Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Jan Kučera (* 1946)

• narozen 4. března 1946 v Praze

• oba rodiče byli za nacismu vězněni

• za kmotry mu šli Hana Benešová a Jan Masaryk

• v letech 1964 až 1969 studoval ČVUT, obor jaderná chemie (z toho první dva roky na Přírodovědecké fakultě UK)

• v srpnu 1968 byl na studentské výměně v Belgii

• mezi roky 1970 a 1971 byl na vojně v Litoměřicích

• oženil se a s manželkou se přestěhovali do Lidic

• v roce 1973 v Ústavu jaderného výzkumu zahájil vědeckou kariéru

• od roku 1994 působí v ústavu jaderné fyziky, kde se zabývají neutronovou aktivační analýzou

• v roce 2006 dostal medaili George Hevesyho za výsledky dosažené v oblasti jaderné analytické chemie

• v roce 2010 se se svým týmem výrazně podílel na vědecké analýze vzorků ostatků Tychona Braha

• žije v Lidicích, vede tým jaderné analytické chemie v Ústavu jaderné fyziky AV ČR v Řeži

Když se dva kamarádi, lidičtí rodáci Josef Horák a Josef Stříbrný, vydali začátkem druhé světové války do Francie a následně Velké Británie, aby bojovali proti nacistům, nikdo by si nepomyslel, že budou v podstatě jedinými lidickými muži, kteří válku přežijí. Nešťastná souhra okolností a krutost nacistických vůdců, vystupňovaná kvůli potřebě rychle najít a potrestat viníky atentátu na Heydricha, vedla k likvidaci středočeských Lidic a jejich obyvatel. Původní přesvědčení gestapa o tom, že právě Horák a Stříbrný jsou letci – atentátníky a aktivními členy československého odboje, roztočilo kolo pomsty, které mělo svou monstrózní krutostí odradit kohokoli od podobných odbojových činů. 

Maminka té noci v Lidicích byla

Když gestapo deváté červnové noci roku 1942 Lidice obklíčilo, trávila Terezie Kučerová (rozená Horáková) čas se svou nemocnou maminkou. V domě Horákova řeznictví byl v té době už jenom Tereziin švagr František Frühauf, který pečoval o čtyřletého syna Jirku. Jeho mámu, Tereziinu mladší sestru Marii, bratra Štěpána a otce Štěpána Horáka v té době věznilo a vyslýchalo již pátý den kladenské gestapo. Zatčeni byli i další členové rodu Horáků a Stříbrných, širokých rodin západních letců.

Když Terezii nacisté nabídli, že může Lidice vzhledem k jinému místu bydliště opustit, věděla jistě, že se od nemocné matky neodloučí. S ostatními ženami a dětmi putovala na tři dny do kladenské tělocvičny. Trápila ji tíživá nejistota, co bude s nimi, zajatými muži a kam vezou s dětmi malého Jiříčka. Ženy, které nastoupily dlouhou pouť vlakem do Ravensbrücku v domnění, že je převážejí do pracovního tábora, se postupně ze střípků od německých vojáků dozvídaly, že se nesetkají ani se svými muži, ani s dětmi. O jejich osudu neměly žádné zprávy. Netušily, že již 10. června gestapo postřílelo všechny přítomné muže za zdmi Horákova statku, jednoho z nejstarších stavení ve vsi, kde hospodařil matčin strýc Stanislav. Neznaly osud lidických dětí. Janova maminka nevěděla, že její dva sourozenci, stejně jako otec, byli společně s členy rodiny Stříbrných převezeni nacisty do Kobylis, kde je po výsleších 16. června popravili. Život čtyřletého Jiříčka Frühaufa vyhasl nejspíš v plynové komoře nebo k tomu zvlášť uzpůsobenému automobilu. Ostatní vězenkyně koncentračního tábora, pokud znaly osud Lidic, se snažily přeživší ženy před krutou pravdou chránit.

Domovní prohlídky u Horákových a výslechy rodiny sice hypotézu o podílu Horáka se Stříbrným na atentátu nepotvrdily, ale cíl pomsty už byl vybrán a plán k exekuci a zničení realizován. Ti, kteří přežili, nepoznali místo, kde býval jejich domov, nenašli rybník, hřbitov, dokonce i říční koryto vedlo jinudy. Ležela tu jen pláň zející prázdnotou.

