Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kuda (* 1931)

• narozen 17. července 1931 v obci Suchý na Drahanské vrchovině

• otec František Kuda, legionář z Ruska

• během druhé světové války několik nebezpečných setkání s německými vojáky

• na konci války byli s kamarádem zachráněni před zastřelením

• očitý svědek popravy několika vlasovců

• jako jeden z prvních objevil masový hrob zavražděných obyvatel z Vícova

• v roce 1948 se vyučil krejčím

• v roce 1949 byl přijat do školy SNB v Jeseníku

• v roce 1950 zařazení do zvláštního útvaru „Jasan“ na ostrahu vládních představitelů

• během pěti let hlídal ministry, včetně prezidenta Antonína Zápotockého

• v roce 1954 svatba s Alenou Stránskou a narození dcery Ivany (1955) a syna Luboše (1957)

• v roce 1955 přeřazení na práci okrskového zmocněnce v Boskovicích

• v roce 1986 odchod do důchodu po více než třiceti letech služby u SNB

„Najednou jsme slyšeli: ‚Halt, halt, ty partyzán!‘ Utíkali jsme do lesa a Němci po nás začali střílet. Utíkali jsme každý na jinou stranu a jenom jsme viděli, jak se vedle nás zaprášila zem od těch střel.“ Na několik příběhů by vydalo vyprávění Josefa Kudy, kluka, který během války prožil řadu nebezpečných situací a později jako příslušník SNB a zvláštního útvaru „Jasan“ dělal ostrahu většině vládních představitelů komunistické moci v padesátých letech včetně prezidenta Antonína Zápotockého.

Otec a jeho vliv

Josef Kuda se narodil 17. července 1931 v obci Suchý na Drahanské vrchovině jako nejmladší ze šesti dětí Jenovéfě a Františkovi Kudovým. Jeho otec se zúčastnil bojů první světové války, byl raněný a naštěstí se dostal do zajetí v Rusku, kde potom pracoval jako krejčí. Jeho vyprávění mělo na nejmladšího syna velký vliv a on sám se později řídil radami svého otce při dobrodružných výpravách během druhé světové války. „Otec mně říkal, abych se hlavně nebál a do lesa si vždycky bral kousek chleba, že to může být k užitku,“ dodává pamětník.

Válka očima zvědavého kluka

Hned od začátku války měla jeho rodina problémy s okupační armádou. Ta nejdříve zjišťovala, odkud hrozí nebezpečí, a hledala bývalé legionáře nebo levicově smýšlející obyvatele. Obě tyto podmínky otec splňoval, a proto následovaly nejdříve prohlídky místností a později se u nich doma na nějakou dobu usadili němečtí vojáci. „Měli jsme dva pokoje a kuchyň, jeden pokoj zabrali Němci, museli jsme mít i propustky, když jsme chtěli někam jít.“

Josef Kuda popisuje několik setkání s německými hlídkami nebo přímo s gestapem, které během války zostřovalo svůj boj proti partyzánským skupinám operujícím na Drahanské vrchovině. Jednou byl ohlášen zákaz vstupu do okolních lesů, gestapo totiž pátralo po partyzánech a to bylo něco pro malého zvědavého kluka. Tvářil se, že jde na houby, a potloukal se po lese, až narazil na německou hlídku, která ho zadržela a předvedla před starostu, díky kterému nakonec dostal jen pár za vyučenou.

Obyvatelé vesnice měli také nařízeno odevzdat všechny radiopřijímače, aby nemohli poslouchat zahraniční stanice, a Němci všechna rádia shromažďovali u místní hospody, kde je pálili. „Pochopitelně jako zvědavý člověk od narození jsem tam šel a čekal, až tam nebude žádná kontrola, a jedno to rádio jsem si vzal. Němci mě ale viděli a to bylo utrpení, nadávali mně, bili, ale nakonec mě pustili,“ vzpomíná Josef.

Jeho zvědavost znovu zvítězila, když museli jít všichni muži nad osmnáct let stavět protitankové zátarasy z kmenů stromů na silnici mezi Suchým a Benešovem. „Bylo to v únoru, šli jsme se tam se sousedem ze zvědavosti podívat a vzali jsme si s sebou saně na dřevo. Naložili jsme si zbytky dřeva na saně a najednou před námi stálo auto s gestapem. A že za krádež dřeva budeme potrestaní. Saně jsme převrátili a dřevo vysypali do sněhu, to bylo kopanců a facek... To si pamatuju, jak naši lidi, chlapi, klečeli na kolenou a prosili za nás, aby nás propustili, že jsme jen hloupý děcka. Pohrozili nám, ale nakonec nás propustili,“ dodává pamětník.

