Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kukol (* 1947)

• narozen 23. listopadu 1947 v Opavě

• po okupaci vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 emigroval do Austrálie

• v roce 1971 se vrátil do Československa

• u soudu dostal podmínku za ilegální pobyt v zahraničí

• roku 1980 podepsal Chartu 77

• vyráběl samizdat, rozšiřoval protikomunistické tiskoviny

• pravidelně zadržován a vyslýchán StB

• kvůli šikaně rodiny přijal roku 1986 nabídku na legální vystěhování na Západ

• žil v Ravensburgu v jižním Německu, po roce 1990 se vrátil do Československa

• roku 2015 získal osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

„Synku, tady tě nic dobrého nečeká. Estébáci určitě mají všechno zdokumentované. Měl by sis sbalit kufr a utéct, dokud to jde,“ řekl Jaroslav Kukol starší na podzim 1968 svému synovi, který se v Opavě aktivně zapojil do protestů proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. „Dělali jsme všelijaké blbosti. Sundávali jsme cedule s názvy ulic, abychom okupanty zmátli. Pověsili jsme také na náměstí na šibenici figurínu a napsali na ni: ‚Biľaka pověsíme za ptáka.‘ S průvodem mládežníků jsme táhli k Dukelským kasárnám a vyzývali naše vojáky, aby se bránili,“ říká pamětník. Tátu poslechl a v prosinci utekl na Západ. Když se o necelé tři roky později kvůli nemocné matce vrátil, hořce litoval.

Napůl německá rodina

Jaroslav Kukol se narodil roku 1947 v Opavě. Otec pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě. Matka byla v invalidním důchodu. Takzvaný kádrový profil, kterým komunistický režim hodnotil své občany, neměli Kukolovi příznivý. Pamětníkův otec byl dříve členem sociální demokracie. Když se po komunistickém puči roku 1948 strana nuceně sloučila s komunisty, vrátil legitimaci, protože s komunisty nechtěl mít nic společného.

Matka pocházela z Hlučínska, které za druhé světové války připadlo Německu. Její první muž, s nímž měla dvě děti, musel bojovat v Hitlerově armádě a z války se domů nevrátil. Ona sama byla nuceně nasazená v Německu, kde bylo při bombardování zabito její první dítě. Její syn Gerhart se stal po sňatku s pamětníkovým otcem součástí nové rodiny. „Ve škole to měl bratr těžké. Neuměl česky. Jméno Gerhart mu také nepřidalo. Ani matka neuměla moc dobře česky,“ vzpomíná Jaroslav Kukol.

Dětství měl chudobné, ale uměl si ho užívat. Táhlo ho to do přírody. Do okolí nedalekého Hradce nad Moravicí jezdil od svých chlapeckých let na čundry. Domů nosil ježky nebo malé koroptve, choval rybičky, kanárky, andulky. S kamarádem a pozdějším disidentem Zdeňkem Pikou si často hrával v Gottwaldových sadech. Dodnes vzpomíná, jak vytahovali z hnízd malé kavky a snažili se je ochočit. Dařilo se jim to, než ptáci dospěli. Pak vždycky ulétli do volné krajiny. A po tušené svobodě za železnou oponou toužil i Jaroslav.

Bodem zlomu byl srpen 1968

Vyučil se v Ústředních dílnách OKR v Ostravě zámečníkem. O politiku se až do roku 1968 nezajímal. „Když se tehdy začalo mluvit svobodněji o Západu, začaly se mi otevírat oči. Po srpnové invazi jsem obrátil karty totálně protikomunistickým směrem,“ říká pamětník, který se tehdy proti okupaci silně angažoval. „Když bylo jasné, že nastal probolševický obrat, odjel jsem se dvěma kamarády na zfalšované pozvání do Rakouska. Ve Vídni jsme šli na první policejní stanici a požádali o politický azyl. Hlavním argumentem byl nesouhlas s okupací Československa,“ říká. Po zhruba dvouměsíčním pobytu v táboře pro uprchlíky z východního bloku si mohli vybrat zemi, do které chtějí přesídlit.

