Radimem Vašinkou vydal do již okupované Prahy. Účastnil se odporu proti okupantům, kolportoval tiskoviny a málem byl zatčen sovětskými vojáky. Pomohlo mu jeho dělnické zaměstnání a znalost ruštiny.

S přicházející normalizací začala příteli Bondymu v Praze hořet půda pod nohama. Byl označen za jednoho z intelektuálních původců kontrarevoluce a raději s Kukuczkou odjel do Jablunkova, napsal tam svého Buddhu. Později na Kukuczkově faře napsal i svá filozofická díla a Šamana, kde se objevuje i reálná postava Kukuczky. Ten zatím hledal pevné místo v životě. Přestože mu byla předurčována herecká či novinářská studia, z Bondyho popudu se v roce 1969 vydal studovat bohosloví na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze.

„Můžu potvrdit, že to byl Egon Bondy, kdo mě přivedl na studia teologie. Já jsem měl takové období, kdy jsem si říkal, že nemůžu jenom hrát divadlo a chodit po světě. Já jsem toužil něco vědět a studovat. Mě dost lákala novinařina a mnozí také říkali, ať jdu na herectví. Každý si tehdy myslel, že budu studovat herectví. Tehdy chodil do Orfea Brdečka. On tam chodil za jednou naší kolegyní a ona se mnou kamarádila, tak jsme sedávali u našeho stolu. On říkal, že všechno zařídí, že se nemusím o noc starat, že se mu líbím a že ho zajímá víc talent nežli vědomosti. A pak jsem se svěřil Bondymu. A jednou s ním sedím a povídám mu to. Mezitím on si přečetl nějaké moje básně a povídá mi: ‚Erwine, já jsem si velice pozorně přečetl ty vaše básně a to psal hluboce věřící člověk. Vy byste měl studovat bohosloví, a ne nějakou filozofii, novinařinu nebo herectví, já vám to zařídím.‘ To tehdy probíhal dialog marxistů s křesťany a on hned obvolal známé: dr. Trtíka, dr. Ebertovou a tak. Takže to je pravda, že mi to doporučil a přímo se v tom angažoval.“

Bohoslovecká studia Kukuczku naplňovala, ale jeho mimoškolní aktivity zapříčinily v roce 1970 vynucený odchod z fakulty. Odjel pracovat do Svitav jako textilní dělník a četl. Životní láskou se mu dle jeho definice stala „svatá trojice“: Jakub Deml, František Bílek a Otokar Březina. Občas zajel do Prahy a hrál v divadle Orfeus.  Po roce se vrátil do Prahy a začal pracovat v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Zde se datuje i počátek jeho samizdatové činnosti – při nočních službách začal opisovat Seiferta, Skácela, Mikuláška, Achmatovovou, Bondyho atd. Od počátku sedmdesátých let až do současnosti vydává svá i cizí díla v samizdatové edici, kterou pojmenoval LOUČ.

„Teď se vrátíme do Bohnic. To byla velice důležitá etapa, protože tam začal samizdat. Já jsem znám tím, že rád ponocuju, že si dřímnu spíš ve dne a v noci pracuju. To už mám od útlého dětství. Táta tvrdil, že když jsem se vrátil jako dítě z toho koncentráku, že jsem si v noci hrál, že jsem nemohl spát, zatímco oni spali. Prý jsem byl zvyklej na tmu, že jsme tam měli zatemněno. To mám pořád, že jsem nočňátko. A v Bohnicích byl zase jeden spolupracovník, který neměl rád noční směny, takže jsme se vystřídali. Se mnou strašně rádi noční sloužili kamarádi nebo vedoucí směny, protože věděli, že si můžou jít střihnout, že já nespím, že budu něco opisovat. Oni nevěděli, co si píšu. Já jsem jim říkal, že opisuju svoje básně, a opisoval jsem právě samizdaty. Tam bylo psacích strojů dost. A já jsem tam byl taky se spisovatelem Zdeňkem Marešem, který si tam zase psal své romány. To byla postava, která mně také nesmírně pomohla tím, že mě směrovala, jakou literaturu mám číst, pokud se chci stát dobrým prozaikem. Co nemusím číst, i když to na první pohled vypadá lákavě a je to známější než jiné věci. Tak ten mě měl rád a pomáhal mi v literárním rozhledu jako Bondy. Čili tam začal ten samizdat. Já si pamatuju, že první, co jsem dělal, byl Seifertův Morový sloup.“