Kudovi měli na kraji vesnice pole a kousek od něho byla chata, kde se také scházeli partyzáni. Otec ho často varoval, aby se tam nezdržoval, že to není bezpečné. Jednou večer pálil bramborovou nať, zůstal na poli do setmění a viděl, že se u chaty něco děje. Brzy ráno byl velký poplach, asi třicet ozbrojených vojáků a četníků chatu obklíčilo a samozřejmě hned za nimi půl vesnice i se zvědavými kluky. „Když se vojáci dostali do těsné blízkosti té chaty, tak jsem viděl, že tam jeden hodil granát, rozbilo se okno a potom tam na posteli našli mrtvého člověka, který měl rozseknutou hruď tesařskou sekerou.“ Později se místní dozvěděli, že to byl údajně ruský konfident zabitý partyzánem pochybné pověsti, který byl odstraněn krátce potom dalšími členy partyzánského hnutí.

V únoru roku 1945 se v sousední obci Velenov odehrála velká tragédie. „Bruslil jsem na rybníku a přijelo auto, gestapo to bylo. Vyšel jeden důstojník, zavolal si mě a ptal se, kudy se dostanou nejblíže na Velenov,“ vypráví pamětník.

Manželé Krejčířovi z Velenova podporovali partyzány a často je nechávali přespávat v bunkru na své zahradě. Do skupiny se však vetřel konfident, který všechno prozradil. Gestapo udělalo 18. února 1945 velký zátah, došlo k přestřelce, a dokonce použili i pancéřovou pěst. Na místě zemřeli dva sovětští partyzáni. Josef Krejčíř, jeho žena Marie, starosta obce Josef Ševčík a další partyzán Karel Kovář byli odvezeni na gestapo do Letovic, pak vězněni v Kounicových kolejích v Brně a nakonec popraveni v koncentračním táboře Mauthausen (podrobnější popis události je v příběhu Vladimíra Dvořáčka).

Dobrodružná cesta pro zbraně

Blížil se konec války a dvěma čtrnáctiletým klukům se znovu zachtělo zažít nějaké dobrodružství. Doma nic neřekli a vydali se do blízkého okolí, kde podle zpráv místních nechávaly ustupující německé jednotky auta, zbraně a zásoby jídla. „Chtěli jsme si lehce opatřit nějaké zbraně a taky jsme si každý jednu pistoli našli. Německá armáda už byla v rozkladu, kolem jezdili opilí vojáci a křičeli na nás. Najednou jsme slyšeli: ‚Halt, halt, ty partyzán!‘ Utíkali jsme do lesa a Němci po nás začali střílet. Utíkali jsme každý na jinou stranu a jenom jsme viděli, jak se vedle nás zaprášila zem od střel,“ popisuje pamětník.

Podařilo se jim ukrýt se v nedaleké hájence a po chvíli se vydali směrem ke Skelné Huti (osamělá stavení mezi obcemi Žďárná a Protivanov), kde mělo být několik aut se zásobami potravin. Cestou je podle vyprávění Josefa Kudy zastihl krátký vzdušný souboj dvou stíhaček: „Letěly nad náma a najednou po sobě začaly střílet, leželi jsme pod stromama, ani jsme nedýchali a jenom jsme viděli, jak ty třísky ze stromů lítají a padají na nás.“

Dostali se nakonec až přímo ke Skelné Huti, kde v odloženém nákladním autě našli čokolády, a chtěli se vrátit do Suchého. Cestou ale narazili na další dva ozbrojené německé vojáky, kterým už opravdu utéct nešlo: „Zastavili nás a řekli, že jestli u nás najdou nějakou zbraň, tak nás zastřelí. Pistole jsme měli schované za kalhotama. Začali na nás řvát, abysme všechno odložili, že nás zastřelí.“ Od Protivanova se naštěstí blížili vojáci Rudé armády na koních (údajně Slováci), kteří se ptali, co se tady děje. „Ti Slováci vytáhli normálně pistole a před námi ty vojáky zastřelili. To na nás působilo strašně,“ vzpomíná pamětník.