Když válka skončila, setkání rodičů Jana Kučery bylo jedním z mála šťastných. Z původních osmnácti členů Horákova rodu zbyly tři ženy a letec Josef Horák, kterému všichni říkali Pepi. Třetí ženou byla jeho sestra Anna Nešporová, která měla v červnu 1942 krátce před porodem. Nacisté popravili jejího muže Václava Kohlíčka, po kterém dostala jméno narozená holčička Věnceslava. Tu ovšem Anně nenávratně vzali a ji samotnou poslali za ostatními ženami do Ravensbrücku. Kromě Josefa Horáka a Josefa Stříbrného přežil paradoxně ještě František Sajdl, který si v té době odpykával trest za vraždu syna.

Potomkem Horákova rodu

Když se Jan Kučera 4. března 1946 narodil jako první poválečné dítě lidické ženě, stal se symbolem nového života pro Lidice a národ opět se nadechující k obnově. Potvrzoval to i výběr jeho kmotrů. Stali se jimi Hana Benešová a Jan Masaryk, kteří ho svými postoji a myšlenkami po celý život zavazovali nezpronevěřit se ideálům, jež vyznávali. S Janem Masarykem se neměl možnost vídat kvůli jeho dosud neobjasněné smrti v březnu 1948. Vzpomíná ale na hezká setkání s Hanou Benešovou. Jako dítě ji jezdil s rodiči navštěvovat na odpolední čaj do Sezimova Ústí. Takových setkání s lety sice ubývalo, ale přetrval písemný kontakt.

Doma se o tragické době vyhlazení Lidic a následných letech kvůli prožitým traumatům moc nemluvilo, ale občas maminka něco vyprávěla. Uchovala se tak její vzpomínka na selekce, při nichž se rozhodovalo o osudu vězeňkyň, kdy cestu na smrt určovala například ztráta vlasového pigmentu: „Šedivění vlasů bylo téměř poukázkou do plynové komory. Máma natírala mé babičce vlasy černým krémem na boty, aby ty šediny nebyly vidět.“ Můžeme se jen domýšlet, jak těžké bylo sehnat krém na boty v koncentračním táboře, když mnohé z vězeňkyň ani pořádné boty neměly, natož aby se mohly věnovat jejich údržbě. Vedle solidarity a výměnného obchodu podle toho, kde kdo a pro koho v táboře pracoval, bylo možné jednou za čas dostat balíček, který ovšem procházel přísnou kontrolou.

Janova otce Antonína od roku 1941 věznilo gestapo v bavorské káznici Amberg. Důvodem bylo šíření protinacistických tiskovin. Původně mu u berlínského soudu vyměřili trest smrti, který byl později změněn na dva roky káznice. Před vlastním uvězněním tam za ním jela maminka několikrát na návštěvu, pokud je měl zrovna povolené. Když ho v roce 1943 propustili, čekaly ho vypálené Lidice, tragické zprávy o osudu rodiny Horákových a celé vesnice. Do konce války bydlel u příbuzných.

Z vyprávění babičky a rodičů se Jan dozvídal o Lidicích jako poklidné vesnici, kde měl dědeček Štěpán Horák řeznictví a hospodu. Babička měla pověst silné ženy, která dokázala podržet býka při porážce. Po válce až do konce života nesnášela vlčáky, které na ně dozorkyně v Ravensbrücku poštvávaly, stejně jako nemohla slyšet němčinu.

Nový život pro Lidice

Počátkem 50. let se začaly budovat nové Lidice, kde se postupně lidickým ženám přidělovaly domy k pronájmu. Nejdříve dostala v roce 1952–1953 dům babička, o rok později i maminka – rodina Kučerových, kterým se dva roky po Janovi narodila ještě dcera Hana. V té době ale stále žili v Praze, tak má Jan Kučera Lidice svého dětství spojené převážně s prázdninami a rodinnými víkendy.

