Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kučera (* 1947)

• narozen 29. června 1947 v Liberci

• roku 1967 nastoupil na obor afrikanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v letech 1968–1969 studoval na Vysoké škole politické ústředního výboru Komunistické strany Československa

• od podzimu 1968 působil ve Svazu vysokoškolského studentstva, podílel se na přípravě studentské stávky

• v roce 1973 pracoval jako redaktor zahraniční rubriky deníku Svobodné slovo a vstoupil do Československé strany socialistické

• v roce 1983 z pozice redaktora vyhozen, pracoval jako technický redaktor příloh

• aktivní účastník sametové revoluce

• v roce 1997 s manželkou koupili zámek Nové Hrady a zrekonstruovali ho

O politické dění se zajímal už na střední škole. Tehdy se k němu začaly dostávat knihy, které do té doby komunistický režim zatracoval. Uvolněná atmosféra šedesátých let Petru Kučerovi umožnila, aby si rozšířil své obzory nejen v oblasti historie. V maturitním ročníku obhajoval práci, která pojednávala o díle spisovatele Alexandra Solženicyna, který se zabýval tematikou sovětských komunistických lágrů. Od té doby ho zájem o politické dění už nikdy neopustil a stal se z něj, jak sám říká, homo politicus.

Společnost byla dychtivá po změně

Petr Kučera se narodil 29. června 1947 v Liberci. Měl o 14 let starší sestru a o osm let staršího bratra. Oba jeho sourozenci i rodiče ho silně formovali a nastínili jeho budoucí směřování. „Brácha byl takovým mým azimutem. Spoustu věcí mi zprostředkovával,“ říká. Dětství a dospívání v sudetské oblasti prožíval šťastně. Až o mnoho let později si uvědomil smutnou minulost, která pohraničí ovlivnila ve všech směrech. „Později jsem začal vnímat, jakou změnu přinesl masivní odsun německých obyvatel. Byl jsem pak citlivější na tyhle otázky a zůstalo to ve mně,“ vysvětluje. V Liberci navštěvoval základní školu. Když byl v deváté třídě, s rodinou se přestěhoval do Turnova, který se stal jeho druhým domovem. Tam také potkal svou budoucí manželku, se kterou strávil nejméně 52 let života.

Po základní škole nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba gymnázia). A právě tam se začal zajímat o politické otázky. Zajímala ho historie humanitní vědy, hodně četl a vzdělával se v mnoha odvětvích. „Středoškolská léta ve mně zanechala výraznou stopu. V šedesátých letech se vydávalo spoustu literatury. Dostal jsem se i ke knihám, které mi půjčovali dospělí. Soused lékař měl nádhernou knihovnu – Drtinu, Peroutku, věci, které byly na indexu a nebyly dostupné v knihovnách,“ vzpomíná. Ve své maturitní práci se zabýval dílem Alexandra Solženicyna, který ho zaujal knihou Jeden den Ivana Děnisoviče. Mluvit na půdě školy o sovětském spisovateli, který se zaměřoval na tematiku gulagů, by jen o pár let dříve nebylo možné, Petr Kučera ovšem v šedesátých letech obstál bez problémů.

Po ukončení střední školy v roce 1967 chtěl studovat egyptologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). Obor se ovšem neotevřel, a tak se věnoval afrikanistice. Na fakultě pak prožil pražské jaro. „Společnost byla dychtivá po změně. Pražské jaro vzbudilo obrovské vzepětí, obrovské iluze. Troufnu si tvrdit, že dosah té optimistické vlny a očekávání byly masivnější než v roce 1989,“ popisuje, jak vnímal politické uvolnění v roce 1968. Petr Kučera ale nepatřil mezi ty, kteří by fandili reformnímu křídlu komunistické strany. „My jako studenti, a to byla i moje pozice, jsme nebyli takhle naladění. My jsme byli o kousek dál, bych řekl. Ano, je to fajn, ale chtěli jsme, aby pak přišla ta plná demokracie. Pak přijde něco, co ten režim totálně změní. Byli jsme kritičtí vůči lidem, kteří věřili socialismu s lidskou tváří,“ říká a dodává: „Tanky ale radikálně změnily situaci.“