Po návratu hned upozornili místní obyvatele, že osvobození se už blíží, a ti začali se stavbou slavobrány; netrvalo dlouho a osvoboditelé se objevili. „To bylo pro nás cosi výbornýho, všechno bylo jinak než předtím.“

Verdikt zněl zastřelit

V těch květnových dnech se podle pamětníkova vyprávění mezi lidmi říkalo, že existuje pravidlo, tzv. svobodné právo, které zaručuje v období 24 hodin od osvobození beztrestně popravit nepřítele. To se dělo na konci války na mnoha místech a Suchý nebyl výjimkou. Pamětník se pozastavuje nad faktem, že německého důstojníka měli zákaz popravit, ale tzv. vlasovce zastřelili bez soudu a hned několik najednou. „Přivedli jich osm nebo deset a verdikt byl zastřelit. Požádali místní, aby jim ukázali místo, kde by je mohli oddělat. Šlo několik partyzánů, vlasovci byli svázaní na rukách a my jsme šli pochopitelně za nima. Přišli jsme asi tak dvě stě metrů do lesa a slyšeli jsme výkřiky vlasovců, tam je všechny postříleli až na jednoho, ten byl zasaženej v noze. My jsme šli k němu, obložili jsme ho fotkama, co měl u sebe, a pochopitelně umřel.“

Vícovská tragédie

Obyvatele obce Suchý, ale hlavně Vícova, vzdáleného asi třicet kilometrů, čekal po válce ještě jeden velmi nepříjemný objev. Dne 28. dubna 1945, těsně před koncem války, přepadla partyzánská skupina Jermak pod vedením Pavla Volkova v obci Vícov ustupující kolonu německé armády. Akce byla naprosto zbytečná, ovlivněná alkoholem a prosazená přes zákaz a doporučení několika příslušníků partyzánské skupiny, například Josefem Knollem.

Padlo deset německých vojáků, ale i velitel Volkov. Druhý den se vojáci vrátili, shromáždili všechny muže z Vícova starší šestnácti let a deset z nich vybrali a odvezli. Nikdo netušil, kde jsou a co se s nimi stalo. Z události na konci dubna si pamětník vybavoval, že nikdo nesměl vycházet, bylo slyšet auta, vojáky, psy i pohyb osob na poli za rybníkem. V červnu 1945 byl objeven krátký vzkaz od těchto mužů ve škole v Suchém a začalo pátrání. Za pamětníkem přišel spolužák ze sousedství a řekl, že na jejich poli objevil převrácenou zem s jinou barvou hlíny. „Šli jsme se tam ze zvědavosti podívat. Vzali jsme si dřevěný klacky, udělali jsme tam takovou sondu, abychom věděli, co tam je. Teď považte, my jsme narazili po takových třiceti centimetrech na cosi, co se nám zdálo být jako kalhoty, tmavě zelené.“ Hned to šli oznámit na národní výbor a později se potvrdilo, že tam jsou opravdu zakopaní popravení muži z Vícova a jejich zohavená těla nesla známky mučení. Zelené kalhoty patřily jednomu řezníkovi, který měl na sobě v době popravy pracovní zástěru.

Místní byli velice rozzlobení a nechali přivést několik zajatých německých vojáků, aby je z masového hrobu vyprostili. Pamětník vzpomíná, že se ozývaly hlasy, které chtěly tyto Němce popravit na stejném místě, ale díky zásahu pořádkových sil k tomu nedošlo. Pohřeb nevinných a zbytečných obětí se konal 14. června 1945 ve Vícově a na místě masového hrobu stojí památník. Byli to tito muži: Karel Klváček, Alois Klváček, Antonín Hoňka, František Vítek, Josef Král, Bedřich Klimeš, Alois Dočkal, Bruno Růžička, Ladislav Blaha a Karel Sychra.

Cukrář, krejčí nebo policajt

Po válce se pamětník rozhodoval, na jakou školu půjde, čím se vyučí. Měl přání stát se cukrářem, ale nakonec bylo nejjednodušší vyučit se krejčím u Josefa Veselého a od roku 1948 pracoval doma v krejčovské dílně svého otce. Na upozornění kamaráda se spolu jen tak ze zvědavosti přihlásili k náboru na nové četníky, tehdy už příslušníky SNB (Sboru národní bezpečnosti). Ke svému překvapení byl pamětník ve svých sedmnácti letech povolán k přijímacímu řízení do Brna a od října 1949 nastoupil do Jeseníku na nově vznikající školu SNB. „Pro nás to bylo velice kruté, byli jsme zvyklí na jiné poměry. Dostali jsme uniformy po německé armádě, byly ještě prostřílené, a v tom jsme dělali první výcvik, ten byl vojenský. Kolikrát jsem brečel a chtěl jsem utéct domů,“ dodává Josef Kuda.

