Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Kubrychtová (* 1925)

• narozena 6. října 1925 v Hostomicích

• rodiče za války ukrývali parašutistu Opálku

• rodiče zatčeni v červnu 1942, zavražděni v říjnu 1942 v KT Mauthausen

• pamětnice zatčena až v listopadu 1942

• spolu s dalšími dětmi odbojářů internována ve Svatobořicích u Kyjova – jedno z posledních tzv. svatobořických dětí

• po válce se vyučila kadeřnicí

• žije v Hostomicích

Rodina

Jarmila Kubrychtová, rozená Bradáčová, se narodila v Hostomicích, městečku pod Brdy jihozápadně od Prahy, 6. října 1925. Do města se z Vysočiny, rodného Chroustova u Nového Města na Moravě, přestěhoval otec pamětnice. Pocházel z rolnické rodiny, v Hostomicích se učil krejčím, přičemž se zde seznámil i se svou ženou, matkou pamětnice. Oba rodiče byli římskokatolického vyznání.

Za války

Poté se rodina několikrát stěhovala. Nejdříve do Třebotova západně od Prahy a poté přímo do Prahy na Pankrác, do Nuslí a konečně na Vinohrady. Tam měl otec velké krejčovství s deseti zaměstnanci. Maminka byla sice vyučená švadlena, ale chodila do Červeného kříže. V průběhu války právě tam shromažďovali materiální pomoc potřebným. Tam si oba rodiče našli mnoho přátel, například paní Dubovou nebo Šrámkovou, se kterými spolupracovali i během války, a právě přes ně se zapojili do odboje a pomoci parašutistům.

Za války rodina poskytovala úkryt parašutistovi Adolfu Opálkovi, který zahynul společně s dalšími po boji v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje 18. června 1942. V bytě přespával čtrnáct dní. Pamětnici bylo v té době sedmnáct let a učila se na kadeřnici. Rodiče jí radši řekli, jak se věci mají, aby předešli případnému nedorozumění. Bylo to někdy v dubnu 1942. O dva měsíce později, 17. června na otcovy narozeniny, chtěla Jarmila Kubrychtová výjimečně přijít domů dříve a výročí oslavit. Tatínek však již věděl, že něco není v pořádku, a tak pamětnice urychleně odjela k příbuzným do Hostomic. Zpět do Prahy se vrátila až v červenci, to již byli oba její rodiče zavření. Gestapo je zatklo 22. června 1942. Podle paní správcové z domu vyrušili oba rodiče při práci, otce od vedení krejčovské dílny a matku od praní. Pak je gestapo odvedlo. Do jejich bytu se nastěhovali noví nájemníci a v rodinném fotoalbu si všimli, že Bradáčovi měli dceru. Gestapo po pamětnici začalo pátrat. Ta nejdříve pobývala ve zmíněných Hostomicích a potom u tety v Praze-Podolí, kde se dále učila na kadeřnici.

Internace

Jarmilu Kubrychtovou gestapo zadrželo až 24. listopadu 1942 a byla internována na Jenerálce. „Přijeli, bylo půl jedné. Jeden civil, jeden v uniformě. Asi tři chlapi a jeden šofér se mnou jeli. Jeli jsme do Pečkárny (pozn.: Petschkův palác, pražské sídlo gestapa). Tam jsme čekali. Už si nepamatuji, jak dlouho. Asi se radili, co se mnou udělají. Protože sedmnáct let, to znamenalo popravu. Od patnácti let. Tak se tam asi radili, něco mu ukázal a jeli jsme na Jenerálku.“

Ostatní tzv. Svatobořické děti zatčených odbojářů většinou stejný osud potkal dříve, často se na Jenerálku dostaly již například v srpnu 1942. Na Jenerálce, pražském zámečku, kam byly děti sváženy, se pamětnice setkala s Františkem Dubem, synem známých rodičů. Jarmila Kubrychtová jako jedna z nejstarších měla za úkol starat se o mladší děti. Poté se přes nedalekou restauraci a české četníky dokázala spojit se svými příbuznými, kteří se pomalu dozvídali, kde děti jsou.

Personál byl rozmanitý, ale děti se snažily zejména vytvořit si dobré vztahy mezi sebou – za takové situace jim nic jiného nezbývalo. Času na to bylo dost, protože program kromě jídla neměl žádné pevné body. Ve Svatobořicích, vesnici na jihu Moravy, kam byly převezeny, je strážil víceméně český personál. Dopoledne musely zpravidla pracovat a odpoledne měly volno. Po dvou letech se společně s profesorkou Markovou začaly znovu učit. K relativně slušným podmínkám přispíval i dobrý a mírnější ředitel Schuster. Děti našly rozptýlení v divadle, zpěvu a tanci. Dostaly se i „na černo“ do nedalekého Kyjova.

Konec války a po válce

Ke konci války se blížila východní fronta. Transport čekal i na děti. Nejdříve do Kyjova, do školy. A to jen děti. Poté pokračovaly autobusy z Brna do Plané, stejným směrem proudila i těžká vojenská technika. Kvůli situaci a bombardování se musely vrátit a následně vlakem přejely do Plané nad Lužnicí. Tam strávily čas až do konce války. Do Prahy se Jarmila Kubrychtová dostala s většinou ostatních dětí. Známí nevěděli, že děti již přijely, a tak pamětnice sama došla do Záhřebské na Vinohradech, adresy, na které gestapo zatklo její rodiče. Paní správcová stála před domem a řekla, co se rodičům stalo. Byli zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen v říjnu 1942. Byt byl stále pronajat jiným lidem a věci rodiny vystěhovány. Jarmile Kubrychtové nezbývalo než se vydat do Podolí za tetou. Vyučila se a v roce 1948 se znovu přestěhovala do Hostomic, kde si našla muže. V Hostomicích stále žije, i když její manžel již zemřel.

Jarmila Kubrychtová stále vzpomíná na rodiče a na krásné dětství, které díky nim prožila.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění městské části Prahy 4.