„Nabízeli nám Německo, Nový Zéland, Austrálii, Argentinu a další země. Rozhodli jsme se pro Austrálii, která nám připadala dostatečně exotická. Australská vláda nám zaplatila letenky do Sydney i pobyt na určitou dobu, než jsme si našli práci,“ vypráví. Jaroslav měl výhodu, že tam měl staršího bratra Gerharta, který utekl z Československa těsně po okupaci. Postaral se o něho a pomohl mu najít práci na velké stavbě v hlavním městě. „Vydělali jsme si slušné peníze, ale hledali jsme lepší místo. Nastoupil jsem v železárnách asi sedmdesát kilometrů od Sydney, kde jsem frézoval koleje,“ líčí pamětník.

Dobrodružství v Austrálii

Asi po roce si s kamarádem ze Slovenska koupili auto a vydali se hledat zajímavější příležitosti. Nakonec se nechali najmout na práci na ostrově Groote Eylandt v Severním teritoriu, kde se těžila železná ruda. „Stavěli jsme budovy pro těžaře. Naučil jsem se tam tesařskou práci. Vydělával jsem sto deset dolarů týdně. Ubytování i stravu jsme měli zdarma. Navíc jsme nemuseli platit daně. Tyto výhody vyplývaly z toho, že jsou tam obrovská vedra a nezvykle vysoká vlhkost vzduchu,“ vypráví pamětník. Extrémní podmínky snášel dobře. Nechybělo ale mnoho a z Austrálie by se nevrátil. „Kousla mě jedovatá ryba zvaná stonefish. Hodně lidí na to umírá. Noha mi strašně opuchla a měl jsem v ní obrovskou díru. Ležel jsem delší dobu v nemocnici, ale dostal jsem se z toho.“

V roce 1971 se rozhodl vrátit domů, přestože tušil, že to nebude jednoduché. „Psala mi sestra, že maminka je v nemocnici, že umírá a trápí ji, že už asi neuvidí své syny. To pro mě bylo rozhodující,“ říká. Zlegalizované měl dva roky pobytu. Tuto možnost podle něho prosadil pro emigranty ještě Alexander Dubček. „Po dvou letech jsem si mohl povolení obnovit, ale neudělal jsem to. Bolševici mě vyzývali, abych se vrátil, to jsem neakceptoval, takže jsem byl pryč asi sedm měsíců ilegálně,“ vysvětluje. Než nasedl do letadla, jel se podívat do oblasti New South Wales, slavného naleziště opálů, kde asi čtrnáct dnů zkoušel štěstí s hledači těchto vzácných kamenů.

Odsouzeným vyvrhelem bez pasu

Návrat do normalizovaného Československa byl jako studená sprcha. „Už na letišti v Ruzyni mi vzali pas. Několik hodin mě vyslýchali a pak mě poslali bez papírů domů. Začala dlouhá tahanice výslechů, že jsem litoval a brečel, že jsem se vůbec vrátil. Vyhrožovali, že mě zavřou. Říkali ale, že bych si mohl vylepšit situaci, kdybych udělal prohlášení do sdělovacích prostředků o životě na Západě, a že mají člověka, který by to se mnou zpracoval. Představovali si, že budu líčit, jaká je tam bída a hlad. Řekl jsem jim, že jsem ochotný říct jedině pravdu. Tím to zhaslo,“ vzpomíná.

Po několika měsících ho čekal soud za ilegální pobyt v zahraničí. „Právník mě hájil tím, že jsem byl mladý a nezkušený. Dostal jsem podmíněný trest asi sedmnáct měsíců,“ říká pamětník. Mezitím si našel práci u stavební firmy, která budovala ve Služovicích na Opavsku velkovýkrmnu prasat. Oženil se a kvůli příslibu bytu pracoval asi rok na stavbě metra v Praze. „Žádný byt mi samozřejmě nedali, a tak jsem se vrátil do Opavy. Se ženou a malou dcerou jsme bydleli v jednopokojovém bytě se záchodem na chodbě,“ vypráví. Začal pracovat jako údržbář v drůbežárnách v Ostravě-Martinově.

