Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elisabeth Kučová (* 1926  †︎ 2016)

• narozena v roce 1926 v Kružberku (německy Kreuzberg)

• je německé národnosti

• Bratři Franz, Erich a Josef ve wehrmachtu

• bratr Franz zůstal v NDR

• bratři Josef a Erich zůstali v SRN

• zažila osvobození Starých Lublic (německy Alt Lublitz)

• matka znásilněna sovětskými vojáky

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• po válce se museli několikrát nuceně stěhovat

• rodiče a sourozenci v roce 1948 posláni na zemědělské práce na Táborsko

• úřady jí bránily ve sňatku s Čechem Milanem Kučou

• v roce 1949 se za Milana Kuču provdala

• v roce 1960 se rodina musela kvůli demolici vystěhovat z domu v Nových Lublicích

• žije v obci Nových Lublicích

• zemřela 26. ledna 2016

Elisabeth Kučová, rodným příjmením Schindlerová, se narodila 12. listopadu 1926 v Kružberku (německy Kreuzberg) nedaleko Vítkova. Jako naprostá většina místních obyvatel byli i její rodiče německé národnosti. Za války tak museli narukovat do wehrmachtu tři její bratři. Všichni přežili, ale jen šťastnou shodou náhod neskončili v některém ze zajateckých táborů na území Sovětského svazu. Domů se už ale nevrátili a zůstali v různých okupačních zónách Německa. Dvojčata Franz a Erich pak byla dlouho rozdělena železnou oponou, protože Erich žil v demokratické SRN, zatímco Franz skončil v komunistické NDR. Do wehrmachtu měl narukovat i otec, ale díky zásahu matky na německých úřadech mohl jako nepostradatelný pro hospodářství zůstat doma. Velké utrpení přinesl rodině i konec války. Sovětští vojáci znásilnili matku, která pak byla velmi traumatizovaná. Kvůli matčinu onemocnění nebyla rodina zařazena do odsunu. Jako Němci se však museli několikrát stěhovat, protože jejich dům si vždy vyhlédl někdo z nových osadníků. V roce 1948 pak byla rodina ze dne na den poslána na zemědělské práce na Táborsko. Elisabeth mohla zůstat díky tomu, že týden předtím porodila své první dítě. Úřady jí pak až po několika odvoláních dovolily sňatek s otcem dítěte, Čechem Milanem Kučou. Tomu se nakonec v roce 1951 podařilo zajistit návrat Elisabetiny rodiny.

V početné rodině

Elisabeth pochází z početné rodiny. Byla třetí nejstarší z devíti sourozenců. Když jí byly tři roky, rodina se přestěhovala do Starých Lublic (německy Alt Lublitz), kde hospodařila na zděděném šestihektarovém hospodářství. V poměrně vysoko položené oblasti ale půda neměla příliš velkou výnosnost, a tak si otec přivydělával jako lesní dělník. Hospodářství navíc stálo v horní části obce nedaleko hřbitova, kde nesměla být kvůli kontaminaci půdy vykopána studna. „Všecku vodu jsme museli vozit kýblama od sůsedů. Pro krávy, na umývání, na praní. Jako malí jsme měli kyblíčky a nosili jsme vodu,“ vzpomíná Elisabeth a dodává, že při shánění obživy museli pomáhat všichni členové početné rodiny. „V létě jsme ráno vstávali a šli na maliny, jahody nebo borůvky. Jako malí jsme je sbírali a v Jánských Lázních (Jánské Koupele) pak prodávali. Tak jsme se živili. Peníze nebyly.“ Právě nedaleké Jánské Koupele (německy Johannisbrunn) má Elisabeth pevně spojené s dětstvím. Často tam prý s utíkali přes les a hráli různé hry. Dnes by to však již nebylo možné, protože někdejší věhlasné luxusní lázně jsou plné rozpadajících se budov a spíše připomínají město duchů.

Život Elisabetiny rodiny silně ovlivňovala víra v Boha. Všichni chlapci ministrovali v místním kostele sv. Floriána. „Každý večer jsme seděli u pece a topili. Zhasli jsme světlo, modlili se a zpívali.“ Elisabeth vzpomíná na dětství jako na velmi šťastné období. Rodiče se prý o ně velmi dobře starali, a i když často museli pomáhat v hospodářství, našel se čas na hry v obci i okolních lesích.

Válka byla pro všechny velkým utrpením

Když bylo Elisabeth necelých dvanáct let, staly se Staré Lublice společně s pohraničními oblastmi součástí nacistického Německa. Rok po mnichovské dohodě vypukla přepadením Polska Německem druhá světová válka a někdy kolem roku 1944 museli postupně do wehrmachtu narukovat bratři Erich, Franz a Josef. „Jak vyšli z učení, museli hned do armády,“ dodává Elisabeth Kučová. Do wehrmachtu měl narukovat i otec Franz, ale rázná matka si prý jela stěžovat na velitelství v Opavě, že už má tři syny na vojně a že by se neměl kdo starat o hospodářství. Zemědělství bylo kvůli zásobování armády jedním z prioritních odvětví nacistického Německa, a tak mohl otec nakonec zůstat doma.

