Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Viděl jsem na nebi černé tečky. Byly to bomby a padaly na nás
narodil se 16. února 1936 v Brně
prožil několik náletů na Brno včetně toho prvního a nejhoršího 25. srpna 1944
konec války strávil u Tišnova v chatové oblasti a sídle partyzánů
do Brna se po osvobození vracel cestou posetou mrtvými těly vojáků a koní
po maturitě na gymnáziu v roce 1954 začal studovat medicínu v Hradci Králové
před promocí v roce 1960 se oženil, manželům Kučírkovým se narodily tři děti
do roku 1962 pracoval jako vojenský lékař v Josefově a Vysokém Mýtě
v letech 1964 až 1996 pracoval v okresní nemocnici Ústí nad Orlicí, od roku 1968 primářem
vybudoval tam jako první v kraji lůžkové anesteziologicko-resuscitační oddělení
v listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra, po revoluci se stal ředitelem nemocnice
Hrůzy, které Jaroslav Kučírek zažil za války v Brně, si nese celý život a drásavě se mu oživují v souvislosti se současnou válkou na Ukrajině. V roce 1942 nastoupil do první třídy. Pro děti bylo tehdy samozřejmé, že přesně vědí, co mají dělat při vyhlášení poplachu. „Všichni jsme měli spěchat rovnou domů. Utíkal jsem vždy se spolužákem Karlem Spěšným,“ vyprávěl pamětník.
Detailně popsal strašlivý zážitek z prvního kobercového náletu na Brno 25. srpna 1944. „Ve výšce kolem sedmi kilometrů jsem viděl stříbrné tečky a za nimi výpary z motorů. Byly to tři svazy, každý z nich měl kolem sto dvaceti letadel. Vypadalo to, že nás minou, ale najednou se začal vzduch třást a hřmět. Bylo to tak zvláštní! Znal jsem hukot padající bomby, ale tohle byl hluboký basový hřmot. Nevěděl jsem, co to je. Táta řekl, že začínají bombardovat. Běželi jsme do sklepa. Než jsme odešli, viděl jsem z nebe padat dolů černé tečky. Byly to bomby a padaly na nás,“ vzpomínal pamětník.
Po válce si splnil svůj sen stát se lékařem. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové a téměř celý svůj profesní život zasvětil nemocnici v Ústí nad Orlicí, kde vybudoval profesionální anesteziologicko-resuscitační oddělení, jehož lůžková část se otevřela v říjnu 1972 po tragické havárii v Letohradě. Po sametové revoluci v roce 1989 se stal ředitelem nemocnice.
Jaroslav Kučírek se narodil 16. února 1936 v Brně. Rodina s jediným dítětem bydlela v Židenicích, tehdy periferní části města. Otec Jaroslav, narozený v roce 1901, dělal geometra na krajském úřadě, matka Anna, narozená v roce 1904, učila šití a vaření na Vesně – rodinné škole pro ženská povolání.
Podobně jako mnoho míst Čech a Moravy, vyznačovalo se i Brno do začátku čtyřicátých let vícenárodnostním soužitím. V roce 1944 žilo v Brně kolem 58 000 Němců, tedy více než pětina obyvatel města. A těsně před „konečným řešením židovské otázky“ v roce 1941 žilo v Brně více než 11 000 Židů. I v ulici, kde bydleli Kučírkovi, žilo několik německých rodin a do okupace v březnu 1939 nebyly žádné problémy ani mezi dospělými, ani mezi mládeží. Obsazením Brna se ale jako mávnutím kouzelného proutku všechno změnilo. Převážná většina Němců vstoupila do NSDAP, řada z nich byla agresivně aktivních.
O to cennější bylo chování těch Němců, kteří své dobré vztahy nezměnili. Příkladem byla rodina Spěšných, se kterou se Kučírkovi přátelili. Otec Spěšný byl Němec a matka Češka. Doma hovořili německy, ale jméno prezentovali česky a chodili do české školy. Pan Spěšný musel narukovat do německé armády a krátce po zahájení války padl. Paní Spěšná tedy zůstala sama se třemi syny – Karlem, Adolfem a Rudim.