Zbavil jsem se evropocentrického vidění

Všechny naděje totiž zmařila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Osudný den, 21. srpna, trávil Petr Kučera v Turnově u rodičů. Když se dozvěděl, co se děje, byl v šoku. Rozhodl se proto udělat alespoň něco, co by mu mohlo ulevit. Vydal se proto do centra města a přemalovával směrovky, aby zmátl vojáky. Na zem psal protiokupační hesla. „Pak moje sestra, která bydlela v Liberci, po nějakých známých druhý třetí den vzkázala, že je to v Liberci dramatické. Tak jsem usoudil, že by bylo lepší být v Liberci. Odjel jsem tam. V přízemí radnice se formoval takový stávkový výbor či jak to nazvat. Tam jsem pak poprvé viděl Vaška Havla,“ říká. Bouřlivý průběh okupace v Liberci popsal Václav Havel v roce 1985 v Dálkovém rozhovoru takto: „Působili jsme v tamějším rozhlase, já psal každodenně komentáře, Honza [herec Jan Tříska] je předčítal, vystupovali jsme i v televizním studiu narychlo zřízeném na Ještědu.“[1] Asi po dvou dnech se Petr Kučera znovu vrátil domů. „Maminka mě přes někoho kontaktovala a říkala: ‚Musíš přijet domů, musíš být s námi.‘ Tak jsem se sebral a jel jsem zase do Turnova.“

Ještě během pražského jara nastoupil Petr Kučera na Vysokou školu politickou ústředního výboru Komunistické strany Československa, kterou mohli tehdy navštěvovat i nestraníci. Škola měla vychovávat politické kádry, v očích veřejnosti ovšem nemělo tamní studium velkou prestiž (odtud i ironická přezdívka „vokovická Sorbonna“).[2] „Tehdy se totiž řeklo, že to bude navazovat na studia společenských věd, které byly v roce 1945 až 1948. Měla se tam studovat politologie a sociologie,“ vysvětluje, proč na školu nastoupil. Zmíněným studiem politických věd měl Petr Kučera na mysli Vysokou školu politickou a sociální, která byla založena dekretem prezidenta republiky ze dne 26. října 1945 o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze. Měla tři fakulty: politickou, novinářskou a sociální. Poslední ročník nastoupil ve školním roce 1949/1950.[3] Na podzim roku 1968 se na škole ustavil studentský parlament, ve kterém se Petr Kučera angažoval. Nakonec měl školu reprezentovat ve Svazu vysokoškolského studentstva (SVS). „Se svazem jsme se scházeli v podstatě každý den, protože vývoj byl příliš dramatický. Byl tam sekretariát. Byli jsme stále v kontaktu. Přinášel jsem podněty, které jsem měl ze školy. Byl jsem jakousi spojkou,“ říká. V rámci SVS se také podílel na organizování studentské stávky, která se konala ve dnech 18. až 21. listopadu 1968 na fakultách v celém Československu. Stávka probíhala na podporu „studentského desatera“, v němž kladli vedení KSČ řadu požadavků, například zrušení cenzury, svobodu slova, shromažďování, dodržování osobních svobod občanů, svobodu výjezdu za hranice či svobodu bádání.[4]

Na podzim roku 1969 po problémech z Vysoké školy politické odešel. Petr Kučera nadále studoval afrikanistiku, tedy obor, který mu dával smysl. „Bylo to nesmírně zajímavé a inspirativní prostředí. Chodil jsem na přednášky napříč obory, včetně indologie a tak dále. Největší přínos mého studia na katedře bylo to, že jsem se poměrně výrazně zbavil evropocentrického vidění,“ popisuje. Kromě toho souběžně studoval i na Právnické fakultě UK. Odtamtud ho ovšem roku 1973 vyhodili.