Všichni tři bratři válku přežili, ale jen šťastnou shodou náhod dva z nich neskončili v některém ze zajateckých táborů v Sovětském svazu, kde by byl jejich osud značně nejistý. Franz byl při ústupu ze Sovětského svazu zasažen střepinou granátu a nemohl chodit. Před sovětským zajetím ho zachránil jeden z jeho přátel, který ho posadil do vlaku mířícího na západ. Po válce doputoval přes zajatecký tábor do sovětské okupační zóny Německa, ze které později vznikla NDR. Jeho dvojče Erich měl být po válce odvezen do Sovětského svazu. „Měl štěstí. Už byli ve vagonu do Ruska, ale vyskočil a jaksi se dostal do Německa.“ Erich pak skončil v západní okupační části Německa, kde později vznikla SRN. Josef po válce bydlel také v západní části Německa. Rodina tak byla na dlouhá léta rozdělena železnou oponou. Dvojčata Erich a Franz se mohla pravidelně navštěvovat až po pádu komunismu, a zatímco Franz jezdil za rodinou do Čech, Erich a Josef mohli přijet jen na zvláštní povolení. Ani rodina z Čech za nimi dlouho nemohla jezdit, povolení dostala až po určitém politickém uvolnění v roce 1965.

Staré Lublice válka přímo zasáhla až při příchodu sovětských vojsk 5. května 1945. Elisabeth, které bylo tehdy devatenáct let, dnes vzpomíná, že všichni měli ze Sovětů velké obavy. A byly to obavy oprávněné. „Přišli Rusi. Byla jsem holka a měla jsem strach. Utekla jsem k sousedům, kteří měli dceru. Aby nás vojáci neviděli, tak jsme ležely pod postelí. Ráno přišel můj otec a plakal. Moji sourozenci také plakali. To bylo pláče. ,My nemáme maminku. Maminku Rusi zastřelili. Musíme jít do lesa, podívat se, kde ji najdeme. My nemáme mámu.‘ Rusi ji vytáhli na pole a znásilnili. Nechali ji tam ležet, a když se potom trochu vzpamatovala, tak nepřišla domů. Utekla kousek dál do vesnice, kde měli kozy, a u těch koz se schovala. Ježiš, my jsme plakali.“ Matka která se z tohoto traumatu dlouho zotavovala, prý nebyla v obci jediná, koho Sověti znásilnili. „Moji kamarádku znásilnili též. Přišli, otevřeli sklep a hodili ji do sklepa. Takových případů tady bylo,“ vzpomíná Elisabeth Kučová, kterou sovětští vojáci naštěstí nechali na pokoji. „Spala jsem pod lůžkem, přišli Rusi a chtěli mě vytáhnout. Soused Wiener, u kterého jsem se schovala, ukazoval, jak se třepu, a tak mě nechali a neznásilnili. Jak jsem se od strachu a od všeckého hrozně třepala.“

Zůstali, ale...

V březnu 1946 začal ve Starých Lublicích odsun Němců. „Věci museli dát do hospody a kolikrát přišli a kufry byly prázdné. Přijeli do Německa a neměli co obléct,“ vzpomíná Elisabeth Kučová, která si dodnes dopisuje s několika německými rodáky z obce. Do transportů byla zařazena i rodina pamětnice, ale kvůli matčině nemoci se jejich nástup odkládal. V listopadu 1946 odjel ze Starých Lublic poslední transport a vesnice se zcela vylidnila. Elisabetina rodina ale zůstala. „Už jsme měli lístek a sbalené kufry, ale maminka dostala zánět žil, a tím pádem jsme nešli. Říkali, že půjdem na jaře. Ale na jaře už transporty nešly. Už to zastavili. “

Do vesnice pak začali postupně přicházet noví osadníci. Většinou to prý byli Slováci, ale z jakých krajů pocházeli, to pamětnice neví. „Ženy měly uzlíček a chlapi aktovku. To byl jejich majetek. (…) Přišli, naložili a odvezli, co se jim líbilo. Dělali si nárok na všechno.“ Rodina se pak poprvé musela stěhovat ze svého rodinného hospodářství. Zanedlouho jeden ze Slováků zabral i jejich nový domov a celá rodina se měla znovu vystěhovat do nedalekého prázdného domu. V té době ležela na smrtelném lůžku těžce nemocná mladší sestra pamětnice Hedwiga, které již doktoři nedokázali pomoci. Úřady proto dovolily odložit datum vystěhování, ale jen do její smrti, která přišla týden po jejich rozhodnutí. Rodina ji pak ještě mohla pohřbít. „Farář byl z Hlučínska a pomodlil se německy jeden otčenáš. Z toho pak měl velké problémy.“

Hned po pohřbu 2. prosince 1947 se musela rodina vystěhovat. Ve svém novém bydlišti ale nezůstali dlouho, protože Slovák, který zabral jejich dům, chtěl i dům, do kterého se nastěhovali. „Žili jsme tam v klidu jen do června. Kousek vedle nás byl statek, kde žili ti Slováci. On měl dva syny a dceru. Na jaře přišel a říkal, že chce náš barák, že má dva syny a bude si zařizovat stolárnu a že my musíme ven. Bratři byli pryč a všechno jsme museli stěhovat. Celou noc jsme na malém vozíku stěhovali, až jsme všechno, co jsme potřebovali, odvezli. Ten, co chtěl ten barák, tam stejně nezůstal. Jeho synové tam nešli a dcera též ne.“ Rodina tentokrát odešla do nedaleké bývalé německé obce Nové Těchanovice (německy Neu Zechsdorf).

