Miloslav Kudrnáč

* 1934

  • „Byli jsme na chalupě v Bílém Potoce. Tam jsme vlastně zažili první letecké přesuny do Ruzyně do Prahy. Létali nad námi a ještě jsme nevěděli, co se děje. Až když jsme si pustili rádio, tak jsme slyšeli, že jsme přepadení. Bylo to hrozné. To volání v rozhlase si pamatuji, jak se hledali lidé, protože lidé se ztráceli. Tenkrát jsem jel na skútru do Liberce. Měl jsem z toho strach, ale bylo to horší, než jsem si představoval. Protože tanky, které jezdily cestou, kudy jsem jel já, tedy přes Oldřichov v Hájích, tak rozsekaly silnice úplně na maděru. Ty pásy asfalt úplně rozsekaly a já jsem přes to jel jak terénní závod, přes ty kusy asfaltu, které byly vyrvané. Ale dojel jsem pak do Liberce.“

  • „V roce 1948 se začaly tvořit na popud komunistů závodní rady v podnicích pod národní správou a ty, aby se zavděčily, kritizovaly dosavadní správce podniků. Došlo i na mého otce, kterého kritizovali za to, že používá služební motocykl k soukromým účelům. Měl motorku zetku, se kterou obstarával obchody, jezdil sjednávat smlouvy s dodavateli na plakáty do Liberce i do výběžku do Frýdlantu. Objížděl svoje ‚štamgasty‘. Jednou nebo dvakrát jsme si vyjeli, vzal mě na tandem a zajeli jsme si do Doks. Tohle všechno táta musel vyslechnout na schůzi, kam si ho pozvali, a oznámili mu, že také musí skončit s ústředním topením, protože fabrika měla společný kotel s bytem. Vytápělo to byt i tiskárnu. Pochopitelně, protože to byl jeden majitel, tak proč by dělal dva kotle, že? Táta se z toho nervově zhroutil, takže byl převezen do nějakého ústavu, kde ho léčili, a matka s dětmi se přestěhovaly k bratrovi do Liberce, protože v tom bytě jsme nemohli zůstat.“

  • „Pamatuji si, že jsme chodili při náletech do sklepa. Jednou se stalo, že Němci měli v Neratovicích na nádraží vojenský vlak, a když letěli američtí letci ve výšce deset tisíc metrů, tak to byly jen takové malé stříbrné tečičky, ale krásné. Byl to bombardovací svaz, kolem létaly stíhačky a Němci nepřišli na nic jiného, než vystřelit z protiletadlových kanonů, které měli na vagónech, vystřelit proti letadlům, což mělo za následek shození několika bomb do Neratovic. Jedna spadla dokonce asi deset metrů od školy, ten kráter si pamatuji. To byl největší zážitek z celé války. Pamatuji si, že když to začalo bouchat, tak sestra, která se narodila v roce 1942, si hrála venku na písku, jenže všichni utekli do sklepa a ona tam zůstala sama. Tak jsem pro ni běžel a odnesl jsem ji do sklepa. Měl jsem o ni strašný strach, to si pamatuji. Z těch výbuchů bomb jsme měli hrůzu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 29.01.2024

    (audio)
    délka: 01:53:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyběhl jsem z krytu a vrátil se pro malou sestru, co si hrála na písku

Miloslav Kudrnáč ve Francii, 70. léta 20. století
Miloslav Kudrnáč ve Francii, 70. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

Miloslav Kudrnáč se narodil 15. dubna 1934 ve Dvoře Králové nad Labem. Po záboru československého pohraničí Německem na podzim 1938 rodina odešla do obce Libiš a posléze do Mlékojed u Neratovic, kde prožili celou válku včetně bombardování v březnu 1945. Po skončení druhé světové války našli nový domov v Hrádku nad Nisou, ve kterém otec získal zaměstnání jako národní správce tiskárny. V  září 1946 nastoupil Miloslav Kudrnáč na gymnázium do Liberce a začal chodit do Junáka. Poté, co v únoru 1948 převzala moc komunistická strana, ztratil jeho otec zaměstnání a rodina se odstěhovala do Liberce. V roce 1949 začal pamětník studovat na místní obchodní akademii, po dvou letech nicméně kvůli rodinným neshodám odešel a našel si zaměstnání jako pomocný dělník elektroinstalatér v Pozemních stavbách v Liberci. Později si dodělal střední elektroprůmyslovou školu a v zaměstnání pokračoval jako elektrotechnik. Kromě toho začal být hudebně činný v  kapele Revue klub, od roku 1962 vystupoval v orchestru Zdeňka Klímy a v roce 1964 přešel do orchestru Ladislava Bareše. V srpnu 1968 se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Bílém Potoce a Liberci. V  době normalizace mohl díky angažmá v orchestru vyjíždět na turné do východní i západní Evropy. Hudbě se věnoval až do roku 1992, kdy odešel do penze. V době natáčení (2024) žil v Liberci.