Pro obyčejného kluka z vesnice, který nikdy nebyl dál než v nejbližším okolí, to byl úplně jiný svět. Pamětník popisuje velmi náročnou školu, kde měli sedmnáct různých předmětů a těžkou fyzickou přípravu. Když přijel po třech měsících domů na vánoční svátky, řekl rodičům: „Řeknu vám to otevřeně, já si myslím, že tu školu nedodělám.“ Sám netušil, kde se v něm vzala ta síla a motivace, ale nakonec školu v roce 1950 dokončil jako jeden z nejlepších z ročníku a díky tomu byl zařazen do speciálního útvaru „Jasan“ v Praze, který zajišťoval ostrahu čelných vládních představitelů.

Speciální útvar „Jasan“

V té době se už naplno rozběhly represe, které uplatňoval komunistický režim po roce 1948. Pamětník na otázky typu, jak se díval na politické procesy, zavřené hranice a všudypřítomný strach, odpovídá: „My jsme to přijali jako nutnost státu, doba to vyžadovala. Takový věci jsme neřešili, my jsme měli své práce dost, než abychom se zabývali ještě politikou, brali jsme to, že to musí být.“  

Jako důkaz svého nezájmu o politiku uvádí, že byl v roce 1953 až úplně posledním členem speciálního útvaru, který vstoupil do KSČ (Komunistické strany Československa), a to ještě na žádost nadřízeného. Byl součástí represivní složky tehdejšího totalitního režimu a svou práci při ostraze vysokých vládních představitelů popisuje jako velice nebezpečnou, psychicky náročnou, vyžadující rychlé rozhodování a dokonalou paměť. Když občas přijel domů, nemohl si ani vypít kávu, aby se mu netřásla ruka, jak nervy pracovaly. Potkával se s diplomaty, ministry, musel znát tváře, čísla pasů a každý krok vedle by znamenal velký problém. Se Státní bezpečností (StB) pamětník žádné styky nepotvrdil, jen že to pro ně byl nadřízený orgán. V archivu ABS (Archiv bezpečnostních složek) se našel personální spis ev. č. 3237/31, který obsahuje všechny záznamy zaměstnance SNB od nástupu do služby v roce 1950 až po jeho odchod do důchodu v roce 1986.

Kromě Gottwalda jsem hlídal všechny

Pamětník uvádí několik příhod ze své tehdejší činnosti: „První, u koho jsem sloužil, byl Zdeněk Nejedlý (ministr školství a národní osvěty). Ten neustále porušoval předpisy, tajně navštěvoval divadla. Jednou chtěl navštívit dceru někde za Prahou. Když jsme se vraceli, tak někdo přes silnici natáhl provaz. Náš řidič to uviděl a zastavil těsně u toho, to jsme měli všichni štěstí.“

Důležitou postavou tehdejších dějin byl Rudolf Slánský, dlouholetý člen Ústředního výboru KSČ a generální tajemník ÚV KSČ. Do roku 1951 prominentní politik, který byl po vykonstruovaném procesu odsouzen a v roce 1952 popraven. „Tehdy jsem sloužil u ministra Kopeckého, oni měli sídlo kousek od sebe, tak dvě stě metrů. Večer jsem měl službu a zaznamenal jsem velký pohyb vozidel. Za dvě hodiny přišel za mnou domovník a říkal, že zatkli Slánského, já jsem tomu nemohl uvěřit, ale řekli mně, abych držel hubu,“ vzpomíná Josef Kuda.

Když pamětník popisuje osoby, které hlídal, tak vždycky na závěr dodává: „To byl dobrej člověk, takovej lidovej, on věděl, co a jak, s ním se dalo mluvit o všem.“

S Antonínem Zápotockým, pozdějším prezidentem, se seznámil při trhání meruněk na jeho zahradě, a když jednou přijeli filmaři natáčet prezidenta, tak měl pamětník na starosti jeho ostrahu a všechno kolem. Po odjezdu filmařů si prezident posteskl, že ho během natáčení nikde neviděl a že si přál, aby byl také někdy v záběru. Jindy si při noční službě spletl v prezidentově zahradě srnce s domnělým vetřelcem a tehdy si myslel, že bude muset poprvé použít zbraň.