„Jako kluci jsme se spolu kamarádili. Byli jsme stejně staří, s Karlem jsme spolu seděli v lavici,“ vyprávěl pamětník. Hitlerův nástup k moci se v klukovských vztazích nijak neprojevil, dokonce spolužák často zafungoval jako nárazníkový polštář v konfliktních situacích. Jejich otec byl válečný hrdina, a to mělo tehdy velkou váhu.
Přidal vzpomínku na svého dědu. „Děda byl vášnivý kuřák a já s ním. Začali jsme bramborovou natí, protože tabák tehdy nebyl. Pak ale děda někde sehnal tabáková semena, která jsme vysadili na dvorek. Vedle nás přitom bydlel esesák, který zapříčinil smrt mnoha lidí. Po válce dokonce skončil na veřejném popravišti na náměstí Svobody. A od tohoto souseda dělila naše sazenice tabáku jen nějaká kůlna! Kdyby se to dozvěděl, skončíme všichni v koncentráku. Ale nepřišlo se na to a já jsem od té doby odborníkem na sušení, krájení a fermentaci tabáku,“ uvedl pamětník.
Po obsazení Brna Němci přeměnili civilní letiště ve Slatině na vojenské. Postupně zabrali okolní pole a vytvořili obrannou zónu s bunkry a protiletadlovými děly. Vyhlášení leteckého poplachu sirénami přicházelo asi deset minut před příletem letadel. Později lidé přišli na to, že vídeňský vysílač v případě vyhlášení leteckého poplachu přeruší vysílání a zapíná kukání kukačky. „Když ve vysílání začala kukat kukačka, znamenalo to, že přes Rakousko letí na protektorát spojenecké bombardovací svazy. Věděli jsme, že bude trvat asi deset patnáct minut, než přiletí, a rychle jsme běželi do úkrytu,“ popisoval Jaroslav Kučírek. Lidé, kteří bydleli na okraji zástavby, často utíkali po silnici směrem do lesů nad Brnem.
Poblíž Židenic byly ohromné zbrojařské závody Královopolská a ve vedlejší Líšni další zbrojovka, kde se vyráběly tanky. „V Židenicích byly ohromné dělostřelecké kasárny, nedaleko hlavní železnice směrem na Slovensko, kudy stále proudily vojenské transporty, samozřejmě centrum města s velkým seřaďovacím nádražím. Kousek od nás bylo polní vojenské letiště, kde měli Němci rozmístěné stíhačky. To vše bylo cílem náletů,“ vysvětloval pamětník. Zprvu šlo jen o přelety. Lidé si na to postupně zvykali a pozorovali v obrovských výškách přelety bombardovacích svazů směrem na severovýchod. Tak to šlo až do 25. srpna 1944.
Nejstrašnějším válečným zážitkem, o kterém se mu noc co noc zdálo ještě několik měsíců po skončení války, byl pro Jaroslava první kobercový nálet na Brno. Dne 25. srpna 1944 jako obyčejně pozorovali přílet bombardovacích letadel. „Vypadalo to, že nás minou, ale najednou se začal vzduch třást a hřmět. Vzduch vibroval, jako by ho krájel přes prudce se otáčející sekačku. Táta řekl, že začínají bombardovat, a běželi jsme do sklepa,“ vzpomínal pamětník. Tragédií bylo, že průmyslové podniky se rozprostíraly uprostřed zástavby, typických dělnických čtvrtí, a právě tam dopadla vlivem bočního větru řada bomb.
Od tohoto data se město stalo cílem ještě dvou spojeneckých náletů, které však už nebyly tak zničující. Jaroslav často viděl „kotláře“ – stíhací letce, kteří nalétávali na vlaky a prostřelovali nádrže lokomotiv. „Jako kluci jsme si hráli na louce a oni nalétávali na nás. Byli třeba dvacet metrů nad námi. Jasně jsme viděli, jestli pilot je černoch, nebo běloch. Mávali na nás křídly, nestříleli,“ vzpomínal Jaroslav Kučírek.
