Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Kuboušková (* 1952)

• narodila se 21. dubna v Lovosicích

• celý život prožila v Sudetech

• od dětství ji zajímala kultura

• na střední škole vydávala časopis Mrak

• vystřídala několik povolání, od roku 1978 pracuje na různých pozicích s dětmi

• byla u zrodu folklorního souboru v Teplé s názvem Stázka, dodnes (2023) ho vede

• v roce 2023 žila v Teplé

Sudeťačka tělem i duší. Tak by se dala popsat pamětnice Vlasta Kuboušková, která se za svůj život sice stěhovala hned několikrát, ale pohraničí sousedící s Německem neopustila nikdy. 

Milovnice kultury ve všech podobách se narodila v dubnu roku 1952 v severočeských Lovosicích. Ačkoli šlo především o průmyslové město a ani její rodiče ke kultuře nijak netíhli, malou Vlastu to k ní táhlo odmalička. Dcera rodičů dělnického původu, vyučené švadleny a pekaře, tak od dětství navštěvovala Lidovou školu umění, účastnila se recitačních soutěží a vystupovala s pěveckým souborem. Milovala i čtení. Dětství v 50. letech tak pro ni bylo v podstatě idylické. “My jsme to jako děti nevnímali, rodiče se s námi o politice nebavili. A ve škole jsem taky necítila nějaký tlak, že by se o něčem mluvilo,” vysvětluje, že o politických procesech v 50. letech se dozvěděla až mnohem později. Ani fenomény spojené s komunistickou stranou nevnímala negativně. “Do Pionýra jsme chodili, ale tam byly všechny děti ze třídy, nevím, že by tam někdo nebyl. Brali jsme to jako zájmovou činnost,” vzpomíná. “Já kromě toho chodila i do jiných kroužků, zpívala jsem a byla jsem v divadelním kroužku.” Navštěvovala i turistický kroužek. “To bylo velmi zajímavé, chodili jsme po kopečkách Českého Středohoří. Takže nemůžu říct, že bych cítila velkou újmu v komunismu. Nikdo na mě nikde nečíhal, žila jsem v knihách a kroužcích,” vybavuje si pamětnice vzpomínky z raného dětství. I když hrůzy 50. let jako dítě nevnímala, uvolnění konce 60. let pocítila. V té době studovala na všeobecně vzdělávací střední škole, obdobě dnešního gymnázia. 

Psaly jsme do Mraku

Snad i díky tomu, že celé Československo začalo dýchat větší svobodou, začala studentka Vlasta se svou kamarádkou Lídou vydávat školní časopis. “Jmenoval se Mrak a já vůbec nevím proč. Patrně to byla nějaká zkratka,” rozpomíná se pamětnice na své amatérsko-novinářské období. “Seznámily jsme s tím profesory, to se muselo, ale jinak to bylo tajné. A po odpoledních jsme za pomoci učitelů psaly. Pak jsme to rozdaly do tříd,” vysvětluje jejich vydávací taktiku. Tříd na jejich škole tehdy bylo šest. “Psaly jsme to s šesti průklepy na psacím stroji. Zároveň jsme tam daly obálku a řekly, ať nám dávají své příspěvky,” vypráví a dodává, že do studentského časopisu přijímaly s kamarádkou i cizí texty. “Psali různé básničky a příspěvky. Dělaly jsme také ankety, kdo jsou nejoblíbenější profesoři, a s nimi jsme pak dělaly rozhovory.” Školní časopis Mrak tak dokresloval svobodné období, ve kterém Vlasta Kuboušková dospívala. Dodnes na něj moc ráda vzpomíná. “Začaly se objevovat informace o tom, co se dělo v 50. letech, že byly popravy. Nebyla cenzura,” vzpomíná pamětnice na to, jak se k nim pomalu dostávaly informace, které zůstaly roky v utajení. Uvolnění se ale neprojevovalo jen koncem cenzury, ale i rozvíjející se kulturou. “Viděli jsme krásné zahraniční filmy, zahraniční hudba se pouštěla i v rádiu, což do té doby nebylo. Začaly se vydávat knihy, které se nemohly vydávat.” Pro mladé studenty byl rozvoj kultury zásadní. “Povídali jsme si o knížkách, co jsme četli. A byli jsme z té doby hrozně nadšení. Děly se věci, co se do té doby neděly, bylo to zázračné. Byl třeba bigbít v kostele. Já jsem do té doby v kostele nebyla, nejsme věřící rodina. Ale v Lovosicích je krásný velký kostel a tam byl koncert bigbítu.” V roce 1968 si cestu do Lovosic nenašel jen bigbít, ale i Alexandr Dubček. “Říkal, že to všechno udělá líp. My jsme si říkali dubčekovci,” vzpomíná na všeobecné nadšení doby pražského jara. Uvolnění poměrů ale brzy skončilo. 