Ve Svobodném slově se člověk necítil sám

Nastupující normalizaci nesl Petr Kučera těžce. Jak sám říká, trvalo mu několik let, než se s nastalou situací sžil. Po úspěšné promoci začal shánět práci. Nakonec se díky známostem dostal do redakce deníku Československé strany socialistické (ČSS) Svobodné slovo, kde začal pracovat v zahraniční rubrice. Sám do ČSS vstoupil v roce 1973. „Brzy jsem začal jezdit na akce partaje, většinou to organizovaly kraje, kde se dělaly přednášky. Já jsem měl zahraniční politiku a bylo to jen na mně. Přes kamarády jsem měl možnost číst Financial Times. Každý den jsem měl na stole výcuc agenturního zpravodajství, které nebylo určené ke zveřejnění. Měl jsem díky tomu možnost se zorientovat,“ říká. Díky přístupu k informacím tak mohl vést přednášky o tématech, ke kterým by se lidé jinak nedostali. Již v té době byl v hledáčku Státní bezpečnosti (StB) jako prověřovaná osoba (PO) pod krycím jménem Gusta. Ve spisu (arch. č. KR-844808 MV) se dají dohledat informace o tom, jak byl Petr Kučera sledován, a to zejména během svých přednášek, kde se vyjadřoval k tématu zahraniční politiky. Často byl zmiňován jeho „problematický“ politický názor. Sledování však nemělo žádné vyústění. Na počátku roku 1989 byl spis uložen. V návrhu na uložení se dočteme: „Prověrkou jmenovaného bylo zjištěno, že své občasné funkce vedoucího vydání Svobodného slova zneužíval k publikování nevhodných, tendenčně kreslených informací ze zahraničí. Tímto způsobem upravoval i zprávy ČTK. V letech 1984–1988 byla vůči Gustovi realizována řada preventivně výchovných opatření, jejichž výsledkem je, že v současné době žádnou nevhodnou či negativní činnost neprovádí.“[5] O jaké preventivně výchovné opatření se jednalo, spis neuvádí.

Ve Svobodném slově se také setkal s lidmi, kteří podepsali Chartu 77 a kterým poskytovali kolegové krytí. „V korektorně a v tiskárně byl Jarda Jírů a další, kterým jsme dávali krytí. Psali o zahraničních věcech pod jinými jmény. Tím se tam vytvářela taková sounáležitost a necítil jsem se tam sám,“ vzpomíná a dodává: „Že tam jsou konfidenti, jsme věděli, někteří nám to sami řekli. Jedním z nich byl můj nejlepší kamarád, který chtěl dělat kariéru, a tak jim [Státní bezpečnosti] to [spolupráci] podepsal.“

V zahraniční redakci pracoval až do roku 1983. Dne 1. září se civilní letadlo z New Yorku do jihokorejského Soulu kvůli navigační chybě ocitlo nad územím Sovětského svazu a jeho velitelé ho nechali sestřelit. Pět dní o tom mlčeli.[6] „Dozvěděli jsme se, že to sestřelili Rusové a že to bylo civilní letadlo. Byla to večerní zpráva. Já jsem to napsal a poslal jsem to do tiskárny. Náhled dostal vedoucí vydání a ten doběhl za zástupcem šéfredaktora, který mi řekl, ať už nic neposílám a že mě vystřídá kolega. Myslel jsem si, že mě vyhodí,“ říká. Komunistickému režimu se totiž samozřejmě nehodilo, aby někdo „očerňoval“ sovětského bratra. Proto nebylo žádoucí, aby se zpráva dostala na veřejnost. Nakonec ho nevyhodili, na své pozici ale musel skončit. Odešel ze zahraniční rubriky a musel pracovat jako technický redaktor příloh.

