Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Kudláč (* 1927)

• narozen jako Fritz Kudláč 5. července 1927 v Drážďanech

• 1942 – ukončil obecnou německou školu a nastoupil na praxi jako technický kreslič

• 1943 – narukoval k vojenskému námořnictvu Kriegsmarine

• 1944 – po výcviku odjel do Norska, učil se signalistou, pracoval na lodích a ponorkách

• 1945 – po skončení války vystřídal několik zajateckých táborů a přijal jméno Bedřich

• 1. 1. 1945 – dostal se k rodině do Drážďan, pracoval a učil se jako zámečník

• 1948 – přestěhoval se do Vracova na Hodonínsku, do Německa se už nevrátil

Bedřich Kudláč se narodil v Německu rodákovi z Vracova na Hodonínsku. V době druhé světové války ale musel nastoupit do armády a stal se námořníkem. Její závěr prožil mezi loděmi a ponorkami v norském Trondheimu. Jeho československé kořeny ho zachránily od pobytu v zajateckém táboře a vrátil se po válce k rodině. V roce 1948 se přestěhoval s rodiči do Československa, kde zůstal dodnes.

Ve vinném sklípku jsem slyšel protihitlerovské řeči

Narodil se jako Fritz Kudláč 5. července 1927 v Drážďanech. Otec Martin pocházel z Vracova a začátkem 20. století se vydal na vandr. Oženil se v Drážďanech a měl čtyři děti. Poté, co mu žena zemřela, se oženil podruhé. Vzal si Němku Elsu Drechselovou a narodil se jim Fritz. Pamětník měl tedy čtyři starší sourozence: Erharta, Waltera, Elfriedu a Hanse. Tatínek pracoval v továrně na nábytek a maminka se starala o domácnost: „Měl jsem rád dědu, byl řezník a měl řeznictví a hospodu v Chemnitzu. Doma se mluvilo pouze německy. Tatínek česky mluvil málo, naučil nás počítat do deseti, poděkovat, poprosit, pozdravit. Daleko to nedošlo.“ Děti byly doma především s maminkou a ta česky neuměla.

„Doma se mluvilo o tom, že Hitler nastoupil k moci. Otec s bratrem proti němu roznášeli letáky.“ Němci na to však přišli a bratr strávil nějaký čas jako politický vězeň v koncentračním táboře. „Otec poslouchal tajně Londýn a kamarádil s nějakým pánem, chodili spolu do vinného sklípku, a tak jsem jako dítě slyšel protihitlerovské řeči.“ Válka do života rodiny přinesla lístky na potraviny, šatstvo i obuv, omezení pohybu a večer nařízení zatemňovat okna.

Do školy začal pamětník chodit v roce 1934: „Tam se chodí od Velikonoc do Velikonoc. Já jsem chodil osm let do obecné německé školy. Kvůli příjmení jsem měl ve škole problémy, byl jsem cizinec. Jeden učitel chodil v uniformě SA a byl na mě tuplem přísnější než na Němce. Poznal jsem to na známkách.“ Normální bylo, že po škole se šlo pracovat. Na jaře 1942 přišel Bedřich Kudláč s vysvědčením na pracovní úřad a touhou stát se řezníkem. Úředníci ale konstatovali, že chlapec je technicky zdatný, a poslali ho studovat na technického kresliče. Dostal bílý plášť a vlastní rýsovací prkno a byl na zaučení u samostatného diplomovaného inženýra ve městě.

Narukoval jsem k vojenskému námořnictvu Kriegsmarine

Pamětníkova sestra se chtěla vdávat za Němce, a úředníci tak přišli na to, že v rodině je šestnáctiletý chlapec, který nemůže narukovat, protože je cizinec. Tak úřady chlapci přidělily německou státní příslušnost. „Povolávací rozkaz jsem si nakonec neschoval, byl tam hákový kříž, nechal jsem to v Německu.“ Narukoval hned v dubnu 1943 do Arbeitsdienstu, pracovní služby, kde byl jeho zbraní rýč, a poté do Littmanstadtu. „Němci byli ještě tenkrát takoví loajální a ptali se, ke které zbrani chci jít. Žádný se k pěšákům nehlásil, to znamenalo výcvik a šup na frontu. K letectví mě to moc netáhlo, tak k námořnictví. Moře jsem v životě neviděl, ale řekl jsem k námořnictví.“ Bedřicha Kudláče odveleli do vojenského námořnictví Kriegsmarine v Kielu v severním Německu. „Dostali jsme lopaty a museli jsme uklízet to, co Američani a Angličani rozbili.“ Po dvou týdnech ho odveleli do Kodaně, kde proběhl základní námořní výcvik, a z chlapce se stal námořník.