Psal se rok 1953 a s kolegou hlídali objekt ministerstva vnitra na Letenské pláni. V noci procházeli budovu a kontrolovali dveře a najednou uslyšeli hlasy z vrátnice. „Seběhli jsme po schodech dolů, stál tam nějaký člověk, dohadoval se s vrátným a ta slova byla velice tvrdá. Vrátný mu nechtěl vydat nějaké materiály a ten ho chtěl likvidovat, tak jsme ho zadrželi,“ popisuje pamětník. Druhý den se od nadřízených dozvěděli, že zadrželi německého agenta, který přijel do Prahy narušit oslavy 1. máje.

Poslední politik, u kterého pamětník sloužil, byl Josef Barák, ministr vnitra a rodák z nedalekého Blanska. Byl velitelem jeho ostrahy a sblížil se s celou rodinou i tím, že z bazénu zachránil jejich topícího se mladšího syna. Možná i díky této známosti, když potom v roce 1955 žádal o přeložení, dostal místo okrskového zmocněnce ve svém rodném kraji. Ještě předtím se ale seznámil se svou ženou Alenou Stránskou, 30. října 1954 se vzali a měli spolu dvě děti, Ivanu (1955) a Luboše (1957).

Okrskový zmocněnec

Po krátkém pracovním zařazení v Brně a v Knínicích nakonec pamětník získal funkci okrskového zmocněnce v Boskovicích. Vzpomíná na jedno krátké období, kdy potřebovali v Praze posily, a tak ostříleného znalce Prahy povolali z Moravy na výpomoc. Pamětník si vybavuje jednu noční službu na Václavském náměstí: „O půl třetí v noci jsem viděl dva chlapy, jak jdou nahoru od Můstku. Řekl jsem: ‚Občanské průkazy, kontrola.‘ Jeden ukázal občanský průkaz, ale druhý si sáhl do boční kapsy, mně blesklo hlavou, že to je konec. On vytáhne pistoli a zastřelí mě.“ Nakonec se všechno vysvětlilo a obešlo bez zásahu jakékoli zbraně, přestože pamětník už k tomu asi neměl daleko.

Okupace

Dne 21. srpna 1968 měl Josef Kuda noční službu v Boskovicích: „Někdy k jedenácté hodině mně volal náčelník, abych dával pozor, že se něco venku děje. A teď to začalo. Jak přijížděla sovětská armáda, někteří naši lidi byli splašení a dělali melu a narušovali veřejný pořádek, ale zakročovat se nemohlo, protože nikdo neposlechl.“ Pro pamětníka je dodnes příjezd vojsk Varšavské smlouvy něčím, co se muselo stát, i když předpokládal, že tady budou jen pár týdnů. Na všechny podobné otázky týkající se komunistického režimu Josef Kuda znovu odpovídal, že to šlo mimo něj, vykonával jen svou práci a politika ho nezajímala. Připouští ale, že některé věci, například ohledně pronásledování věřících a představitelů církve v padesátých letech, mu přišly přehnané.

Jednou policajt, navždy policajt

Události v roce 1989 a s tím spojené revoluční dny už prožíval jako důchodce, ale sám říká, že nevěřil tomu, že bude líp. Někteří lidé se mu ve funkcích moc nelíbili a znovu opakoval: „Já jsem se politikou nezabýval, mně politika neříkala vůbec nic, já jsem byl člen strany, to je pravda, plnil jsem svoji funkci, ale že bych byl nějak zvlášť zaměřený na něco, tak to ne.“

Josef Kuda prožil velice bohatý život a z jeho vyprávění je zřejmé, že je zkrátka „policajtem“ celou svou bytostí. Dokáže i ve vysokém věku poutavě vyprávět své někdy až detektivní případy, které musel řešit jako policista v Boskovicích a okolí. Když se zamyslel nad tím, co vzkázat budoucím generacím, mluvil znovu o svých případech, o krádežích a závisti lidí mezi sebou. Na závěr ale ještě poznamenal: „V každé společnosti jsou lidé dobří a špatní. Vždycky záleží na lidech.“