Nevěřil jsem tomu, že to bude rychlé

Petr Kučera se roku 1989 účastnil protirežimních demonstrací. Už v létě toho roku byl v jeho domě, za účasti přibližně 50 lidí převážně z akademického prostředí, oficiálně založen Kruh nezávislé inteligence. Že však komunismus tak rychle padne, neočekával. Obával se, že nastane podobná situace jako v roce 1968 a že režim postupně znovu posílí. To se však nakonec nepotvrdilo. Dne 17. listopadu 1989 se účastnil se svou ženou a nejstarším synem osudové demonstrace. Na Národní třídu s manželkou nedošli, v pochodu pokračoval pouze syn, kterého později zasahující složky surově zbily. Ihned po celé události se začal angažovat v dění sametové revoluce. Při prvních spontánních demonstracích na Václavském náměstí po 17. listopadu 1989 Petr Kučera umožnil řečníkům oslovit shromážděné z balkónu nakladatelství Melantrich. „Úplně první demonstrace – chaotická záležitost. My jsme neměli vůbec zkušenosti s tím, jak to celé zrežírovat až do konce,“ vysvětluje a dodává: „Lidi ale byli natěšení, kdybyste jim řekl, buďte tady do rána, tak tam byli do rána.“

Zúčastnil se také zakládající schůze Občanského fóra v Činoherním klubu v neděli 19. listopadu 1989. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Sněmovny lidu Federálního shromáždění jako nestraník za Občanské fórum. Mandát obhájil ve volbách roku 1990. „Petr Pithart si měl k sobě vybrat lidi do Občanského fóra. Znali jsme se, možná že nějaký potenciál ve mně cítil, takže si mě vybral jako prvního, kterého chce s sebou do toho. My jsme tam potom vlastně vytvořili partu, byl tam Honza Urban, nesmírně schopný, bezvadný kluk, skvělý, který měl na starosti složitou logistiku toho chodu Občanského fóra,“ vzpomíná na okolnosti svého zvolení. Po rozpadu Občanského fóra přešel do parlamentního klubu Občanského hnutí. Ve volbách roku 1992 přešel do české části Sněmovny národů jako člen Československé sociální demokracie. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa.

Později se angažoval v České straně sociálně demokratické (ČSSD). „Oslovil mě Jirka Horák, ať jim dělám kampaň do parlamentních voleb. Šel jsem do toho,“ říká. Po roce 1993 patřil v rámci ČSSD k představitelům křídla kritického vůči politice Miloše Zemana. Politický život nakonec opustil. Během svého působení se potkal s mnoha zajímavými osobnostmi a získal cenné zkušenosti, avšak postupně přestával ve své práci vidět perspektivu a vyprchala mu inspirace. Jeho manželka Magdalena Kučerová, se kterou vychovali čtyři děti, navíc měla velice náročné zaměstnání. Rozhodli se proto, že opustí Prahu a začnou nový život. V roce 1997 koupili od restituentů žijících ve Spojených státech amerických bývalý státní zámek Nové Hrady. Dokončili celkovou rekonstrukci zámku a opět jej zpřístupnili veřejnosti. 

 

[1] 21. srpen 1968 byl v Liberci po Praze nejkrvavější. Pametnaroda.cz [online]. 2021 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/21-srpen-1968-byl-v-liberci-po-praze-nejkrvavejsi?gclid=CjwKCAjwu4WoBhBkEiwAojNdXrg8cGHvt0HV4-mBMTQw5F7USTTFeZG_e8ZTOZwzxXskvGIDy3EsxRoC0GkQAvD_BwE

[2] Vysoká škola politická ústředního výboru Komunistické strany Československa. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%A1_%C5%A1kola_politick%C3%A1_%C3%BAst%C5%99edn%C3%ADho_v%C3%BDboru_Komunistick%C3%A9_strany_%C4%8Ceskoslovenska

[3] Přepnout obsah Vysoká škola politická a sociální. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vysok%C3%A1_%C5%A1kola_politick%C3%A1_a_soci%C3%A1ln%C3%AD

[4] ÚSTR PŘIPOMNĚL STUDENTSKOU OKUPAČNÍ STÁVKU V ROCE 1968. Ustr.cz [online]. 2018 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/akce/zveme-na-vzpominkovy-vecer-u-prilezitosti-50-vyroci-studentske-stavky-v-listopadu-1968/

[5] Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[6] Let Korean Air 007. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-09-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_Korean_Air_007