„Po výcviku určili, že budu signalista, a odvezli nás do Norska. Morseovka se dá naučit, ale já už to dnes neumím, nedal bych to dohromady.“ V přístavu Trondheim chodil do školy a dvakrát týdně měli praxi pod dohledem zkušených operátorů na lodích.

Přímé boje vojáci v norském přístavu nezažívali, až na jednu výjimku: „Angličani nebo Američani, co letěli z Anglie do Německa, to vzali obloukem přes Norsko. Jednou se stalo, že jeden blbec Němec po nich vystřelil. Stejně se netrefil, ale jednomu se to nelíbilo, vrátil se a pustil na nás vajíčko.“ Takto vojáci mezi sebou říkali bombě, která zasáhla loď a ta se začala potápět. „Pak to šlo rychle: ‚Mužstvo nástup, mužstvo opustit loď!‘“ Každý měl záchrannou vestu a v přístavu byl dostatek dalších lodí, které vojáky zachránily.

Bedřich Kudláč sloužil na minonoskách, což byly válečné lodě specializované na pokládání námořních min. Když tady už nebylo mnoho práce, byli vojáci převeleni na ponorky. „Pro mě to bylo velké dobrodružství, třikrát jsem se dostal na moře. To byla menší, zastaralá ponorka U-315, bylo nás tam kolem dvaceti.“ Se staršími, zkušenými vojáky poslouchali zvuky a sepisovali hlášení: „Všecko bylo zašifrované. Nevěděli jste, co druhý píše nebo co odesíláte. To byla čísla a nesmyslná písmena. Byl tam šifrovací důstojník, kterému to dávali, on to odšifroval a donesl tomu, komu to patřilo. Nedozvěděli jsme se, co bylo obsahem.“ Se zásobovací ponorkou vyjížděli do přístavů Hammerfest a Narvik.

Nahnali nás na pláň, na tisíc Němců byla jedna puška

Konec války pamětníka zastihl v přístavu. Osvoboditelé z Anglie vyhnali všechny vojáky z přístavu na pláň mezi vysoké hory: „Na tisíc Němců byla jedna puška a prý: ‚Hlídejte se sami.‘ Před váma moře, za váma hory a dálky až do Švédska. Tam se nedalo utéct.“ Po nějakém čase do tohoto provizorního zajateckého tábora přišli jiní vojáci: „Zírali jsme, byli to fešáci ve vyžehlených tesilkách. Byli to Američani.“ Komise vyhlásila, že z davu mají vystoupit vojáci, kteří nemají německou státní příslušnost. Bedřich Kudláč se přihlásil, protože byl do svých šestnácti let Čechoslovák, a byl zařazen mezi sudetské vojáky. S nimi putoval do zvláštního tábora. „Jeli jsme na lodi, a nevěděli jsme kam. Jelo se pod americkou vlajkou, měli jsme strach, že nás zavezou do Ameriky, ale jelo se do Německa a tam byl opravdový vojenský zajatecký tábor s ostnatým drátem a kulometnými věžemi.“ Ještě nyní Bedřich Kudláč rozmrzele vzpomíná, jak jim do amplionů pouštěli stále dokola jazz.

Po dvou týdnech vězení naložili zajatce do vlaku, to už byl podzim 1945. Lidé nevěděli, kam jedou, až postupně zjistili, že jednou napříč Německem na jih, pořád na jih. Pamětníkovi došlo, že vlak míří do Československa, kam nechtěl: „Rychle jsem si sbalil věci a vyskočil jsem z vlaku. Byla noc, nikdo si toho nevšiml. Vrátil jsem se na nádraží, ale neměl jsem žádné doklady.“ Doporučili mu, aby šel do nedalekého tábora, kde byli sudetští Němci odsunutí z Československa, že se tam má schovat. Tak se také stalo, v uvedeném táboře pak rozdal větší část svých věcí. „Měl jsem námořnický vak plný ložního prádla, bot, uniforem a všechno jsem to rozdával ženám.“ V norském přístavu byly velké sklady pro německou armádu na sedm let: „Než přišli Angličani, dostali jsme rozkaz to rozebrat. Dovedete si představit, kolik to bylo potravin a konzerv? My jsme vlastně rozkrádali německé sklady, aby to nepřišlo do rukou nepřítele.“ Bedřich Kudláč to stále tahal s sebou a rozdal to až sudetským ženám. Jediné, co si nechal, byla aktovka plná amerických cigaret: „Já jsem nekouřil, ale ukládal jsem to pro otce. Ukázalo se, že to byl nejlepší platební artikl. Marky nikdo nechtěl, ale cigarety ano.“