Jednadvacátý srpen Vlastu Kubouškovou zastihl o prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem střední školy. “V té době jsme chodili na chmel. Kamarádka přišla ráno, já jsem ještě spala. Ona říkala: ‚Vstávej, přijeli Rusové!‘ Vyděsilo nás to, nechápali jsme, proč sem někdo takový jezdí. Situace byla hodně depresivní. Takhle nám skončila krásná šedesátá léta,” shrnuje stručně srpnovou okupaci. Když pak se spolužáky nastoupila do druhého ročníku, všechno bylo jinak. Než ale vláda nastolila tvrdou normalizaci a represe, nějakou dobu bylo ještě volněji. Třeba časopis Mrak ještě chvíli vycházel. “Ještě v druhém ročníku jsme tam zveřejňovali protirežimní a protisovětské příspěvky. Na kreslené vtipy jsme neměli, ty jsme opisovali nebo obkreslovali z časopisů,” vzpomíná a říká, že Mrak nebyl jediný, ve kterém se podobné věci ještě nějakou dobu po okupaci objevovaly. Pak ale nastala tvrdá normalizace. “Začala znovu cenzura, nesmělo se nic říkat. A kdo měl jiný názor, tak ho vyhodili ze zaměstnání. Zažili jsme to u dvou profesorů, kteří odmítli podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, ti museli ze školy odejít,” vzpomíná Vlasta Kuboušková na studenou sprchu konce 60. let.

Sedmdesátá léta? I tehdy se lidé chtěli bavit

70. léta pamětnice už v Lovosicích neprožila. Nejprve se s rodiči po ukončení gymnázia přestěhovala do Podbořan, kde její otec dostal práci. Odtud dojížděla do Žatce, kde studovala sociálně právní nástavbu, protože se nedostala na vysokou školu. Během letních prázdnin pak odjela dělat vedoucí na tábor a potkala tam svého prvního manžela. S ním se opět přestěhovala, ale stále zůstala věrná Sudetům. Usadili se ve Vlkovicích, nedaleko Mariánských Lázní. I když už si obyvatelé Československa mohli nechat o svobodě jenom zdát, nemá pamětnice na 70. léta jen negativní vzpomínky. “Byla pro mě i něčím hezká. Šla jsem do prvního zaměstnání, vdala jsem se, měla jsem děti,” vyjmenovává Vlasta Kuboušková, že pro ni život srpnovou okupací určitě neskončil. “Život nějakým způsobem šel dál. A byly normální, běžné starosti,” shrnuje. Vzpomíná také, že lidem v socialismu nejvíc chybělo cestování. Nejsilnější vzpomínky má ale na vyprávění vtipů. “Lidé se chtěli bavit. Jsme národ Švejků, ze všeho jsme si uměli dělat legraci. Lidé se nebáli vyprávět vtipy, asi věděli, komu to vypráví, že je nikdo nepůjde udat,” vysvětluje, že pustit si pusu na špacír před cizími lidmi v tehdejší době nemuselo dopadnout nejlépe. “Nebyl internet, a přesto se ty vtipy dostaly velmi rychle na veřejnost. Byla to lidová věc, nikdo neví, kdo to vymyslel. Popovídali si o tom v práci, pak se z velkých měst rozjeli do chalup, šli do hospody a tam si to řekli taky. A myslím, že je to stmelovalo. Protože jsme s režimem nesouhlasili, tak jsme si z toho aspoň dělali legraci,” vzpomíná na normalizační období. 

Kromě vtipů jí šeď socialismu prosvětlovaly i její zájmy. Založila ve Vlkovicích knihovnu, stala se kronikářkou obce a po dalším stěhování, tentokrát do Ovesných Kladrub, vedla vesnický pionýrský oddíl. V té době ještě pracovala na Národním výboru v Mariánských Lázních. Od roku 1978 se ale dětem začala věnovat i pracovně a nastoupila jako skupinová vedoucí pionýrského oddílu v Teplé, zároveň tam učila na prvním stupni. Během let se ze skupinové vedoucí vypracovala až na ředitelku Městského domu pionýrů a mládeže v Teplé. A protože v mládí ukončila své vzdělání sociálně právní nástavbou, absolvovala po mateřské dovolené ještě nástavbové studium Střední školy pedagogické v Karlových Varech a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během 80. let pak v Domě pionýrů objevila doslova poklad. Ve skříních na půdě našla staré kroje a po krátkém pátrání zjistila, že v Teplé dříve fungovala tradice setkání folklorních souborů. Ukázalo se, že přímo v Teplé už dříve dětské soubory byly, proto jako ředitelka nechala soubor obnovit. Lidová slovesnost a folklor ji zajímaly už v době, kdy začala ve Vlkovicích dělat kronikářku, proto na konci 80. let zkoušela vést taneční kroužek i sama. A i když měla stále na paměti opojnou svobodu konce 60. let, když přišla revoluce v listopadu 1989, s takovým nadšením ji nevítala. 