Hledání chartistů a podpis Charty 77

„Nesměl jsem jet ani do socialistických států na dovolenou. Když jsem žádal o cestovní doložku do Maďarska nebo Bulharska, dostal jsem vždy odpověď, že není v souladu se státními zájmy, abych byl držitelem cestovní doložky k občanskému průkazu. Připadal jsem si jako v pracovním táboře. Moje nenávist k režimu rostla. Když vznikla Charta 77, o které jsem se dozvěděl ze Svobodné Evropy, rozhodl jsem se, že ji podepíšu,“ říká Jaroslav.

Dostat se ke správným lidem však nebylo tehdy jednoduché. Ve svém okolí neznal nikoho, kdo by mu s tím pomohl. „Z vysílání Svobodné Evropy jsem se dozvěděl adresu zpěvačky Marty Kubišové, která byla tehdy mluvčí. Vydal jsem se za ní do Prahy. Když jsem přišel k jejímu domu, hned bylo jasné, že ho hlídají estébáci. Přesto jsem vstoupil a našel byt se jmenovkou paní Kubišové. Zvonil jsem a klepal, ale nikdo neotvíral. Potkal jsem ale nějakou babičku, která mi řekla, že paní Kubišová bude asi na chatě, protože je tady méně tajných než obvykle. Tak jsem tenkrát odjel domů s prázdnou,“ popisuje.

Chartu 77 nakonec podepsal v roce 1980 u Jana Litomiského, který byl později také mluvčím. „Zjistil jsem, že bydlí za Jihlavou ve vesnici Vyskytná. Vypravil jsem se tam. Otevřel mi jeho otec a řekl, že Honza je v práci v družstvu a přijde dost pozdě. Tak jsem odjel do Pelhřimova a později odpoledne jsem se do vesnice vrátil. V blízkém lese jsem čekal, až se úplně setmí. Znovu jsem zazvonil. To už byl Honza doma. Povyprávěl jsem mu svůj příběh a řekl, že chci podepsat Chartu. On to přijal. Tak jsem se stal signatářem. Než ho zavřeli, byl jsem s ním v kontaktu. Dal mi adresy Tomáše Hradílka z Lipníku nad Bečvou a manželů Šavrdových z Ostravy, které jsem vyhledal,“ říká Jaroslav.

Protistátní letáky jsem házel i estébákům

Začal pravidelně chodit na schůzky chartistů v bytě režimem pronásledovaného a vězněného spisovatele Jaromíra Šavrdy a jeho ženy Dolores. To už ho sledovala StB. „Poprvé mě vyslýchali estébáci z Ostravy. Ptali se hlavně na Honzu Litomiského. Měli u sebe i můj dopis, ve které jsem mu psal, že v Polsku to vře a že by to bylo potřeba i u nás. Posmívali se, že se já, dělník, dávám dohromady s doktory a inženýry,“ vypráví Jaroslav.

Rozšiřoval samizdatové tiskoviny a informace, které dostával na schůzkách u Šavrdových. „Dával jsem to nenápadně třeba známým pod rohožky nebo do schránek. Občas jsem něco naschvál pohodil i estébákům, od kterých jsem si zjistil adresy. Asi tušili, že je to moje práce, ale nemohli mi to dokázat,“ líčí pamětník. Vyráběl i vlastní letáky, ve kterých upozorňoval na pronásledování lidí, kteří nesouhlasí s režimem. Fotografie politických vězňů rozhazoval i v ostravských tramvajích.

