Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Zdeněk Kučera (* 1928)

• narodil se roku 1928 v Praze

• v roce 1951 absolvoval Právnickou fakultu UK

• během 50. let pracoval v advokacii

• během okupace v roce 1968 byl mimo republiku v Haagu

• v 70. a 80. letech pracoval v advokacii a učil na UK

• po revoluci stále na fakultě

• v současnosti je v důchodu

Očekávali jsme nálet na Prahu

Zdeněk Kučera se narodil v roce 1928 v Praze. Už jako malý trávil hodiny poslechem rozhlasu. „Myslím si, že tehdejší děti více vnímaly, co se kolem nich děje i ve veřejném životě, než je tomu dnes. Byla to poměrně vzrušená doba.“ Dodnes si pamatuje, jak poslouchal zprávy o přijetí mnichovské dohody. „V době přijetí mnichovské dohody byli rodiče a všichni sousedi shromážděni kolem rozhlasového přijímače a tehdy byly večerní zprávy podobně jako dnes asi v sedm hodin, a to, že ten den budou ty zprávy velmi nepříznivé, to bylo už patrno z toho, že nezačaly už v sedm hodin, ale deset minut vysílali jen znělky. Tu zprávu tehdy četl herec Zdeněk Štěpánek.“

Situace byla v roce 1938 velmi napjatá a nikdo nevěděl, co se může stát. Ve vzduchu visela hrůza z bombardování. „Očekávali jsme nálet na Prahu a rodiče mě vezli k babičce a dědečkovi do Staré Boleslavi. S sebou jsme všichni měli plynové masky.“ Praha nakonec na začátku války bombardována nebyla, ale německé okupaci se nevyhnula. „Na tu okupaci se pamatuji velmi dobře. To bylo tehdy takové hrozně špatné počasí. Padal sníh, pršelo. Normálně jsme šli ten den do školy.“

Báli jsme se, že bratra zatknou

„Do školy jsme šli po prázdninách až v říjnu. Nesouviselo to s těmi válečnými událostmi, ale tehdy byla epidemie dětské obrny a městské školy byly zavřené.“ Po březnové okupaci se začalo razantně měnit i školství, které bylo silně germanizováno, a učiteli se často stávali přímí přívrženci nacismu. Zdeněk Kučera a jeho spolužáci absolvovali v němčině třeba i matematiku. Vzpomíná, že často uměli samotní žáci lépe německy než učitel, který se jim daný předmět snažil v tomto jazyce vyložit.

Ještě dramatičtěji se nacistická okupace dotkla vysokých škol. V listopadu 1939 byly na osobní příkaz Adolfa Hitlera uzavřeny všechny české vysoké školy. Mnoho studentů bylo zbito a zatčeno. V tu dobu studoval pamětníkův starší bratr první ročník medicíny. Měl poměrně štěstí, že bydlel doma, a ne na kolejích, a tak se vyhnul hromadné perzekuci. Po celou válku však nemohl studovat. „Vím, že tehdy také byla nějaká hrozba, že by bratr mohl být zatčen, tak jednu noc nespal doma, ale šel k našim známým.“

Zdeněk Kučera vzpomíná, že když se blížila na Prahu německá letadla, tak jako jedny z prvních byly upozorňovány školy. Všude byl ještě normální provoz, ale školy dostaly pokyn, aby pustily žáky domů. „Když se německá letadla přiblížila na dvacet minut doletu k Praze, tak oni už ve školách vyhlásili takzvaný L20, těch dvacet bylo těch dvacet minut do Prahy a L byla zkratka německého Luftgefarht.“ Ke konci války byly nálety už tak pravděpodobné, že děti chodily do školy jen jednou týdně, aby dostaly úkoly na týden následující. „Jednou jsem nad Libní viděl i letecký souboj. Dvě stíhačky tam po sobě střílely.“

Počínaje pátou hodinou jsem měl uši u rozhlasu

U rozhlasového vysílání trávil Zdeněk Kučera hodně času i během války. „Počínaje tak pátou hodinou jsem každou hodinu měl uši u rozhlasového přijímače a poslouchal jsem zprávy z Londýna.“ Rozhlas poslouchal i v období po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy se nacistický režim mstil stanným právem a především vyhlazením dvou vesnic, které podezíral ze skrývání atentátníků. „To bylo dost ošklivé tehdy. V rozhlase každý večer hlásili, koho stanné soudy odsoudily za schvalování atentátu.“