Ještě někdy v roce 1947 se Elisabeth seznámila s českým chlapcem Milanem Kučou. Elisabeth sice neuměla česky, ale Milan ovládal němčinu. V březnu 1948 zaslal akční výbor v Nových Lublicích Milanu Kučovi tento dopis: „Akční výbor v Nových Lublicích se usnesl ve své schůzi konané 1. března 1948 upozornit Vás, abyste zanechal svých stálých styků s Němci, nechcete-li, aby to mělo pro Vás nemilé následky.“ Kuča však rozhodnutí akčního výboru ignoroval a Elisabeth o několik měsíců později otěhotněla. Poklidný rodinný život jim však nebyl dopřán. V létě roku 1948 totiž úřady rozhodly v rámci přesídlení zbylých Němců o vystěhování rodiny na zemědělské práce na Táborsko. Elisabeth tehdy měla týden po porodu, a tak do transportu nemusela. „Byla neděle, zrovna jsme křtili naše dítě. V pondělí v šest ráno stálo venku nákladní auto a ozvalo se klepání na dveře. ,Naložit věci!‘ Všichni jsme plakali, že nemáme nic sbalené. Já jsem měla malé děcko a říkám: ,Mám malé dítě. Mě nemůžete brát.‘ Odpověděli mi: ,Jak nebudete moct, půjdete zpátky do nemocnice a tam budete ležet, dokud nebudete schopna transportu.‘ Tak jsem zůstala v Nových Těchanovicích. Potom odjeli a my jsme neměli co jíst, tak jsme z Nových Těchanovic šli s budoucím manželem pěšky do Nových Lublic. Celý den až do večera jsme šli pěšky,“ vzpomíná na cestu s týdenním novorozenětem Elisabeth Kučová.

I když Elisabeth nemusela na Táborsko, neměli to s Milanem Kučou v Nových Lublicích vůbec jednoduché. Úřady jim kvůli její národnosti opakovaně nepovolily svatbu a vzít se mohli až v roce 1949. Krátce nato musel manžel nastoupit povinnou vojenskou službu v československé armádě. Elisabeth, která neuměla česky, tak zůstala sama, obklopena česky hovořícími sousedy. „Potom jsem měla dvě děti. Nikde jsem nechodila. Byla jsem jenom doma a s nikým jsem se nestýkala. Žila jsem sama pro sebe.“

Její nejbližší příbuzní byli mezitím posíláni pracovat na různá místa na Táborsku. Bydleli tam ve velmi nuzných podmínkách. „Měli tam jenom koupelnu a kuchyň. Jinak nic. Spali všichni pohromadě.“ Manžel Elisabeth Kučové byl v roce 1950 ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn z armády. Než odjel domů, stavil se na státním statku v Soběslavi, kde v té době zrovna pracovala rodina jeho ženy. Když viděl podmínky, v jakých žijí, snažil se jim pomoct a chtěl je dostat zpět do jejich rodného kraje. Zkoušel to přes Červený kříž a jiné instituce a nakonec se mu propuštění rodiny podařilo zařídit. Otec Elisabeth Kučové totiž pracoval již před transportem na Táborsko v břidlicovém lomu, a tak byl po žních jako odborník poslán spolu s rodinou zpět. Nastěhovali se do Nových Lublic a otec se synem Rudolfem pak dlouhá léta pracovali v břidlicovém lomu v Nových Těchanovicích.

Zbourali jim dům nad hlavou

Nějaký čas měla rodina Elisabeth Kučové klid a nemusela se nikam stěhovat. Dům, kde manželé Kučovi s dětmi bydleli, ale patřil místnímu jednotnému zemědělskému družstvu a byl v katastrofálním stavu. V jednom z pokojů spadla střecha a v dalším střechu podpíraly dřevěné trámy. V roce 1959 bylo rozhodnuto o demolici několika domů v Nových Lublicích. V prosinci téhož roku přišel rodině dopis od jednotného zemědělského družstva s příkazem k vystěhování bez zajištění náhradního bydlení. Jednoho dne v následujícím roce pak do obce přijeli ženisté československé armády. Rodina právě vstávala, když na jejich dveře zabušilo několik vojáků a nařídili jim, aby dům okamžitě opustili. Opět tak během chvíle museli naložit všechny své věci do nákladního auta a vojáci je odvezli o několik stovek metrů dál do domu jednoho z příbuzných. Tam už rodina konečně našla klid a Elisabeth Kučová, často navštěvována svými dětmi, tam žije dodnes.