Později se kromě Spojenců začala objevovat i sovětská bombardovací letadla. Byly to spíše přepadové nálety, většinou v noci. S blížící se frontou jejich frekvence narůstala, takže pět nočních náletů bylo skoro pravidlo. „Jejich charakter byl podobný dnešnímu ničení Ukrajiny – piloti přiletěli, kamkoli shodili bomby a zase rychle odletěli,“ popisoval pamětník. Od 8. do 26. dubna 1945 Brno prodělalo bez předchozího varování desítky sovětských náletů. Všechny nálety na město – jak spojenecké, tak sovětské – si vyžádaly kolem sedmi set obětí.
K Brnu se blížila armáda maršála Malinovského. Zvěsti o chování jejích prvosledových jednotek, zejména k ženám, byly hrozné. Zážitky z bombardování a blížící se fronta daly nakonec impulz k otcovu rozhodnutí odejít z domova do bezpečnější části a přečkat tam konec války. Němci prchali na západ a do lesů se již neodvažovali. „Táta sehnal nějakou chatu v chatové oblasti u Tišnova a nastěhovali jsme se tam,“ vyprávěl pamětník. Bylo to v prudkém svahu v lese nad pasekou, ze které bylo vidět na Kuřim. Lesy v té době byly již plné partyzánských skupin, a tak to bylo i se sousedy Kučírkových v okolních chatách.
„Partyzáni měli v chatové oblasti své velitelství a dělali různé záškodnické akce na železnici,“ vyprávěl pamětník. Místo klidu se tedy malý Jaroslav stal partyzánskou spojkou. „Posílali mě k jedné paní do vesnice s konvičkou pro mléko. Na spodku konvice byla zpráva pro jejich spolupracovníka. Paní mi dala mléko, vzala zprávu a šel jsem zpátky.“ Díky partyzánským zátarasům kolem Tišnova se Kučírkovi frontě nakonec skutečně vyhnuli.
Další šokující válečný zážitek čekal tehdy devítiletého Jaroslava při cestě zpět do Brna. „Šli jsme potokem, protože jsme neměli mapu a nevěděli jsme, kudy se dostat domů. Až po cestě jsme zjistili, co to bylo za hrůzu. Když jsme sestoupili níže, procházeli jsme místy, kde se předtím válčilo. Všude se válela mrtvá těla Němců, Rusů a koní,“ vzpomínal pamětník. Na cestě byly miny, granáty, zbraně, náboje. Šli husím pochodem a museli pečlivě volit, kam šlápnout. „Tolik mrtvých koní jsem neviděl. Všechno bylo v rozkladu a nafouklé. Byl to strašný pohled!“ Svratku museli přebrodit, protože most byl zničený. Na suchu aspoň viděli, kam šlápnout. Na co nebo na koho šlapou ve vodě, nechtěli ani pomyslet...
Po válce si všichni oddychli. Protože ve městech byla nouze o potraviny a byly stále na příděl, jezdili o prázdninách na venkov na brigády pomáhat při žních. Nástup komunistů k moci se začal projevovat nenápadně a pozvolna. Jaroslav vstoupil do Junáka, ale brzy se z něj stal Socialistický svaz mládeže. Ještě před koncem páté třídy přestal chodit do školy jeho spolužák Jan Sochor. Později se dozvěděli, že spolu s rodiči chtěli utéct na Západ a na hranicích ho zastřelili.