Hlasatel začal hlásit hrozně rychle

V době konce války bylo pamětníkovi šestnáct let, a proto si velmi dobře vzpomíná na dramatické události Pražského povstání. Převzetí Českého rozhlasu povstalci si Zdeněk Kučera pamatuje přímo z poslechu rozhlasu. „Ten hlasatel v rozhlase začal hlásit najednou strašně rychle a pak už došlo k převzetí Českého rozhlasu.“ U rozhlasového přijímače však nestrávil celé povstání. „Pomáhal jsem při stavbě barikády na ulici. Natáhli jsme tam přímo ze školy nějaké lavice a z toho jsme stavěli tu barikádu.“ Povstání trvalo až do 9. května, kdy do Prahy dorazily jednotky Rudé armády. „Pamatuji se, že ve středu 9. května ráno už byli v ulicích nějací sovětští vojáci. A to byl tedy konec války.“

Slánský – nevěřil jsem tomu ani na okamžik

Po absolvování gymnázia v Bubenči se Zdeněk Kučera rozhodl nastoupit ke studiu na právnickou fakultu v Praze. Studium ukončil v roce 1951, tedy v období nejhorších politických procesů v komunistickém Československu. Na začátku listopadu nastoupil jako koncipient v advokátní poradně. V té době se právě odehrával vykonstruovaný proces s komunistou Rudolfem Slánským. „To bylo tak nápadné, že když něco podobného bylo v Sovětském svazu a pak v Maďarsku, že něco takového musí být i u nás. Nechci ze sebe dělat nějak chytřejšího oproti těm lidem, kteří tomu věří, protože říkají, že to prostě nemohlo být všechno vymyšlené, ale nevěřil jsem tomu ani na okamžik.“

Na politické procesy byli posíláni starší advokáti, kteří byli zapsáni do seznamu politicky spolehlivých právníků. Tím pádem se Zdeněk Kučera, který byl mladým, začínajícím obhájcem, k politickým procesům nedostal. Obhajoval ale ty, kteří byli postiženi komunistickým režimem. Hned druhý den v práci obhajoval pána obviněného z urážky na cti ústavního činitele. „Nějaký pán na Kladně vykládal v hospodě, že tam u nich na rohu stával Tonda Zápotockej a že to byl starý harmonikář. No, a u toho stál esenbák.“ Pamětníkovi se podařilo prokázat, že jediný člověk, který slyšel onu urážku na cti, byl právě příslušník SNB, a podle zákona museli urážku na cti dosvědčit minimálně dva lidé, aby byla prokazatelná.

Procesy s kulaky byly svým způsobem vykonstruované

Jedna z největších změn, kterou komunistická strana začala zavádět po svém převzetí moci, byla kolektivizace zemědělství, kdy byla vedena divoká kampaň proti sedlákům, kteří byli označeni za boháče a kulaky brzdící nástup beztřídní společnosti. Sedlákům byl majetek znárodněn a museli odvádět povinné dávky do JZD. Když je nesplnili, putovali k soudu. Několik kulaků obhajoval i Zdeněk Kučera. „Procesy s takzvanými kulaky byly svým způsobem vykonstruované, protože jim předepsali tak vysoké odvody, že je nemohli splnit. A když je nesplnili, obvinili je z nedbalosti vedoucí k ohrožení plánu.“

V roce 1953 vydal tehdejší prezident Antonín Zápotocký amnestii, která se vztahovala na řadu trestných činů, ale nikoli na sabotáž. Zdeněk Kučera vzpomíná, že byl obhájcem v jednom kulackém procesu a musel dokázat, že se dotyčný kulak nedopustil trestného činu sabotáže, ale jen nedodržení dodávek z nedbalosti. „Byl to veřejný proces a vzadu tam postávala celá skupinka místní Veřejné bezpečnosti, tak jsem si musel dávat moc velký pozor na to, co řeknu.“ Naštěstí šel sedlák do vězení jen na pár týdnů. Pokud by mu prokázali sabotáž, skončil by ve vězení na pět let.

