Václav Kuchynka

“Němci to netušili, oni pořád ty Čechy… protože my jsme zaútočili třebas tak, na německou hlídku, že oni to nerozeznali, kdo střílí. (Čili vy jste dělali i přepady?) No, takové malé. Prostě abychom neohrozili prozrazení naše. Protože tam jsme měli v sázce ty naše rodiny a to byl velký závazek, že jo.”

“Ten náš legion utíkal před Němcema až do toho Ruska, kde to bylo okupovaný – a to už byla Volyň tam. Tak oni pomáhali v zemědělství. (To byla ta Kvasilovská skupina, ne?) Kvasilovská skupina, ano. V Kvasilově, protože to tam bylo blízko, jak někteří ještě stihli přijet vlakem z toho [Krakova], tak se to rozptylovalo po těch vesnicích. To bylo takové dobrovolné… prostě dostali jsme zprávu, kolik bychom žádali do obce těch kluků z legionu. Tak u nás byl požadavek na čtrnáct, tak já myslím čtrnáct jich tam bylo nebo patnáct, to už je jedno. Tak přišli a přetrvali tam, až zase když Němci napadli Sovětský svaz, tak museli utíkat ti naši kluci, protože zase by je zajali. Tak utíkali a někteří se dostali až do toho Buzuluku.”

“Přišli do vsi, a že přišli rozkulačit, kulaky zlikvidovat, vesnici. Že si musí založit družstva, začali shánět dobytek do větších usedlostí. No a začali postupovat sovětsky, sovětský režim. (A vy jste se tomu bránili – ti čeští sedláci na Volyni?) Samosebou! No tak spousta pozavírali. To bylo doslova násilný.”

„V těch dobách horkejch ho dokonce banderovci za mý přítomnosti u nás, já jsem spal vedle a slyšel jsem to, a voni ho odsoudili k trestu smrti a už ho vedli ven. Ale já jsem poznal velitele té skupiny, byl to nějakej Petro Prichoďko, a já jsem s ním shodou okolností seděl v lavici v tom Wierchově, když jsem chodil do školy. Tak jsem vyskočil a: ,Što ty zduril, Petro?‘ Že je to můj táta. Tak jsem mu vlastně zachránil život.“ Tazatel: „A to on nevěděl, ten Prichoďko, že to je Váš otec, když tam šel?“ - „Ne, von si myslel Kuchynka jako Kuchynka a nevěděl, že to je zrovna můj táta.“ Tazatel: „Takže Vy jste zachránil vlastního otce.“ - „Ano.“ Tazatel: „A co jste mu říkal v tý ukrajinštině teda?“ - „Petro, neblbni, to je můj táta.“ Tazatel: „No a ukrajinsky to teda zní?“ - „Petro, něduríš, to muj baťko.“

„A jak se to dělá? Říká se tomu po cikánsku. To je normálně slepice v peří, rozřízne se, vnitřnosti se vzaly ven. Posbíralo se suché listí v lese, ze všech... mimo jehličí, že jo. To se vycpalo, nasolilo. Doma jsme votočili nějaký to koření do toho. Každý co tam dal, to tam dal. Pak se rozdělala žlutá hlína. Normálně taková jako hrnčířská... Udělalo se blátíčko a ta slepice se (obalila) do takové koule. Každý měl svůj ohníček. Roztopil to, aby tam měl popel a uhlí. Pak se to rozhrnulo a tu kouli s tou slepicí dal do toho a zase tím popelem to přihrnul a zase se přikládalo... No a pak se s tím takhle bouchlo a slepice byla bez peří, vonělo to vším kořením, jaký jsme tam nacpali a bylo to výborný. “ Tazatel: „To zní minimálně velmi zajímavě. A mě by ještě zajímalo, co tam za službu udělalo to listí?“ - „No ty arómy z toho listí se uvolňují a nějak to prosytí... No, nápady, jestli to bylo ono... My jsme tomu říkali, že to je po cikánsku, tak se to dělalo po cikánsku.“ Tazatel: „Takže to peří zůstalo v tý hlíně...“ - „Ano. Normálně, když se to..., tak to peří se vylouplo a ta slepička zůstala jenom to čisťounký.“ Tazatel: „Hm, to je zajímavý, kdo tohlento vymyslí, takovouhle věc?“ - „Cikáni...“