V roce 1974 se Erwin Kukuczka oženil a následoval svoji manželku na faru do Hostinného, kde pracoval jako ošetřovatel. Začal publikovat i v oficiálním tisku CČSH – v Českém zápasu nebo Blahoslavu, již v polovině šedesátých let přispíval i do Třineckého hutníku. Z Bondyho popudu začal překládat polského katolického básníka Romana Brandsteattera. Seznámil se i s Václavem Havlem a několikrát se stal hostem na pověstném Hrádečku. Na faře zprostředkoval i první setkání Bondyho s Havlem. Po dvou letech se biskupu Pochopovi podařilo dostat Kukuczku jako kazatele Církve československé husitské do své diecéze. Dva roky zastupoval manželku v náboženské obci v Hostinném. V důsledku svých kontaktů na lidi z tzv. druhé kultury a undergroundu byl biskupem pod pohrůžkou ztráty státního souhlasu pro výkon duchovenské služby raději přeložen do Hlinska v Čechách. V roce 1982 se manželé Kukuczkovi přestěhovali do Ústí nad Orlicí a Erwin Kukuczka začal působit jako kazatel CČSH v Žamberku a Nekoři. Zároveň byl sledován Státní bezpečností, která o něm založila signální svazek s krycím jménem Kukačka. Byl obtěžován SNB i příslušníky StB, kteří ho opakovaně „poctili“ svou návštěvou. Pokračoval v psaní i vydávání samizdatové edice LOUČ. Kromě svých děl vydal Škvoreckého, Ladislava Klímu, Fischlovy Hovory s Janem Masarykem atd.

Na konci osmdesátých let byl Erwin Kukuczka profesorem Salajkou vyzván, aby si požádal o možnost dokončení studia. Doba se zdála být příhodná a Kukuczka opravdu dálkově dostudoval bohosloví. V roce 1989 byl v Žamberku vysvěcen na kněze a od roku 1989 sloužil jako farář Církve československé husitské v Nekoři a Žamberku. V listopadu 1989 se okamžitě zapojil do proudu dění, vystoupil s projevem na orlickoústeckém náměstí a aktivně se začal angažovat v Občanském fóru. Na dvě volební období byl zvolen zastupitelem města. „Hned první dny po listopadu 1989 jsem se zapojil velice aktivně a hned v prvních dnech jsem na náměstí v Ústí nad Orlicí promluvil k národu. Samozřejmě když potom byly první volby, tak jsem kandidoval a byl jsem na sedmém místě, v druhých volbách jsem byl na třetím místě a pracoval jsem i v radě města. Okamžitě jsem se zapojil, proto jsem měl problémy s poezií, že už na ni nebyl čas – pořád se někde jezdilo, schůzovalo. Byl jsem v OF a kandidoval jsem na jeho kandidátce jako nestraník a v druhých volbách na kandidátce ODS a také jako bezpartijní. Proto mě tady mají lidi v povědomí.“

Angažoval se i v kulturním a duchovním životě města. Pravidelně publikoval své duchovní promluvy v regionálním tisku, organizoval pásmo Putování za duší. Jedno z prvních putování bylo věnováno multikonfesní osobnosti Přemysla Pittera. Stále se věnuje své edici, kde vydává i jiné autory. Rychlost doby a nedostatek spočinutí nad básní ho přivedly k tvorbě koláží. Od roku 1995 připravil více než deset výstav. Život Erwina Kukuczky dle jeho slov ovlivnilo především setkání s vírou a literaturou. O jeho vztahu k literatuře příznačně vypovídá příhoda s Egonem Bondym. „To se stalo, že když tady byl jednou Bondy, tak koukal na ty moje svazky a povídal, že mám úžasnou knihovnu. A byl tady asi týden nebo čtrnáct dní. A tak jsme zašli oslavit práci na pivo. Když jsme se vrátili, tak Bondy už byl trochu písklej a kouká na ty svazky a povídá: ‚Sračky, sračky, sračky!‘ A já právě v jedné své úvaze píšu: ‚Dejme tomu, jsou to sračky. Ale jak je možné, že tyhle sračky ze mě udělaly člověka? Tak to nejsou sračky, ale je to literatura.‘ “