O tom, jak se v dobách socialismu snažil režim Lidice využít k propagandě, ví Jan Kučera své: „Lidice byly a musí být i nadále symbolem gestapácké zrůdnosti, ale na druhé straně byly využívány i k propagandistickým účelům. Například myšlenka vybudovat nové Lidice vznikla v Anglii. U velšských horníků se vytvořilo hnutí ‚Lidice Shall Live‘ a začaly sbírky, které iniciovaly výstavbu nových Lidic, a české vládě nezbývalo nakonec nic jiného než tuto myšlenku přijmout, ale pak už ji prosazovali za svou a o tom původním hnutí se moc nemluvilo.“

Josef Horák se vděku za nasazení života v boji za svou vlast a za mír nedočkal. Se svou ženou, která se naučila česky, žil po válce pár let v Československu s rodinou. Komunisté však letce degradovali a některé přeživší ženy je také osočovaly, že kvůli nim k lidické tragédii došlo. Strýc s manželkou se proto vrátili zpět do Británie. Tam na něj k prohloubení rodinné tragédie čekala v lednu 1949 smrt poté, co při cvičném letu za špatného počasí havaroval. Sestru Annu komunisté na jeho pohřeb nepustili. Vdova Winifred Horak se po čase opět provdala a pravidelně se do České republiky vrací, ačkoli je jí dnes už přes 90 let. 

Do strany rodiče nevstoupili

Když byl Jan malý, zažila rodina Kučerových na vlastní kůži, jaké důsledky může mít odmítnutí stranické legitimace. „Krátce po válce se otec stal nájemcem nádražní restaurace na nádraží Praha-Těšnov, dnes již neexistujícím. Mé vzpomínky jsou, že jsem se tam neustále projížděl na tříkolce na peroně a všichni mě znali. To ale netrvalo dlouho, protože otec nevstoupil do strany, takže mu bylo nájemnictví odebráno. Potom rodiče pracovali v pohostinství, kde dopady totalitního režimu nebyly tak dramatické.“

Jan Kučera nastoupil na pražskou základní školu Na Zatlance. K chemii ho to táhlo už od dětství, měl proto dveře kabinetu chemie otevřené pro různé pokusy, které později předváděl na školních akademiích. Když si pak vybral střední průmyslovou školu, nikoho nepřekvapil. Následovalo dvouleté studium Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde mimo jiné potkal okruh lidí z turistického oddílu, s kterým dodnes vyráží na pravidelné výlety. Z přírodovědy přestoupil na ČVUT, fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou.

Nemáte doklady, nejste člověk

V roce 1966 cestoval Jan Kučera se studentským zájezdem do Sovětského svazu. Když se po dvou týdnech v Leningradu vraceli s kratší zastávkou přes Moskvu, někdo mu ze zadní kapsy odcizil peněženku, v níž měl kromě české padesátikoruny už jen občanský průkaz. Zájezd cestoval na společný pas, ke kterému se každý musel prokázat právě občankou. Zatímco se dvěma vedoucími řešil situaci na policii, vlak i s ostatními jim ujel, aniž by po zbývajících účastnících zájezdu kdokoli chtěl cestou jakýkoli doklad. Když pamětník po dlouhém bezvýsledném čekání dorazil s vedoucími na hranice a o doklady byl požádán, proběhla následující výměna:

„Říkal jsem: ‚To jsem já, kterému v Moskvě ukradli doklady, informovali vás o tom?‘ Oni říkali: ‚Ne, nic nevíme… U vas nět dakumentov, vy nět čelavěk.‘ Já jsem se ptal: ‚Co budeme dělat?‘ A oni? ‚Buděm ždať.‘“ Tak se čekalo. Vlak stál tři hodiny, dokud na základě intervence jedné z průvodkyň nevyrazil i bez dokladů směrem do Československa. Událost měla ovšem pražskou dohru. Jan Kučera přišel na policii, aby i zde nahlásil krádež průkazu v Moskvě a zažádal o nový. Vyšetřovatel nebyl ochotný do protokolu zanést cokoli o odcizení, v Rusku se přeci nekrade. Situace hledání formulace přijatelné pro obě strany byla až groteskní. Půl roku poté mu z policie zavolali, aby se dostavil. Na stole ležela peněženka, občanský průkaz, jen padesátikoruna chyběla.

Předjaří a pražské jaro

O rok později, v oblevné době předcházející pražskému jaru, Jan se svými přáteli cestoval po Evropě. „Když jsme přestupovali v Norimberku, vyšli jsme před nádraží, podívali se kolem a viděli tu prosperitu, tak si člověk kladl otázku, kdo tu válku vlastně vyhrál.“ Jan plánoval cestu, zařizoval jízdenky na dráze i přes vodu, dodnes mu zní v uších zvuk míjejících se nočních vlaků. Přes západní Německo, Švédsko až do Finska.