Toužil se dostat domů, do Drážďan. Mělo to ale tři těžkosti. Hlavní bylo, že neměl propouštěcí papíry, protože utekl z vlaku bez dokladů. Druhým problémem bylo, že mířil do města, které bylo součástí sovětské zóny. A konečně třetí problém byla jeho uniforma: „Okupační vojska to neviděla ráda, i když jsem si z prsou odpáral hákový kříž.“ Mladík se vydal do Weidingu, kde byl americký zajatecký tábor, a chtěl žádat o dokumenty. „Tam mě prohlídli, jestli nejsem esesák. Musel jsem se svléknout, hledali tetování pod ramenem. Mně nic nenašli, a tak mně dovolili odejít i s propouštěcími papíry.“ Tady dostal jméno Bedřich.

Propuštěného vojáka čekala ještě cesta domů do Drážďan, do sovětského sektoru: „Já jsem šel na východ, všichni ostatní utíkali na západ. Já jediný blbec jsem šel proti proudu.“ Před dveřmi rodného domu stanul Fritz-Bedřich 1. listopadu 1945.

Tři roky jsme byli od sebe odloučeni

Rychle se začlenil do společnosti. Sehnal si potravinové lístky a hledal práci: „Zase jsem musel na pracovní úřad a tam mně řekli, že technického kresliče mohou dělat ženy, že potřebují obnovit Drážďany, a poslali mě na zámečníka.“ Přeškolování se dělo při práci, dělníci vyrovnávali staré plechy, nasazovali dveře a okna. Dělali, co bylo potřeba. Obnovovali město.

Pamětníkův tatínek měl stále československé občanství a jednou za čas si musel prodloužit cestovní pas. V listopadu musel odjet na ruskou komandaturu do Prahy. Na vyřízení v Československu měl dva týdny, a spojil to tedy s cestou za příbuznými do moravského Vracova. Ti ho přemluvili, aby zůstal do zabijačky. Když se chtěl otec po dvou měsících vrátit do Německa, byl na hranicích zadržen a poslán do Prahy: „Na ministerstvu ho přemluvili, aby zůstal v Československu. On souhlasil a rodina zůstala rozdělená.“ Tatínek jako živitel rodiny byl pryč a maminka si musela najít práci na letišti. „Tatínek se nemohl vrátit do Německa a my jsme nemohli vycestovat do Československa.“ Vyřizování potřebných dokumentů trvalo tři roky. „Museli jsme několikrát na úřady. To bylo z Berlína povoleno a v Praze zamítnuto. A pak zase v Praze povoleno, v Berlíně zamítnuto. Nakonec to nazvali sloučením rodiny a mohli jsme s maminkou vycestovat.“ Dva bratři nežili, třetí byl ženatý na Moravě a v Německu zůstala jen sestra s rodinou. Bedřich Kudláč s maminkou dostali prázdný vagon a veškerý nábytek a věci si mohli odvézt s sebou. Ve Vracově se rodina shledala v roce 1948.

Mistrem technického výcviku

„Když jsme přišli do Vracova, místní národní výbor nám přidělil nějaký starší dům, otec ho pospravoval a my jsme tam bydleli v nájmu. Bylo mně dvacet jedna let, byl jsem v cizí zemi a nevěděl jsem, jak mám mluvit.“ Pamětník začal pracovat na dráze a pomalu se učil česky. Největší jazykovou průpravu prý získal na vojně mezi kamarády. Dostal se do Berouna k 4. kulometné rotě. Ve výzbroji měli těžké československé kulomety vzor 37. Brzy byl odvelen do autoškoly, kde se učil jezdit v ruském gazu.

Po vojně se Bedřich Kudláč hlásil na pracovní úřad, kde mu dali vybrat buď doly, nebo zemědělství. Vybral si zemědělství. Byl tam ještě s kamarádem a oba je poslali do Kostelce u Kyjova na traktorku. Tam prováděli práce mechaniků zemědělských strojů. Jakmile se dostavěla traktorka v Kyjově, veškerý personál přešel tam a v tu dobu se sem začaly dovážet první ruské kombajny Š-4. Pamětník, který měl dobrou praktickou průpravu i řadu školení, byl dva roky mistrem technického výcviku. V tomto podniku strávil celý svůj produktivní věk. Jeho životní osud nebyl jednoduchý a vlastní rodinu se mu nikdy nepodařilo založit.

V textu jsou použity úryvky z dokumentu zpracovaného Reginou Urubkovou pro soutěž Příběhy 20. století v roce 2015.