„Takhle, byl tam takovej polní mostek z klád. A já, když už jsem věděl, že mě (tank) rozválcuje, tak jsem se pod něj schoval. Von to tam zamíchal a přece jen tam nějaký bahno bylo, tak mě tam prostě trošičku smíchal s blátem. Tak jsem se neutopil, když se přehrnul útok.“ Tazatel: „A on Vás viděl, nebo neviděl?“ - „Právě, to bylo ve Wrocance, to je tam Machnowka-Wrocanka, to Vám něco říká, když mluvíte s klukama, a tam jsme dostali záhul. A já jsem byl bezprostředně..., objevil se v mlze (tank) snad deset metrů přede mnou. Některý utíkali, zpanikařili, tak střílel z kulometu a oni padali. A já už jsem nevěděl kam, a tak jsem se plížil a on, co nestačil kosit kulometem, tak najel a rozdrtil tě. Biftek.“ - „Takže on Vás viděl, jak jste tam zalez...“ - „No jistě... Jak jsem se tam pakoval, jak byly ty klády, tak ke straně, kde to bylo pevnější, protože já jsem věděl, že se to může zbortit. A taky jo. Ale přece jen ta jedna strana, co jsem se dostal, trochu vydržela. Tak mi to tam zmordovalo fasádu, trochu pomačkalo nos, ale přežil jsem to, a když jsem odtamtud vylézal... Já jsem měl s sebou ne plnou polní, ale jenom tu brašnu, jak se nosilo. Na konzervy a na to, co potřebuješ. Ta mně tam zůstala a tam jsem měl zbytek dokladů.“ Tazatel: „A řekněte mi, von se jako nějak schválně zatočil na tom mostíku...“ - „Von najel, a co dělaj s oblibou tankisti, že vemou za tu páku a udělaj takhle a dole ty pásy to rozmíchaj. To tak dělali i na zákopech, když najel na zákopy, tak taky to tak... Tě tam vlastně zahrabal do toho.“ Tazatel: „Von vo tom věděl, že tam jste, tak schválně na vás...“ - „Jasný, střelec si hlídá kulomet a řidič mu pomáhá pásama.“

„Přijeli jsme s koňma a táta šel a o něčem se s ním bavil a já u zdi, koukám, co tam je. Krásná německá pistole, Mauser, blejskavej. Tak já ho stopil a strčil jsem ho pod to... Teď Lavrov přišel, ještě tátu doprovázel, ještě se tam vybavovali a smáli se, že jo. Prostě ty vztahy byly velice dobrý. A von tam takhle nakouk a řiká tátovi: ,Prosim tě, já tady měl pistoli. Zeptej se kluka, jestli o tom něco neví.‘ Táta řiká: ,Nebrals tady něco, tady pod tím keřem?‘ Já povidám: ,Co, co to mělo bejt?‘ A my už jsme tenkrát sháněli, už jako kluci jsme po takovejch věcech šli. Už jsme byli v Blaníku a vyzbrojovali jsme se všelijak. A já říkám: ,Já nevím...‘ To jsem zalhal, protože se mi strašně líbila. Von povidá: ,Neblbni, vždyť Lavrovovi jde o krk, kdyby sem vtrhli, tak se ani nemůže bránit. Kdyby sem přišli Němci...‘ Tak povídám: ,Je to tady pod otýpkou, pod sedadlem.‘“

„Ona se u nás hodně vařila kořala, samohonka. Velitel toho dělostřeleckýho garnisonu, co tam byl, a s celým tím štábem, a bylo to zrovna u nás a vedle u sousedů, tak se pěkně nabumbali a nic chytřejšího nevěděli, takže jeli na koni na průzkum. To dělá alkohol. A oni je těsně před tím Mirotínem, Němci je tam zpozorovali a postříleli. Velitele, dva pobočníky, zástupce velitele a politruka. Tam je postříleli a to byl strašnej poprask. Tak oni namířili kanony, ti, co tam zůstali, namířili kanony na Mirotín, na českou vesnici, a začali tam střílet. Tenkrát se moc vyznamenala máti, protože ona dokonce přemlouvala (opilé velitele), aby neblbli, oni jenom tak nalehko, že tam je nebezpečí, ale ono se to stalo... Takže potom, když to viděla, tak ještě prosila toho velitele baterie, aby tam nestřílel, že to je česká obec. Dalo to hodně námahy a starostí našich občanů závidovskejch, aby tam přestali střílet.“