Počátkem osmdesátých let ho chytili s taškou plnou chartistických materiálů a samizdatových knih. „Měl jsem pocit, že mě sledují už z Ostravy. V Opavě se mi je podařilo na chvíli setřást. Počkal jsem nějakou dobu u kamaráda. Pak jsem šel domů v naději, že už je čisto. Udělal jsem chybu, že jsem tašku u přítele nenechal. Čekali na mě v našem baráku. Jeden byl dole na chodbě, druhý u bytu. ‚Jménem zákona, půjdete s námi,‘ řekli. Odpověděl jsem, že nikam nepůjdu, dokud mě nenechají informovat ženu, jinak že mě budou muset odnést. Tak to povolili. S manželkou jsem mluvil ve dveřích a snažil se nenápadně zbavit tašky. Jak jsem ji ale hodil na zem, tak to bouchlo. Estébák, který stál poblíž, si toho všiml a řekl: ‚To bereme s sebou.‘“

Tlak na vystěhování bez možnosti návratu

Další ilegální tiskoviny pak našli i u Šavrdových. Řada lidí musela k výslechům. Tehdy už návštěvníci Šavrdových věděli, že v bytě je odposlouchávací zařízení, a začali si dávat větší pozor. Důležité věci si na schůzkách psali na papírky. Nad všemi visela hrozba vězení. „Jednou mě před vazbou asi zachránilo mé nemocné srdce. Zažraný opavský estébák jménem Neděla mi vyhrožoval vězením, řval na mě a bušil do stolu. Rozčiloval jsem ho tím, že jsem nemluvil a dělal jsem, že spím. Po dlouhém výslechu jsem řekl, že se mi udělalo špatně. Odvedli mě k policejnímu lékaři. Doktor mi udělal EKG a dal mi nějaké medikamenty. Výslech pak pokračoval, ale Neděla se už choval slušněji. Dokonce poslal někoho za mou ženou do práce se vzkazem, aby vyzvedla dceru, protože jsem u výslechu a nevím se, jestli se vrátím. Nakonec mi Neděla řekl: ‚Dneska máš zase štěstí. Běž domů, ale tím to nekončí.‘“

Pamětník šel tenkrát rovnou do nemocnice, kde ho hospitalizovali. Současně s výhrůžkami vězením a indiciemi, že z něho chtějí udělat agenta Západu, sílil tlak na jeho vystěhování z republiky. „Žena o tom nechtěla ani slyšet. Pak i jí začali dělat problémy v práci. Dokonce naše dcerka tvrdila, že za ní cestou ze školy chodí chlap s vysílačkou. Byla to forma nátlaku. Nakonec manželka svolila k odjezdu. Estébáci oznámili, že si máme zajít na pasové oddělení, že nám všechno připraví,“ vypráví Jaroslav. Odmítl se ale vzdát československého občanství. Měl s tím problém i na rakouské ambasádě, kde požádal o vízum. Nakonec dosáhl svého a v červenci 1986 Kukolovi vycestovali jako českoslovenští občané do Rakouska.

Nový domov v Ravensburgu

Žena nechtěla do Austrálie, a tak se usadili v jižním Německu, v Ravensburgu. Úřady je uznaly jako poloviční Němce vzhledem k původu pamětníkovy matky. „Chodili jsme asi devět měsíců do školy a učili se jazyk. Oba jsme rychle sehnali dobrou práci. Já byl zaměstnaný v obrovské firmě, která dělala převodové skříně a ozubená kola. Manželka pracovala jako pomocná sestra v nemocnici. Zpočátku se jí ale velice stýskalo a chřadla tak, že jsem měl o ni strach,“ vzpomíná Jaroslav.

Když si v Německu zařídili pěkný domov a zvykli si, přišel listopad 1989. Pamětník se poprvé vrátil domů v roce 1990. V důchodovém věku se i s manželkou přestěhoval do Česka natrvalo. Postavil dům v části Hradce nad Moravicí Žimrovice, kam jako chlapec chodíval stanovat. Užívá si svobody a cestuje po světě. Ke stavu politiky a společnosti je sice skeptický, ale je hrdý na to, že přispěl k její demokratizaci. Několikrát se zúčastnil setkání chartistů v Praze. Zvláště rád vzpomíná na Václava Havla. V roce 2015 mu ministerstvo obrany předalo dekret a odznak příslušníka odboje a odporu proti komunismu.