Odmalička chtěl být lékařem, a tak po základní škole nastoupil na francouzské gymnázium v Křenové ulici v Brně a v roce 1954 tam odmaturoval. Pak se přihlásil k přijímacím zkouškám na Masarykovu univerzitu v Brně a současně na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové, která byla pobočkou Univerzity Karlovy. Na obě školy ho přijali. Nastoupil do Hradce Králové, protože jinak by musel na dvouletou vojenskou základní službu. Pamětník popisoval, že královéhradecká fakulta měla tehdy vynikající úroveň a učili tam špičkoví profesoři. Ještě před promocí se v prosinci 1959 oženil s Pavlínou, rozenou Vychytilovou (1934–2018), a usadili se v Hradci Králové.
V roce 1960 pamětník promoval a hned nastoupil na povinnou praxi do vojenské nemocnice v Josefově, kde prošel všechna oddělení. Když v době Kubánské krize v roce 1962 odveleli personál nemocnice na Kubu, dělal v Josefově vedoucího kožního oddělení. Po návratu lékařů ukončil postgraduální výcvik zkouškou z vnitřního lékařství.
Do roku 1963 dělal v hodnosti kapitána hlavního útvarového lékaře u protiletadlového pluku vojenské posádky ve Vysokém Mýtě. Každý rok absolvoval čtyři nebo pět vojenských cvičení na protiletadlové střelnici na Slovensku. Tehdy o něj také projevila zájem vojenská kontrarozvědka. Vedla na něj krátce svazek. „Nikdy jsem ale s Vojenskou kontrarozvědkou nespolupracoval,“ tvrdí Jaroslav Kučírek. Z této doby si pamatuje, že ho vehementně nutili, aby vstoupil do KSČ. Když nepochodili u něj, snažili se zmanipulovat jeho manželku, aby ho přesvědčila. Ani u ní však neuspěli.
Po úrazu oka a delší pracovní neschopnosti propustili Jaroslava Kučírka v roce 1964 do zálohy. To už pracoval v nemocnici ve Vysokém Mýtě. V roce 1964 také přestoupil do nemocnice Ústí nad Orlicí, kde se věnoval anestezii a v roce 1968 tam byl jmenován primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO). Této nemocnici zasvětil téměř celý svůj profesní život. Jako první ve východočeském kraji právě tam vybudoval profesionální lůžkové ARO.
V témže období roku 1969 pamětník vážně uvažoval o emigraci. Kučírkovi už měli dvě děti – devítiletou Editu a pětiletého Davida. Jaroslav měl ve Vídni tetu, takže toho chtěl využít na zpáteční cestě z dovolené v Jugoslávii. Jenže tetu na uvedené adrese nenašel, a tak se s rodinou vrátil do Československa. V roce 1970 se jim narodilo třetí dítě, syn Jakub.
V sedmdesátých letech se v orlickoústecké nemocnici začala budovat lůžková část ARO. Nakonec se otevřela dřív, než se plánovalo. Dne 30. října 1972 se totiž na železničním přejezdu v Letohradě srazil rychlík s autobusem plným cestujících. Na místě tragédie zůstalo šest mrtvých, další raněné přiváželi do okresní nemocnice. „Najednou se v nemocnici objevili ranění, které už nebylo kam dávat. Tak jsme se domluvili s primářem Helmutem z chirurgie, že se rozdělíme o zdravotní sestry a předčasně otevřeme lůžkové ARO. Přivezli tehdy sedm lidí, kteří se točili na pěti lůžkách a pooperačním pokoji,“ popisoval pamětník.
Jaroslav Kučírek chtěl pořád něco nového, pořád ho něco hnalo dopředu. Vybudoval orlickoústecké ARO. U oddělení měli svoji sanitku, takže jezdili i záchrannou službu – jeden lékař sloužil výjezdy, jeden až dva zůstávali na oddělení. Díky výborným vztahům s primářem Helmutem dělal jako anesteziolog ordináře na pooperačním pokoji na chirurgii.
„On mi dovolil, abych si tam dal pacienta, který potřebuje resuscitační péči, a tam jsem školil i jeho sestry. Dýchací přístroje byly tehdy hrozné – jeden vydržel jen 24 hodin, takže na jednoho pacienta byly potřeba čtyři,“ vyprávěl pamětník a dodal, že on a doktor Helmut byli v nemocnici jedinými primáři-nestraníky. Nikdo je však ke vstupu do KSČ nenutil. Lůžkové oddělení, které poskytovalo v té době špičkovou péči, bylo jediné ve Východočeském kraji.
Bylo čím se chlubit, a proto jim bylo nakloněno i vedení Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) a okresu. Profesní úrovní si pamětník vysvětluje i to, že nemusel k výslechu, když mu z oddělení v osmdesátých letech emigrovala jedna ze zdravotních sester. Měla v Německu rodiče, a tak utekla za nimi. Všichni museli na StB k výslechu, ale on jako primář ne. Nikdo ho nekontaktoval, nikdo se ho na nic neptal. Bylo mu to divné.
Díky funkcionářům z okresu dokonce získali nejrůznější podporu při nákupu zahraniční techniky, která byla v té době pro okresní nemocnici zcela nemyslitelná. „Nějaká soudružka Šimůnková měla na starosti zdravotnictví. Jednou jsem jí vyprávěl o nedonošených novorozencích a zanedlouho se mi v nemocnici objevil holandský dýchací přístroj pro novorozence. Nic jsem neobjednával, nic jsem nepodepisoval, až jsem z toho měl tehdy obavy. Myslím, že to byla její zásluha. Když jsem jí vysvětlil, co potřebuju, ona to na okresním národním výboru prosadila.“
Revoluční listopad roku 1989 zasáhl i orlickoústeckou nemocnici. Když dostali první informace z Prahy o občanských protestech, začali organizovat akci na podporu stávkujících studentů. „Ředitel OÚNZ se to dozvěděl a na druhý den svolal celý OÚNZ. Tam nám vyhrožoval, že nás nechá zavřít a podá na nás trestní oznámení,“ popisoval pamětník.
Jenže události mezitím nabraly ten nejlepší směr. „Založili jsme skupinu Občanského fóra a OF mě vybralo jako ředitele nemocnice. Já jsem byl členem OF v Jablonném nad Orlicí. Měl jsem kandidovat na poslance, ale když jsem zjistil, jací lidé se tam cpou, vycouval jsem z toho a stal jsem se bezpartijním,“ dodal Jaroslav Kučírek.
Jako ředitel nemocnice v Ústí nad Orlicí měl po zrušení OÚNZ na starosti její další osud. „Nemocnice měla kolem 130 milionů účetní hodnotu, a když jsem z ní v roce 1996 odcházel, bylo to už přes 350 milionů. Podle privatizačního projektu měla být v nemocnici jen akutní lůžka pro akutní pacienty, ostatní měli bydlet v hotelu uprostřed nemocnice a platit si veškerý pobyt. To bylo pro mě naprosto nepřijatelné,“ vyprávěl pamětník.
„Řekli jsme, že nemocnice musí zůstat státní a dostupná všem. Jel jsem kvůli tomu na ministerstvo zdravotnictví, tam tehdy chtěli nemocnici prodat za dvanáct milionů. Měl jsem kvůli tomu tahanice na okrese. Nakonec mě zbavili funkce a dali mi výpověď. Ostatní primáři se mě chtěli zastat, ale vymluvil jsem jim to, aby si nedělali zlou krev,“ vysvětloval pamětník. Nemocnice tehdy přešla pod okres a Jaroslav Kučírek odešel těsně před důchodem v roce 1996 na tři roky do Všeobecné zdravotní pojišťovny dělat hlavního revizního lékaře.
„Člověk se musí snažit jít pořád dopředu, být trochu optimista, zvídavý a nesmí se nikdy zastavit.“ Tímto krédem zakončil Jaroslav Kučírek své vyprávění pro Paměť národa. „Medicína jde tak rychle dopředu, že pokud chce být člověk druhým prospěšný, musí se pořád učit.“ V roce 2023 žil pamětník v Nekoři.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)