Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadrotmistr v. v. Michal Kučera (* 1925)

• narodil se 10. května 1925 v obci Úpor (okres Sečovce) na východním Slovensku

• dne 13. ledna 1945 byl v Humenném odveden do 1. československého armádního sboru

• sloužil jako nabíječ u minometného oddílu

• poté sloužil v zásobovacím oddílu a v polní kuchyni

• zúčastnil se bojů u Vrútek, Liptovského Hrádku, u Liptovského Mikuláše a dalších osvobozovacích bojů na území Československa

• u Liptovského Hrádku byl zraněn střepinou do hrudníku a do nohy

• po demobilizaci pracoval v papírnách a ve Státním statku ve Vyšším Brodu a v Rybníku

• v době natáčení (2009) žil v obci Rybník v okrese Český Krumlov

Michal Kučera se zúčastnil osvobozovacích bojů na území Československa, během kterých utrpěl zranění hrudi a nohy. Ke své válečné anabázi říká: „Válka mě naučila žít.“ Byla to totiž neocenitelná životní zkušenost.

Ve východním Slovensku nebylo z čeho žít

Michal Kučera se narodil 10. května 1925 v obci Úpor, okres Sečovce, na východním Slovensku. Rodina se věnovala zemědělství a pamětník měl ještě dva bratry a sestru. V Úporu však rodina měla špatné živobytí a to dokonce vedlo k otcovu odchodu: „Otec se narodil blízko Ukrajiny a na Ukrajině měl dva bratry a sestru. Tak tam od nás v roce 1942 odešel. Nebylo totiž z čeho žít. Ani nebylo co ukrást, ani vydělat, podpory nebo rodinné přídavky nebyly a ani nemocenská nebyla. Dnes mě propustí z práce, dají mi nějakou podporu a můžu nějak žít, ale tehdy si nepamatuji, že by něco takového bylo,“ vypráví.

Šel jsem s kamarády k odvodu, ale pak nás rozdělili

Nedostatek příležitostí v rodném kraji byl také důvodem, proč Michal Kučera po osvobození východního Slovenska Rudou armádou vstoupil do 1. československého armádního sboru. Ještě před vstupem do armády ho však Sověti využili proti nacistům: „Rusové mi dali koně, abych s nimi přepravoval dlouhé klády, které pak sloužily jako překážky proti německému postupu. Dělaly se mosty a překážky, anebo se naopak něco rozbíjelo a odtahovalo, aby se Němci nemohli k našim dědinám dostat.“

Až dne 13. ledna 1945 se dostal k odvodové komisi, kde se měl svléknout do spodního prádla, zdvihnout nohy a připažit a tím byl přijat do vojenské služby. K odvodové komisi šel společně s kamarády, ale jak Michal Kučera vzpomíná, po odvodu se již s nimi nesetkal: „Oni nás v Humenném a v Michalovcích rozdělovali. Někteří šli k dělostřelcům, někteří k minometným jednotkám a jiní ke kanónům. Než jsem se pak se svými novými spolubojovníky poznal, tak se to zase změnilo. Na vojně je těžké někoho poznat. Spolu jste akorát na dva nebo na tři měsíce.“ Po odvodu nejprve musel absolvovat základní výcvik, který byl podle něj značně vyčerpávající.

Sloužil jsem jako nabíječ minometu, v zásobování a v polní kuchyni

Pamětník sloužil v armádním sboru jako nabíječ 120mm minometů. Tím byl ušetřen bojů v první linii, kde docházelo k častým ztrátám a zraněním. Vzpomíná však, jak boje v první linii probíhaly. Vojáci byli v úseku dvou kilometrů rozdělení po četách vzdálených od sebe přibližně sto padesát metrů: „Když byl někdo zraněn, tak se z jedné i z druhé strany seběhli vojáci, aby zaplnili mezeru. Zraněného pak odvezli na ošetření do polní nemocnice. Případně mu dali infekci nebo prášky.“

U minometů nebyl Michal Kučera dlouho, kvůli rozbité obuvi se dostal do zásobování a následně i do polní kuchyně: „Pochodovali jsme asi patnáct nebo dvacet kilometrů a mně se rozbila jedna bota. Praskla mi na botě guma. Bylo nás celkem asi osm nebo devět, co si nemohli něco obléct nebo obout, a tak jsme čistili brambory a přebírali jsme fazole, hrách a čočku. Já jsem pak pracoval u proviantu, a tak jsem pro mužstvo vydával jídlo. Ale pomáhal jsem i kuchařům v polní kuchyni, když někdo marodil nebo šel na dovolenou.“