V létě 1968 podnikl třetí velkou cestu, tentokrát pobýval v belgickém Gentu na studentské výměně. Když se ráno 21. srpna scházeli na společnou snídani, slyšeli, jak ostatní zahraniční studenti komentují puštěnou televizi slovy „pour Czechs, pour Czechs“. Vlámštině nerozuměli, ale brzy se začali orientovat a sledovali dění doma na dálku. Čtyři dny nato vypršel termín studentské výměny a Belgičané se s nimi rozloučili. Návrat domů se ale kvůli zavřeným hranicím nekonal. Čekala je tak dobrodružná cesta přes Brusel, Antverpy a další evropská města, kdy na radnicích vždy popsali svou situaci, dostali podporu na jeden den a cestovali dál, dokud se hranice neotevřely. Přes varování, že na nich čekají sovětští vojáci a přes pokušení některých emigrovat, se všichni vrátili domů.

Jan Kučera byl ve čtvrtém ročníku vysoké školy. Před sovětskou invazí měli jak na přírodovědecké, tak na jaderné fakultě vyučující s přirozenou autoritou, obměnu kádrů škola zažívala až po Janově vlastním absolutoriu. Rok ještě vydržel jako asistent na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, po návratu z vojny na něj místo už nečekalo. Nebyl ve straně.

Raději svobodu ve výzkumu než vysoký plat ve svázaném uranovém průmyslu

Oženil se a s manželkou Alenou začali bydlet v Lidicích v domě po babičce Horákové, která zemřela v roce 1972. Oba dojížděli za prací. Manželka učila tělesnou výchovu na pražské přírodovědecké fakultě. Jan působil dva roky v uranovém průmyslu v Příbrami. Ani snový plat ho neudržel na místě, kde StB hlídala, aby nedošlo k vyzrazení státního tajemství, v prostředí číslovaných sešitů, sejfů a pod tlakem, aby vstoupil do strany. Potřeboval větší svobodu a možnost objevovat nové věci, a tak nastoupil za třetinový plat do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Absolvoval zde aspiranturu a zahájil tak svoji vědeckou kariéru.

Od roku 1994 se v rámci Ústavu jaderné fyziky věnuje se svým týmem neutronové aktivační analýze. Technika, která umožňuje v různých materiálech stanovovat i velmi nízkou koncentraci prvků, přivádí profesora Kučeru do nejrůznějších oblastí živého, ale také neživého světa, kdy vědecká práce již téměř hraničí s detektivní. Bylo tomu tak například při studiu ostatků dánského astronoma Tychona Braha. Pamětník se podílel na výzkumu, zda právě rtuť zapříčinila jeho skon, což vědecký tým vyvrátil.

Další historický milník v československé historii, listopad 1989, sledoval Jan Kučera opět skrze zahraniční média, když tou dobou ve spolupráci s vídeňskou Mezinárodní agenturou pro atomovou energii jednal o výzkumu v indonéské Jakartě. „Tam jsem zase sledoval v televizi a rádiu, co se děje u nás, a když jsem se po týdnu vrátil, tak jsem přijel do úplně jiného světa. To člověk viděl hned na letišti.“

V roce 2006 se Janu Kučerovi dostalo mezinárodního ocenění v podobě medaile George Hevesyho za výsledky dosažené v oblasti jaderné analytické chemie.

Memento Lidic

Jan Kučera připomíná, že odkaz Lidic je varováním, na které nesmíme zapomenout, ale zároveň s nimi mít v paměti i další vesnice, které za druhé světové války potkal stejný osud. Když se k těmto hrozivým událostem vracíme a býváme otřeseni, musíme vnímat rovněž skutečnost, že krutost tehdejšího chování nacistických vůdců má své věrné obdoby i v dnešním světě a stále dokola si nachází nevinné oběti a jejich životy v jiných zabydlených vesnicích a městech.

Kyncl, Vojtěch: Lidice: zrození symbolu, Academia, 2015

Skleničková, Jaroslava: Jako chlapce by mě zastřelili… Příběh nejmladší lidické ženy, Prostor, 2006