Stal jsem se právníkem v té nejhorší možné době

Zdeněk Kučera se začal živit advokacií v době, kdy samotné právo procházelo v Československu snad největším překrucováním v dějinách. Snažil se dělat svoji práci, tak jak měl, ale nevyhnul se výčitkám, že není dostatečně angažovaný. „Dost mi tehdy pomáhalo, že jsem byl mladý a teprve jsem začínal, takže si řekli vždycky, že se ještě polepším, že to jsou jenom takový mladický nerozvážnosti a podobně.“

Pamětník se samozřejmě setkal i s manipulací soudu, ale podle svých slov tehdy ani on reálně neměl možnost s tím cokoliv dělat a jeho práce ho stavěla před hrozná dilemata. „Představte si, že je přestávka, jste tam na chodbě a přijde k vám člověk a řekne vám: ,Pane doktore, já jsem teď viděl, jak ten prokurátor říkal svědkovi, co má u soudu říct.‘ Představte si, že bych tam s tím vystoupil, to by byla sebevražda. To byly občas hrozný situace.“ Zdeněk Kučera však obhajuje roli samotných soudců v padesátých letech. Skutečnými viníky rozsáhlých a brutálních politických procesů byli komunističtí politici, kteří justici pojali jako jednu ze svých zbraní k totalitní vládě v Československu. „Když člověk narážel na ty soudce, tak oni byli většinou lidsky slušný. Nebyli nijak krutý, ale báli se.“

Oni z Československa utíkali a já se tam vracel

V roce 1968 se Zdeňku Kučerovi podařilo vycestovat na šestitýdenní akademii mezinárodního práva do nizozemského Haagu. Zrovna v tu dobu proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pamětník se dozvěděl od své domácí, že se v jeho zemi něco děje. Spojil se tedy s dalšími krajany, kteří byli na akademii v Haagu, a zamířili na místní československé vyslanectví, kde se snažili získat informace. „Bylo to dost nepříjemné překvapení. Já jsem z toho byl dost vyděšený, měl jsem v Praze tři děti.“

Zdeněk Kučera se pokoušel dovolat do Prahy své manželce, aby zjistil, zda je jeho rodina v pořádku, ale podařilo se mu to až po několika dnech. V Nizozemsku nikdo nevěděl o situaci v Československu nic konkrétního a v rozhlase se mluvilo o mrtvých v ulicích. Cestou domů se vracel přes Norimberk. „V Norimberku jsem potkával československé občany, kteří ze země utíkali, a já se tam vracel.“

Nejhorší bylo dostat je na střední školu

Během normalizace působil Zdeněk Kučera na právnické fakultě v Praze. „Na té fakultě panovaly celkem slušné poměry.“ Ač neměl zrovna pozitivní kádrové posudky, práci mohl vykonávat v podstatě bez překážek. Horší to měl jeho syn, který se pokoušel dostat na střední školu. „To bylo přijímací řízení a pak přišla soudružka z OV a vyškrtala ty, kteří se z kádrových důvodů nemohli přijmout.“ Jako právník se však Zdeněk Kučera postaral o to, aby na odvolání přijali jeho syna alespoň na gymnázium do Radotína, které bylo svou polohou na okraji Prahy známo jako velmi liberální. „Skoro nejhorší bylo dostat se na tu střední školu, protože to bylo v kompetenci různých obvodních výborů, různých soudružek ze školského odboru, a to bylo vedeno takovým domovnickým způsobem, kdežto na vysokých školách byly komise často z normálních lidí, kteří sami měli děti s problémem dostat se na střední.“

Zdeněk Kučera vzpomíná, že o dokumentu Charty 77 a o její činnosti během normalizace slyšel, ale nedokázal se o ní dozvědět nic konkrétního. „Člověk se dozvěděl, že Charta existuje, a všechno možné slyšel proti ní, ale nedozvěděl se, co v ní je. To bylo jaksi typické.“ 

V roce 1989 Zdeněk Kučera stále učil na právnické fakultě v Praze a během listopadových demonstrací chodil s kolegy každý den na Václavské náměstí. „Říkali jsme si, že děláme historii, a trochu jsme z toho měli legraci.“ Na právnické fakultě učil i po revoluci. Dnes už je v důchodu.