Lidé měli v roce 1989 obavy

“Já měla smíšené pocity,” přiznává se vzpomínkou na sametový listopad. “Kdybych v té době studovala v Praze výšku, tak tam jsem. Ale s vyšším věkem je i víc obav,” vzpomíná, jak si nebyla jistá, jestli je poměrně rychlý převrat pro republiku to pravé. Napadaly ji i myšlenky na občanskou válku. “V Teplé byly diskuzní akce v Domě kultury. Bylo to narvané. Tam se ukázalo, že ne všichni šli za proudem roku 1989. Naši lidi měli trošku obavy, nebylo to přijímáno s nějakým nadšením. Plno lidí chtělo zůstat v tom, co bylo. Byla to určitá jistota,” vysvětluje. Brzy ale výhody demokratického systému začala vnímat naplno. Vítala konec cenzury a možnost vyjíždět do zahraničí. 

V 90. letech se začala také naplno věnovat dětským souborům. V roce 1992 založila kroužek Bájo pro děti z prvních tříd. “Neměli jsme hudební nástroje. Syn hrál na harmoniku, tak nás občas doprovodil. Jinak byla pásma postavená z toho, že jsme zpívali, pak i recitovali a tančili. Pak nám řekli, že je okrsková soutěž v Krásném Údolí a že bychom tam mohli jet,” vysvětluje postupný zrod folklorního souboru Stázka. Na regionální přehlídce v Krásném Údolí v roce 1993 děti předvedly Kolečko mlýnský, a tak se z recitačně pěveckého souboru stal soubor folklorní. Netrvalo dlouho a začal sklízet první úspěchy. “V roce 1997 jsme s tou harmonikou už leccos uměli, jeli jsme na regionální soutěž do Chomutova, tu jsme vyhráli. Pak ještě třikrát.” V té době soubor dostal také jméno Stázka. “Pojmenovali jsme se podle nejmladší dcery paní Vithové, která v jednom čísle seděla na polštářku. A aby byla hodná, tak dostala nějaké cukroví,” směje se pamětnice při vzpomínce na malou Stázičku. Její maminka, Hana Vithová, začala Vlastě Kubouškové s vedením souboru v 90. letech pomáhat a na jeho vedení se spolupodílejí dodnes. “Snažíme se mít vždycky aspoň část regionální, tím se odlišujeme. Ty písničky jsou trochu jiné, občas něco zpíváme i v egerlandštině. Ale děláme i české věci, hodně také experimentujeme, to nás baví,” popisuje pamětnice, jak spolu se svou kolegyní skládá vystoupení, aby to bavilo jak diváky, tak členy souboru. 

Folkloristi berou život s nadhledem

Prostřednictvím souboru tak stále drží tradice třeba zmíněné egerlandštiny. O té už v dnešní době ví jen pár odborníků, přitom v ní dříve vycházely i knihy. Egerlandské nářečí se podle Petera Leonharda vztahuje k poměrně velké geografické části v okolí Chebska, Sokolovska, severního Bavorska, ale také území až ke Klášterci a po celé délce řeky Ohře, která ve své německé verzi „Eger“ dala nářečí název. Dnes už tímhle jazykem mluví jen několik tisíc osob, převážně důchodového věku. Autor chodovské kroniky z 20. let 20. století, pan Anton Ebert, k tomu napsal: „Zdejší lidé mluví, stejně jako před stovkami, ba co dím, před tisíci lety, stále týmž jazykem… Dělník nebo továrník, úředník nebo řemeslník, mladý nebo starý – ti všichni tady v Chodově mluví jen v dialektu, ‚jak jim zobáky narostly‘. Není tady v jazyce rozdílů mezi třídami, mezi lidmi rozdílného vzdělání, není zde rozdílů kvůli povolání a titulům.“

Díky individuálnímu přístupu k vedení souboru se Stázkou v roce 2001 vyhráli titul laureáta Folklorního festivalu Strážnice. Kromě udržování tradic pamětnici na folklorním souboru baví lidé, které podobné tradiční soubory přitahují. “Folkloristi jsou výborní lidé, kteří nikdy nedělají problémy. Je to vždycky pohodové, není to tak, že by se přijelo a někdo byl napnutý. Lidé, kteří to dělají, mají dobrý vztah k ostatním lidem. Bereme život s nadhledem. Hrajeme si na to, jak tenkrát lidé žili,” shrnuje láskyplně svůj celoživotní koníček. A co souboru Stázka přeje do budoucna? “Jak tradice dříve oslovila mě, tak doufám, že se toho někdo chopí. Že to někoho napadne a zůstane to uloženo v atmosféře Teplé,” zakončuje pamětnice své vyprávění.