V polní kuchyni se vařilo ve speciálním pětisetlitrovém kotli, ve kterém se vždy připravovalo pouze jedno hlavní jídlo. Polní kuchyně pak měla k dispozici ještě menší kotel, ve kterém se vařily těstoviny nebo knedlíky. Strava nebyla podle Michala Kučery nejlepší, ale zasytila. I v polní kuchyni se vyskytla nespravedlnost spojená s armádní hierarchií: „Vydával jsem jídlo a vojáci normálně chodili na nášup, na druhou dávku. Já jsem měl jednou v hrnci málo jídla a jednomu nadrotmistrovi jsem tak odmítl dát nášup. Šel za svým kamarádem, aby mě za trest ostříhal dohola. Ještě mi nadrotmistr řekl, že sedm dní nedostanu propustku.“ Ve volných chvílích si vojáci povídali nebo si sušili oblečení u ohně na celtách. Vojáci v celtách i bydleli, ale někdy museli ležet i ve vodě nebo ve sněhu.

Byl jsem zraněn do hrudi a do nohy u Liptovského Hrádku

U Liptovského Hrádku byl Michal Kučera zraněn střepinou: „Šli jsme s koňmi pro proviant, zastavili jsme se na hřbitově a čtyři jsme skládali zásoby do kuchyně a do skladu. Asi sto nebo sto padesát metrů od nás někdo hodil granát a střepiny mě zasáhly do nohy a do hrudi. Za dva nebo za tři dny jsem to měl zahojené. Byla to jenom škrábnutí.“

Boje u Liptovského Hrádku a u Liptovského Mikuláše však nebyly jednoduché. U Liptovského Mikuláše museli vojáci armádního sboru dokonce čelit obklíčení: „Nezůstal tam kámen na kameni, jak se střílelo. Němce jsme nemohli přetlačit, abychom mohli postoupit dále. Bylo to všelijaké, každý se jenom koukal schovat, aby zůstal živý. Padlo tam tolik lidí, že to byla hrůza.“

Se zásobovacím oddílem se účastnil také Ostravsko-opavské operace. Samotné osvobozování českého území už bylo snazší: „Byl už předpoklad, že československá armáda už vyhraje. Jeli jsme přímo na Prahu, ale ještě jsme zažívali nějaké přestřelky. Němci útočili a chlapy se museli schovat na louce. Tam vypadali jako pytle s bramborami. Někteří byli i zranění. Ale za námi pořád jela polní nemocnice.“

Zůstal jsem na jihu Čech

Do bojů o samotnou Prahu již 1. československý armádní sbor nezasáhl, a tak Michal Kučera vzpomíná pouze na slavnostní defilé na Staroměstském náměstí: „Vítali nás. Vlajky byly všude. Byli rádi, že do Prahy znovu přišla Československá republika.“

Poté Michala Kučeru převeleli na Smíchov, kde pobýval ještě následující tři měsíce. V létě 1945 odjel do Bratislavy a následně do Nových Zámků a do Dunajské Stredy. Poté sloužil na Červeném mostě v Bratislavě a následně demobilizoval.

Po službě v armádě se odstěhoval do jižních Čech a v roce 1946 se oženil. Zaměstnání si našel v papírnách, ale ze zdravotních důvodů odešel po sedmi letech do Státních statků ve Vyšším Brodě. Nakonec se uchytil ve státním statku v obci Rybník nedaleko hranic s Rakouskem, kam odešel kvůli lepšímu výdělku: „Ve Vyšším Brodě jsme neměli žádné prémie nebo možnosti, a tak jsem přešel na státní statek do Rybníka. Tady jsme mohli více dojit, a tak se i více vydělalo a lépe se žilo. Já jsem si dokonce mohl ušetřit na auto a s manželkou jsme si mohli postavit dva domy.“

Neúčastnil jsem se schůzí strany

Michal Kučera také vzpomíná na osobní rozkol s Komunistickou stranou Československa. Údajně se málo účastnil stranických schůzí, a tak musel tři roky docházet do Kaplice na stranické učení:[1] „Když jsem tam byl už tři roky, tak mě nechali být, protože jsem neměl čas na práci. Já si libuji, opravdu si libuji, pracoval jsem tolik, že více než já měl jenom málokdo. Práce mě bavila.“

Pamětník byl v roce 1995 povýšen do hodnosti nadrotmistra a v době natáčení byl členem Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu. V roce 2009 žil se svou manželkou v obci Rybník v okrese Český Krumlov.

 

 

 

 

 

[1] Pravděpodobně se jedná tzv. Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML).